Kapitola 23. Cesta
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Bylo vlhko. Celou noc vydatně pršelo. Paprsky vycházejícího slunce se jen stěží draly skrz hustý mlžný závoj. Gariadon se probudil prokřehlý a ztuhlý. Oheň vyhasl před drahnou chvílí a tenký plášť, který dostal od půlčíka, zrovna dvakrát nehřál. Předešlého dne ušli snad třicet mil. Když opustili tunel, lišák, kterému se nesmělo říkat Lišák, se rozloučil a vběhl zpátky dovnitř. Venku na ně čekal ryšavý Derrek v cestovním plášti s kapucí a dvěma malými vaky proviantu v rukou. Beze slova jim je podal a naznačil prstem, aby nemluvili. Načež vykročil jistým krokem přes podmáčenou louku. Gariadon ocenil chlapcovu zkušenost. Sám nedokázal odhadnout, kde je bezpečno a kde by zabředli, ale půlčík touto schopností téměř jistě disponoval. Když město zmizelo z dohledu, konečně jim Derrek oznámil, že se musejí co nejrychleji dostat do blízké vesnice, kde na ně čeká přítel. Gariadon se chtěl vyptávat, ale Derrek ho gestem umlčel. Na svých krátkých nožkách rázoval překvapivě rychle. Zastavili až se soumrakem. Tábor rozbili mimo dohled z kamenné silnice, po které kráčeli někdy od pole dne. Gariadon pomohl s klestím a Derrek rozdělal oheň, na kterém si ohřáli sušené maso z vaků. Gariadon se zeptal na Luvaina a Akrona, Derrek jen přikývl a věnoval se masu. Gariadon se chtěl ptát ještě dál, ale pochopil, že Derrekovo mlčení není bezdůvodné. Stísněná atmosféra na něm ležela jako těžká duchna z ovčí vlny a ticho, které dříve tak miloval, ho mučilo. Brzy ho naštěstí přemohla ho únava. Spal však špatně a neklidně. V noci navíc přišla bouřka. Dattepi se schoulila ke Gariadonovi a Derrek přes ně hodil svůj cestovní plášť. Byl sice naolejovaný, ale pořád byl dost malý i pro jednoho. S mírným třasem a zády natočenými k ohni přečkali noc.
„Měli bychom vyrazit,“ prohlásil zrzavý půlčík bez sebemenší známky únavy. Za zrzavou hlavou mu právě vycházelo slunce a v ranní mlze kreslilo jeho zvětšený obrys. Protimluvná kresba přírodního jevu jen podtrhávala skrytou velikost jejich nevysokého souputníka. Jeho vlasy byly ještě slepené deštěm a bylo jasné, že celou noc nespal a držel hlídku. Přesto, nebo možná právě proto, v Gariadonovi vzbuzoval respekt a úctu.
Po několika hodinách vystřídala kamennou silnici udusaná hlína. Slunce už stálo nad lesem po pravé ruce, když se v údolí za mírným svahem objevila vesnička. Byla malá, menší než jeho rodná Ragna, jen domy tu stály víc nahuštěné u sebe. Navíc vesnice nestála na svahu, nýbrž mezi kopci. Okolo vesnice pracovali místní obyvatelé na malých políčkách. Na loukách západně od vesnice se pásl dobytek. Zelené koruny nevelikého lesa na ně vyhlížely zpoza potoka, který odděloval les od pastvin. Cestovatelé sestupovali do údolí mezi jetelem a pýrem, jež tvrdošíjně odmítaly podlehnout častému zašlapávání. Derrek sem tam utrhl rostlinku s fialovými kvítky a sežvýkal ji.
Mezi prvními poli s obilím stála při cestě neumně stlučená, silně opršelá cedule s nápisem PEDEL. První E v nápisu bylo podivně rozmazané, zřejmě několikrát opravované. Řečený nápis byl stejně neumně celý přeškrtnut a pod ním sytě červenou barvou zářil novější nápis KONEC. Když míjeli rolníky na polích, nemohl si Gariadon nevšimnout jejich podezíravých pohledů. Zjevně je to nějaká tradice ve vesnicích po celém Království. Přitom doma v Ragně každého poutníka vítali. Derrek vesničany zcela přehlížel, což při jeho výšce muselo být léty vytrénováno, a pobrukoval si nějakou melodii. Bylo to poprvé za celou cestu, co vydal nějaký veselý zvuk. Gariadon díky tomu pookřál a úzkost, kterou do té chvíle pociťoval, z něj pomalu opadla. Během brumlání ryšavého půlčíka si vzpomněl na své pastevecké dny, kdy si sám často broukal na pastvinách písně, jež slýchával při slavnostech nebo v Jotunu na náměstí. V melodii poznával známou baladu „Tam, kde končí cesty“. Přišlo mu to velice příhodné, písnička pojednávala o lidech z Království a jejich nechuti k cizím věcem.
Zamyšleně koukal s úsměvem do země a až po chvíli si uvědomil, že se broukání vzdaluje jiným směrem. Otočil se a popoběhl za Derrekem a Dattepi, kteří před chvílí museli odbočit na boční pěšinu vedoucí mezi poli kolem vesnice. Derrek je vedl kolem patrové vily, zjevně nejnovějšího a nejhonosnějšího domu ve vsi, na západní pastviny. Několik chlapců, jen o trochu mladších než Gariadon, shánělo krávy za pomoci plechového pasteveckého zvonce. Blížili se k zelenkavému stínu mladého lesa, nad nímž se pomalu sklánělo zlatavé slunce. Gariadonovi se poprvé za dlouhou dobu vrátila až překvapivě milá vzpomínka na elfy a jejich podivné, leč neměnné zvyklosti. Zvyklosti, jež ho vyhnaly z jeho nového domova, ale které byly stálejší než cokoli, co od té doby zažil… Než vstoupil do lesa za svými souputníky, stromy tradičně pozdravil a požádal o vstup. Byl to hlavně formální zvyk, nebo tak mu to alespoň přišlo. V posledních týdnech výcviku na hraničáře směl v doprovodu staršího cvičence vždy na krátkou chvíli opustit les. Při návratu byl vždy nucen vpouštěcí rituál provádět. Překvapilo ho proto, když mu teď poprvé v hlavě zazvonil stříbrný hlas, který ševelivě pronesl:
„Pojď dál, Gariadone, synu Fámy, jsi nám vítán.“
Zmateně zamrkal a v duchu odpověděl: „Matka s vámi.“
„Matka s námi.“
Od chvíle, kdy vstoupil do lesa, se mu tělem postupně rozlévaly vlny radosti, klidu a pohody. Stoupaly od země, na kterou našlapoval svými měkkými tréninkovými botami. Přišlo mu, že podrážka tohle spojení poněkud brzdí, a proto si boty po několika krocích zul. Pocit, jenž se dostavil, když došlápl bosou nohou do lesního podrostu, jím prostoupil mnohem intenzivněji než ten, který zažil v podzemí nebo ve svém snu o zlatookém. Ve snu okolní porost cítil, ale teď se jím skutečně stal. Měl dojem, že je stromem, jen pohyblivým, a cítil všechny živé tvory, kteří tu žili. Blízko sebe dva dvounožce, kteří nepožádali o vstup, ale nebyli nebezpeční. O něco dál slyšel tlukot srdcí malých liščat v noře a jejich matky, strnule sledující nově příchozí. Na dubu nad jeho hlavou spal výr a v podrostu pod borovicí jezevec. Gariadon se musel přestat soustředit na jednotlivce, neboť na to jeho vnímání nestačilo. Zastavil se, uvolnil se pomocí známého dechového cvičení, a odpoutal se od své jednotlivosti. V břiše ucítil laskavé teplo a z očí se mu samovolně vyvalily slzy. Byl zase doma. Cítil. Vnímal. Celý les. V hlavě, nebo vlastně mimo hlavu. V jakési velké hlavě, v níž jeho vlastní hlava působila jen jako malinká jehlička v podrostu. Ucítil celou plejádu pohyblivých bytostí v moři rostlin a stromů. To vše jako by bylo dohlíženo tou tajemnou stříbrnou silou lesa, která dýchala tím vším.
Vzápětí narazil ve spleti tvorů a myšlenek na netrpělivé očekávání. O buk uprostřed lesa stál opřený přátelský elf, který rovněž požádal o vstup. Les ho neznal, ale Gariadon měl pocit, že by ho znát měl. Elf v srdci nosil silnou lásku a nemohl by ublížit. Kousek od něho stál neznámý člověk a jakýsi tvor z podzemí. Les je všechny vnímal jako návštěvníky. Kolem nich pobíhal veselý pes. Ve chvíli, kdy se Gariadon otřel svou myšlenkou o psí vědomí, ozvalo se lesem veselé zavytí a Akron se vyřítil ze vzdáleného křoví. Několika rychlými skoky přiběhl až k nim. V jeho stopě ještě létalo vyházené listí a jehličí a Akron už radostně skákal kolem Dattepi a Gariadona, kňučel a vrtěl ocasem. Derrek se strnule snažil tvářit, že tam není, ale nebylo mu to nic platné. Akron radostně vyskočil i na něj a svou vahou ho povalil do vlhkého tlejícího listí. Půlčík se neubránil smíchu a snažil se zakrýt si obličej, beznadějně lesklý psími slinami.
„Akrone, ke mně!“ zavelel Gariadon a pes okamžitě přiběhl, začal se o něj otírat bokem a radostně vrtěl oháňkou. „Omlouvám se, Derreku, on má jen radost. Co tu vlastně…“
Jeho větu přerušilo Luvainovo zvolání: „Dattepi, Gariadone!“
Luvain přiběhl k oběma přátelům a srdečně je objal. „Strašně se mi ulevilo,“ vydechl, když zabořil svou hlavu do Gariadonova ramene. Z křovin za Luvainem vystoupil po chvíli tmavý ostrovan, Derrekův kolega Alfred. Oba pevně stiskli pravici a přátelsky se poplácali po ramenou.
„Na pavučiny se chytá prach…“
„… ale vlákna pevně drží.“ Usmáli se.
Veselí bylo přerušeno v následující chvíli, kdy z křoviny vystoupil poslední člen jejich družiny. Šedooký elf se světlou kůží. Gariadon strnul. Ruce se mu zatnuly v pěsti. Setkali se pohledem. Gariadon naprázdno polkl a skousl čelisti. Vztek jím cloumal jako vichřice listím. Vzpomněl si na podzemní kobky a na elfovy nechutné hry s jeho myslí. Udělal krok směrem k nepříteli a ze země kolem černovlasého elfa vystřelily šlahouny a kořeny, které ho okamžitě pevně omotaly. Gariadonovo spojení se zemí bylo nezvykle silné a rostliny pochopily – tvor z podzemí není přítel. Pak se stalo to poslední, co by Gariadon čekal. Luvain si stoupl mezi něj a elfa. Natáhl před sebe ruce. Akron nervózně pobíhal kolem.
„Gariadone, ne. Nech ho. Je to přítel. To on vám pomohl utéct. Díky němu jste unikli Mirdinovi.“
„Co to…“
„Má recht,“ vložil se do konfliktu půlčík, „todle celý je přísně tajná voperace, kerá by bez něho nebyla vóubec možná. Domluvil to tej v noci s Angelikou, aby váj zavřela v severní cele. Tam zavíráme ty, kerý potřebujem dostat na tajňáka pryč.“
„Ale proč…“
„Gariadone, povol to sevření, vždyť ho udusíš!“ naléhal Luvain.
„Omlouvám se, neumím to ovládat,“ snažil se uklidnit Gariadon. Celé mu to nějak nehrálo. Co když se šedooký dostal do hlavy i jeho příteli? Nebo i ostatním. Co když je všechny ovládá? Pak si ale vzpomněl na příhodu ve skladišti. Byl si téměř jistý, že o něm elf věděl a nic neudělal. Je možné, že celý jejich útěk byl jeho dílem? Navíc zdejší les elfa původně nepovažoval za hrozbu. Zavřel oči. V hlavě mu tepaly stovky myšlenek. Jeho vlastních, ale i okolních stromů, zvířat. Snažil se přemýšlet, ale nešlo to. Před očima pořád viděl výjev Dattepi s dírou v hlavě. Chodbu, kterou prošel snad stokrát, schody… To jsme si pěkně pohráli, rezonovalo mu myslí.
Tahle rodinka ptáčků dělá hodně vápníku.
Je to přítel, pomohl utéct.
Zase málo droždí.
První dveře vlevo…
Neovládal to. Nezvládal to. Myšlenky vířily jako pomatené. Pocity se mísily, přetloukaly jeden druhý. Cítil, jak pod náporem rostlin podzemní tvor klesá k zemi. Jak jeho světlo chabne. Zdálky slyšel naléhavé volání Luvaina, který křičel ‚Prosím, povol.‘ Nedokázal to. Jeho mysl se zmítala v emocích a myšlenkách. Zabije ho. Nechtěl, ale věděl, že se to stane. Že rostliny nezastaví. Bylo pozdě. Znenadání přišel klid. Z ničeho nic, jako kdyby v horkém dni skočil do ledového plesa. Stříbrné, chladivé, ticho. Otevřel oči a rozostřeně uviděl, jak šlahouny povolují sevření kolem elfa v černém plášti. Zvuky slyšel jen tlumeně, jako přes hustou houni. Skrz bělavý závoj sledoval, jak se k padajícímu elfovi vrhl Luvain a podepřel ho, aby se nezranil pádem. Klid, ticho. Jeho pohled rychle sjel k Dattepiinu kotníku. Ticho. Celý svět se obrátil vzhůru nohama. Klid. Poslední, co Gariadon uviděl ve stříbřitě lemovaném zorném poli, byl Akronův černý čumák.
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.