Kapiotola 11. Pláně
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Ráno se ještě kabonilo daleko na východě, když se neobvyklá družina složená z elfa, seveřana, seveřanky, čarodějky, kněžky a psa vydala k okraji Eliadoru. Na místě, kam je Nírisis vedla, měli vyjít na svobodný vzduch. Jenže dříve než pláně spatřili mezi stromy temné obrysy dvou mužů. Tak přece jsou tu hlídky, pomyslel si Gariadon. Nejméně jeden z mužů měl přes záda přehozený luk a toulec se šípy. Hraničář.
„Nechte to na mně,“ zavrněla kněžka a vyplula směrem, kudy původně chtěli opustit les. „Drahouškové…“ zaslechli její rozverný hlas, když se Akron zničehonic radostně a hlasitě rozeběhl za ní. Než stačili cokoliv udělat, bylo jasné, že jsou prozrazeni.
„Proč toho psa nemáš vycvičenýho?“ sykla Dattepi.
„Mám,“ podrbal se na temeni Gariadon. „Nechápu, co to do něj vjelo.“ Luvain vytrvale mlčel za jejich zády a Morgana po krátkém zaváhání následovala svou elfskou přítelkyni na okraj lesa. Akronovo radostné kníkání způsobilo, že Gariadonova zvědavost převládla nad strachem. Bez svého flekatého přítele by stejně Eliador nikdy dobrovolně neopustil, a tak vyšel za ostatními.
Na nehlídaném okraji elfského lesa na ně ale nečekala hlídka, ba ani eskort, který by je odvedl zpět do města. Čekal tam sám penadur hraničářů Ceirwan, v ruce třímal Gariadonovu pastýřskou hůl. Po jeho boku stál jeho druh, někdejší Gariadonův rodinný přítel, elf Gavain.
„No, to je dost,“ prohlásil kapitán, když ke hloží došli všichni. „Čekali jsme, že se pokusíte o útěk. Ale nečekali jsme, že byste odešli bez rozloučení…“
„Ale to my jsme nechtěli… My jsme nic z toho nechtěli! To ty hloupé tradice… Je to pravda, že musíme opustit společnost?“
„Obávám se, že ano, Gariadone“ pronesl druhý z elfů zasmušile, „tentokrát jsme se ani nepokoušeli starého Blaenora přemluvit. Už když jsme přivedli tebe, byl to obrovský průšvih. Nebýt toho, že se za tebe přimluvily významnější osoby,“ pohodil hlavou směrem k Morganě, „a že jsi napůl dryáda, tak bychom už se taky protloukali světem mimo les…“
„Co říkají?“ špitla Dattepi Gariadonovi do ucha. Až teď mu došlo, že vlastně nerozumí.
„To je v pořádku,“ přistoupila Morgana a přiložila dívce ruce na spánky. Solionův sluneční vůz pomaličku stoupal na svou dnešní dráhu po obloze a jeho světlo líně pronikalo mezi vzrostlými křovisky. Navzdory tomu se dívce rozšířily zorničky jako by byla opilá. Zamrkala a usmála se.
„Teď nám rozumíš?“ dovtípil se Gariadon. Dívka přikývla. „Tohle je kapitán hraničářů Ceirwan a Gavaina jsi jednou i potkala u nás na statku. Jsou to přátelé. Byli mi oporou, když jsem přišel o otce a moc mi tady v lese pomohli a…“
„Je hezké, že nás chceš představit, ale nemáme mnoho času,“ přerušil ho Ceirwan. „Lesní hranici nehlídají jen hraničáři a takovéhle množství živých tvorů na jednom místě jistě brzy vzbudí pozornost.“
„Máme ti vyřídit srdečné pozdravy od Fámy, nemohla takhle daleko přijít, ale ví o tom, co se stalo a chápe, proč si to udělal. Věří, že se ještě setkáte a tohle ti mám dát,“ podával mu Gavain dubovou ratolest, v níž Gariadon poznal maminčin vlas. S hořkým úsměvem zakryl levé oko v děkovném gestu.
„Jděte na východ,“ promluvila za dívčinou hlavou Morgana. Přejděte přes pláně a nejpozději za čtyři dny byste měli narazit na západní hranici Království. Stojí tam větší vesnička jménem Dálava. V tamním hostinci bydlí vznešená paní Karolína Medovitz. To je ta fiflena, co si na ni hraju… Přihlaste se tím jménem u hostinského Dětřicha a on už se o vás postará. Postupujte diskrétně a opatrně. Přes pláně vás provede Dattepi, ale lidé z Království vás neuvidí rádi. Říkají vám barbaři, o elfu nemluvě. Ale snad by je mohlo trošku obměkčit, když zmíníte, že vás posílá paní Karolína. Snažila jsem se být hodná,“ mrkla.
„Tady, pokud dáma dovolí,“ přistoupil Ceirwan k Dattepi a věnoval jí svůj šedý plášť. „Budu dělat, že ty luky a tesáky nevidím,“ usmál se na chlapce. „A teď už utíkejte, my se také musíme ztratit.“
„Drahouškové,“ rozepjala ruce Nírsis, která celou dobu usměvavě mlčela. Morgana instinktivně ucukla, ale stále držela prsty přiložené na zrzčiných spácích. „Pojďte sem,“ zapěla kněžka, „já vás na cestu obejmu! Půl dne půjdete bez vody, musíte se vyhnout Ragně. Ale za vsí už můžete jít podél potoka, dovede vás až do Dálavy. Ať vám Aquaril požehná a vaše rty zůstanou vlahé! Jo a nezapomeňte papkat ty placičky, co jsem vám dala. Tam žádná voda není, ale zato výborně zasytí a dobře se nesou! Tak pá! Utíkejte za dobrodružstvím!“ Staré elfce, která nevypadala staře, zářily oči zapálením, dojetím a radostí.
Trojice vyhnanců vykročila proti vycházejícímu slunci. Gariadon poprvé po mnoha a mnoha týdnech vystoupil zpod stínu stromů a spatřil nad hlavou otevřené nebe. Cítil se najednou zvláštně vesele a svobodně, jakoby byl celou dobu strašně smutný. Po jeho boku kráčela usměvavá Dattepi a zamlklý Luvain. Dva kroky před ním rázoval Akron a nasával nové pachy. Naposledy se ohlédl na přátele z lesa. Viděl už jen zelený porost a hluboké stíny tajemného hvozdu, jemuž několik posledních měsíců říkal domov.
„Co tím myslela Morgana, když říkala, že nás provedeš pláněmi?“ zeptal se pihovaté dívky. Ta na něj zírala s údivem a tvářila se nechápavě. Pochopil. Jakmile Morgana sňala prsty z jejích spánků, už zase elfštině nerozuměla. Zopakoval svou otázku v obecné řeči.
„Ach tak. Strávila jsem posledních několik let mezi Lidem plání. Jsme dobří v pohybu po otevřeném prostoru. Víme, kde loví gryfové a jak poznat cestičky vlků, vyznáme se v počasí a tak,“ pokrčila rameny zrzečka. Měla na sobě stále tu tenkou modrou košili od Nírsis, jen přes ramena hozený Ceirwanův plášť. Nutno podotknout, že blankytná košile sice neodkrývala jedno rameno, zato byla celá průsvitná. A teď, přímo proti slunci, si Gariadon nemohl nevšimnout, že zpod ní vystupují zajímavé výjevy…
Luvain celou dobu mlčel a hleděl do země nebo na Akrona. Gariadon věděl, že v téhle úrovni zamračení není vhodné s elfem navazovat konverzaci. Musel mít podobné pocity jako on sám, když byl nucen v zimě opustit svůj domov. Usoudil, že bude vhodné dát příteli prostor. Pohladil Akrona po flekaté hlavě a po krátkém rozmýšlení mu dal volno. Kdyby je někdo sledoval, spatřil by ramenatého blonďatého seveřana, obratného světlovlasého elfa, pohublou zrzavou cikánku a flekatého pasteveckého psa, kterak se dvěma luky, třemi poloprázdnými vaky a nejistým očekáváním utíkají před svými stíny a svou minulostí. Viděl by, jak se jim na kotníky chytá ranní rosa a slyšel by napjaté ticho, které visívá mezi lidmi, kteří si chtějí mnoho říci, ale kdovíproč se k tomu nemají. A taky by si možná všiml, že je někdo skutečně sleduje…
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.