Kapitola 21. Vlákna
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Gariadon ležel na zemi. Cítil chlad a zvláštní brnění v kloubech. S obrovskou úlevou si uvědomil, že oblouk nad ním je nízký klenutý oblouk ve sklepení a žádný jiný. Na stěně zeleně světélkoval mech. Ale nebylo to jediné světlo v místnosti. Odkudsi přicházelo příjemné teplé světlo svíčky. Gariadon otočil hlavou, která se mu ještě pořád motala, a uviděl v chodbě u výklenku stát zrzavou postavu.
„Dattepi!“
„Ne, Derrek, ale skoro,“ ušklíbl se rusovlasý chlapec. Měl na svůj věk dost hluboký, zvláštně chraplavý hlas, jakoby předtím dlouho křičel.
„Musíme jít pro Dattepi. Leží nahoře na stole a je zraněná,“ vysvětloval Gariadon.
„Uklidni se. O nic se nestarej a pojď rychle. Teď musíme dostat pryč tebe a jí,“ kývl zrzek hlavou směrem k Angelice. Ta jen přikývla. Gariadon chvíli váhal, vzpomínka na dívku na mučícím stole s prázdným výrazem ve tváři ho naplňovala obavami. Chytil se za hlavu a zakřenil se. Nebyl si jist, co je a není skutečné, ale napadlo ho, že pro Dattepi udělá víc zvenku než zevnitř. Něco v pohledu nově příchozího ho uklidňovalo. Přikývl a vstal. Vylezl zpod výklenku a Derrek mu pomohl na nohy. Až teď si Gariadon uvědomil, že chlapec je velice malý, skoro jako dítě. Ale tělo měl rostlé jako dospělý muž. Chlupaté bosé nohy mu záhy daly odpověď na nevyřčenou otázku. Zrzavý půlčík Derrek vyšel jako první, Angelika vykročila za ním.
„Jak dlouho jsem byl mimo? Nebo spíš, kdy naposledy jsem mluvil s tebou?“ ptal se Gariadon Angeliky a následoval ji chodbou směrem do hlubin sklepení.
„Jak to myslíš?“ ptala se plavovláska.
„Počkej. Je tohle skutečné?“ zastavil se.
„Dělejte vy dva, nemáme moc času,“ sykl Derrek a mávl svíčkou, až světlo zakomíhalo.
Gariadon nevěděl proč, ale měl dojem, že to skutečné je. Možná to bylo tou svíčkou…
„Nebyli tu dva pohunci s pochodní?“ ptal se.
„Byli, ale to je už dlouho,“ odpověděla dívka a ukázala na vyhaslou louči na zemi.
„Já myslím, jak jsme se s nimi prali…“
„Já jsem se určitě s nikým neprala, Gariadone, jsem přece dáma,“ mrkla na něj dívka, pohodila hlavou, tajemně se usmála a protáhla se za Derekem škvírou v jednom z výklenků. Gariadon si byl jistý, že když prve dělal průzkum místnosti za pomoci rostlin, žádnou škvíru nenašel. Záhy pochopil proč. Na druhé straně byla malá chodbička a v ní několik cihel, které byly ze zdi vyndané teprve nedávno. Luvain by nejspíš dokázal rozeznat, která ruka vyndala který, napadlo Gariadona. Vzpomínka na kamaráda ho náhle roztesknila. Napadlo ho, jestli Luvaina ještě uvidí, nebo jestli ho přítel hledá. Co Morgana, a Dattepi? Ani nevěděl, jestli dělá dobře, že utíká a netuší odkud ani kam s lidmi, které vůbec nezná… Protáhl se škvírou do úzké chodbičky. Těsně než vešel dovnitř, byl by přísahal, že ve vedlejším výklenku zaslechl chrápání.
V chodbičce na ně čekal se svíčkou v ruce další mladík, tenhle byl pro změnu vysoký a černovlasý. Gariadon měl pocit, že ho už někdy předtím viděl. Měl nezvykle tmavou barvu pleti, ale mohlo to být i sporým osvětlením nebo špínou. Mladík se musel krčit, aby nedrhl hlavou o nízkou klenbu. Hned, jak prolezli škvírou ve zdi, začal černovlasý s Derrekem vracet kameny na původní místa. Gariadonovi se honilo hlavou tolik myšlenek, že ho ani nenapadlo jim pomoci. Jen tam stál, hrbil se, koukal na ně a přemýšlel. Všechno bylo divné, chaotické, neuspořádané. Kdo jsou ti lidé, kdo je on? Je to skutečné? A kdo je, u všech bohů, tahle Angelika? Místo odpovědi se mu dostalo další otázky. Černovlasý chlapec se na ní otočil a pronesl pološeptem:
„Na pavučiny se chytá prach…“
„…ale vlákna pevně drží.“ odpověděla mu Angelika.
„Co… Co se děje?“ zeptal se zmatený a zoufalý Gariadon.
„Klid příteli,“ položil mu černovlasý ruku na rameno. „Teď hlavně musíme pryč. Máš to, Derreku?“
„Jop. Fofrem…“
„A to znamená co?“ snažil se nedivit Gariadon.
„To znamená rychle. Pojď!“ vysoký chlapec vyrazil skrčený těsnou chodbičkou. Na cestu si svítil svíčkou. Angelika mrkla na Gariadona a následovala chlapce. Podivný podzemní průvod uzavíral Derrek s druhou svíčkou.
Chodbička byla chladná, vlhká, úzká a zatuchlá. Táhla se snad nekonečně různými zákruty a odbočkami, větvila se a ohýbala, jako strom ve větru. Šli dlouho, až Gariadon naprosto ztratil pojem o tom, z jakého směru vyšli. Musel jít ohnutý, aby nedrhnul hlavou o nízký strop. Jediný, kdo s výškou těsné chodbičky neměl problémy, byl Derrek. Šel vzpřímeně a jeho široký dobrácký obličej zračil radost z dobrodružství. Ostatním tolik do zpěvu nebylo. Gariadon se rozhodně cítil skoro tak zmateně, jako tu noc, kdy přišel o otce. Připadalo mu to už tak dávno. Nejistota a strach ale vzpomínku přivolaly, jakoby se dotkl spálené kůže. Vzpomněl na démona, mrtvé ovce, na štěkot Akrona… Akron. Kde je asi konec jeho flekatému parťákovi? Naposledy ho viděl v Mirdinově domě dnes ráno. Bylo to dnes? Neměl tušení, jak dlouho byl v podzemí, ani nedokázal odhadnout, jaká je denní doba. Ohnutá záda už ho nesnesitelně bolela, ale protáhnout si je nemohl. Bylo mu hloupé kvůli tomu ostatní zastavovat. Nechtěl před cizími chlapci a čím dál záhadnější Angelikou vypadat jako úplný hlupák. Už se nadechoval, aby požádal o zastávku, když ucítil na tváři závan jiného vzduchu. Celou dobu si neuvědomoval, že cítí pot a voskovou vůni svíčky. Teď ucítil kromě toho ještě něco jiného – čerstvý vzduch, rybinu a dřevo. Blížili se někam k vodě, pomyslel si. Během několika dalších kroků se od vlhkých stěn začalo odrážet světlo a zvuk kapající vody.
Čtveřice vyšla v prostorném skladišti. Klenba i podlaha byly tvořeny hrubě otesanými kamennými kvádry. Uprostřed místnosti se leskl široký kanál plný vody a házel vlnivé odlesky na zavřená vrata, kterými sem mohla vplout menší nákladní loďka. Na středu klenutého stropu, přímo nad kanálem, byly pravidelně rozmístěny čtyři malé zamřížované otvory, kterými sem zvenku proudilo denní světlo. Muselo být zataženo, nebo možná soumrak či úsvit. Ve skladišti bylo šero, ale Gariadonovy oči přivykly tmě, takže viděl krásně každý detail přichystaného nákladu. Na čtyřech hromadách tu byly nové bedny, sudy a balíky. Čtveřice vylezla chodbičkou, kterou okamžitě zakryli třemi dřevěnými deskami. Náhodný návštěvník by letmým pohledem chodbičku určitě neodhalil. Na protilehlé straně místnosti byla další taková dřevěná deska, na první pohled připomínající odložené shnilé dřevo. Naproti vratům vedl podél zdi přes kanál malý dřevěný můstek. Pod ním tekla voda dovnitř a ven klenutým otvorem se silným mřížovím. Vedle dřevěné desky na protější straně kanálu stoupaly schůdky k malým okovaným dveřím. Snědý chlapec ukázal na desku a vyrazil k můstku. V tu chvíli zarachotil v zámku klíč. Derrek popadl Gariadona za rukáv a strhl ho za nejbližší hradbu z beden. Angelika s černovlasým chlapcem se skrčili za několika sudy o pár kroků dál. Skladištěm se rozlehlo cvaknutí petlice. Zavrzání dveří následovaly kroky dvou osob. Jedny kroky byly rázné, odměřené a ostré, musely je vydávat nové nebo nově podražené boty. Druhé kroky byly pomalé a klidné, a tiché, jakoby dotyčný měl na nohou jen onuce. Gariadonovi se při pomyšlení na elfa zježily chlupy na zátylku. Škvírami mezi bednami se snažil něco zahlédnout. Uviděl dveře, ze kterých vedly schody dolů do skladiště. Byly přivřené a ve vedlejší, výše postavené místnosti zřejmě plápolal oheň. Gariadon zkusil najít jinou skulinku, kterou by viděl víc. Derrek mu prstem na rtech naznačil, aby byl potichu. Jeho výraz tentokrát nevypadal pobaveně ani nadšeně. Tohle zjevně nebyl ten druh dobrodružství, který by si užíval. Gariadon konečně našel tu správnou mezeru. Odtud viděl na dvojici příchozích, která se tichým šeptem bavila u hromady balíků. Jedním z mužů byl šedooký elf. Druhý z nich byl Mirdin.
Muži se o něčem dohadovali, ale Gariadon jim nerozuměl. Bavili se v řeči Antiků. Co je tohle za podivné spiknutí? Ví o tom Morgana? A pokud ano, jak to mohla dopustit? Nebo ho snad celou tu dobu vedla do náručí podivných maniaků? Muži přestali mluvit šeptem. Teď se zcela nepokrytě hádali. Po chvilce začal elf na Mirdina křičet. Otočil se a rychlými kroky stoupal po schodech ke dveřím. Mirdin vztáhl ruku jeho směrem a černovlasý elf se zarazil, jakoby naběhl do stěny. Šedovousý čaroděj se zamračil a s tvrdým výrazem řekl: „Parebis aut morieris!“
Elf se k čarodějovu velkému překvapení otočil, pohlédl mu do očí a odpověděl: „Nunquam.“
Čaroděj se zamračil, ztuhl, pak se chytil za hlavu a sesunul se k zemi. Gariadon sledoval celou situaci se zatajeným dechem. Elf se otočil jeho směrem, přimhouřil oči a zíral na bedny. Přestal dýchat úplně, když mu elf pohlédl do očí. Přece ho nemohl za bednami vidět. Pokud ale uměl ovládat lidem myšlení, bylo dost dobře možné, že může myslící bytosti vycítit. Tak, a je po útěku, pomyslel si Gariadon. Elf mu hleděl do zpříma očí. Pousmál se a mírně naklonil hlavu. Nad okem mu zaplála růžová jizva. Gariadon už pohled nevydržel a zavřel oči. Uslyšel kroky nově podražených bot. Pomalé, odměřené. Sebejisté. Horečnatě se snažil vymyslet nějakou lest, nějaký úskok. Věděl, že nemá čas. Polilo ho horko. Nadechl se. Očekával ránu. Kroky utichly. Ozvala se rána od zabouchávaných dveří. A bylo ticho.
„Jdeme,“ pronesl po chvíli šeptem černovlasý. Místnost byla prázdná, jen pod schody ležel starý muž v róbě. V tichosti přeběhli místnost. Gariadon byl rád za svůj výcvik, v tichém pohybu nezaostával za ostatními. Dokonce měl pocit, že v Derrekově široké pihovaté tváři zahlédl výraz uznání. Lehkými kroky obešli starce v pompézní modré róbě. Slabě dýchal, ale nejevil žádné známky vědomí. Angelika s vysokým chlapcem odsunuli desku a Derrek vešel do další úzké chodbičky. Gariadon zaváhal, ale Angelika ho jemně postrčila dovnitř a sama ho následovala. Snědý chlapec podal Angelice svíčku a pak za nimi zasunul desku.
„Ale…“ chtěl se zeptat Gariadon.
„Pst!“ utnula ho rozcuchaná plavovláska. „Lez!“
Příkaz byl pronesen takovým tónem, že Gariadon okamžitě uposlechl. Chodba byla ještě nižší než ta předchozí. Museli lézt po čtyřech. Navíc silně zapáchala odpadními splašky a myšinou. Gariadon to nevydržel a zastavil se.
„Lez, Gariadone. Alfred bude v pořádku. Prosím. Rychle.“
Gariadonovi se situace pranic nelíbila a začal pochybovat o tom, jestli byl dobrý nápad s těmihle lidmi utíkat. Pohled šedookého elfa v něm nevyvolal žádné uklidnění. Naopak vzbudil větší strach o Dattepi. A co Mirdin? Neměli ho vzít s sebou? Kousl se do rtu a pokračoval dál. Derrek před ním kráčel skrčený a na cestu si svítil zbytkem svíčky. Tentokrát se chodba stočila jen jednou doprava a pak se na křížení dali další chodbičkou vlevo. Dolezli na konec. Chodba tu byla zakončená mříží, za ní byla tma. Derrek odložil svíčku vedle sebe. Gariadon si všiml, že okolo svíčky je spousta zaschlých kapek vosku. Zrzavý chlapík zašátral v kapse a vytáhl kovaný klíč s mnoha zuby. Zasunul ho do okraje mříže, kde byl jistě zámek. Západka cvakla, sotva slyšitelně vrzly panty a malý chlapík zmizel ve vzniklém otvoru. Ze tmy se ozvalo klapnutí a bouchnutí o plech, načež se vynořil Derrek se širokým úsměvem na tváři. O zbytek dohořívající svíčky zapálil pochodeň. Skočil dolů a odstoupil zpátky, aby osvítil malou místnost se spoustou malých či větších otvorů na všech stěnách. Některé byly menší, jiné velké, někdy i několik nad sebou. Na několika z nich byly kované mříže. Pod nohama rusovlasého půlčíka zahlédl Gariadon malý zamřížovaný kanálek.
„Tak poď,“ houkl na něj zrzek. „Ale pozor, poj tebou je další tadle díra…“
Gariadon se opatrně vysoukal na okraj chodby. Snažil se vystrčit nohy, které mu nikdy nepřišly tak dlouhé a neskladné jako teď. Opatrně se vysoukal a hupl dolů na podlahu. O poznání rychleji a zkušeněji ho následovala Angelika.
„Díky Derreku, zavedu našeho přítele do ústředí. Kdybys byl tak hodný, skoč ještě pro tu ohněm políbenou dívku. Alfred by měl čekat na pozici. Kdyby ne, máme tam spojku. Heslo je táriš.“
Angelika vyměnila s rusovlasým louč za novou svíčku a usmála se na něj. Ten jí úsměv opětoval a stočil pohled na mříž, kterou přišli.
„Ó, já se o to postarám, klidně běž. Ať jsou vlákna pevná a pružná,“ kývla.
„Dík,“ mrkl vděčně malý chlapík a zmizel v dalším otvoru. Angelika se natáhla ke mříži, zavřela ji a zamkla. Pak vytáhla klíč a sfoukla zbytek svíčky v tunelu. S pochodní došla k železným dveřím a odemkla stejným klíčem zámek. Gariadon čekal další temný, myšinou páchnoucí koridor. Byl mile překvapen, když uviděl krásnou, čistou, loučemi osvětlenou a vápnem vybílenou chodbu. Jejím středem běžel nový fialový koberec. Angelika mu pokynula a Gariadon vstoupil. Koberec měl vysoký chlup a Gariadon se cítil, jakoby kráčel po mechu. I kdyby dupnul, jeho krok by nebylo skoro slyšet. Angelika zamkla dveře, zavěsila pochodeň do prázdného držáku na stěně a vzala Gariadona za paži. Vešli do nádherné, prostorné místnosti, do které vedlo dalších šest chodeb. Tři z nich byly osvětlené, zbytek tonul v šeru. Podél stěn byly rozestavěny vysoké svícny s mnoha protilehlými rameny a uprostřed kruhové síně stál velký těžký dubový stůl s pohodlným křeslem. Seděla v něm hezky upravená černovlasá žena ve středním věku a na nově příchozí se usmívala. Otvorem se zakaleným sklem ve stropě sem proudilo denní světlo, a venku právě začínal nový den. Po celé ploše podlahy byl rozprostřen další hustý koberec, tenhle měl jednoduchý barevný vzor. Na stěnách Gariadona zaujaly malby, které mu připomněly mapy. Podobné zahlédl v Mirdinově rezidenci. Nebyl si jistý co zobrazují, ale měl dojem, že jde o mapy města a podzemních chodeb. Angelika sledovala jeho výraz a neskrývala upřímné pobavení.
„Gariadone,“ rozhodila rukama, aby ukázala na místnost, „vítej v naší pavučině.“
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.