Kapitola 16. Enudre

Kapitola 16. Enudre

Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).

Zmatek. Hemžení. Bzučení. Shon.
Gariadon měl pocit, že by měl někam pospíchat nebo něco hlasitě říkat. Všichni kolem to totiž dělali. Solionova sláva pražila nad mumrajem připomínajícím hemžení mravenců nebo včel, nebo obojího najednou, zastíněná občasně se nachomýtnuvším laskavým mráčkem. V nose Gariadona štípal pot upachtěných obyvatel mísící se s rybinou z jižní poloviny města. Trh se nacházel na severní straně široké řeky Eryr, která podle Luvaina tekla i v Alqualonde, hlavním elfském městě daleko na západě. Tady v Enudre by ji tokem nazval málokdo. Trefnější by snad byla pohyblivá tůň, líně se valící na východ, plná splašků, odpadu a kdovíčeho dalšího. Přesto, nebo možná právě proto, byla tepnou celého města. Už od chvíle, kdy došli na nábřeží, viděli menší nákladní loďky, prámy, ale i čluny křižovat široký tok sem a tam. Některé odvážely z města náklad, jiné jej přemisťovaly na druhý břeh či do jiné části města. Jediný kamenný most byl totiž ten u tržiště a vratké dřevěné lávky by velký náklad nejspíš neunesly. Kolem nich běhali sluhové, pohunci a nosiči. Náklady byly všech možných tvarů a velikostí a nejednou viděl Gariadon naloženou i živou bytost, ne nutně nelidskou. Jednou dokonce elfku v kleci, ač nevypadala, že by měla jiný než okrasný význam. Než došli od Mirdinova domu na trh, vrazilo do něj přes dvacet lidí, tři trpaslíci, které viděl poprvé v životě, ale podle malého vzrůstu a dlouhých vousů je bezpečně poznal, dále dva elfové, z nichž jeden měl černé vlasy a namodralou kůži a jedno podivné dítě, které mělo hluboký hlas a chlupatý hrudník. Morgana mu vysvětlila, že se jedná o půlčíka. Kromě přehlídky rozmanitosti obyvatel města mu byla nabídnuta spousta věcí. Hliněné hrnky, pletené košíky, kožené vaky, náramek, korále na krk, lovecký tesák, ovčí houně, kozí houně, králičí houně, korále na nohu, masový koláč nelibé vůně, zelí nelibé barvy, dívka nelibé tváře a spousta dalších zbytečností, jež všechny zdvořile odmítl.

Trh byl veliký. Dokonce i trhy, které několikrát navštívil v Jotunu, byly v porovnání s tímhle jen skromným shromážděním. Gariadon během svého čekání napočítal na sedmdesát stánků, sedm vedlejších uliček a dvanáct neustále kolem náměstí kroužících Korinových kněží, pro něž bylo hříchem nechodit, pakliže nespí. Okolo nepůvabné špinavé kašny uprostřed trhu běhaly bosé děti a skákaly dovnitř a ven, což bylo jistě zábavné pro ně, ne tak moc pro kolemjdoucí. Gariadon sledoval děti opřený o kamenné zábradlí jediného mostu a viděl, jak jeden chlapec vběhl přímo do bohatého pána v cizokrajné róbě. Polonahý sluha musel chlapce dle rozkazu uhodit. Malý rošťák byl na rány zjevně zvyklý, protože se oklepal a běžel za ostatními dětmi do jedné z mnoha vedlejších uliček. Dattepi s Morganou a Luvainem stále ještě vášnivě debatovali o látkách u stánku s oblečením. Gariadon se vyznal jen ve vlně a i tak mu oblečení přišlo jako čistě užitková záležitost. Všechny ty barevné oblečky mu přišly elfské nebo z jiného světa, rozhodně ne potřebné. Zajímavé na nich bylo jen to, že některé látky byly, alespoň podle slov prodejce, dovezeny až z dalekého Východního kontinentu. O Východním kontinentu slýchával Gariadon jako dítě, když jezdil s Vagarem do Jotunu. Tehdy si ho představoval jako zemi pohádek, kde se narodili bohové, a kde se staly všechny ty úžasné věci, které mu Morgana vyprávěla před spaním. Dnes to tak pohádkově nedopadlo. Po několika neohrabaných pokusech o zapojení do hovoru se Gariadon raději vzdálil k mostu, kde se od té doby vyčkával. Luvain si šel vyzkoušet už šestý kabátek s výšivkou a Dattepi se se zjevným opovržením soukala ze sedmých nepadnoucích šatů. Morgana mu věnovala soucitný úsměv a pokračovala v debatě s obchodníkem. Ve vypůjčené modré róbě se cítil celý nesvůj, ale Morgana trvala na tom, že ve svých starých otrhaných šatech nesmí vyjít z domu. Navíc na něj teď silně doléhala vůně jídla. Úplně přebila všudypřítomný zápach. Gariadon se chytil za břicho. V jeho žaludku zrovna probíhala zkouška hladových trombónů.

Ačkoli od rána viděl už hodně kapsářů, tenhle byl v něčem jiný. Také se pohyboval houpavým krokem a proplouval davem, také měl na hlavě kápi, působil však jistým vznešeným dojmem. Nebylo to jen drahou látkou, ze které bylo ušité jeho nenápadné oblečení. Především to bylo tím, že nekradl. Zatímco ostatní kapsáři úspěšně odřezávali váčky a vytahovali z kapes a košíků nakoupené zboží, tenhle davy jen proplouval, nebo spíš tančil, netečný k hemžení. Seveřanovu klidu nepřispíval ani pocit, že ho pořád někdo sleduje. Samozřejmě, byl cizinec oblečený v modré róbě, opřený o most a civící kolem sebe. Přesto tenhle vtíravý pocit nechtěl Gariadona opustit už od chvíle, kdy se rozhodl neúčastnit nákupu garderoby. Na protějším břehu si všiml nějakého pohybu. Nebo spíš nepohybu uprostřed všudypřítomného mumraje. Na zátylku ucítil podivné zašimrání. Otočil se tím směrem.
„Tak to máme!“ vyděsila ho nečekaným prohlášením Dattepi stojící přímo před ním.
„Dattepi! Co máte? Aha, oblečení. A proč ho máte zamotané do balíčku?“
„To se tak ve městech dělává,“ dívka zvedla pihatý nos k nebi a předstírala výraz, kterým místní šlechtičny obdařovaly lůzu. „To není jako u vás v barbárii,“ parodovala. Gariadon se nervózně zasmál a zakryl si levé oko, aby pozdravil kamaráda. Luvain se blížil se svým balíčkem, těsně následovaný Morganou.
„Měli bychom zamířit zpátky do ústředí,“ rozhodla čarodějka, „Mir- Merdiho porada už jistě skončila a je čas na oběd. Máte hlad?“
„Že se ptáš,“ zabručel Gariadon, „snědl bych i támhle ten masový žlem. Co to… Mám ti to vzít?“
„To je tvůj balíček, Gari. Já mám svého oblečení doma dost.“
„U Mi- Merdiho?“ zeptal se.
„Ne, u mě doma. Tam, kde mám své laboratorium. Už jsi tam byl, ale to je dávno, to si nemůžeš pamatovat. Inu, půjdeme,“ ohlédla se Morgana přes rameno. „A nemáš zač,“ mrkla na něj a vykročila k severozápadní uličce.
„Děkuju!“ snažil se Gariadon prodrat mezi skupinkou procházejících kněžích s batůžky. Bylo nemožné do nikoho nevrazit a zároveň neztratit trojici společníků, kteří si svérázně razili cestu mezi zmatkem, v němž se Gariadon ne a ne zorientovat.

Dohnal je asi deset kroků v ulici, která se z náměstí stáčela od řeky a do kopce. Luvain si prohlížel okolní domy a opatrně přešlapoval koryta, jimiž byly do řeky svedené splašky z ulice. Dattepi se po něm ohlížela přes rameno a křenila se do sluníčka. Morgana kráčela vpředu. I zezadu působila jaksi vznešeně. Gariadon si pomyslel, že to musí být tím, že je antička. Ani kalhoty a kabátek nemohly zakrýt to, že Morgana byla neobyčejnou ženou. Mohla by kráčet obalená třeba bahnem a trním a pořád by působila vznešeně. Gariadon rychlým přískokem dohnal Dattepi. „Nechceš to vzít? Máš největší balík…“ Luvain se letmo ohlédl, zamrkal a rychle se pustil do hovoru s Morganou.
„To bys byl moc hodný, pasáčku, děkuji,“ zamrkala na něj krátkovlasá dívka s poťouchlým úsměvem. Gariadon vzal balík volnou rukou a vzdorovitě nakrčil nos na jejího pasáčka. „Morgana říkala, že vy dva to zvládnete v cestovním, ale já se mám na večeři obléct jako dáma… Ten její kostýmek taky nestačí, mám tam i šaty pro ni.“
„Hm, hm,“ pokýval zamyšleně hlavou. „Jsem z té večeře nějak nesvůj. Vím, že nemáme nic na práci, a tenhle Zlatý úsvit zní jako příležitost, ale nejsem si úplně jistý, jestli je to pro mě. Nechci se vzdát snu o klidném životě na pastvinách. Hraničářem už se nedoučím. A jak se znám, pokus o cokoli dalšího zase ztroskotá, až se projeví moje úžasně dobrotivá povaha, která způsobuje mým přátelům vyhnanství… Ale pokud Černý řád sílí, bylo by lepší s tím něco dělat…“
„Podle mě je to jen sekta fanatiků, nic víc. Neviděla jsem u nich žádný náznak opravdové moci. Až na to, co jsi mi říkal ty, jak mi zapálili bratrance… Ale vážně, jsou samý prázdný rituál, hodně krve a tmy a svíček a tak… Na druhou stranu, napadlo tě někdy, že nebýt jich, nejspíš by ses nikdy nenarodil?“
„Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel…“ Gariadon zamyšleně vykročil vpřed. Dívka se zastavila, aby se prosmýkla kolem něj a chytila ho kolem ramen.
„Víš co? Mně to přijde fajn. Myslím Zlatý úsvit. Domů se vrátit nechci, s mamkou si zas tak moc nerozumíme, a navíc bych ráda pomohla, pokud po nich půjdete. Mám s nimi krevní spor,“ pustila se a rozhodila rukama. „Netvař se tak, nebyla to tvoje chyba. Příliš blízcí jsme si stejně nebyli, ale je to záminka. Mimoto nevím, kde bych svůj kmen měla hledat. Počítám, že někde kolem Jotunu. Touhle dobou vždycky jezdili k nám, pamatuješ? Jako malí jsme si na takovéhle dobrodružství vždycky hráli. Já byla Lunaris a ty Solion. A jednou jsme utekli z trhu a hledali Orákulum… To byly časy…“
„Jasně,“ zasnil se Gariadon a vzpomínal, jak se kdysi s Dattepi přes přísný zákaz otců vyplížili z města na velkou louku, kde měli kočovníci postavené stany. A těsně předtím, než utratili své dva halíře za čtení z ruky, je Vagar načapal. Neřekl tehdy ani slovo, což bylo vlastně mnohem horší než kdyby je na místě seřval nebo jim naplácal. Gariadon kráčel beze slova s nepřítomným pohledem upřeným do hustých neposedných kadeří před sebou. „Věděla jsi tehdy, že tvoje matka patří mezi svobodný lid?“ zeptal se Gariadon, „že je jednou z těch Cikánů?“
„Dattepi?“ podíval se doleva. Dívku neviděl.
Podíval se doprava. Zastavil a otočil se.
Dattepi nikde nebyla.
„HEJ! Dattepi zmizela…“

Gariadon nečekal na reakci ostatních a s oběma balíky oblečení se rozeběhl do jediné vedlejší uličky, již míjeli, než Dattepi zmlkla. V modré róbě se neběhalo zrovna dobře. Byla mu dlouhá a hrozilo, že si na ni každou chvíli šlápne. V běhu musel připomínat prapodivnou modrou kvočnu. V uličce byla určitě barvírna. V nose ho štípal zápach močoviny a od půlky uličky tekly korýtky na splašky barvy. Ulice se stáčela zpátky k řece. Gariadon měl pocit, že zahlédl dvojici v kápích, jak nesou spoutanou dívku. Přidal do běhu. Vběhl do ulice, jíž ráno přišli. Proudily tu davy na náměstí a z náměstí. Zleva utíkal z náměstí malý zlodějíček pronásledovaný rozčilenou prodavačkou. Gariadon se jim tak tak vyhnul, aby vzápětí vrazil do objemné dámy s vysoko načesanými vlasy barvy orseje.
„No dovolte! Co to má znamenat?“ zahlaholila.
„Promiňte, paní, já… Vyhýbal jsem se a nevšiml jsem si…“ spatřil v tváři dámy ustrašený výraz. Spodek šatů měla ušpiněný od hlíny a kdoví čeho ještě.
„Neviděl jste mladou dívku? Přibližně vašeho věku, zlaté vlásky, růžové tváře, světle modré šaty s nabíranými rukávy…“
„Promiňte, neviděl, moje kamarádka, já musím…“ nedokončil větu a rozeběhl se dál směrem k řece, kde zahlédl jít dva podezřelé. Museli být už dole u řeky, náměstí bylo nalevo, takže… „Stát!“ zakřičel na dvojici nesoucí dívku po schodech dolů k vodě. Vydal se za nimi. Přesně v ten okamžik si šlápl na dlouhou róbu, uklouzl a spadl na balíky do korýtka, kterým teklo něco smrdutého. Pokusil se vyškrabat na nohy, čímž si vysloužil druhý pád, tentokráte přímo obličejem do odpudivě páchnoucí hmoty všech barev. Polilo ho horko, pocit zoufalství a chtělo se mu zvracet. Naštěstí neměl co… Pečlivě se pokusil zvednout potřetí, tentokrát úspěšně. Rychle se ohlédl. Luvaina ani Morganu nikde neviděl. Vydal se ze schodů vedoucích mezi dvěma domy příkře k řece. Vyběhl na dlážděném nábřeží. Oba muži v kápích už seděli na malém člunku. Veslovali směrem k loděnici na protějším břehu. Mezi nimi ležela v loďce postava přikrytá jutovým pytlem. Jeden z mužů si Gariadona všiml, vycenil zkažené zuby a důkladněji dívku zakryl. Gariadon se rychle rozhlédl. Mezi kamenným dlážděním trčely zasazené dva kolíky na přivázání člunů, ale člun žádný. Na náměstí se vydat nemohl, v davu by ztratil loďku z očí. Luvain a Morgana stále nebyli k vidění. Možná ho ztratili. Možná ho neslyšeli a ani si nevšimli, že zmizel. Položil balíky s oblečením na zem a začal se soukat z původně modré róby, teď značně páchnoucí. Byl rád, že si pod ní vzal svoje výcvikové boty a vyprané kalhoty. Cítil se v nich jistější.

Už, už se chystal skočit do vody, když se přímo uprostřed toku objevila malá loďka. Zjevila se zničehonic, prostě tam najednou byla. Užší než ostatní, které kdy Gariadon viděl a celá černá. Zavrávoral mezi kotvícími kolíky, jak zastavoval svůj skok. Na zádi černého člunku seděl jediný muž v šedém cestovním oblečení, vlastně elf. Dlouhé černé vlasy stažené řemínkem do koňského ohonu mu splývaly na zádech po šedé tunice. Hluboké šedivé oči si ho upřeně prohlížely. Aniž se cizinec pohnul, loďka se dala do pohybu směrem ke Gariadonovi. Ten se instinktivně nakrčil a o půlkrok couvl. Cizokrajný elf měl nezdravě světlou, až fialkovou kůži. Díval se mladíkovi zpříma do očí, pozvedl levé obočí. Nad ním měl výraznou jizvu, na světlé kůži jasně purpurovou.
„Thig, leig dhomh do chuideachadh. Tha sinn às deidh an aon targaid,“ řekl elf. Gariadon se naštval, strhl Překladač z krku a hodil s ním na zem.
„Krám na hovno,“ zabručel pro sebe. Cizinci nerozuměl, ale poznal několik slov. Zkusil tedy elfsky: „Allwch chi fy helpu os gwelwch yn dda??“
„Ano, pomůžu ti, a můžeme mluvit obecnou. Nastup si.“ Jeho řeč byla podivná, zcela bez barvy a přízvuku. Gariadon nevěděl, co jiného dělat. Dattepi se vzdalovala a Luvain s Morganou stále nikde. Udělal tedy první nejistý krok a přijal nabízenou pravici.
„Balíky?“ zeptal se elf a pozorně si Gariadona prohlížel.
„No jo, ale rychle,“ natáhl se ke břehu. Loďka se pod ním oproti očekávání nezhoupla a od břehu se nehnula ani o píď. Popadl převázané oblečky a hodil je na dno člunu. Elf pozvedl zjizvené obočí a znovu si chlapce přeměřil. Loďka se sama od sebe odrazila od břehu. Okolní vzduch se zavlnil a Gariadona napadlo, že loďka nejspíš zase zmizela.
„Sluší ti to, bez té košile,“ uslyšel za zády elfův hlas. Neotočil se. Rychle doháněli únosce. Byli už uprostřed říčního patoku. Elf se na něj mírně usmál a  upřeně zíral před sebe. Působil klidným a soustředěným dojmem. Gariadona to znervóznělo o to víc, že sám byl rozčilený a zmatený. Na břehu, odkud vypluli, se objevila světlá hlava Luvaina a divoké kadeře Morgany. Luvain se vrhl ke zmuchlané róbě a odhozenému Překladači. Morgana ho uklidnila a ukázala přímo na Gariadona. Luvain zjevně nic neviděl, ale následoval Morganu zpátky po schodech. Běželi od břehu, snad směrem k Mirdinově domu. Gariadon se ohlédl za pronásledovateli. Zatáhlo se. Měl dojem, že se žene bouřka. Vzduch zhoustl a rozbolela ho hlava. Pak pochopil, že to není příčina počasí. Na zátylku se mu zježily vlasy a pocítil silný tlak vzadu v hlavě. Nemohl se hýbat. Ten pocit. Předtím u mostu. To byl on! Ten elf. Před očima se mu zatmělo. Vzpomněl si na matku a vnitřním zrakem spatřil dubový proutek. Ztratil vědomí.

Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).

Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.