Kapitola 25. Konec
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Lesní porost se třpytil kapkami rosy. Skřivánci rozechvívali vzduch veselým trylkováním. Paprsky ranního slunce ozařovaly mlžný opar mezi stromy zlatavými proudy světla. Začínal se tu cítít dobře. Tenhle les už navštívil několikrát. Teprve teď si všiml jinakosti místních stromů, které v jiném lese neviděl. Všechny stály majestátně už stovky let, ale přece působily svěže. Jejich kůra se totiž barvila do červeno-modra. Jako peří jab-jabů, kteří zjara přilétali do severních lesů. Tenhle les rozhodně nebyl severní. Chyběly tu jehličnany a spodní porost tvořily veliké listnaté rostliny a keře, které mu byly neznámé. Přesto byly přátelské. Cítil jejich vitalitu i náklonnost. Mohutný pulsující klid je spojoval s ostatními tvory lesa. Trylek skřivánka na blízkém jinanu utichl a okolím se rozhostilo ticho. I stromy jako by se na chvilku zastavily a naslouchaly.
Nato celým lesem zazněla sladká melodie píšťaly. Byla neznámá, a přitom připomínala ty nejkrásnější věci, které kdy zažil. Těsně vedle něj prošla pomalým klidným krokem laň s kolouchem. Šla s rozvahou, ale nebála se. Kráčela s mírně skloněnou hlavou do hlubin lesa. Přišlo mu jen správné ji následovat. Protahoval se mezi haluzemi a liánami kolem kmenů porostlých mechem. Společně postupovali směrem k té hřejivé hudbě. K srdci lesa. Srnka ho dovedla na okraj slunečného palouku, tonoucího v zářivé mlze. Na něm se mezi blízkými kmeny a křovinami scházela různá lesní zvěř. Za sladkého vábení flétny se zvířata blížila ke zdroji hudby, do zářivé mlhy. Stoje vedle srnky sledoval výjev z okraje palouku.
Pak zazněl jediný čistý vysoký tón. Ranní mlha se vmžiku rozplynula, jako by ji někdo rozehnal. Mezi korunami stromů pronikl na palouk paprsek slunečního světla a ozářil vysokého muže. Seděl pod prastarým dubem a v ruce držel podivný nástroj. Byl svázaný z několika jednotlivých píšťalek různé délky, vyrobených z podivného kloubovitého dřeva. Hráč přejížděl ústy zleva doprava a foukáním vyluzoval hřejivé tóny melodie života. Ve chvíli, kdy vyšlo slunce, se všechna zvířata sborově poklonila. Nevěděl zatím proč, ale cítil, že je to správně. Také se poklonil. Hráč dohrál melodii a upřel na něj své zlaté oči. Ty známé, přátelské, zlaté oči. Až teď si uvědomil, že hráči vyrůstají z hlavy rozložité parohy a jeho strohé oblečení netvoří látky, nýbrž živoucí rostlinstvo. Hnědé vlasy měl zacuchané v dlouhých neforemných vrkočích a jeho rysy se podobaly někomu, koho dobře znal. Muž, který seděl pod tisíciletým dubem, nemohl být nikdo jiný než sám pán přírody. Jediný bůh, jehož příběh mu Morgana nikdy nevyprávěla. V jeho mysli se zachvěl stín poznání. Jako, když na něco skoro přijdete, ale těsně před uvědoměním to zmizí. Parohatý muž se pousmál, přiložil podivnou flétnu ke rtům. Pohlédl na něj a mrkl.
Vše pohltila temnota. A přišel další den.
Stříbrovláska byla pozoruhodná bytost. Mnohem podivnější než všechny, jež Gariadon dosud potkal. Byla starostlivá jako matka, moudrá jako stařenka, ale rozpustilá jako dívenka. Pořád někde pobíhala, něco dělala – jak by řekl starý Hent, šukala po světnici – jako neposedná fretka, či běhala po venku jako rozlítaný agiloth. Každý den ještě před rozedněním chodila na lesní mýtiny sbírat bylinky, aby se těsně po rozednění vrátila a připravila všem snídani. Bylinky se sušily rozvěšené na dlouhých provázcích po celé velké jeskynní síni, kde záhadně nepršelo ani když se venku strhla letní bouře. Víla trvala na tom, že musejí jíst její domácí stravu, schovat si to svoje oschlé maso, a pořádně odpočívat. Gariadon u potůčku usekl rákos a poprvé po době, která se mu zdála jako věčnost, si zase zahrál na píšťalku. Díky vřelé společnosti, kterou Stříbrovláska nejen vyžadovala, protože jakékoli konflikty striktně zakázala, ale sama ráda navozovala, se za pár dní zotavil z veškerého šoku, který utrpěl ve městě. Sklepení beznaděje se zdálo být kdesi v dávné minulosti nebo zlém snu. S Luvainem mohli v lese zase cvičit, jako při svém hraničářském tréninku. A tak, kromě toho, že si vyčistil hlavu, i jeho svalstvo brzy získalo zase pevnější rysy, které mělo, když před více než desenem opustili svůj lesní domov.
Dattepi celé dny chodila po lese a sbírala nejrůznější peříčka. Mizela na celé dny, často i s Akronem, zatímco Luvain s Gariadonem trénovali, a vracela se vždy až na večeři. Říkala, že objevila kousek za vsí po proudu potoka starou vrbu, se kterou si chodila povídat. Tvrdila, že tam cítí něco zvláštního. Gariadon šel jednou s ní, neboť ho povídání se stromy velice zajímalo. S vrbou se mu ale spojení navázat nepodařilo. Připadalo mu to zvláštní a řekl o svém pocitu Stříbrovlásce. Ta se jen usmála, prohlásila, že ne každý strom na něho musí být zvědavý, ale slíbila, že vrbu zkontroluje. Derrek se zase chodil za nocí dívat přímo do vesničky, kde údajně nekoukal na mladá děvčata, ale zjišťoval zajímavosti. Přišel s tím, že víska Konec se skutečně dříve jmenovala Pedel. Své jméno vesnička získala v době, kdy ještě lesík spravovala Stříbrovlásčina maminka. Krátce po kolonizaci, necelých dvě stě let zpátky, se vesničce říkalo skutečně přímo Prdel. Když ale přijel královský kartograf, aby vísku zapsal do mapy, tehdejší rychtář se styděl a nadiktoval mu název Pedel. Ten se držel až do loňského roku, kdy tudy projížděl nový královský kartograf, aby mapu zesoučasnil. Současný rychtář proto vymyslel hravou alegorii, která ale nebyla sprostá a dal vesnici přejmenovat na Konec.
Vesnička byla maličká. Sotva pár chalup, jedna malá hospůdka s hokynářstvím, dva velké statky, kovárna, rychtárna a kaplička Neolie. Místní lid žil z hospodářství, pastvy a lesa. Do lesa však chodili vesničané zřídka. Díky Stříbrovlásce a její mamince měli z lesa respekt. Jediný, koho v lese bylo možné pravidelně, byla místní bylinkářka Lydie. Byla to zasmušilá a vážná, leč laskavá paní s jemnými světlehnědými vlasy smotanými do malého uzlíčku na temeni hlavy. Kdyby byla ještě o trošku starší, vypadala by jako babka kořenářka z nějaké pohádky. Lydie jim odpovídala na pozdravy, ale k rozpravě se neměla. Pořád si něco mrmlala o nějakém dědkovi či dědlákovi a její pohled směřoval nanejvýš do země. Derrek se ve vsi skamarádil s copatou dívenkou Mnatou, která jako jediná směla z domu po setmění. Žila na velkém statku a její rodiče nedávno zemřeli. O ni a její novorozené sourozence se starali čeledíni, v noci ale měli volno, a tak malá Mnatka po nocích bloudila po vsi, až potkala Derreka. Nikdy předtím půlčíka neviděla, a tak si myslela, že je to skřítek. Byla to právě Mnata, kdo páté noci Derreka upozornil na cizí vznešenou paní, která přespává na rychtárně. Půlčík si podle popisu rychle domyslel, že se nejedná o nikoho jiného než Morganu Le Fey, a že by možná bylo vhodné, aby jeho a jeho přátele nebylo možné druhého dne dohledat. Při snídani se rozhodl říci o tom přátelům.
„Myslíte si, že je v tom zapletená?“ podívala se úkosem Dattepi a sáhla si pro voňavý bochánek.
„Movná jo, movná ne… Poble poho fo poudal Vuvain…“ pronesl Derrek jako obvykle s plnou pusou.
„Můžeš prosím tohle nedělat?“ vložil se do hovoru Tarish. „Je poměrně nechutné sledovat, jak se ti to jídlo převaluje v puse,“ povytáhl obočí a zkřivil tenká ústa v podivnou vlnovku, „kromě toho ti není rozumět ani slova, a to mluvím obecnou řečí velmi dobře.“
Půlčík na něj zakoulel očima a schválně několikrát výrazně mlaskl a dbal při tom na poctivé otevření ústní dutiny, aby elf velice dobře viděl její obsah.
„Já nějak nevím, co si o ní myslet,“ povzdechl Gariadon a podrbal se v hustých vlasech, „v jednu chvíli je milá, pak z ní vyleze Mirdinova bývalá žena… Jednou je to teta, pak zas čarodějka, a ještě… No, zkrátka nevím, jestli na nás celou dobu nehrála nějakou habaďúru.“
„To bych neřekla. Přece by nám nekupovala šaty, kdyby věděla, že na tu večeři už nepůjdeme.“
„To má pointu,“ přitakal Luvain. Jeho obecná řeč se za posledních pár dní výrazně zlepšila. Nepochybně k tomu napomohl i Tarish. Dny trávil Luvain s Gariadonem, ale za nocí se uchyloval do jeskynní komůrky k Tarishovi. Gariadon s ním chtěl o tom mluvit, ale Luvain se rozpravě pokaždé vyhnul. Tvrdil jen, že ho učí mluvit, aby rozuměl přátelům. Mirdinův Překladač zůstal v Enudre. Černovlasý elf měl podezření, že by čaroděj mohl umět své amulety vystopovat. Stříbrovláska celou debatu zaujatě sledovala a střídavě přikyvovala či krčila rameny podle toho, jaký kdo používal tón hlasu. Ačkoli situaci musela rozumět, zdálo se, že si z ní pranic nedělá. Tohle dětské chování, v porovnáním s tím, co v minulých dnech kázala o sebeovládání a propojenosti přírody a všehomíru, přišlo Gariadonovi zkrátka nepochopitelné. Všichni moudří a hloubaví lidé i nelidé, které kdy potkal, byli klidní, uzavření, odtažití. Víla naproti tomu byla živá a nestranila se jakékoli rozpravy či veselice. Kdyby nebyla tak moudrá, bylo by to skoro až vlezlé.
„Já mám pocit,“ promluvil po dlouhém mlčení svým hlubokým hlasem Alfred, „že už jsme tady Stříbrovlásku obtěžovali dost…“
„Ale vůbec ne, já jsem za společnost ráda! Promiň, pokračuj,“ zahihňala se.
„Zkrátka, já bych navrhoval jít zase dál,“ dokončil ostrovan.
„Jenve… Jenže kam je dál?“ polkl Derrek. Všichni se podívali na Gariadona.
„Proč koukáte na mě? Zatím nám vždycky někdo řekl, kam máme jít. Já jsem chtěl jenom zjistit, proč se otci stalo… to, co se stalo. Místo toho akorát utíkám. Eliador, Dálava, Enudre… Za odpočinek jsem moc rád, byl potřeba, ale taky bych rád pokračoval. Kdybych jen věděl kam… A i kdyby v tom byla Morgana nevinně, ještě se s ní potkat nechci. Tady asi nikde Černý řád neoperuje, že?“
„V mém lese? Skoro bych se urazila, kdybych to měla ve zvyku. Ale ne, nevím o nich ani z doslechu. Nejspíš se v téhle oblasti vůbec nevyskytují.“
„Vo černym řádu nic nevim, ale moje tetka Markétka žije se starým Fousem, a ten prej s ďáblama hraje karty. Třeba by nám vo nich uměl něco povědít,“ prohlásil Derrek, náhle zapálený pro dobrodružství.
„Ale tvoje teta žije až v Sedle ne?“ opáčil Alfred.
„No a co? Procházka nám neuškodí,“ pokrčil rameny zrzek a poplácal se po nafouklém bříšku.
„Jestli je tu Morgana koňmo, což bych řekla, že je, pak nám rozhodně nepomůže jít pěšky. Dřív nebo později se doptá, jakým směrem jdeme. A je to čarodějka, najde nás snadno.“
„Souhlasím s Dattepi, ale to už můžeme klidně zůstat tady a doufat, že nás nenajde,“ zachmuřil se Gariadon.
„V mojí jeskyni vás nenajde, byť by se snažila sebevíc. Ale odpovědi na otázky o tvém otci se tu taky nedohledáš, Gariadone. Měla bych vpravdě jeden nápad, ale nesmíte o tom nikdy s nikým mluvit.“ Víla se tvářila vážně.
„Moment,“ vyskočil Tarish, „tahle jeskyně je připojená?“ Víla přikývla. „Jak to, že jsem to necítil?“
„Průchod je maskovaný, aby se sem nedostali nezvaní hosté. Ani tvůj druh ji neumí najít,“ usmála se víla, načež šeptem rozpustile dodala: „Vlastně zejména tvůj druh.“
„Tak to smekám před tvou mocí, vzácná vílo,“ usmál se nonšalantně šedooký elf. „Není na světě mnoho tajemství, která by můj lid nedokázal odhalit.“
„Děkuji, ale možná si o sobě trošku moc myslíte,“ ušklíbla se víla, „uvažujete v trošku jiných… rozměrech než víly…“
„Možná,“ připustil šedooký, „ale… Nechala bys nás tvůj průchod použít?“
„Jistě. Přece bych to jinak nezmiňovala…“
„To je skvělé,“ zářil nepoznanou radostí temný elf. „Dlouho jsem tam nebyl, ale rozhodně nás zvládnu provést bezpečně.“
„Budete muset být opatrní. Podzemní říše se v poslední době hodně změnila. Dám vám na cestu Směrovku, ale musíte mi ji pak někdy vrátit. Slíbíš mi to, An Neòineach?“
„Tha mi a’mionnachadh, An tè nam falt airgid“
„Nezlobte se na mě,“ vyskočil Gariadon, až převrhl špalek a vylekal podřimujícího Akrona, „ale o čem se to sakra bavíte?“
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.