Kapitola 17. Úsvit
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Luvain měl docela příjemnou náladu. Nejen kvůli balíku nového slušivého šatstva přehozenému přes rameno, ale také proto, že si s ním Cara zcela uvolněně povídala o své bývalé učednici. Gariadon s Dattepi kráčeli za nimi širokým bulvárem, který se zvolna stáčel doprava. Luvain si prohlížel všechny domy, které lidé stavěli. Připomínaly mu starou elfskou architekturu. Sice některé domy byly omítnuté a žádný nebyl porostlý pnoucími rostlinami, přesto se v mnoha rysech podobaly. Naprosto nepřijatelná mu však přišla korýtková kanalizace. Představa, že vyjde z domu a musí přeskakovat proud něčích exkrementů, se mu příčila mnohem víc než samotný zápach. Podle výrazu v tváři měla Cara na odpadní korýtka podobný názor. Taktně se rozhodl o tom nemluvit a zvědavě se zahleděl do tváří kolemjdoucích. Pohled na elfa zjevně nebyl až takovou senzací, jakou čekal.
„Caro?“
„Luvaine, Morgana, prosím pěkně,“ ohlédla se.
„Omlouvám se. Při tom výběru oblečení jsem si všiml, že máš dobrý vkus, tedy alespoň podle mě…“
„Děkuji, také si to myslím. Ale stejně se nejlíp cítím v jezdeckém.“
„Nepopírám praktičnost, ale jako dáma vypadáš mnohem víc… pompézně, řekl bych. V dobrém slova smyslu. Vyzařuje z tebe jisté charisma…“
„A takhle ne?“ zasmála se čarodějka a elf se zarděl. „Naše rasa měla ale na váš lid vždycky tenhle vliv. Nikdy jsem nezjistila, čím to je. Snad i díky tomu s vámi máme přátelské vztahy. Když jsme se prvně potkali s vaší rasou, velice to pomohlo při výměně jazyka a informací.“
„Tys byla u toho, když se naše rasy potkaly?“
„Technicky vzato to není zas tak dávno, tvůj děd nebo praděd by si to mohli pamatovat. Ale ne, já osobně jsem tam nebyla,“ pohodila loknou.
„Víš… nechci být nezdvořilý, jen jsem si dal dvě a dvě dohromady… Ty si pamatu- Co to bylo?“ ohlédl se. „Gariadon! Rychle!“ vyběhl zpátky směrem k tržišti a vrhl se do úzké uličky po pravé ruce.
Zahlédl Gariadona, jak mizí v záhybu a přidal do běhu. Ulice vedla směrem k řece a křižovala ji širší třída vedoucí na náměstí. Doběhl až na křížení, nechal projet žebřiňák tažený koněm a rozhlédl se. Gariadona nikde neviděl, ale všiml si útržku modré róby a dvou šplíchanců vedle koryta. Bylo mu okamžitě jasné, co se stalo a Gariadona mu bylo trpce líto. Podle kapek splašků zjistil směr kamarádova postupu a došel ke schůdkům vedoucím dolů k nábřeží. Tam uviděl zmuchlanou modrou róbu a Překladač. Gariadon i Dattepi byli ti tam. Cara doběhla vzápětí.
„Jsou pryč,“ pronesl zoufale a pokrčil rameny. Čarodějka se zamračila a pozorně zkoumala špinavý tok.
„Támhle, podívej,“ chytila ho za rameno a prstem ukazovala na místo, kde se vlny rozbíhaly kolem ničeho. Jakoby na vodě plula skleněná mísa.
„Co se to děje?“
„To zjistíme. Vezmi, prosím, tu róbu a ten krám. Poradíme se s Mirdinem. On tohle město zná mnohem lépe, než já.“
Ve dveřích Mirdinovy rezidence se srazili s malým zrzavým půlčíkem, který očividně nečekal, že se někdo chystá vstoupit. Šel pozadu a tiše našlapoval bosýma chlupatýma nohama. I ty chlupy měl rezavé a Luvainovi připomněl zmenšenou verzi Dattepi. Nezvaný návštěvníček se chystal k útěku, ale něco v Morganiných očích ho přimělo zastavit.
„Zavři ty dveře,“ oslovila půlčíka. „Neslyšně. A pojď stranou,“ kývla na Luvaina, aby je následoval. Čarodějka vytáhla z dekoltu amulet ve tvaru osmiúhelníku zdobený několika trojhrannými kameny. Jednoho z nich se dotkla a vzduch kolem tří osob se rozmihotal jako když v horkém dni na kámen uprostřed palouku praží slunce.
„Nedoporučovala bych vám oběma vzdalovat se ode mě. Čas kolem nás plyne jinak. Máme teď naprosté soukromí, ale odchod z této oblasti může být životu nebezpečný,“ mrkla na zrzka. „Jak se jmenuješ?“
„Říkaj mi Derrek,“ hleděl jí prcek drze přímo do očí. S půlčíky se Luvain už setkal v Alqualonde, ale všichni byli milí a zdvořilí, inu, jako obchodníci, napadlo ho…
„Na to jsem se neptala. Ptala jsem se na tvé jméno. Nechceš doufám, abych to z tebe páčila?“ usmála se jako ta nejshovívavější matka. Rusovlasý chlapec se otřásl.
„Mladá pani, musíte slíbit, že to zůstane jen mezi náma. I vy, pane,“ otočil se na Luvaina.
„Tak slibuji,“ opáčil automaticky Luvain. Čarodějka jen ledabyle kývla.
„Mý celý méno zní Amilig Zezaeler, sem potomek vznešenýho rodu náhorních Zaelerů, jeden z mejch prapředků byl prej trpaslík, vod něho máme rodový méno. Amilig je tradiční méno kluků v naší rodině už hodně generací. Jenže jinej z mejch předků, synovec mojí praprababičky, můj menovec, byl jeden ze Sedmi hrdinů a pošpinil naše méno. Naše rodina je vod tej doby v anonymitě a já to méno nesmim používat.“ Chlapec vypadal, že se mu ulevilo, že mohl své tajemství konečně někomu říct, ale hned se začal ohlížet, jestli ho neslyšel někdo další.
„Takže, Derreku,“ navázala Cara jakoby nic, „cos dělal v domě mého bývalého manžela?“
„Bejva- manže- Cože? Vy ste…“ koktal zrzek.
„JÁ JSEM… se tě na něco ptala,“ opáčila pomalým a pevným hlasem čarodějka.
„Mladá pani, já, poslala mě moje nadřízená, už ňákou dobu sledujeme případ mizejících mladejch lidí. Nikdo tomu nepřikládá moc velkou váhu a domobrana i radnice vodmítaj vyvěšovat letáky s črtama zmizelých, že by to kazilo kšeft. Jedinej, kdo se vo ně zajmá, sou jejich kamarádi a rodiny. Ale rodinu věčina z nich nemá, nebo sou z chudejch poměrů. Jeden kluk, Alfred, ztratil nedavno svýho kamaráda Finna. A von pracuje s náma, takže to řek M… mojí nadřízený, a začali sme se tomu věnovat. Promiňte madam, já se jenom snažim, abyste to chápala… Jakože vám to řikám i tou s vomáčkou kolem. No, zkrátka několik stop vokazovalo na tendle dům a jiný zasejc na starý vobchodní skladiště v rybářský čtvrti. Tam šel Alfred, a já šel sem. Prošmejdil sem barák, ale stopy po unesenejch tam nejsou, tak sem se zdekoval. A taj sem potkal vás dvá. Jenže vy tu vobyčejně nebejváte, nečekal sem vás. Všichni, co byli na schůjce řádu, už vodešli,“ zazubil se rusovlásek a rozhodil rukama v omluvném gestu.
„Jakého řádu? Mir… Merdi říkal, že tu má pracovní poradu,“ neudržel se Luvain.
„No přeci Zlatej úsvit! To slunce nade dveřma jasně značí jejich sídlo. Přece znáte Úsvit, ne? Každej ve městě ho zná…“
Luvain se podíval na Caru. Z jejího výrazu nedokázal uhodnout, co si myslí, ani jak se cítí. Prohlížela si dům a vypadala zcela nepřítomně. Obrátil se proto na půlčíka. „Omlouvám se, já jsem tu poprvé v životě a o řádu jsem neslyšel. Mohl bys mě, ale krátce, zasvětit?“ Luvain byl moc šťastný, že má na krku Překladač. Zrzek si odkašlal a podrbal se na pěti rudých chlupech, které mu rostly na bradě.
„Zlatej úsvit je řád, kterej založil tajten strejda, co si řiká Merdi. Nikdo ve městě ho neviděl, nikdo neví, jak vypadá a řiká se, že má dům chráněnej kouzlama. Proto mám na krku krvavej kámen, ten vochrání před uhranutim!“ zazubil se. Úsměv mu ale rychle zamrzl při pohledu na čarodějku. „Promiňte, mladá pani… Blbá sranda, já vim. Je to spolek, kam dochází někdo z každý významný rodiny, nebo bohatý, co chtěj bejt významný… Vobecně se neví, co přesně Úsvit dělá, ale má to něco společnýho s proroctvíma. Do dneška sem nevěděl, kterejma, ale moje náštěva mi dala vodpověď. S přihlýdnutim k mej rodinnej historii vim celkem dost vo Sedmi hrdinech a ten dům je jako můzeum dědka Valouna. Akorát místo fešnejch motyček a vestiček tam sou artefakty, co se tejkaj Sedmičky.“ Ohlédl se přes rameno a pokračoval. „Takže si myslim, že ten Zlatej úsvit buď uctívá temný bohy z Východu a nebo se snaží vo nich něco vykoumat. K čemu, to netušim. Jó, to dyby se ten cápek nemenoval Merdi, ale Mirdin, pak by mi to dávalo jasnej smysl, ale takle sem v ouzkejch…“ zakřenil se.
„A co by to znamenalo,“ pohlédl Luvain na čarodějku, „kdyby se nejmenoval Merdi, ale Mirdin? Jaká je tvoje teorie?“
„Pane, ste laskavej, že se ptáte, ale to je jen taková blbost. Souvisí to s mojí rodinnou histórií. Von totiž Mirdin byl ten čaroděj, kterej pomoh’ tomu dávnýmu Amiligovi k moci. Byl to von, kdo z něj udělal,“ ohlédl se a šeptem pronesl: „Tak’Hara. Vládce Temný Sedmy.
Řiká se, že dyž si uvědomil, co nadrobil, snažil se Sedmu pobít, ale voni už byli moc silný, takže Mirdina vodnesli někam do hor a nechali ho tam zamrznout v jeskyni. Prej s pomocí mocný čarodějky. A voj tý doby vládnou Východnímu světadílu. Proto sme přej sto lety všichni utekli sem na Netru. No a já si myslim, že dyby to byl Mirdin, tak by se chtěl určitě pomstít za to, co mu udělali, a to by dávalo smysl, že je študuje a sbírá vo nich informace. Že zkoumá to proroctví, jako co asi dělal blbě a takový… Ale to je jen taková moje domněnka,“ rozhodil půlčík krátkýma rukama, pošihlávaje po čarodějce. „Nejspíš je to jen trhlej uctívač…“
Luvain se setkal pohledem s Carou, která si teď nervózně pohrávala s přívěskem na krku.
„Díky, Derreku, můžeš jít, ještě se nepochybně setkáme,“ pronesla bezbarvým hlasem čarodějka a dotkla se zářícího kamene na přívěsku. Derrek se ohlédl a když se okolní vzduch přestal chvět, hbitě skočil přes nízkou kamennou zídku a byl ten tam.
Velký dům s masivními mramorovými sloupy, jejich poslední tábořiště na cestě kdovíkam, najednou působil zlověstně, až nepřátelsky. Zlaté slunce nad vchodovými dveřmi mělo náhle znepokojivě daleko od pouhé dekorace. Cara na sobě nedávala znát jakoukoli emoci, jakoby byla jen prázdnou schránkou bez pocitů. Byla koneckonců Mirdinovou bývalou manželkou, třeba je sem přivedla záměrně. Třeba to celé plánovala už od chvíle, kdy jim zadala v Eliadoru ten úkol. Luvain na ni úkosem pohlédl a pak vyrazil kolem domu k oknům do Gariadonova pokoje. Věděl, že Gariadon, stejně jako on sám, nechal otevřené okno, neboť mu v kamenných sálech scházel zpěv ptáků. Roky tréninku mu přišly vhod. Vyhoupl se na nejbližší jabloň a jedním skokem přistál na parapetu. Levačkou se přidržel římsy a obloukem doskočil na podlahu. Akron ležel na rohožce před krbem a spal. Elfův doskok ho vylekal a začal hlasitě štěkat. Luvain přiskočil ke dveřím, hbitě otočil klíčem v zámku a obrátil se na flekatého psa, který nepřestával štěkat. Podíval se mu přímo do očí a cítil, jak se v něm probouzí prastará magie. Šimrání mu přeběhlo od středu těla až ke konečkům prstů. Mírně se mu zamotala hlava a potemněl okraj zorného pole. Nadechl se a aniž by pohnul ústy, řekl: Klid, Akrone. Neštěkej. Vyskoč oknem a počkej na mě. Jak to dořekl, černý opar z jeho pohledu ustoupil a závrať pominula. Sebral Gariadonovu sukovici a hbitě se přesunul před okenní římsu. Ladným pohybem se přes ni přehoupl. Dopadl do stínu pod jabloní. Akron už na něj čekal s vyplazeným jazykem a vrtící oháňkou. Vesele si označkoval jabloň. Zřejmě ho výprava ohromně bavila.
„Akrone, jdeme,“ přikázal elf a pohodil holí ve své ruce. Opatrně obešel dům k místu, kde opustil čarodějku. Na zemi ležel jen balík jeho nových šatů, které mu ráno koupila. Zařízení na překlad jazyků ani špinavá modrá róba tu nebyly. Akron začal místo očichávat a kroužit mezi ním a domem. Z otevřeného okna ve druhém patře zaslechl elf rozčilený hovor. Rozhodl se, že nebude čekat, až se některý z antiků podívá z okna, sebral balík a vyrazil ven z branky.
„Akrone, kde jsi? Co to… Musíš zrovna teď? Pojď honem! U Matky, ne přede dveřmi! Akr… To je den. Poběž, ale hned!“
Naposledy se ohlédl a podíval se na Dům U Vycházejícího slunce. Vyrazil z branky svižným krokem k místu, kde Gariadona ztratil. Jestli v tom má Cara prsty, určitě se ho snažila svést ze stopy. Ale to netuší, jaký on je stopař. Klidně by po té stopě mohlo proběhnout hejno myší a on by ji dokázal číst. Akron běžel spokojeně po jeho boku, očividně rád, že je venku. Z velkého počtu lidí se zdál být nesvůj, a tak ani nevyrážel na své obvyklé průzkumy okolí. Luvain ho musel volat jen jednou, když procházeli kolem zavřených vrat jednoho z měšťanských domů, za nimiž zadržovali nějakou fenku v nejlepším období. Doběhli ke břehu, odkud před necelou hodinou vyběhl. Luvain se okamžitě skrčil k zemi a začal ohmatávat dlažbu a zkoumat rozpatlané bláto na ní. Akron ho vzápětí napodobil a jal se očichávat stejné místo. Ve stejnou chvíli se pohledy obou stopařů stočily ke schodišti vedoucímu dolů k řece. Tam se oba zastavili podruhé, aby prozkoumali stopy. Gariadon odsud neodešel po schodech. V zemi byly zasazeny dva mosazné háky na uchycení loděk. Luvain si všiml, že háky dnes nikdo nepoužil, určitě ne od doby, kdy pršelo, protože na nich stále byly rovnoměrně přichycené kapky. Přesto mohl skoro odpřisáhnout, že Gariadon zmizel po vodě.
Akron najednou strnul. Rozkročil přední tlapky a nahrbil se. Vycenil zuby a hrozivé zavrčel. Ocas vzhůru, uši nervózně pocukávaly. Díval se někam na vodní hladinu. Luvain se podíval stejným směrem. Nebýt Akrona, nikdy by si toho nevšiml. Uprostřed řeky se vlnila voda, jakoby tam stála loďka. To, že by takhle malá loďka stála uprostřed proudu pomalé, ale silné řeky, bylo krajně nepravděpodobné. Stejný jev ale viděl, když na vodu prve ukázala Cara. Položil Akronovi ruku na hřbet a pohladil ho po zježené flekaté srsti.
„Ukaž se,“ houkl. „Víme o tobě! Sice nemám luk, ale touhle holí to taky bude bolet!“
Najednou ucítil tlak na zátylku, jakoby se ho pokoušel někdo ovládnout. V dětství dostával lekce myslobrany, jako všechny děti výše postavených rodin. Věděl proto, jak útok rozeznat, jak mu odolávat i jak se mu bránit. Zavřel oči a představil si, že jeho mysl je dřevěná hráz, přes kterou se snaží převalit voda. Kdyby se převalila přes ní, dokázala by ji rozmetat na jednotlivé klády. Dokud je ale zvenku, nic nehrozí. Voda byla stále divočejší a proud silnější. Luvain si vzpomněl na výborný trik, který ho naučil jeho starý mistr, samotný Simeon Beath’câr. Absorboval životodárnou tekutinu a nechal stěnu obrazit zelení. Představil si, jak ze dřeva vyrůstají nové větvičky a šlahouny pnoucích rostlin se po ní šplhají nahoru. Čím více voda tlačila na stěnu, tím rychleji rostla nová živá barikáda. Využívala sílu vody, a proto ji voda nemohla nikdy prorazit. Byl to dokonalý mistrovský úskok a Luvain slíbil, že ho použije jen v případě nejvyššího ohrožení, protože takový trik funguje jen do doby, než se o něm všichni dozvědí. Nicméně v tomhle případě fungoval dokonale, protože tlak znenadání ustoupil.
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.