Kapitola 14. Morgana
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
U vysokého pultu stál zavalitý chlapík s šedivými skráněmi na dobráckém obličeji. Jeho hlava se nápadně podobala namazanému koleni. Dattepi vešla do hostince jako první, za ní Luvain podepírající Gariadona. Akron se váhavě otočil směrem k vesnici. Dattepi ostře hvízdla, což ho přimělo vzdát se pronásledování a vstoupit s trojicí dovnitř. V lokále kamenného hostince stál velký krb, v tomhle období příkladně vymetený. Vysoký dřevěný strop podepíraly silné dubové trámy. Mezi pěti stoly s lavicemi vedla ulička směrem k vysokému pultu. Holohlavý sebou při hvízdnutí trhl a byl nucen zvednout oči od velmi precizně vyleštěného poháru, který by ale určitě snesl ještě jedno dvě přeleštění. Když si nechtěně všiml zmalovaného Gariadona, odložil pohár a vyhopkal mu pomoci. Podepřel ho z druhé strany a dovedl ho ke stolu nejblíže baru. Cestou nervózně blekotal: „Dobré poledne, panstvo, to je ale dneska hezky, že? Jste v pořádku, mladej pane? Bolí vás něco? Vydržte, já vám něco přinesu.“ Odhopkal do vedlejší místnosti, kde podle zvuku otevřel padací dveře do sklepa. Luvain přinesl zvenku plášť s luky a pastýřskou hůl a položil je vedle stolu ke zdi. Pak si sedl po Gariadonově pravici. Dattepi po jeho levé straně sledovala dveře za pultem a Akron neklidně přešlapoval vedle stolu.
Po chvíli napjatého ticha se ozvalo bouchnutí zavíraného poklopu a hostinský přinesl flákotu prorostlého hovězího masa. „Dejte si to na to oko, mladej pane, jinak vám nateče jako jablko,“ usmál se nervózně na Gariadona. „Natočím vám pivo na účet podniku, za outrapy. Abyste neřekli, že nejsme slušnej kraj, jo jo. Taky je to dobrý na pocuchaný nervy. Slečinka pije?“ Dattepi pomalu, z důrazem na velmi překvapený a pohoršený výraz, přikývla. Pořád ještě nikdo nepromluvil, což hostinského očividně znervózňovalo. Postavil na stůl tři hliněné korbele s pivem a pak si na něco vzpomněl a odhopkal do místnosti za barem. Na otočku se vrátil s dřevěnou miskou, ve které šplouchala voda. Misku položil před Akrona a o krok ucouvl. Splácl ruce na nadutém břichu a chvilku na ně koukal, zda ochutnají pivo. „Jsem Dětřich, hospodskej, mám to tu na starost. Moc se vomlouvám za to co se vám stalo před hospodou. Víte, von ten Vincek je synek rychtáře, a s tim není dobrý si začínat…“ bezděky se pohladil po levé tváři, jejíž barva se skvěla ještě tmavším růžencem než zbytek jeho zavalitého obličeje. Trojice se po sobě mlčky podívala, Gariadon byl příliš roztřesený na to, aby něco řekl. Luvain mlčel zcela programově a Dattepi se nadechla. A zase vydechla. Nejspíš usoudila, že to nestojí ani za řeč… Přičichla ke korbelu, pokrčila rameny, ochutnala a pak kývla na hochy. Gariadon se napil chladivého moku. Chutnal jako život. Pil a hltal. Netušil, jakou měl žízeň. Luvain přičichl, ale neupil. Dětřich si pohladil pleš a podrbal se na zarostlých prokvetlých skráních. „Tak… Já budu na báru, dyby něco.“
Mlčení prolomila Dattepi: „Proč jsi mi neřekl, že umíš ovládat rostliny? Známe se od dětství…“ Mluvila polohlasně – hostinský byl velice nápadně zaměstnaný sedmým přeleštěním jediného poháru, který se už teď blýskal mnohem víc, než jeho opocená pleš.
„Já… jsem to nevěděl. Nikdy se mi nic podobného nestalo. Ani ten pocit,“ obrátil flákotu na chladnější stranu a přiložil si ji na modrající oko. Akron zakňučel a podíval se na něj zpod stolu ukázkovýma psíma očima. „Nikdy jsem nic podobného nezažil. Jen ve snu… A už je to zase pryč. Jakoby se ve mně na chvilku probudilo něco, co nemělo. U všech bohů, tak si to vem,“ hodil flákotu psovi.
Luvain zádumčivě mlčel a přepočítával šípy v toulcích, které spolu s luky přinesli zvenku. Do jednoho z nich vrátil osamělý šíp s pocuchanou letkou, kterou nejprve uhladil. Kontroloval tětivu, stav zbraní, netečný ke svému okolí. Nepřítomný výraz mu zboku zakrývaly světlé vlasy, výjimečně nezapletené v tradičním copu.
„Beth sy’n bod?“ zeptal se Gariadon.
„Pah?“ Luvain zvedl hlavu od šípů a vypadal zmateně. „Es i ar goll yn fy meddyliau…“ pokrčil rameny a pousmál se.
„Co říká?“ mračila se Dattepi.
„Že zabloudil v myšlenkách.“
„Jakých?“ zajímala se Dattepi.
„Pa feddyliau?“
„Fy hyfforddiant, eich mam, fy nhad, Cara, am y daith hon…“ Během toho, co Luvain mluvil, si hostinský Dětřich musel všimnout něčeho ohromně zajímavého na blýskavém poháru. Alespoň jeho výraz tomu napovídal.
„Cara?“ podivil se Gariadon. „Pwy yw Cara?“
Luvain se zatvářil překvapeně. „Eich modryb…“ pohodil rameny a odložil toulce vedle stolu.
„Morgana?“
„Ie… Morgana – Cara…“
Přerušilo je odkašlání za jejich zády. Ve dveřích hostince stála žena s divokými havraními vlasy, které jí v neposlušných loknách tančily kolem jemného obličeje, oblečená v kožených kalhotách a zeleném lehkém kabátku. „Copak si tu o mně šuškáte?“
Gariadon nadskočil, jakoby něco provedl a otočil se na svou tetu, tedy na Morganu, která vlastně nebyla jeho teta, a nejspíš ani Morgana. Když si všimla jeho obličeje, okamžitě se přestala usmívat. „Co se stalo?“
Morgana celou dobu chodila po lokále od baru ke dveřím a zase zpět. Rozhodným gestem odmítla víno v přeblýskaném poháru. Mluvila Dattepi. Vypověděla, co se přibližně stalo, nezapomněla zmínit všechny narážky místních mladíků. Hostinský Dětřich během vyprávění zjistil, že má něco neodkladného ve vedlejší místnosti a urychleně se vypoklonkoval. Morgana si vyslechla celý příběh, načež se zastavila u vchodových dveří.
„Je to pravda?“ otočila se na chlapce. Oba přikývli. „Tak to by mohl být problém. Jsou tady ve vsi šíleně pověrčiví. Půjdeme ihned do mého pokoje,“ ukázala rukou na úzké schody vedle baru. Za jejími zády se rozlétly dveře. Morgana se neohlédla. Zmrzla v pozici a upřeně hleděla na barový pult. Do lokálu byli proti své vůli vtlačeni Vincek s Frantou, za nimi vešli dva starší, téměř totožní vesničané s hrubýma rukama a ještě hrubším výrazem. Vincek s Frantou tu evidentně vůbec nechtěli být, ale jejich otcové jim zastoupili jedinou cestu ven. Gariadona napadlo, že se asi přišli omluvit a dobrácky se na ně usmál.
„Takže, tady můj Vincek mi řek,“ začal vyšší muž, „že ste ho napadli a Franta ho bránil, tak ste ho taky napadli. Museli ste je bacit po hlavě něčim tvrdym, páč řikaj voba, že ste vočarovali lípu na dvoře. Ale ta lípa je posvěcená knězem, takže jí nejde vočarovat. Takže mi někdo řekne, proč mýmu Vinckovi teče z čela červená nebo bude zle!“
Akron začal hrozivě vrčet. Gariadon seděl jako opařený. Ani doma na severu nic podobného neviděl. Než začal přemítat o tom, proč se tu zrovna jeho lidem říká Barbaři, Morgana promluvila. S očima stále upřenýma na bar pronesla smrtelně vážným, nebezpečně klidným tónem: „Ven. A hned.“
„Hale jí, čubku. Já věděl, že v tom má prsty. Víš co, ty náno? Kněz řikal, že žádná Karolína Medojc nejni. Takže sis to vymyslela a děláš tu z nás blbečky. Koukej se klidit, ať si to můžeme s barbarama vyřídit!“ zaburácel na ni menší vesničan.
Gariadon by přísahal, že se Morganě zlomyslně zablesklo v očích. Na jejím výrazu se nezměnilo nic, jen pravý koutek úst maličko vystoupil a utvořil tajemný úsměv. Rychlostí blesku se čarodějka rozpřáhla, zhoupla se v bocích, a v rychlé otočce dala oběma vesničanům jednou ranou přes nos. Oběma se otočila hlava kousavým dozadu, načež se podívali jeden na druhého. Pak se s křikem vrhli na podvodnou paní Karolínu. Akron se rozštěkal. Než se ale stačil kterýkoli z vesničanů Morgany dotknout, oba dva se mrskali přilepení na stropě s vytřeštěnýma očima. Franta s Vinckem se jeden přes druhého vrhli ven ze dveří a pelášili zpátky do vsi. Trojice poutníků, sedící stále ještě na lavici, připomínala sousoší. V tvářích měli výraz ne nepodobný člověku, který se snažil na vysokou polici postavit drahou skleněnou mísu, jež mu v poslední chvíli mu spadla.
„Tak, do mého pokoje, prosím. Vezměte si všechny své věci s sebou,“ usmála se Morgana a pokynula rukou směrem ke schodům nad velmi pevně zavřenými dveřmi, za nimiž se hostinský Dětřich naprosto neslyšně věnoval něčemu nesmírně důležitému. Když kráčeli nahoru po vrzajících schodech, z lokálu pod nimi se ozvalo tupé žuchnutí následované ještě tupějším sténáním.
Morganin pokoj byla jen malá podkrovní komůrka. Světlo sem pronikalo drobným kulatým okénkem, osvětlovalo množství prachu ve vzduchu a odrazem od prkenné podlahy dopadalo měkce na oprýskané dřevěné zdi, které kdysi musely být natřené na bílo. Kromě jednoduchého lůžka tu stál ještě věšák na oblečení, stolek s umyvadlem, vědro s vodou a honosné zrcadlo se zlaceným rámem. Gariadon už zrcadlo viděl. Ve elfském stromovém domě viselo jedno v místnosti, kde spávala Morgana při svých návštěvách Celanoru. Jenže to bylo malé, sotva na obličej. V tomhle kolosálním kousku by se Morgana mohla vzhlížet i v módní královské róbě s nabíranou širokou sukní. Na posteli ležely přichystané tři šedé košile a troje hnědé kalhoty, střihem nápadně podobné ošacení Gariadona a Luvaina. Nepochybně v Celanoru chyběly v hraničářské zbrojnici zrovna takové. Gariadon se okamžitě vrhl k posteli, odložil své věci a začal se svlékat z propocených svršků.
„Na to nemáme čas,“ zastavilo ho Morgana. „Z vesnice každou chvíli přitáhne rozlícený dav. Bylo to sice nachystané pro vás, ale koupím vám lepší v Enudre. Musíme jít.“
„V Enudre?“ zarazila se Dattepi. „Ale to je strašně daleko. I na koni je to nejméně desen jízdy odsud.“
„Kdo mluvil o koních?“ mrkla na ni Morgana.
Luvain se díval z okna a obecnou řečí s přízvukem ohlásil: „Už jdou.“
„Amentes procreantur,“ zamumlala rozzlobeně. „Pozor, ustup!“ Čarodějka z taštice na opasku vylovila blýskavou stříbrnou krychličku s modrými zářícími krystalky a podivnými rytinami. Přiložila ji na skleněný povrch zrcadla. Krychlička zůstala viset na svém místě jako by ji držel nějaký klih.
„Nechoďte blíž, občas to trošku zlobí,“ sáhla do taštice podruhé a vytáhla menší stříbřitou destičku s podobnými rytinami. Stiskla jeden z krystalků na malé destičce, načež krychlovitá krabička začala hučet a třást se. Obraz v zrcadle zvlnil a podivně zkroutil. Chvilku to vypadalo, jakoby celá plocha zrcadla zkapalněla a krabička na ní tvořila drobné vlnky. Obraz se rozostřil, hukot i vlnění zesílily. Morgana postupně stiskla několik dalších modrých krystalků. Gariadon mrknul a v zrcadle uviděl obraz jiné místnosti, jakoby někdo vyřízl díru do zdi. Vlnění okamžitě ustalo, kapalina se vypnula zpátky do rámu. V zrcadle se zračila rozlehlá síň z lesklého kamene se světlým oranžovým žilkováním. To bude jistě mramor, o kterém Morgana kdysi vyprávěla, pomyslel si Gariadon. Místnost s velkými okny, dlážděnou podlahou a dvěma masivními stoly, byla zalitá sluncem. Na jednom těžkém stole ležela hromada tlustých knih a za druhým seděl starý muž. Dlouhé stříbrné vlasy mu spočívaly na honosném modrém hábitu se stříbrnou výšivkou a z brady mu vyrůstal pěstěný bílý plnovous. Jednou rukou přidržoval tlustou knihu a druhou si z ní něco vypisoval dlouhým brkem. Vzhlédl směrem k zrcadlu, chvilku mžoural a najednou se zatvářil zaskočeně.
„Honem, nemáme čas,“ naléhala Morgana, „pozor na nohy.“
Gariadon se zatvářil nechápavě. Luvain vzal do ruky pláště se zbraněmi, Gariadonovu pastýřskou hůl, nadechl se a skočil přímo proti sklu. Obraz se zavlnil a elf zmizel.
„No vlez tam, na co čekáš?“ zatvářila se netrpělivě, zatímco v zrcadle se objevil Luvain doskočivší na dlážděnou podlahu cizího pokoje. „Vyhni se té krabičce,“ pobídla ho.
Gariadon se opatrně dotkl skla. Při jeho dotyku se jemně zavlnilo, jakoby se dotkl klidné vodní hladiny. Zkusil prostrčit ruku. V té chvíli ucítil tah. Něco silně táhlo jeho ruku do vnitřku zrcadla.
„Raději se nadechni,“ zaslechl ještě Morganu a pak vše kolem pohltila temnota. Chvíli měl pocit, že padá nebo letí, ale pak si uvědomil, že necítí žádný směr. Vznášel se uprostřed nicoty. Ze všech stran k němu doléhalo chaotické hučení. Sevřel se mu žaludek a do hlavy nahrnula krev. V tu chvíli si s hrůzou uvědomil, že nemůže dýchat. A pak, jakoby někdo práskl bičem, temnota okolo něj vybuchla jasným světlem. V další chvíli viděl skládanou kamennou dlažbu, na níž šplíchala nažloutlá tekutina. V ústech cítil kyselou pachuť piva a žaludečních šťáv. Pod pravou paží ho zvedal Luvain a z druhé strany přiběhl pomoci starý pán v modrém hábitu.
„Pojď, nebo přistanou na tobě,“ promluvil cizinec pevným hlasem. Gariadon by takový hlas u starce nečekal. Neměl ale čas se tím zabývat. Dvoje ruce ho táhly přes dva schůdky dolů od místa dopadu. Zrcadlo v téhle místnosti stálo v jednoduchém rámu z lesklého stříbrného kovu na menším mramorovém stupínku v rohu. Sklo se zavlnilo a těsně před loužičku zvratků doskočil Akron. Oklepal se, přičichl k hromádce a vydal se ke trojici čekajících mužů. Tam si lehl na bok a oddychoval, jakoby právě prohnal tři zajíce. Gariadon viděl v zrcadle obraz tmavé místnůstky. Morgana právě něco říkala Dattepi a položila jí ruku na rameno. Dívka přikývla, nadechla se a udělala krok směrem k nim. Její obraz zmizel, aby se o několik chvil později vynořila ze zrcadla zpod modré košile vykukující noha následovaná zbytkem těla. Dattepi se chytila za břicho a vypadala, že omdlí. Luvain se vrhl k ní a pomohl jí vyhnout se nepříjemně páchnoucí loužičce na podlaze. Morgana stiskla destičku s krystalky v zubech a vytáhla zpod postele pomuchlané šaty, které měla na sobě před pěti dny, kdy chlapci zachránili Dattepi a jejího strýce. Čarodějka máchla rukou a šaty zůstaly viset ve vzduchu. Provedla několik dalších gest a vedle šatů se vznesly tři šedé košile a troje hnědé kalhoty. Vypadalo to, že ve vzduchu visí čtyři bezhlavé postavy. Pravou rukou mířila na oblečení, v levé sevřela destičku s krystalky a stiskla jeden z nich. Obraz se začal chvět a Morgana odhazujíc destičku skočila po zádech do zrcadla. Její obraz zmizel a v místnosti na druhé straně se neslyšně zablesklo. Celý pokoj vzplál ve výbuchu a obraz hořící komůrky se rozbil na stovky střepů, načež zmizel. Gariadon viděl v zrcadle jen sebe, starého pána a Luvainovo rameno. Stařec se tvářil napjatě a strnule hleděl na skleněnou plochu zrcadla. Akron zívl. Dattepi klečela a snažila se zhluboka dýchat. Luvain se otočil k zrcadlu a na pána s tázavým pohledem. Ten před jeho pohledem ucukl a udělal dva kroky směrem k zrcadlu. Nekonečně dlouhou chvíli napětí přerušilo tlumené hučení. Obraz se znova rozechvěl a ze zrcadla vyletěla Morgana. Stařec ji zachytil, ale nezabránil nevyhnutelnému. Přistála přímo v kaluži Gariadonových zvratků. Zrcadlo se začalo nepříjemně chvět a vydávat bzučivý zvuk. Stařec hbitě a pohotově sáhl kamsi za něj. Ozvalo se cvaknutí a skleněná hladina se zvolna uklidnila. Muž svíral v rukou podobnou krabičku jakou nechala Morgana na zrcadle v hostinci, jen tahle byla ve tvaru širokého válce. Na ní se nacházelo mnohem větší množství krystalků i rytin.
„Cara,“ promluvil muž a hleděl se zvláštním potěšením na čarodějku, která se válela na poblitém mramoru. Uhladil si honosnou róbu s výšivkou a skoro samolibě se usmál: „Grata domum, cara mea.“
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.