Kapitola 15. Merdi
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Gariadon nemohl usnout. Na spánek v uzavřené místnosti dávno nebyl zvyklý. V elfských strom-domech vždycky šuměl vánek v listoví nebo lkali své noční melodie drozdi. Jediné, co mu přišlo pohodlné, byla postel. Byla obrovská a měkká, mohl by v ní ležet s Dattepi i Luvainem a ještě by se k nim pohodlně vešel Akron. Ten na měkké posteli odmítl ležet a zabral si lenošku u krbu, ačkoli v ohništi se v tuhle roční dobu pochopitelně netopilo. V rozlehlé kamenné síni slyšel Gariadon každý svůj nádech. Navíc mu ještě pořád nebylo dobře z odpoledního výletu zrcadlem. Krátce po přistání v kaluži zvráceného piva se Morgana omluvila a oznámila všem, že na ní mají počkat u starého pána v modré róbě, jehož zmínila jen slovem „něj“ a který byl podle všeho také čaroděj. Na rozdíl od ostatních, jež Gariadon potkal, neprojevoval Morganě nijak výraznou úctu a trval na tom, že mu mají říkat Merdi. Moc toho neřekl, ale poskytl každému z nich absurdně velikou komnatu. Následně jim ukázal lázně a jídelnu a ztratil se v bludišti obrovského domu. Po důkladné koupeli našli v obrovské osamělé jídelně bez živé duše pod kovovými tácy na stříbrných talířích dušené skopové s hrachem – jídlo, které už jako dítě nenáviděl. Vždycky z něj měl zažívací potíže a žádná změna se nedostavila ani dnes. Ležel, nakrkával a poslouchal údery vlastního srdce. Vzpomněl si na chudáka Luvaina, jak ze slušnosti spořádal skoro celou porci, ačkoli se nikdo nedíval. Jemu musí být teprve zle…
Seveřan zadumaně koukal do vzdáleného stropu, který pomalu tonul v šeru, a za očima mu dováděly pobouřené myšlenky. O lese, matce, elfech, o zelenkavých očích a vínem rudých rtech, o stařeně a mladici ze skály a o krátkovlasé dívce i hloupých tradicích, jež ho přiměly nový domov opustit. Myšlenky se mu hrnuly do hlavy jak hejno myší při povodních. Mimoděk se podíval na svou pastýřskou hůl. Stála v rohu vedle masivních dveří, vedle věšáku s čerstvě vypraným oblečením. Nemohl si pomoct, ale pořád ještě byl pyšný, že má jeho hůl pouze tři součky. Jak byl nadšený, když ji dostal. Jak se tehdy cítil veliký… Bylo to naposledy, co viděl Dattepi, tehdy na tržišti. Jak se před ní tehdy čepýřil, myslel, že tak se to dělá, a ona se mu pochopitelně vysmála… Dívku znovu uviděl až v ten den, kdy ji zachránili. Nepoznal ji, byla krásná. Dospělá. Měla hezkou pusu a milý úsměv. Větší zuby než Morgana, ale ne křivé ani ošklivé. Nevzpomínal si, že by kdy viděl Luvainovy zuby, když se zrovna nesmál, a elf se skutečně moc často nesmál. Vzpomněl si na jeden večer, kdy se smál. Na Beltain, na jeho pohled u říčky Lahiry. Tehdy spatřil v elfových očích něco, co se zdráhal pojmenovat…
Z hlubokých úvah vyrušilo Gariadona zaklepání na dveře. Akron zavrčel, ale zůstal ležet na lenošce. „Kdo je to?“ houkl Gariadon zpod nafoukané péřové duchny.
„To jsme my,“ poznal hlas ohněm políbené dívky.
„Pojďte dál…“ Gariadon se posadil v posteli. Akron vyskočil z lenošky a s ťapkáním drápků po kamenné podlaze běžel přivítat své přátele. Luvain s Dattepi stáli bosky ve dvěřích a na sobě měli stejnou dlouhou košili jako on. Byla jemná, z lesklého materiálu, který při tření způsoboval, že se Gariadonovi ježily chlupy. Sem tam v záhybech košile zahlédl jiskřičku, zřejmě něco magického, ale rozhodně ne příjemného. Už po navlečení zjistil, že to nebude jeho oblíbený materiál, ale aspoň byla košile čistá a suchá. Jeho tréninkové oblečení po několikadenní cestě skutečně nevonělo. Což si ovšem výrazněji uvědomil až poté, co vylezl z lázně.
Přátelé zaklapli dveře a došli mnoha kroky až k čelu obrovské postele. Luvain svítil na cestu malým krystalem, který dostal od Nírsis. Jeho obličej byl mírně nazelenalý, nebylo to ale světlem krystalu. Akron se spokojeně schoulil na svoje nové místo na lenošce.
„Gariadone, něco jsme našli, a je to hooodně moc skvělé!“ řekl nadšeně Luvain a sedl si vedle něj na postel. „Slyšíš to?“
Gariadon přimhouřil oči a zaposlouchal se. Nic neslyšel.
„Co mám slyšet? Je tu ozvěna, je to obrovská místnost…“
„Ale ne. Poslouchej, co říkám. Poslouchej, jak to říkám!“ zaculil se elf. Gariadon si až teď uvědomil, že Luvain na něj mluví jeho vlastní rodnou řečí.
„Dobrý, co? Máme i pro tebe. Merdi, nebo jak se jmenuje, toho má plný šuplík!“ podával mu kamarád kulatý přívěsek na kovovém řetízku. Gariadon si všiml, že stejný se houpá i mezi nově vystoupivšími kopečky na neprůhledné košili Dattepi. „Říkáme tomu Amulet porozumění! Doteď jsme si s Dattepi povídali. Věděl jsi, že její matka je ze Svobodného lidu? Jsou to kočovníci, putují volně po Pláních a nikomu neubližují. Obchodujeme s nimi byliny, garlarth, tabák a tak…“
„No, věděl, říkala mi to cestou,“ řekl pomalu Gariadon. Trošku ho zamrzelo, že jeho přátelé se někde bavili, zatímco on celou dobu ležel sám v obrovské posteli v obrovském pokoji a nemohl usnout…
„Nemrač se,“ usmála se Dattepi, „víš, jak jsem ráda, že mu konečně rozumím? Hrozně mě to štvalo, když jste si vy dva povídali elfsky a já se nemohla zapojit.“
„Chápu,“ kývl Gariadon a nasadil si přívěsek, který mu při elfových slovech podala. Pocítil zvláštní zašimrání uvnitř hlavy. Na temeni se mu zježily vlasy a uši stáhly dozadu. Chytil se za hlavu, než nepříjemný pocit ustal. „Luvaina určitě taky štvalo, když jsme si my dva povídali a on nemohl…“ Gariadon si pročísl vlasy, čímž uvolnil vůni koupelových olejů a pohlédl na elfa. Ten jen pokrčil rameny, postavil se a omluvně se usmál.
„Neberte to jako chvástání nebo tak něco, ale já už jsem na tohle rozčilování moc starý…“ Luvain se podíval po přátelích s obavou, jestli nevytvořil konflikt.
„No jó!“ vykřikla nadšeně Dattepi. „Věděl jsi, že mu je v našich letech sedmdesát dva? I náš šaman byl mladší…“
„Věděl. Víš, já jsem s ním teď pár měsíců trénoval, často i bydlel. Vím o něm hodně věcí. On o mě taky…“
„Tak to vás budu muset někdy pořádně vyzpovídat, hoši,“ mrkla na ně Dattepi. „Dělej, vstávej, máme pro tebe ještě něco lepšího. Ale Akrona neber, musíme zůstat úplně potichu a neprozrazeni. Morgana se vrátila. A zdá se, že mají s Merdim víc společného, než nás kdy napadlo.“
„Nemůžeme jim to jen tak říct, jsou primitivní. Víš, co se stalo posledně… A jeden elf mi jako záruka nestačí.“
„Mirdine, tys byl vždycky strašně úzkoprsý. Jako Erian, akorát ještě víc. Proto jsem se s tebou rozvedla, víš?“
„Jenom proto?“
„Hlavně proto. Proč bychom jim to nemohli říct? Jsou mladí, odvážní, inteligentní, a co víc, charakterní. Navíc ten kluk přežil střet s démonem.“
„Caro, střet s démonem přežil kdekdo…“
„Ty nechápeš. Byl to nekronovský démon, vyšší pekelník. Zabil mu otce, vzal mu všechno. A on, místo aby se sesypal nebo založil extremistické hnutí, chce dál prostě žít, pracuje na sobě. Dokonce mohl být hraničářem, kdyby nebyl dobrosrdečný a řídil se tou stupidní tradicí…“
„Tradice mají svou váhu a svůj význam, Caro. A co ta dívka?“
„Přes dva roky žila mezi Lidem plání. Ta kouká na svět úplně jinak. Tam bych strach neměla.“
„Já ti nevím. A nekřič tolik, prosím tě. Nedal jsem jim nic na spaní a dům je docela malý…“
„Mirdine, posloucháš se? Mluvíme po našemu, i kdyby nás slyšeli, nemůžou nám rozumět.“
„Caro, shodou okolností mám plný šuplík Překladačů. A i když ta technologie má ještě komáry, v devadesáti devíti procentech překladů je úspěšná. A pochopitelně umí i náš jazyk, i ty jejich.“
„Vida,“ natočila si na prst loknu, „nečekala jsem, že ještě někdy něco dokončíš. A to víš, že chlapci mají hraničářský výcvik? A někdo, kdo žil s lidmi plání, bude ovládat plížení zrovna tak?“
„No, právě, tak se trošku kroť. Alespoň, že mají toho psa. Ten funí za dva rohy.“
„Asi tě zklamu, drahý,“ pronesla pobaveně a přehodila nohu přes nohu. „Pes nejspíš leží v posteli, ale náš milý trojlístek se krčí támhle za tou knihovnou…“
Akron ležel na rohoži před masivním krbem, v němž praskal oheň a příjemně hřál nohy. Oranžové světlo mihotavě ozařovalo zvědavé tváře tří mladých poutníků. Ve Velké síni, jak jí říkal Merdi, bylo chladno i v létě, a zvlášť v noci. Seděli na polstrované lavici s opěrkou, které Morgana říkala sófa. Mezi nimi a krbem stál malý stolek, kterému naštěstí nikdo nijak neříkal. Podepíral dva svícny a tři glazované hliněné misky nasypané vyloupanými kulatými oříšky. Uprostřed stolu se leskl džbán s vodou vedle pěti mosazných pohárků. Na křeslech po obou stranách krbu seděli naproti sobě Merdi a Morgana. Čaroděj měl na sobě stejnou košili jako chlapci a Dattepi. Čarodějka si lebedila ve svém oblíbeném jezdeckém oblečku. Boty a kabátek odložila v hale a seděla jen v kalhotách a volné košili s volány. Merdi si vzal do ruky jednu misku s oříšky a začal nervózně chroupat jeden za druhým. Z jeho výrazu bylo patrné, že si není jistý tím, co se má v další chvíli stát. Zarputile hleděl do ohně. V prořídlých stříbrných vlasech probleskovaly odrazy plamínků z krbu. Morgana si distingovaně zobla jeden oříšek, začísla si vlasy a pohodlně se opřela o područku. „Začala bych, ale dám vám možnost se nejdřív na cokoli zeptat…“
„Kojaco lijekýk timáto jeteza vztaletohříšky???“ zeptali se všichni tři najednou.
Morgana se upřímně rozesmála. „Tak začneme dámou. Dattepi…“
„Jaký máte vztah s Merdim?“
„Tak to je otázka hodně na tělo… Ale v pořádku. Chtěla jsem otázky, tak co se divím. Mirdin a já jsme byli kdysi manželé. Ale je to už dávno. Hodně, hodně dávno. A je to za námi,“ kývla na čaroděje, upřeně sledujícího plápolající dřevo. Gariadon si všiml, že Merdi při zvuku svého jiného jména strnul ještě o něco víc. „Luvaine, jaká je tvoje otázka?“ pokračovala Morgana.
„Co to je za oříšky?“
„Pocházejí ze stromu jménem Macadamia, který v místních končinách neroste. Pěstuje se mimo jiné na Východním kontinentu a na ostrovech Mezikontinentálního moře, odkud si je Mirdin nechává přivážet. Gariadone?“ usmála se.
„Asi nic.“
„Ale tak se nestyď. Ostatní už se taky zeptali.“
„Jakže se jmenuje tvůj man- bývalý manžel?“
„Mirdin. Teď si říká Merdi,“ pokrčila rameny. „Ale na to ses nechtěl zeptat, že?“
Chlapci se nalily tváře rumělkovou barvou. „Kolik je ti let?“
Při téhle otázce Merdi, tedy vlastně Mirdin, nadskočil jako bodnutý neviditelnou vosou a začal se dusit rozkousaným oříškem. Než stačil Gariadon cokoli udělat, Luvain podal starci pohárek s vodou.
„Díky chlapče, ehmrmm…“
Morgana se podívala na Gariadona, který teď podrobně studoval ornamentální dlažbu pod svýma nohama. „S dovolením bych na tuhle otázku neodpovídala. S Mirdinem jsme od sebe jen pár let, ačkoli někdo se tu nestará o svůj zevnějšek… Ale jak sis domyslel, není mi třicet.“
„Tho už teda dávnho ne…“ zakuckal si do dlaně Mirdin a mrkl spiklenecky na trojici nejmladších. Gariadon se pousmál, ale snažil se to nedat příliš najevo. Morgana je oba zpražila povýšeným pohledem.
„Pokud už jste skončili,“ usmála se a zatřepala hlavou, aby z očí odhodila neposlušné lokny, „ráda bych se dostala k věci. Dlouho jsem zvažovala, jestli vám to říct nebo ne. Mirdin je pořád ještě proti… Ale já si myslím, že to je fér, abyste to věděli. Mirdine, ty sis vždycky potrpěl na pompézní úvody, představ nás, prosím.“
„Jak chceš, ale pořád si nemyslím, že to je dobrý nápad.“ Starší muž se postavil a narovnal se. Nebýt šedivých vlasů a vousů, vůbec nepůsobil staře. Záda měl rovná a v očích jiskru života, který se rozhodně nechystá vyhasnout. „Moment, vydržte…“ odběhl do vedlejší místnosti. Morgana kývla, spiklenecky se zašklebila a rukou naznačila, aby vydrželi. O chvilku později se čaroděj vrátil v těžkém modrém hábitu s masivní vyřezávanou holí v ruce. Stoupl si zády ke krbu a postavil se do vznešené pozice, jakoby ho měl někdo každou chvíli sochat z kamene. Navzdory tomu, jak vznešeně čaroděj skutečně vypadal, si Gariadon nemohl nevšimnout pobaveného výrazu v Morganině obličeji. Rukou si nenápadně zakrývala úsměv, ale v očích jí blýskaly plamínky pobavení. Mirdin si toho buď nevšiml nebo to ignoroval. „Mé jméno jest Mirdin Lepidus Magnificus, čaroděj prvního řádu, vědec třetí kategorie, člen kolegia Velké rady Ardenu, rozený Ardeňan, poslední z Původních.“ Při posledním slovu zvedl do vzduchu těžkou hůl a klepl s ní o zem, načež ho ovál neexistující vítr, který mu pročísl zbývající vlasy a rozvlnil hábit. Morgana už se zcela nepokrytě smála, rukou se držela za ústa, aby nevyprskla nahlas. Gariadon by byl mírně ohromen, a nebýt Morgany a jejího pobavení, jistě by se cítil dost nesvůj. Dattepi přejížděla pohledem z Merdiho na Morganu a nevěděla, jestli se smát nebo divit. Luvain sledoval podivně neúčastně a Akrona probudilo klepnutí hole vedle jeho hlavy. Zívl, vyšlapal si kolečko a lehnul si zpátky.
„Říkejte mi ale prosím Merdi,“ snažil se zatvářit naoko skromně, „pod svým jménem už nevystupuji.“
„A musí tě to neskutečně štvát,“ poznamenala pobavená Morgana.
„Nech si to. Dělám čest svému jménu a své rase.“
Gariadon si až teď uvědomil význam toho všeho. „Takže vy jste antik!“ vyskočil a ukázal na čaroděje prstem. Hned si uvědomil, jak je to neslušné a ruku spustil. „A ty taky?“ vykulil oči na Morganu.
Čarodějka ledabyle pokrčila rameny a omluvně se usmála.
„Ano. Byla jsem známá pod jménem Cara. Titulů i jmen jsem vystřídala hodně a na rozdíl od mého bývalého muže mě to ze židle nezvedá,“ mrkla na Mirdina, který nakvašeně odešel zpátky do vedlejší místnosti. „Vystupuji teď pod jménem Morgana le Fey, což je pro lidi mnohem snesitelnější, navíc je takové tajemné, nemyslíte?“ pousmála se. „Elfové mě jako Caru znají dodnes, a není to náhoda, že smím libovolně vstupovat do jejich lesa. Nejsem totiž člověk. Koneckonců, to v téhle místnosti prakticky nikdo.“
Dattepi se zamračila. „Jakto? Já nejsem ani elf, ani dryáda, co je na mě nečlověčího?“
„Myslela jsem člověk v pravém slova smyslu. Barbaři, jak se vašemu druhu říká, mají jiný původ než lidé a na tomhle světě chodili dávno před nimi. Samozřejmě, vaše krev je už dávno naředěná. Nijak zvlášť se nelišíte. Snad jen tím, že jste vyšší a nejste tak zabednění, což je jen můj názor.“
Gariadon se podrbal na týlu a řekl: „Já si nemyslím, že jsme nějak vyšší. Jsme stejně vysocí jako vy.“
„To je tím,“ prohlásil Mirdin, už zase v košili a bez hole, „že jsme taky vyšší. Lidé jsou nízcí. Všimněte si toho dvojsmyslu: Lidé jsou nízcí…“
„Já mám za to,“ promluvil po dlouhé chvíli Luvain, „že bychom měli každého posuzovat podle toho, co dělá a jak se chová. Nikoli podle toho, jak vypadá nebo odkud pochází. Můj otec se po smrti mojí matky dal dohromady s lidskou ženou, a je to jedna z nejmilejších osob, které jsem kdy poznal. Kromě toho je velice chytrá. Pravda, vysoká není…“ pokrčil rameny.
„Počkej, to jde?“ vytřeštil oči Gariadon. „Aby elf… Člověka?!“ Poslední slovo zpitvořil v opičí grimase.
„No, ono to není všude tak zkostnatělé jako u vás na severu. Elfové z jihu jsou někdy uvolnění až moc. Nicméně v Alqualonde platí zvláštní příměří a můj otec je pořád jedna z čestných výjimek. Myslím, že dost pomáhá, že macecha je čarodějka.“
„Počkej,“ nadskočila Morgana, „jak se jmenuje?“
„Tayla.“
„A má velice výrazné poprsí, že?“ usmála se čarodějka.
Elf přikývl. „Jasně, určitě se znáte, studovala u tebe. Jen mě nenapadlo se o tom zmiňovat…“
„No, to si ale měl! Jakpak se má, holka moje mrňavá? To byla moc nadaná studentka,“ vysvětlovala ostatním, „kdyby všichni lidští mágové byli jako ona, třeba by se lidstvo i někam hnulo. A zatím nejlepší mágové utíkají k elfům…“
„Nevím, jak se má. Sedm roků jsem jí neviděl… Pardon, tři a půl let. Lét? Co je správně?“
„S tím se netrap,“ poznamenal Mirdin s oříškem v puse, „zaprvé o tom vedou spory i sami lidé, zadruhé jste v jakémsi vícejazyčném režimu Překladače. Takové detaily jako mluvnické výjimky jsem ještě nestihl zapracovat. A nevím, jestli se k tomu někdy dostanu. Už teď je tam pět jazyků.“
„Je tam jazyků, jak prstů na ruce? A jestlipak i jazyk Svobodného lidu?“ zkusila Dattepi.
„No, kvůli tomu jsem to původně dělal,“ zasmál se Mirdin, „pro svého bratrance Korina, když cestoval na západ, ale to už je dávno.“
„Pro Korina?!“ nadskočil Gariadon, „Pro boha poutníků?“
„Teď ne, Gari,“ mrkla na něj Morgana, tedy Cara. „Můžu se ještě na něco zeptat?“ podíval se Gariadon na čarodějku. „Vlastně mám dvě otázky…“
Morgana přikývla a přestala si hrát s tmavou kadeří. „Jak ti mám tedy říkat? Morgano nebo Caro? Všiml jsem si, že Luvain ti tak říká…“
„Většina elfů mi tak říká, neboť mají ke jménům úctu,“ pokrčila rameny elfka, „ale mimo bezpečí Eliadoru, a tohohle domu, bych upřednostnila Morganu.“
„Tak, teď mám zase další otázku…“
„Už jen jednu, prosím, zbytek zítra,“ pohodila hlavou, „začínám být unavená. Nechci být nezdvořilá, jen jsem měla poněkud náročný den.“
„Jasně, promiň, tak jen jednu. Co jsi to udělala s tím zrcadlem? To bylo kouzlo, že? Jsme teď někde daleko od Dálavy…“
„Máš pravdu. Jsme od Dálavy… mnoho dní cesty na koni. Co jsem udělala… No… Jak to vysvětlit jednoduše… Zařízení, které jsem použila, nazýváme Oscillatorum gravitas – přitažlivostní kmitač. Mirdine, proč to zdvojuje názvy?“ hodila očkem po antikovi. Ten se jen samolibě pousmál a čarodějka pokračovala: „Jednoduše řečeno… To zařízení zkrátka způsobí anomálii v gravitačním poli, která umožní-“
„Caro, mám dojem, že se hoch neptal na funkci oscilátoru…“ pozvedl Mirdin huňaté obočí. Morgana se podívala na Gariadonův výmluvný výraz a musela se zasmát. Po chvilce napjatého ticha se rozesmáli všichni. Když popadli dech, Morgana pokračovala.
„Jednoduše nás to přeneslo z jednoho místa na druhé. Používáme k tomu zrcadlo, protože to většinou pomáhá překonat strach z cesty. Je to pohodlné a zároveň praktické. Zrcadlo má doma většina civilizovaných lidí, bez urážky. Tohle jen musí být vyrobené ze zvláštní slitiny kovů-“
„Jako ocel!“ nadskočil Gariadon. Pod Morganiným pohledem si na krátký okamžik zase připadal jako malý kluk a omluvně se schoulil na sófě.
„Prostě musí vydržet ten nápor. Obraz je v tu chvíli jakousi iluzí, protože na hranici horizontu… Promiňte, to je tou únavou. Začínám být zábavná jako můj bývalý manžel…“ Mirdin na poznámku nereagoval a až příliš lhostejně si prohlížel prázdnou misku od oříšků.
„Děkuji za vysvětlení, Morgano, ale spíš jsem se chtěl zeptat, co jsi udělala s tím druhým zrcadlem. Myslel jsem, že vidím střepy. A oheň. Na chvíli jsem měl strach, že se ti něco stalo…“
„Jo tohle! No jasně. Přetížila jsem… Promiň. Nechala jsem to vybuchnout,“ pokrčila rameny. „Jednak by přeprava zrcadla byla náročná, pak jsem nechtěla, aby zařízení padlo do špatných rukou a navíc jsem našim milým vesničanům nechala malý dárek na rozloučenou. Připravila jsem pro ně chuťovku. Ohořelé šaty všech, které by mohli hledat, a místnost plnou ohně. Po uhašení museli najít šaty a myslet si kdovíco. Důležité je, že po nás jistě nebudou pátrat. Dává ti to smysl?“
„Chápu…“ odtušil pomalu Gariadon. „Ale proč?“
„Inu, rozzuřený dav primitivů nic nepotěší tolik, jako smrt. Proč mají potřebu se chovat zrovna takhle, to ti nepovím. To sama nechápu…“
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.