Musim přiznat, že vždycky, když vidim na letišti ty tepláčkáře v pantoflích, dost mě serou. Nejen proto, že mi tepláky ani pantofle do společnosti nepřijdou vhodný, ale hlavně proto, že jim je pohodlno a mně ne. Ale mám nějakej self-respect a nebudu vypadat jako santusák. Prostě ne.
Jsem rád, že už jsou na letištích WiFi, protože signál prostě do všech koutů toho bludiště nedosáhne. Nicméně na těch místech, kde je, je i WiFi signál dost ubohej, a nebo mě někdo sleduje, k čemuž zcela vědomě musim dát souhlas, když se k tomu přihlašuju. Nebo jim dokonce dávat mail! A co já vim, který všechny data se pak dají přečíst… Navíc mobil na letištích používám hlavně na socky a na Grindr, a tam konkrétně neposílám vždycky úplně nevinný věci, co si budem…
Brána 11 se otevře za půl hodiny.
No, vzrušovat se kvůli tomu nebudu. Vzrušil jsem se před chvilkou, když mi jeden kluk poslal poměrně enormní výbavu. Ale není na letišti, takže si budu muset nechat zajít chuť. Když se brána za půl hodiny otevře, tak asi tak za stejnou dobu bude rozumný volnym krokem vyrazit, protože než se tam tupé ovce nasoukají, bude to stejně sotva volný. Takže mám čas na dvě rychlovky nebo jednu pořádnější akci. Jenže český letiště v český odletový části je veskrze marný. Češi jsou prostě zaprděný zbabělci, který si chtějí hlavně na všechno stěžovat a všechno prožívat negativně a nikdy neudělají nic proto, aby to bylo naopak. Ale, ty jsi mi pěkná prdýlka. Kde jsi? Dva kilometry? Proč mi píšeš?! Já z těch lidí nemůžu. Napíšu tam „letiště fun now“ a oni si asi myslí, že za nima někam pojedu, ne? Ach, lidi hloupý. Kdyby tak byl nějakej Grindr pro kouzelníky, tak tam blbý ani zbabělý lidi nejsou. Toxický, jasně, mrzutý, samozřejmě, protivný, pochopitelně, odmítaví, až běda… Ale ne zbabělý a ne hloupý. Na druhou stranu by to mohlo bejt dost nebezpečný, kdyby se tam pak třeba přihlásili Lovci… Brr. Obraťme list. Co Scruff? No, nic, jasně. Romeo u nás nemá smysl, Hornet je pro strejdy a na iBko už snad nikdo nechodí. Takže zatím zkouknu fejs.
„Yer a sinner, boy. Ye should stop this!“ ozve se mi za uchem, že se div nepotento. Zrovna jsem srdíčkoval fotku nějakýho pěknýho svalnatýho borce, když mi do ucha zaskřípala tahle divná cizí bába. Jsem hrdej, že jsem nenadskočil, ale zatuhlo mi fest. Nadechnu se, co nejtišeji to jde, otočim se na ni a kouknu jí hodně zblízka do očí. Tohle vydrží fakt jen málokdo. Tahle jo. Sakra. Přes drobný kulatý brejličky na mě koukaj vráskama ozdobený azurový oči. Celej xicht má divně svraštělej, ale to už člověku stáří udělá. Fakt, že neuhla pohledem ani se neodtáhla, mě ale upřímně docela děší.
„Can I help you, madam?“ zeptám se velice chladně s důrazem na ‚madam‘.
„Tis ye who needs help, lad,“ zamrká na mě, ale nehne se ani o píď. „Ye really shouldn’t like boys. Yer a boy yerself. Find a las and be content. Tis what ye were made for!“ Stařena komicky supí, ale mně tyhle kecy od starejch přijdou jen trapný.
„If you say so,“ zvednu se od stolu, vezmu si svůj duhovej batoh a vydám se bez ohlídnutí směrem k bráně 11.
„I do say so, lad, and ye be better remembe…“ ztrácí se v dáli za mnou drmolení babičky.
Skočim na wecko, abych si opláchnul xicht. Sice jsem to zahrál na cool, ale docela mě to vzalo. Nerad si to připouštim, ale tyhlety bezprávný kecy mě vždycky dost otřesou. Studená voda ze mě opláchne ten nejhorší stres. Kdybych se během studií místo Manipulace a Elementů zaměřil aspoň trošku i na Mysli, mohl jsem si teď nějakym menšim kouzlíčkem srovnat kortizol…
Safra, já dobře vypadám. Na svoji bradu s ďolíčkem jsem byl vždycky hrdej, ale ten bílej melír, co mám od včera na hlavě, mi dost sekne. S nově nabytym sebevědomim se vydávám zpátky do světa nekonečných chodeb, abych se posunul k bráně. Doufám, že ta hnusbába neletí se mnou.
Samozřejmě, že letí. Sedí pár řad přede mnou a do uličky. Dobře jí tak. Já si připlatil za okýnko.
Než vyletíme, ozve se z amplionu zvuk kapitána. Oznamuje varování před bouřkou, že ji zkusíme obletět a let se může lehce prodloužit. Zní dost sexy, dost by mě zajímalo, jak vypadá. Podle přízvuku tipuju, že je tmavší. Mám rád tmavší kluky… Přede mnou se něco děje. Někdo se hádá s letuškou. No, samozřejmě. Jedubába. Moc toho neslyšim, ale docela mám tušení, co jí nevoní. Zaslechnu něco jako „black scum“ a „dirty skin, dirty mind“ a tušim, odkud vítr vane. Bába prostě nesnáší kohokoliv, kdo neni bílej, hetero a naprosto správně ve všech škatulkách normálnosti a nudnosti. Rozhlídnu se, jestli někdo nekouká na mě, a nepozorovaně semknu prsty do gesta, který otevře zavazadlovej prostor nad bábou. Chci jí hodit na hlavu nějakej bágl, ale než stihnu s nějakym pohnout, pohotová letuška, ještě posílená vztekem z báby, zase přihrádku rychle zabouchne. Škoda, holka, já ti chtěl pomoct…
V letadlech zásadně nespim, takže ani teď se mi očka neklíží. Je pozdní odpoledne, takže poletíme proti slunci. Což v kombinaci s bouřkou znamená pěkný mráčky a osvětlený zlatem, takže hodně instagrammable materiálu… Těšim se. Mám novej telefon a prej s nejlepšim foťákem na světe, tak to prubnem…
Fotek mám, že to budu třídit dva dny, ale doletěli jsme nad Francii a už mě focení nebaví. Zapnu Grindr, máme ještě nejmíň půl hodiny. Přepíšu si popisek na „airborne“, abych byl tajemnej, ale přitom jasnej. Někdo tu je, kousek ode mě. Prázdnej profil, všechno skrytý. Ty mám nejradši… Tapnu ho, co můžu ztratit… Kdyžtak ho bloknu. Píše.
>>Hello. This is your pilot speaking. Wanna come to the cockpit and see the ‚controls‘?<<
Kurva, já myslel, že tohle je jen takovej fór na netu. Tak on existuje. A já s nim zrovna letim. Naštěstí nejsem taková frigida, jako ten kluk z netu, co ho vyfakoval. A navíc mě fakt zajímá, jak vypadá. Protože zněl mladě, ale mužně. A jestli je černej, tak na něj skočim eště ve dveřích. Mám pro černý kluky strašnou slabost. Proto letim do Londonu.
>>K, how I get to U?<< napíšu.
>>Just say u goin to see Tor. They let u in.<<
>>U alone there?<< ověřuju.
>>Yup. For now…<<
>>What else, right?<< zavtipkuju. Doufám, že to chytne.
>>haha just come<<
Chytil, ale ne zas tak moc. Dobře, bylo to trapný, ale proč ne. Vysoukám se s nemalým úsilím do uličky. Jakoby, mě Ryanair baví, protože je levnej a na Londýn fakt stačí. Ale kdyby mohli dát sedadla i místo uliček, jsem si jistej, že by to udělali. Vydám se dopředu. Losy a občerstvení už jsou uklizený a stewardi mají teď pauzu. Mají vepředu svoji komůrku, teda spíš kukaň, a momentálně šetří nohy. Jedna letuška, zrovna ta černovlasá krásná, co na ni prskala bába, se zvedne a jde ke mně.
„Can I help you, sir?“ usměje se profesionálně. Otočim pohled na bábu. Samozřejmě čumí. Neřešim.
„Well, I…“ nevim úplně, jak jí to mám říct. Že si jdu nasednout na joystick?
„Going to see Tor?“ změří si mě zkušeným okem. Nebudu se urážet, vim, že vypadám teple.
„Yes,“ vydechnu a nervózně se zahihňám. Tyvole, co jsem, malá holka? Dívčina mi otevře a podrží dveře a já vklouznu do komůrky krytý závěsem. Vzápětí se dveře za mnou zaklapnou.
Opatrně odhrnu závěs a koukám do sluníčka, pod kterym ubíhají mraky. Je to tak krásnej pohled, že na chvíli úplně zapomenu, co jsem sem přišel dělat. Výhled mi zakreje nádhernej vysokej kluk v letecký uniformě. Je hladce oholenej a voní nějakym dřevem a chlapem. Bude tak v mym věku a asi mám narozeniny… Je černej! A krásnej. A nepochybně cvičí, protože ta uniforma mu hodně sedí. Čekal bych, že mi podá ruku, ale on místo toho chytne jednou rukou moje bedra a přitáhne si mě blíž. A pak mě políbí. Ne letmo na tvář. Plnej francouzák s vylíznutim mandlí a tak. Samozřejmě opětuju a je to fajn pozdrav. Tohle bych zaved běžně. Asi tak po minutě, kdy ochutnáváme svoje sliny, se jemně odtáhne, usměje se a zašeptá: „Hey.“
„Hey,“ usměju se zpátky. Měl jsem si sundat ten svetr, vypadám málo sexy.
„You look amazing,“ prohlásí, jako by mi četl myšlenky. Tak dobře.
„So do you,“ vrátim mu kompliment. „So, show met the controls, then,“ měřim si ho od hlavy k patě. Mám podezření, že tohle případ kašpárkovýho divadla nebude…
„You really wanna see that?“ ohlíží se na palubku.
„Well, kinda,“ odvětim popravdě. „I’ve never been in a cockpit. I mean, I’ve been in a pit with cocks above me, but not this cockpit.“ Laškovně se usmívám, jestli se chytne. Nesměje se, ale vypadá s mym přístupem spokojenej.
„Good, good. Take a seat, then. I’m Tor.“
„I’m Max. Friends call me Avi,“ posadim se a stisknu nabízenou ruku. Má jemnou kůži.
„Pronouns?“ ptá se zdvořile.
„Oh, he/him. I’m a cis gay man. Rare kind lately, huh?“
„You bet,“ nadechuje se, že mi něco poví o hejblátkách, když s náma hodí turbulence jak sviň. Jsem rád, že sedim v křesle a ne v klíně. Tor se okamžitě přepne do režimu soustředění a cvaká hejblátkama a cvakátkama a mě je jasný, že vzadu v busu se rozsvítily pásy. Možná spadly i masky, ale to spíš ne. Protože tady nespadly. „Buckle up,“ hodí mi na rameno levej pás od mýho sedadla, na kterej ze svýho křesla jedinej dosáhne. Chvilku to zkoumám, ale nakonec to najdu a zacvaknu správně. Snad. V tu chvíli mi dojde, že právě končí veškerá prdel. Tor si nasadil sluchátka a ukázal na moje. Beru si je.
„Are we gonna be okay?“ zeptám se do mikrofonu.
„Hope so,“ zarachotí mi odpověď v uších. „Don’t touch anything, taking control.“ Pak něco přecvakne a chytne to, co jsem nazval joystickem – je to spíš prostě volant, ale 3D…
Do sluchátek se napíchne další účastník. Dochází mi, že je to ta letuška, co mě sem pustila. Ptá se, jak to vypadá a co má říct. Hází to s náma teď docela slušně. Tor odpoví jen „Beijing.“
Nevim, co to znamená, ale nechci ho rušit. Evidentně má dost co dělat. Koukám ven na bouřku, co se na nás žene od jihu. A od severu. A od západu. Doprdele, cože? Mraky, jako by se dohodly, že si dají nad kanálem rendés vous. A sestřelí nás. Ale ony se hýbou… Doprdele! Někdo s nima hejbe! Tohle je manipulace jako vyšitá. Vidí to Tor? Ví to? Smí to vědět? Co když umřeme? Řeknu mu to. Nadechnu se, ale v tu chvíli do kabiny vtrhne ta krásná letuška. Já i Tor najednou sundáváme sluchátka.
„It’s the hag, she…“ zarazí se při pohledu na mě, ale pak hned pokračuje: „She’s doing this. She’s a warlock!“ Říká to Torovi, ale mě to nepřekvapuje. Tolik zahořklosti v sobě snad ani lidi mít nemůžou. „I can handle her but what of that?“ ukazuje dívčina ven z okna, kde se tvoří tornádo. Druhou rukou se přidržuje za madlo a je vidět, že lodičky nejsou fajn obuv do turbulencí.
„I’ll handle it,“ vyhrknu najednou, až příliš sebejistě. Ale neni čas. Musim to zvládnout.
„Can you?“ podívá se na mě podezíravě, ale s očekávánim. Tor se nepouští řízení a kouká před sebe.
„Yes,“ ujišťuju ji i sebe, „I can do Elements!“ To jí stačí. Vrací se do kabiny a mám pocit, že už při odchodu jí září oči. Takže mistr. A eště v Myslích. Frajerka…
Jo, tornádo. Kurva!
Tor ho chce obletět zleva. Což asi neni blbej nápad, ale jsme hodně blízko. To už nedá. Musim ho rozplést. Plácnu rukama o sebe a soustředim se. Cejtim, jak mi krev tepe v hlavě a jak se mozek aktivuje nad rámec běžnýho fungování. Magie, vole!
Vidim vlákna bouře, vidim zdroje mraků a jejich energie. A jejich dítě – vír větrů, kterej se snoubí v barvách všech tří bouří. Mám pocit, jakoby se zpomalil čas. Jedno po druhym rozplejtám vlákna, který pletou západní bouřku k severní. Neni jich moc, bylo to narychlo uvařený. To samý udělám s jižním propletencem. Takže se nebude stupňovat, ale teď musim ovládnout sílu větru. A to nejde tak snadno. Vítr si vždycky dělá, co chce. Čas se eště zpomalí, ale tohle už nejsou obrátky mýho mozku. Tor mě chytá za ruku. Jak na to má… Čas! What! Piloti jsou kouzelníci? Otočim se na něj. Oči mu září bronzovym leskem a usmívá se na mě krásně rovnejma bílejma zubama, jak měsíček na hnoji. Kouše se u toho do spodního rtu, ale neni to nervozitou. Sice možná umřeme, ale aspoň je to sexy a romantický.
„You can do this. You’re good!“ nepouští moji ruku.
Čas kolem nás sotva plyne. Kapičky deště stojí před oknem a čekají, až se čas zase rozeběhne, aby se mohly rozprsknout v nárazu o sklo. A já pochopim, že to dělá kvůli mně. Abych měl čas se s bouřkou porvat. Tak jo. Pevně zmáčknu jeho dlaň ve svojí a pak si ruku uvolnim. A teď je mi to najednou jasný. Vim jak na to. Zatáhnu za vnitřek víru a vytáhnu ho ke kraji. Horní a spodní ústí zamotám dohromady, abych udělal torus. A až se to znovu rozeběhne, zkolabuje to samo do sebe. Líp to neumim. Kejvnu na Tora. Kejvne na mě a zavře oči. Kapičky se pomalu zrychlují, až zase normálně prší. Tornádo kvílí snad padesát metrů od nás. Tor musí pod rukama cejtit i co to s náma dělá. Teda já to taky cejtim, ale já s tim ani nehnu… A pak najednou – PRÁSK! Tornádo zkolabovalo, ale napětí z bouřek se vybilo do blesku jako kráva. A rána jak z rachejtle byla slyšet i přes tlustý plechy a odolný skla. Celý letadlo zavibrovalo. A rafičky přede mnou se skoro všechny stočily doleva. Displeje zhasly. Oh, shit! Jsme bez strojů.
„Fuck!“ zařvu zoufale.
„It’s fine,“ snaží se mě uklidnit Tor, ale moc přesvědčivě nezní. „We can glide for a bit but the fucked up thing is the motors are off, too.“ Někam u toho kouká.
„I’m sorry,“ zakňučim.
„What for? Without you we’d already be swimming below.“
„Is there anything we can do now?“ zeptám se.
„Well… Three Hail Marys for our sins?“ ušklíbne se na mě. Jak může mít náladu na fóry?
Do kabiny se vrátí krásná letuška. „How bad?“ ptá se rovnou. Vypadá klidná, ale vyčerpaná.
„The hag?“ zeptám se já.
„Down,“ odpoví mi, „her face melted.“ To musela bejt sakra stará a mocná mrcha, jestli se jí roztál xicht… Nebo je mocná ta letuška. Zakřenim se na ni. Vrátí mi to a podá mi ruku. „Evelyn.“
„Max,“ stisknu.
„How bad?“ ptá se Evelyn znovu Tora. Ten jen mlčí a mačká dokola nějaký čudlíky. Nevypadá optimisticky.
„It’s dead,“ zamumlá. „We need to kick ’em back manually, but these machines…“ cvaká rozčileně do mrtvejch čudlíků.
„I can Manipulate, a bit“ zkusim.
„Yeah, me too,“ přidá se Evelyn. „Worth a shot.“
Všichni se na sebe koukneme a napadne nás to samý. „Which way?“ ptáme se s Evelyn jednohlasně Tora. Naznačí nám prstem směr rotace.
„You do right ones?“ ptá se mě. Přikývnu.
Zavřu oči a gestama ruky a prstů začnu ohýbat prostor k Manipulaci. Postupně roztáčim turbíny. Trošku to drhne, ale mám dojem, že to škytá. Přidám na úsilí. Točí se. Funguje to? Otevřu oči. Tor pořád marně mačká čudlíky. Doprdele. Vzdávám se a chytnu ho za ruku. Aspoň jsme to zkusili. On můj stisk opětuje a odevzdaně se mi podívá do tváře.
„You’re a good fella to die with,“ usměje se. Je to fajn, umírat mezi přáteli. Ale než spadneme, máme ještě spoustu času.
„What the fuck, you two?! It’s on! Push your buttons! You can fuck at the hotel after we save those two hundred people!“ Evelyn nás seřvala na první dobrou, ale blikátka blikají a stroječky strojí. Tor mě pustí, zmačkne čudlíky a vítězně výskne. Evelyn jen s úsměvem zakroutí očima a odchází zpátky dozadu.
„She’s fine,“ mávne rukou Tor.
Přistáli jsme krásně a ještě jsme stihli správnej čas příletu. Tor a Evelyn obvolali pár lidí, abych mohl zůstat, než si pro tu bábu přijedou z IMWAWA. Zadostiučinění jako dík za pomoc. Xicht se jí sice roztekl, ale jinak se zdá, že jí nic neni. Evelyn jí píchla nějakou drogu, aby se nemohla soustředit, takže je to teď jen protivná bába co blbě čumí. Ostatním pasažérům prej jemně smázla paměť, ale u většiny to nebylo potřeba. Lidi nevidí to, co vidět nechtějí. Po přistání i tleskali. Skoro jsem se šel poklonit, ale Tor mě zadržel. Naštěstí, bylo by to trapný.
Evelyn odešla pro delegaci z Asociace a já jsem zůstal na ranveji spolu s Torem. Zjistil jsem, že všichni piloti sice nejsou kouzelníci, ale protokol stanoví dva kouzelníky na palubě. Takže jindy by to byl druhej pilot, ale Ryanair šetří. Takže se spokojili s letuškou, co umí kouzlit. Vsatim se, že netušili, že dělá Mysli, což se hodí na teroristy, ale na počasí úplně ne. A Torův Čas je jistě fajn, ale taky to úplně nepomohlo v týhle situaci. Nutno uznat, že nebejt mě, měli by asi dost průser. Což je nejspíš taky důvod, proč mě nikdo nevyhání. A dokonce mi sem přivezou kufr a pak můžu jet s Torem na hotel. A to zase já moc rád využiju. Cvičně jsem před chvilkou zapnul Grindr, což tady na Heathrow nemá obvykle smysl, ale Tor má druhej profil. S fotkou a nadpisem „BBC4U“. A to si zase dám líbit.
Ale teď si jen budu užívat jeho objetí. Sotva jsme vylezli z letadla a s Evelyn jsme mu řekli o tý bábě, je celej naměkko a mazlivej. Já si nestěžuju. Já si ho objímám a mám chuť ho už nikdy nepustit. A jeho pevný tělo a veliký ruce a ta jeho vůně! Sežral bych ho hned. Ale teď ho pevně a rád objímám.
A bába? Jen ať si čumí. Ať se zalkne záští. Já mám svýho krasavce s BBC a ona? Rozteklej xicht! A z toho, co jsem pochopil, nejspíš má před sebou ještě dlouhý a nepříjemný řízení s IMWAWA. Proto, děti, nepodléhejte zášti, nebo dopadnete jako tahle ošklivá babička.
Jo a nechoďte v teplákách na letiště, dík.
Další povídky najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!