Kapitola 24. Jeskyně
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Probudil se na mechovém lůžku ve vlhké jeskyni. Byla tu tma a v puse cítil hořkou pachuť. Zachvátila ho panika a zoufalství. Tak přece to celé byl jen elfův trik! Nikdy se ze sklepení nedostali. Posadil se a rozhlédl se ve tmě kolem sebe. Zdálky slyšel tlumené hlasy. Nadskočil leknutím, když se méně než krok od něj ozvalo odfrknutí. Akron spal na zemi kousek pod ním. Kde se tu vzal? V malém otvoru, který zřejmě sloužil jako dveře, se objevilo světlo svíčky. Gariadon byl zmatený, ale instinktivně si lehl a dělal, že spí. Světlo se přiblížilo k němu a ucítil dotek cizího vědomí. Jen letmý, nevtíravý. Jako když ho Morgana v dětství hladila po vlasech na dobrou noc.
„Neboj se, synu Fámy,“ ozval se veselý stříbrný hlas, „tady ti nic nehrozí. Můžeš si odpočinout.“
Uvědomil si, že má na sobě čisté šaty z příjemného materiálu a mech pod ním je měkký a čerstvě nasbíraný. Opatrně otevřel oči. Vedle vyvýšeného lůžka stála nádherná mladá žena v dlouhé bílé košili. Po ramenou jí stékaly prameny rovných světlých vlasů. Její oči ve světle svíčky působily jako dvě veselé hvězdičky a na tenkých rtech se rozléval hřejivý úsměv.
„Kdo jste? A jak znáte moji matku?“ zeptal se pomalu Gariadon. Akron zvedl hlavu, zhodnotil situaci, a po významném zívnutí se s dalším frknutím schoulil znovu do klubíčka.
„Jsem strážkyní tohohle lesa, zdědila jsem ho po své matce, a dávám tu věci do pořádku… A protože jsi vstoupil do lesa jako host, přišlo mi jen správné dát do pořádku i tebe,“ mrkla velikýma modrýma očima.
„Ale vy nejste dryáda, tak jak…“ posadil se.
„Pst, Gariadone, nevyčerpávej se. Ráda ti všechno řeknu.“ Sedla si na okraj jeho lůžka a položila svícen na špalek, který sloužil místo nočního stolku. „Dnes večer ti ale musí stačit, že jsem víla, nikoli však stromová. Jsem původem najáda, potoční víla. V tomhle lese pramení krásný potok, moje matka se ho proto rozhodla chránit před vykácením. Prošli jsme si obdobím pochodní a vidlí, ale dnes mají lidé z vesnice k lesu úctu. S místní bylinkářkou máme úmluvu, a výměnou za vzácné léčivé byliny vede vesničany k úctě k přírodě. Já se starám hlavně o mláďátka, je to moje slabost. Když vstoupili do lesa tví přátelé, byla jsem trošku zvědavá, ale když jsi přišel ty, no tak mi to nedalo a sledovala jsem váš postup. Nikdy jsem neviděla člověka-dryádu, natož aby žádal o vstup do lesa,“ zahihňala se, jakoby řekla něco nevhodného. „No a když jsem viděla, že jsi málem zadusil svého přítele, tak jsem se rozhodla zakročit. Omlouvám se, bylo to trochu hrubé, ale zase mi tu nikdo neumřel,“ zazářila spokojeným úsměvem.
„Není to přítel,“ utrousil mladík a podrbal se na zátylku. „Ti ostatní jsou přátelé. Kde jsou?“
„Už spí, jsou hned ve vedlejší místnosti. A řekla bych, že nejméně jeden z nich ho za přítele považuje,“ pokrčila úzkými rameny. „Ale nemusíš se bát, nikdo nikomu neublíží. V mojí jeskyni panuje mír. Taky tu nejsou žádné dveře, takže se určitě ráno snadno najdete. Doufám, že máš pohodlný mech. Vyráběla jsem lůžka narychlo, nečekala jsem hosty,“ zatvářila se ustaraně modrooká víla.
„Je v pořádku, děkuji. Nezlobte se paní, ale jak…“
„Gariadone, prosím, neříkej mi paní, připadám si nepatřičně. Jmenuji se Stříbrovláska.“ Víla mu podala ruku a volnou rukou jemně odsunula stříbrné vlasy, které jí začaly padat z ramene a zakrývat její drobný obličej. „A jak vím všechno, co vím? Nu, řekněme, že je to nadání. Řekněme, že jsem prostě požehaná Vědoucností,“ poslední slovo teatrálně nadnesla a zasmála se. „Řekněme si, co chceme, pravda je, že sama nevím. Nikdy jsem to neřešila. Jsou prostě věci, které vím. A tak to je… Teď už dobrou noc. Domluvila jsem se s tvými přáteli, že tě zítra naučíme několik triků, aby ses lépe ovládl. Doufám, že budeš souhlasit. Bylo by nepěkné, kdyby se ti dnešní příhoda stala znovu a já u toho nebyla…“ Víla zamrkala, otočila se, sfoukla svíčku a odešla.
„Dobrou noc…“ zašeptal Gariadon do tmy a pohroužil se do myšlenek. Na měkkém mechu brzy usnul.
Druhého dne ho probudila sladká vůně čerstvého pečiva. Naposledy takhle krásnou vůni cítil v Ragně, loni při jarních oslavách. Takhle voněly bochánky Tlusté Berty, které sypala řepovým cukrem, a kterých se, ještě teplých, jako děti mnohokrát přejedli, až je bolela břicha… Od chladných zdí jeskyně se odrážel veselý hovor z vedlejší místnosti a průchodem ve stěně sem líně dopadalo měkké sluneční světlo. Nějakým způsobem mu to připomínalo milou domácnost, ač to byla jen jeskyně. Akron už v místnosti neležel. Jistě běžel sledovat, jestli někomu něco neupadne od stolu. Gariadon seskočil, protáhl se, a vykročil za světlem. Prošel kolem několika temnějších otvorů a došel do veliké síně. Tady pochopil, že jeskyně je leccos, ale rozhodně ne obyčejná. Ve stropě zela obrostlá puklina, jíž sem kolem mihotavého listí stromů proudilo zvenčí sluneční světlo. Pod ní se středem rozlehlé síně táhl kamenný stůl, kam by se vešlo bezmála třicet hostů. Stěny byly veselými pigmenty pomalované květinovými vzory a obrázky zvířátek. U stěny po jeho pravici hřála veliká hliněná pec, a na ní se chladily čerstvě pečené bochánky z kynutého těsta, pletené do tvaru kytiček. Stříbrovláska míchala něco u plotny. Vedle jejích kotníků poslušně a velice vzorně seděl Akron. U vzdálenějšího kraje stolu se náramně bavilo pět hostů: pihovatá Dattepi, ryšavý Derrek, snědý Alfred, usměvavý Luvain a šedooký elf. Gariadon stiskl pěsti a skousl čelisti.
„Á, vidím, že už jsi vzhůru!“ zvolala radostně víla. „Posaď se, snídaně bude, co nevidět! Omlouvám se, nemám ještě židle, obvykle tu hosty nemívám, tak ti musí taky stačit špalek. Dáš si čaj?“
„Děkuji,“ přikývl Gariadon a vydal se na místo vedle Dattepi, co nejdál od černovlasého. Víla před něj přitančila s hrnkem. Narychlo uplácaným z hlíny, byl vypálen nejspíš ještě téhle noci. V hrnku kroužily lístečky bylin ve zlatavém nálevu a stužkami páry nesly k jeho nosu sladkou vůni. Ta Gariadonovi vyčarovala úsměv na rtech. Připomínala domov. „V tom je i Garlarth!“ houkl vesele.
„Vidím, že se vyznáš,“ usmála se Stříbrovláska.
„Dobré ráno,“ pozdravili ho ostatní, kteří přerušili svůj rozhovor. V jejich očích četl obavy.
„Dobré ráno,“ pokusil se Gariadon o nenucený úsměv.
Luvain se postavil a promluvil jako první: „Gariadone, příteli, prosím, dovol, abych ti formálně představil vašeho vysvoboditele. Tohle je Tarish. Tarishi, Gariadona již znáš.“
Temný elf pokynul hlavou a zdvořile, leč opatrně, se pousmál.
„Těší mňa,“ pronesl divným elfským přízvukem.
Gariadon ze zdvořilosti kývl, ale úsměv nevyloudil. Nejen kvůli elfovu přízvuku musel vypadat přinejmenším zaskočeně. „Matka s tebou,“ vykoktal a přešel do lidské řeči, aby jim rozuměli i ostatní: „Nezlob se na mě, ale asi mi to budeš muset celé vysvětlit… V jednu chvíli nás zajmeš, hrabeš se nám v hlavách, a v druhou chvíli máme být kamarádi? To je prostě na hlavu,“ zadýchal se Gariadon.
Tarish si odkašlal, postavil se a uhladil si sametové černé šaty, které jako by odsávaly zlatavé světlo proudící puklinou ve stropě. „Stali jsme se všichni součástí poměrně nechutného podniku. Netušil jsem, ke své hanbě, pro koho pracuji a jaký je pravý účel té práce. Bylo mi řečeno, že subjekty budou mladí výtržníci bez rodin a bez domova, a v případě Angeliky, že si to její rodina přeje.
Zkrátka a dobře bylo mým úkolem zjistit o vás první a poslední a následně vám všechny vzpomínky vzít. Poté se měla vaše mysl znovu formovat, aby z vás byli poslušní sloužící. To mě už tolik nezajímalo. Bylo mi to podáno jako efektivní boj proti zločinu, navíc velice charismatickou osobou a za slušnou sumu v denárech, tedy jsem přijal. Měl jsem k tomu i osobní důvody. V mém oboru se taková příležitost naskytne jen málokdy, a troufnu si říct, že na světě není mnoho lepších, než jsem já,“ elf se samolibě pousmál a pokračoval.
„Minulý desen jsem pracoval na prvních subjektech. Byli to od pohledu zlodějíčci nebo žebráci, agresivní a útoční. V hlavách vymeteno. Pokusy byly rychlé, krátké a úspěšné. V tuto chvíli jsou zaměstnáni na radnici coby majordomové. Koncem desenu jsem dostal k ruce pět páchnoucích pohunků. Byli to zjevní agresoři, ale nejspíš také dostali dobře zaplaceno, protože mě titulovali ‚Uctivej pane‘ a ‚Vašnosto‘ a mohli se přetrhnout, aby mi posloužili. Nahlédl jsem jim do myslí a obsah byl značně podobný prvním subjektům. Před dvěma dny jsme dostali zakázku na Angeliku Ardonicus, dceru místní královny obchodníků. Podle plánu jsme ji unesli a začal jsem s průzkumem. Jenže tahle dívka byla očividně školená v myslobraně, a tak se mi nepovedlo z ní nic dostat. Navíc mi způsobila tohle,“ ukázal prstem na čerstvou jizvu nad levým obočím. „S pomocí toxických vlastností isothecia ve sklepení jsem ji fyzicky odstavil a rozhodl se, že se k ní vrátím později.
Následně dny jsem dostal další úkol, a to postarat se o Gariadona, Dattepi a Luvaina. Bylo mi řečeno, že jste velmi nebezpeční, takže mě přirozeně napadlo vás rozdělit. Unést Dattepi bylo snazší, než se zdálo, i ty jsi poměrně rychle skočil na mou lest. Luvain se neoddělil od čarodějky, takže se ho unést nepodařilo. Snažil jsem se ve vás číst, ale jako u Angeliky se mi to nedařilo. V tu chvíli mi to začalo být podezřelé a dostal jsem pocit, že mě možná můj mecenáš zneužívá… Slečna Dattepi mě dokonce zavedla do Světa snů, který pro mě není cizí, ale bláhově jsem věřil, že jsem v její mysli, a než jsem pochopil, co se děje, velmi šikovně se mi vysmýkla a nechala mě v bezvědomí bloudit Snem. To byl mistrovský trik, moje uznání,“ kývl. Dattepi se začervenala a snažila se něco zajímavého vyčíst ze svého pomuchlaného hliněného hrnku.
„Co se tebe týče, Gariadone, tvá mysl je chráněná neprostupnou bariérou, silnější, než jakou mají lesní elfové. To jsou bezpochyby nejsilnější mysli, které jsem až do nedávna měl tu čest poznat. Moc mě zajímá, jak to děláš, ale bez tvého svolení už to zkoumat nebudu. Nicméně…
Začal jsem si dávat dvě a dvě dohromady. Nepřišlo mi, že lidé, kteří ovládají obranu mysli, by byli obyčejní zlodějíčkové nebo výtržníci, jež je třeba převychovat. Poté, co jsem neuspěl v lámání vašich myslí, záměrně jsem vyšel na ulici. Věděl jsem, že mě sledují a rozhodl jsem se, že zjistím proč. Chtěl jsem se zeptat na pár věcí. Jenže mě nesledovali lidé mého zaměstnavatele. Byli to místní členové stínové společnosti známé jako Pavučina. Zašel jsem do slepé uličky a nechal jsem se obklíčit. Byli dva. Malý rusovlasý půlčík a vysoký mladý ostrovan.“ Při těch slovech pokynul rukou ke dvěma stínovým společníkům, Derrekovi a Alfredovi.
„Ublížit mi sice nemohli, avšak ani nechtěli. S jejich pomocí jsem se dovtípil, oč běží a rozhodl jsem se jim pomoci. Náhoda tomu chtěla, že můj zaměstnavatel následujícího rána zrovna přišel na kontrolu do mé pracovny. Zavedl mě do skladiště, aby mi ukázal, co má pro svůj plán připraveno. Tehdy mi to celé došlo. A přísahám při všech Sedmi, že jsem v životě neviděl větší zhovadilost! Ten starý imbecil Merdi se rozhodl vést svatou válku se Sedmi ochránci!“ elf dočista změnil tón, jako by se ho to nějak osobně dotýkalo. „Říkáte jim Temná sedma, což na tom mnoho nemění. Jsou to bohové! Starý Merdi se s nimi nepohodl a rozhodl se vytvořit skupinu mocných, které by vymýváním mozku přinutil, aby mu byli poslušní. Odvolává se na proroctví o Sedmi hrdinech a uměle se snaží vytvořit bohům podobné bytosti, které by bez odporu poslal zaútočit na někoho, koho ani neznají. Díky informacím těchto dvou mladíků jsem tušil, že to není nikdo jiný než ukřivděný hlupák Mirdin. Sám kdysi podobným způsobem dopomohl k moci právě Sedmičce. Jakmile jsem se ho na to zeptal, vykřikl na mě svým rodným jazykem, že budu poslouchat, nebo zemřu. To neměl dělat, protože na výhružky já jsem háklivý. Byl překvapený, když jsem mu v témž jazyce odpověděl, že ne. A tohle byla ta nejsilnější mysl, jakou jsem kdy potkal. Omráčil jsem ho, ale jen díky jeho domýšlivosti a Luvainovu triku s hrází. Vždycky jsem chtěl antika prozkoumat, a možná už se mi nikdy taková příležitost nenaskytne, ale uznal jsem, že tohle není vhodná chvíle. Plán vašeho útěku byl v plném proudu, a já jsem vám ještě musel zajistit cestu ven z města. Měl jsem se v podzemí u západního mola sejít se spojkou, která pro mě měla mít klíčovou informaci. Spojkou se ukázal být tady Luvain. Informace o tom, že Merdi je antik, už pro mě nebyla klíčová, ale zjistil jsem mnohem více zajímavých věcí…“ Tarish se na světlovlasého elfa zvláštně zadíval a pousmál se. Luvain rozpačitě koukl na elfa, na Gariadona, a hned uhnul pohledem.
„Také jsem se dozvěděl,“ pokračoval šedooký, „že máme společný cíl – oslabení démonů. Neváhal jsem ani na okamžik a rozhodl jsem se, že se k vám na nějakou dobu připojím. Pokud tedy nebudete mít nic proti. Na oplátku můžu nabídnout to, co o démonech vím, a málo toho není. Koneckonců, peklo je nejspodnější patro Podzemní říše, a v té má rasa žila stovky let…“
„Takže,“ zastavil ho jemně Gariadon, kterému začalo být leccos jasné, a zároveň se mu kroutily útroby při pomyšlení, že teta Morgana na něm nejspíš celá léta prováděla nějaké nekalé experimenty, „musíme si ujasnit pár věcí. Co Angelika? A lišák? A tihle dva?“
„Rodrigo má svou makovici,“ pokrčil rameny Derrek a zakousl se do voňavého bochánku, který před něj postavila Stříbrovláska, zjevně zaujatá vyprávěním. „Fen fi děuá, fo ho napabme…“
„Angelika má ve městě povinnosti,“ promluvil nečekaně hlubokým hlasem Alfred, „moc vás zdraví a ráda se s vámi zase někdy setká. Teď ale musí zůstat ve stínech. Nás dva poslala z bezpečnostních důvodů s vámi. Mimoto měla mít včera jednání s Morganou le Fey, ta by možná dokázala pomoci. Má prý mezi mágy výsadní postavení, a třeba by se podařilo s ní domluvit. Do té doby musíme zůstat mimo Enudre. Děkuji, voní to nádherně,“ usmál se ostrovan na vílu.
Luvain s Dattepi se na sebe pousmáli, Gariadon tušil proč. Nehodlal ale o Morganině identitě zaplétat rozhovor.
„Napadlo mě se Merdimu nějak vzepřít,“ navázal Tarish, „ale konfrontovat antika přímo by nebylo moudré. Kromě toho jsem slyšel, že jsou dva. Totožnost toho druhého neznám, ale vím, co dovedou, a i konflikt s jedním je dost nebezpečný. Připravil jsem proto pár falešných vodítek, a než se přes ně antikové doberou pravdy, jsme už dávno pryč… Děkuji,“ kývl na Stříbrovlásku.
V nastalém tichu se ozývalo jen mlaskání a srkání půlčíka, kterému víliny bochánky viditelně a slyšitelně šmakovaly. Gariadon zamyšleně chroupal všechny nově zjištěné poznatky a doufal, že se s Mirdinem už nikdy nepotká.
„Proč jsi se mě ptal na mého otce? V té iluzi s Dattepi…“
„Proč bys řekl?“ pozvedl elf zjizvené obočí.
„Nevím. Proto se ptám… Kvůli té barikádě? Jak ses mi nemohl dostat do hlavy?“
„Správně. Moc mě to zajímá – pořád.“ Elf pozvedl zjizvené obočí. „Díky Luvainovi jsem ovšem leccos pochopil. Rostliny skutečně nejsou můj obor…“ mrkl.
„Fo to vznamená? Jaký voftuiny?“ hňoucal Derrek už čtvrtý bochánek.
„Gariadon používá k myslobraně větvičku. Dubovou ratolest. Chtěl bys přednášku o symbolice rostlin?“ usmál se Tarish. Gariadon byl vděčný, že se šedooký nezmínil o jeho matce a rozhodl se, že si s Luvainem bude muset promluvit o jeho sdílnosti.
Celé dopoledne si nad voňavými bochánky pletenými do tvaru kytiček povídali o tom, co a jak se seběhlo, Luvain přinesl ze své místnosti Gariadonovu pasteveckou hůl a balík s oblečením z Enuderského trhu. Po koupeli v čistém potoku se všichni oblékli do nového šatstva a uznali, že se na pobyt v lese úplně nehodí. Nechali ho proto Stříbrovlásce, aby mohla obchodovat s lidmi z vesnice, protože peníze, jak sama říkala, kazí charakter.
Zbytek dne strávili procházením po lese, kdy jim víla nadšeně představovala jednotlivé stromy a zvířata, kameny a zákoutí. Všechny pochopitelně jménem.
Večeřeli polévku a víla nadskakovala radostí ze společnosti, které ještě navíc chutná. Příjemně najedení a ukolébaní milou společností šli spát. Gariadon byl hrdý, že celý den udržel své emoce na uzdě, ale věděl, že víla ho celou dobu po očku sledovala, a potutelně se usmívala. Přemýšlel i o zvláštní vřelosti Luvaina vůči Tarishovi, a vzpomněl si na Ceirwana s Gavainem i na večer o Beltainu. Trošku ho mrzelo, že se mu jeho nejlepší přítel už tolik nevěnuje. Přemýšlel o spoustě dalších věcí, ale nakonec klidně usnul.
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.