Follow the white rabbit.
Nikdy jsem nečetl Alenku v říši divů, ale tahle věta ve mně poslední dobou rezonuje víc a víc.
Follow the white rabbit.
Je to znamení? Nebo je to náhoda?
Follow the white rabbit.
Čím dál častěji potkávám bílého králíka, když chodím běhat svou oblíbenou trasu.
Follow the white rabbit.
Proč by vlastně někdo chodil za králíkem? Je to absurdní. A přitom to dokonale chápu.
Follow the white rabbit.
Ta myšlenka je neodbytná. Ale proč? Proč ho pořád vídám. Je to už nejméně dva měsíce, co ho míjím. Sedává v rozvalinách zemědělské usedlosti a kouká. Vždycky se na mě kouká.
Follow the white rabbit.
Příští týden budou Velikonoce. Já je tedy nějak neslavím, jen mám radost, že mě v pátek nikdo neotravuje a nemusím nic řešit. A pak ještě v pondělí, kdy je národní den schváleného domácího násilí. Z toho je mi blbě už spoustu let.
Follow the white rabbit.
Ta myšlenka je úplně vlezlá. Nepříjemná. Neodbytná. Neustále přítomná.
Follow the white rabbit.
Tak zítra. Vezmu si pevnější oblečení, abych si nepotrhal běžecké, a půjdu. Nevím, kam mě králík zavede, ale pokud je to symbol nějaké transformace, asi to nebude cesta bez trnů.
O TŘI TÝDNY DŘÍVE
„Pa, lásko, užij si to v práci,“ podávám mu tašku.
„Děkuju. Pusu,“ vyžádá si jako obvykle. Dám mu pusu. Pak se otočí ve dveřích a zmizí. Slyším auto pod oknem a pak už jen ticho.
Nechci mu každý den na rozloučenou dávat pusu, ale zároveň nechci, aby to působilo divně. Aby neměl podezření. Není tedy na co, ale tak… Preventivně. Nesmím to posrat! Bydlíme spolu dva měsíce a od druhého týdne jsem se k němu hned nastěhoval. Přišlo mi to jako jediná správná věc. Má svůj byt a já mu uklízím a vařím a dělám to strašně rád. Ale teď, po skoro třech měsících společného života, začínám mít pocit, že jsem udělal hloupost. Mám ho rád, jasně, sex je v pořádku, když mu vyhovím. Vypadá spokojený. Ale já jsem se trošku zavřel do pasti. Nechtěl bych bydlet u mámy, nevycházím s ní. A po výpovědi jsem na nájem stejně neměl. S ním prý pracovat nemusím, ale co když mě vykopne? Co budu dělat pak? Je tohle to, čemu říkají zlatá klec? No. Nesmím to posrat…
Umyl jsem nádobí, uklidil stůl, takže můžu jít běhat. Musím si vzít náramek, aby věděl, kde jsem. Má to tak rád. Nechce, abych odcházel z bytu bez něj. Kdyby se mi něco stalo… Je to miláček. Převlíknu se do běžeckého a cestou zamávám do kamery u vchodových dveří. Hned nasadím tempo a seběhnu schody a pak už na obvyklou trasu mezi pole a louky. Je to tady za Prahou dost fajn. Do města je to půl hodiny, ale zároveň je tu klídek a příroda. Běžím. Nesmím zastavit na víc než tři minuty, aby se nevyptával. Nevadí mi to, je to motivační. Aspoň hodně běhám. Když jsem si minulý týden vyvrknul kotník, hned mi volal. Videohovorem, že mu to musím ukázat, co se stalo. Pak chtěl vidět, kde jsem, celé okolí, aby mi mohl poslat pomoc. Nebylo to ale tak zlé, dokázal bych dojít domů. Bylo to dva dny bolavé a pak to přešlo. Ale je hezké, že je tak starostlivý. Nechci s ním ale teď mluvit. Je ho dost, když přijde domů. Chci si užít svůj čas a svůj klid, bez dozoru kamer a v přírodě.
Hezkých osm kilometrů za mnou, tempo příjemně kolem šestky, už jen proběhnout vesnicí a jsem u naší bytovky. Hele, bílá kočička! A vyhřívá se na slunci. To je hezký. Udělal bych si fotku, ale nechci si kazit tempo. Moment! To není kočka. Je to králík. Bílý králíček. Přední tlapky má skrčené a zadní protažené za sebou. Sleduje bedlivě svoje okolí a stříhá ušima. Zdá se, že si mě všiml. Protože nohy si přitáhl pod sebe. Aby mohl utéct.
„Neboj se,“ řeknu lehce, zatímco stále vyklusávám, abych nepřišel o tempo. „Já jsem Miky, mně se nemusíš bát.“ Pousměju se, že si povídám s králíkem. Zavrtím hlavou a běžím dál, abych se nezastavil nadlouho. Doběhnu domů, dám si sprchu a začnu chystat večeři.
DNES
Follow the white rabbit.
Oblékám si oblečení jak na hory. Pevné kalhoty, kvalitní triko. Odolnou softshellku a pohorky. Venku je ve dne někdy dvacet, ale teď ráno je sotva šest stupňů. A jestli mě králík někam vezme, kdo ví, jak bude tam.
Follow the white rabbit.
Beru si radši i malý batůžek s vodou, náhradním spodním prádlem, kapesním nožem a kápézetkou. Jako na táboře. Hudební nástroj s sebou ovšem neberu.
Follow the white rabbit.
Včera nepřišel z práce domů, prý večeře. Jasně. Je mi to jedno. Já mám rande s králíkem. Jen musím rychle, než se vrátí. Určitě se jednou vrátí.
Follow the white rabbit.
Sakra, zapomněl jsem mobil! A už jsem si zavázal tkaničky. No co, půjdu v botách. Stejně tu uklízím já. A slyším auto. Shit! Jsem měl přidat při oblékání a neřešit, jestli mi sedí barvičky.
Follow the white rabbit.
Vylezu z bytu a vyběhnu o patro výš. Kameru jsem vytrhl ze zásuvky, takže to hned nezjistí. A já budu mít šanci proklouznout ven.
Follow the white rabbit.
Vyšlo to. Vlámal se do bytu, nepochybně je ještě namol. Když zaklaply dveře, vybíhám ze schodů. Nechal klíče v zámku zvenku. Sakra. Je to riskantní, ale je opilý a určitě zmatený. Seskočím poslední čtyři schody najednou, až mě zabolí nedávno zraněný kotník. Teď ale není čas na kompromisy. Rychle skočím ke dveřím. Sáhnu na klíče, když cítím, že bere za kliku. Hbitě přitáhnu kouli k sobě a zamknu ho vevnitř. Klíč nechám v zámku na štorc, aby si nemohl odemknout rezervním zevnitř. Dlouho ho to nezdrží, ale já mám čas utíkat.
Follow the white rabbit.
Jsem skoro na kraji vsi, když slyším řvoucí motor. Nepochybně jede za mnou. Na jedničku. Cholerik jeden žárlivá. Zabočím za poslední chalupu na místo, kde vídám králíka. Není tady. Sakra! Slyším řev motoru, je blízko. Nemám moc možností, ale je tu obrostlá hložina. Tak brzy jsem ty trny nečekal. Ale nedá se nic dělat. Musím se schovat.
Follow the white rabbit.
Kde je? Je tu skoro každý den a dneska… Dneska zrovna tady není? To snad ne!
PŘED TÝDNEM
„Pa, lásko, užij si to v práci,“ podávám mu tašku jako obvykle.
„Děkuju. Pusu,“ vyžádá si. „Buď hodnej kluk, neposer si to,“ mrkne na mě.
Usměju se zpátky, ale nechápu, co to znamená. Mám dneska narozeniny. Nevím, jestli to ví. Ale je mi třicet. To už je nějaký věk. Věk, kde bych mohl mít nějakou sebehodnotu a sebeúctu. Věk, kdy bych neměl takhle nezdravě na někom viset. Ale já nechci být sám. Už dávno vím, že nekonečné série jednorázovek mi lásku nenahradí. Nechápu, co se děje…
„Co se děje, bejby?“ zeptá se, skoro výhružně.
„Ne, nic, zamyslel jsem se,“ zablekotám a dám mu ještě jednu pusu.
„Nad čím?“ odstrčí mě.
„Co budu dneska vařit,“ zkusím to. Jsem nervózní. Bojím se. A vím, že to pozná.
„Jsem ti snad včera řekl jasně, že bude řízek s bramborem. Ne, že zas budeš zkoušet nějaký zdravý píčoviny. Kdo to má žrát?! Musim letět. Neser!“ Otočí se na patě, ani nezavře dveře, ani se na schodech neohlídne.
Je mi blbě. Jdu běhat. Jíst nebudu, zvracel bych.
Doufám, že uvidím cestou svého bílého králíčka…
Je tam! Jako vždycky. Válí se na sluníčku. Jak já bych chtěl být jako on. Jen tak si pobíhat svobodně po okolí, sem tam něco sníst, a jinak se volně válet v trávě pod sluncem… Běžím dál, ale vtírá se mi hláška z Alenky v říši divů.
Follow the white rabbit.
DNES
Zastavil před cestou do polí, kde není asfalt. Si nebude špinit Saaba, že jo. Vystoupil. Vidím ho jen místy, mezerami v listí. Ale je mi i tak zřejmé, že se motá.
„Kde seš, ty kurvo?!“ řve na celé okolí. Rozhlíží se kolem sebe. Zjevně mě nevidí. „Slyšíš? Ty nevěrná děvko! Ty zmrde! Ty nepovedenej výprcku! Kdo tě živí? Já tě živim! Poslouchat mě budeš! Naklušeš domů a uděláš mi žrádlo a pak nastavíš jako správná čubka! Tak dělej! Vylez! Vim, že seš tady! Vidim to v aplikaci!“
Sakra! Zpropadenost, tenhle náramek. Okamžitě ho odepnu. Nechám ho tu v křoví, než se vybije. Ale co to? Zahodil jsem ho, ale neslyšel ho dopadnout. Podívám se po něm. Na místě, kam jsem náramek házel, zeje černá díra vedoucí do hlubin země. Necítím žádný průvan ani zápach. Dokonce ani nevidím dovnitř. Měl bych vidět alespoň na kraj, ale je skutečně černá. Pohlcuje světlo.
Opilec se potácí mým směrem.
Zkusím do díry strčit klacík. Nic se neděje. Zdá se, že díra je jen díra. Ovšem po malé chvilce cítím jakoby tah. Klacík pustím a vidím, že se pomaličku noří v temnotě, jako by se zvolna potápěl do bahna.
Křikloun je skoro u křoví a mám pocit, že mě vidí.
Není čas. Zkusím do díry strčit ruku. A vtom se mi zatmí před očima a celý svět kolem mě se otočí vzhůru nohama. Mám pocit, že se propadám do vesmíru… Jsem pryč od něj. A vím to. Ale cítím spíš úlevu než strach.
***
Pokračování povídky najdete na mém Patreonu: Bunn-y
Přehled všech povídek najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!
Nezapomeňte sledovat moje sociální sítě: Instagram, Facebook, Patreon.
