Follow the white rabbit.
Nikdy jsem nečetl Alenku v říši divů, ale tahle věta ve mně poslední dobou rezonuje víc a víc.
Follow the white rabbit.
Je to znamení? Nebo je to náhoda?
Follow the white rabbit.
Čím dál častěji potkávám bílého králíka, když chodím běhat svou oblíbenou trasu.
Follow the white rabbit.
Proč by vlastně někdo chodil za králíkem? Je to absurdní. A přitom to dokonale chápu.
Follow the white rabbit.
Ta myšlenka je neodbytná. Ale proč? Proč ho pořád vídám. Je to už nejméně dva měsíce, co ho míjím. Sedává v rozvalinách zemědělské usedlosti a kouká. Vždycky se na mě kouká.
Follow the white rabbit.
Příští týden budou Velikonoce. Já je tedy nějak neslavím, jen mám radost, že mě v pátek nikdo neotravuje a nemusím nic řešit. A pak ještě v pondělí, kdy je národní den schváleného domácího násilí. Z toho je mi blbě už spoustu let.
Follow the white rabbit.
Ta myšlenka je úplně vlezlá. Nepříjemná. Neodbytná. Neustále přítomná.
Follow the white rabbit.
Tak zítra. Vezmu si pevnější oblečení, abych si nepotrhal běžecké, a půjdu. Nevím, kam mě králík zavede, ale pokud je to symbol nějaké transformace, asi to nebude cesta bez trnů.
O TŘI TÝDNY DŘÍVE
„Pa, lásko, užij si to v práci,“ podávám mu tašku.
„Děkuju. Pusu,“ vyžádá si jako obvykle. Dám mu pusu. Pak se otočí ve dveřích a zmizí. Slyším auto pod oknem a pak už jen ticho.
Nechci mu každý den na rozloučenou dávat pusu, ale zároveň nechci, aby to působilo divně. Aby neměl podezření. Není tedy na co, ale tak… Preventivně. Nesmím to posrat! Bydlíme spolu dva měsíce a od druhého týdne jsem se k němu hned nastěhoval. Přišlo mi to jako jediná správná věc. Má svůj byt a já mu uklízím a vařím a dělám to strašně rád. Ale teď, po skoro třech měsících společného života, začínám mít pocit, že jsem udělal hloupost. Mám ho rád, jasně, sex je v pořádku, když mu vyhovím. Vypadá spokojený. Ale já jsem se trošku zavřel do pasti. Nechtěl bych bydlet u mámy, nevycházím s ní. A po výpovědi jsem na nájem stejně neměl. S ním prý pracovat nemusím, ale co když mě vykopne? Co budu dělat pak? Je tohle to, čemu říkají zlatá klec? No. Nesmím to posrat…
Umyl jsem nádobí, uklidil stůl, takže můžu jít běhat. Musím si vzít náramek, aby věděl, kde jsem. Má to tak rád. Nechce, abych odcházel z bytu bez něj. Kdyby se mi něco stalo… Je to miláček. Převlíknu se do běžeckého a cestou zamávám do kamery u vchodových dveří. Hned nasadím tempo a seběhnu schody a pak už na obvyklou trasu mezi pole a louky. Je to tady za Prahou dost fajn. Do města je to půl hodiny, ale zároveň je tu klídek a příroda. Běžím. Nesmím zastavit na víc než tři minuty, aby se nevyptával. Nevadí mi to, je to motivační. Aspoň hodně běhám. Když jsem si minulý týden vyvrknul kotník, hned mi volal. Videohovorem, že mu to musím ukázat, co se stalo. Pak chtěl vidět, kde jsem, celé okolí, aby mi mohl poslat pomoc. Nebylo to ale tak zlé, dokázal bych dojít domů. Bylo to dva dny bolavé a pak to přešlo. Ale je hezké, že je tak starostlivý. Nechci s ním ale teď mluvit. Je ho dost, když přijde domů. Chci si užít svůj čas a svůj klid, bez dozoru kamer a v přírodě.
Hezkých osm kilometrů za mnou, tempo příjemně kolem šestky, už jen proběhnout vesnicí a jsem u naší bytovky. Hele, bílá kočička! A vyhřívá se na slunci. To je hezký. Udělal bych si fotku, ale nechci si kazit tempo. Moment! To není kočka. Je to králík. Bílý králíček. Přední tlapky má skrčené a zadní protažené za sebou. Sleduje bedlivě svoje okolí a stříhá ušima. Zdá se, že si mě všiml. Protože nohy si přitáhl pod sebe. Aby mohl utéct.
„Neboj se,“ řeknu lehce, zatímco stále vyklusávám, abych nepřišel o tempo. „Já jsem Miky, mně se nemusíš bát.“ Pousměju se, že si povídám s králíkem. Zavrtím hlavou a běžím dál, abych se nezastavil nadlouho. Doběhnu domů, dám si sprchu a začnu chystat večeři.
DNES
Follow the white rabbit.
Oblékám si oblečení jak na hory. Pevné kalhoty, kvalitní triko. Odolnou softshellku a pohorky. Venku je ve dne někdy dvacet, ale teď ráno je sotva šest stupňů. A jestli mě králík někam vezme, kdo ví, jak bude tam.
Follow the white rabbit.
Beru si radši i malý batůžek s vodou, náhradním spodním prádlem, kapesním nožem a kápézetkou. Jako na táboře. Hudební nástroj s sebou ovšem neberu.
Follow the white rabbit.
Včera nepřišel z práce domů, prý večeře. Jasně. Je mi to jedno. Já mám rande s králíkem. Jen musím rychle, než se vrátí. Určitě se jednou vrátí.
Follow the white rabbit.
Sakra, zapomněl jsem mobil! A už jsem si zavázal tkaničky. No co, půjdu v botách. Stejně tu uklízím já. A slyším auto. Shit! Jsem měl přidat při oblékání a neřešit, jestli mi sedí barvičky.
Follow the white rabbit.
Vylezu z bytu a vyběhnu o patro výš. Kameru jsem vytrhl ze zásuvky, takže to hned nezjistí. A já budu mít šanci proklouznout ven.
Follow the white rabbit.
Vyšlo to. Vlámal se do bytu, nepochybně je ještě namol. Když zaklaply dveře, vybíhám ze schodů. Nechal klíče v zámku zvenku. Sakra. Je to riskantní, ale je opilý a určitě zmatený. Seskočím poslední čtyři schody najednou, až mě zabolí nedávno zraněný kotník. Teď ale není čas na kompromisy. Rychle skočím ke dveřím. Sáhnu na klíče, když cítím, že bere za kliku. Hbitě přitáhnu kouli k sobě a zamknu ho vevnitř. Klíč nechám v zámku na štorc, aby si nemohl odemknout rezervním zevnitř. Dlouho ho to nezdrží, ale já mám čas utíkat.
Follow the white rabbit.
Jsem skoro na kraji vsi, když slyším řvoucí motor. Nepochybně jede za mnou. Na jedničku. Cholerik jeden žárlivá. Zabočím za poslední chalupu na místo, kde vídám králíka. Není tady. Sakra! Slyším řev motoru, je blízko. Nemám moc možností, ale je tu obrostlá hložina. Tak brzy jsem ty trny nečekal. Ale nedá se nic dělat. Musím se schovat.
Follow the white rabbit.
Kde je? Je tu skoro každý den a dneska… Dneska zrovna tady není? To snad ne!
PŘED TÝDNEM
„Pa, lásko, užij si to v práci,“ podávám mu tašku jako obvykle.
„Děkuju. Pusu,“ vyžádá si. „Buď hodnej kluk, neposer si to,“ mrkne na mě.
Usměju se zpátky, ale nechápu, co to znamená. Mám dneska narozeniny. Nevím, jestli to ví. Ale je mi třicet. To už je nějaký věk. Věk, kde bych mohl mít nějakou sebehodnotu a sebeúctu. Věk, kdy bych neměl takhle nezdravě na někom viset. Ale já nechci být sám. Už dávno vím, že nekonečné série jednorázovek mi lásku nenahradí. Nechápu, co se děje…
„Co se děje, bejby?“ zeptá se, skoro výhružně.
„Ne, nic, zamyslel jsem se,“ zablekotám a dám mu ještě jednu pusu.
„Nad čím?“ odstrčí mě.
„Co budu dneska vařit,“ zkusím to. Jsem nervózní. Bojím se. A vím, že to pozná.
„Jsem ti snad včera řekl jasně, že bude řízek s bramborem. Ne, že zas budeš zkoušet nějaký zdravý píčoviny. Kdo to má žrát?! Musim letět. Neser!“ Otočí se na patě, ani nezavře dveře, ani se na schodech neohlídne.
Je mi blbě. Jdu běhat. Jíst nebudu, zvracel bych.
Doufám, že uvidím cestou svého bílého králíčka…
Je tam! Jako vždycky. Válí se na sluníčku. Jak já bych chtěl být jako on. Jen tak si pobíhat svobodně po okolí, sem tam něco sníst, a jinak se volně válet v trávě pod sluncem… Běžím dál, ale vtírá se mi hláška z Alenky v říši divů.
Follow the white rabbit.
DNES
Zastavil před cestou do polí, kde není asfalt. Si nebude špinit Saaba, že jo. Vystoupil. Vidím ho jen místy, mezerami v listí. Ale je mi i tak zřejmé, že se motá.
„Kde seš, ty kurvo?!“ řve na celé okolí. Rozhlíží se kolem sebe. Zjevně mě nevidí. „Slyšíš? Ty nevěrná děvko! Ty zmrde! Ty nepovedenej výprcku! Kdo tě živí? Já tě živim! Poslouchat mě budeš! Naklušeš domů a uděláš mi žrádlo a pak nastavíš jako správná čubka! Tak dělej! Vylez! Vim, že seš tady! Vidim to v aplikaci!“
Sakra! Zpropadenost, tenhle náramek. Okamžitě ho odepnu. Nechám ho tu v křoví, než se vybije. Ale co to? Zahodil jsem ho, ale neslyšel ho dopadnout. Podívám se po něm. Na místě, kam jsem náramek házel, zeje černá díra vedoucí do hlubin země. Necítím žádný průvan ani zápach. Dokonce ani nevidím dovnitř. Měl bych vidět alespoň na kraj, ale je skutečně černá. Pohlcuje světlo.
Opilec se potácí mým směrem.
Zkusím do díry strčit klacík. Nic se neděje. Zdá se, že díra je jen díra. Ovšem po malé chvilce cítím jakoby tah. Klacík pustím a vidím, že se pomaličku noří v temnotě, jako by se zvolna potápěl do bahna.
Křikloun je skoro u křoví a mám pocit, že mě vidí.
Není čas. Zkusím do díry strčit ruku. A vtom se mi zatmí před očima a celý svět kolem mě se otočí vzhůru nohama. Mám pocit, že se propadám do vesmíru… Jsem pryč od něj. A vím to. Ale cítím spíš úlevu než strach.
NIKDY
„Vítej Nikde,“ praví pán.
„Vítej Nikdy,“ říká paní.
Padáš nekonečnou temnotou. Kolem tebe zní ozvěny hlasů.
„Vítej Navždy.“
„Vítej Někdy.“
„Vítej Někde.“
„Vítej Kdy.“
„Vítej Kde.“
Temnota nabírá obrysy protáhlé nekonečné krajiny. Je rozmazaná, jak na natažené fólii.
„Vítej Tu,“ pozdraví tě konečně někdo viditelný. Ženský hlas. Před tebou stojí bílá ženská postava s hlavou a ušima králíka. Je oděná v bílých saténových šatech a její lidské tělo pokrývá jemné bílé chmýří.
„A-ahoj, ty jsi ten králík, co vídám, když chodím běhat?“ vyzvídáš okamžitě.
„Ne. Já jsem jeho nezemská podstata. A je to samozřejmě samice, jako já.“
„A… Jak se jmenuješ?“
„Říkej mi třeba jen Éo.“
„Cože?“ neubráníš se úsměvu. Popěvek, který křičeli na základce tví pologramotní spolužáci, něco znamená. Snažíš se to přemoct. Fakt se snažíš. Ale musí to ven: „ÉO!“ A začneš se smát.
Králičí paní tě sleduje s kamenným výrazem. Nějak to v jejích lidsko-králičích rysech umíš přečíst. Snažíš se přestat smát, ale nejméně ještě dvakrát nebo třikrát z tebe ÉO vyletí. Paní si založí ruce přes prsa, zhluboka se nadechne a pronese: „Kdybys nebyl traumatizovaný, brala bych to jako největší urážku. Takhle to přisoudím tomu, že potřebuješ ventilovat. Ale stačilo, ano?“
„Ano,“ ještě ti cukají koutky, ale smích už ovládáš. „Omlouvám se.“
„V pořádku. Odteď mi budeš říkat Eóster. Jako asi první po tisíci let.“
„Pardon?“ zarazíš se.
„Copak, človíčku?“ usměje se škodolibě.
„Ty jsi… Bohyně?“ Zaraženě na ni zíráš a připadáš si jako blbeček, že ti to došlo až teď.
„Ne. Ale někdo si to o mně myslí.“
„A… Co tedy jsi?“ zajímáš se.
„To není důležité. Důležité je, kde jsme a jak se odsud dostaneš.“
„Jak se… Cože?“ Až teď si pořádně prohlédneš okolí. Jste na místě, kde jsi zmizel. Jen domy z vesnice jsou pryč a místo cesty na pole stojí panelák, v němž jsi žil jako malý. Nechápeš to. Ale nějakým podivným způsobem to dává smysl. Kde jsi, a kde to začalo. Je to psychologická hra? „Kde to vlastně jsme?“ zeptáš se králičí bohyně.
„Tu. Tohle místo je pro každého jiné. Najde ho jen ten, kdo ho hledá, ale žádní dva lidé ho neuvidí stejně, a dokonce ani ty, když se sem vrátíš podruhé, ho nejspíš nepoznáš,“ pronese jemně.
„A co tu mám dělat? Je to něco jako terapie?“
„To slovo nemám ráda, ale ano. Je to proměna. Přesně taková, jakou potřebuješ nebo chceš. Já to tu neřídím, ale z toho, co jsem pochopila, musíš splnit nějaký úkol.“
„Á! Quest! Yes!“
„Jak dlouho už jsi nic nehrál?“ usměje se na tebe.
„Pár měsíců to bude.“
„Chybělo ti to…“
„Je nevím, asi ano,“ zamyslíš se.
„To nebyla otázka, Miky.“
„Jak znáš moje jméno? No jasně, bohyně a tak…“
„Ne. Proto ne. Tedy, umím si ho zjistit, to ano. Ale my vždycky preferujeme identitu, kterou se nám představíš. Měli byste to taky zkusit, je to takové rovnější.“
„Já jsem se ti představil?“
„Ano, nahoře, na Zemi. Říkal jsi, že jsi Miky a nemusím se bát.“
„Ha! Takže jsi ten králík!“
„Jsem žena, Miky. A ty tu máš úkol. Hodně štěstí.“ S těmi slovy se rozplyne v jemné částečky bílého chmýří, a nakonec i ty splynou s pozadím venkovské krajiny v níž, jako pěst na oko, stojí hnusný šedivý panelák s dveřmi vykládanými drátěným sklem.
TU
Stojíš před dveřmi paneláku, v němž jsi prožil dětství, a netušíš, co máš dělat. Vysoko nad tebou se ozve břink rozbíjeného skla a přímo na tebe letí střepy a tvůj milovaný Furby, kterého tatínek hodil po mamince toho dne, kdy tě opustil. To je ono, projde ti hlavou. Ten den. Kdy jsi zjistil, že tě tatínek nemá rád, protože vyhodil Furbyho oknem a odešel navždy. Střepy dopadnou všude kolem tebe a Furby, neponičený, přistane ve tvém náručí. Pohladíš ho s jemnou nostalgií a uhladíš mu chlupy, jak jsi dělával.
Ze dveří paneláku vychází mladý muž, přibližně ve tvém věku. Je viditelně otřesený. V ruce třímá koženou sportovní tašku, v níž jsou viditelně narychlo naházené oblečky, kartáček a žiletka Mach 3 Turbo, ještě zabalená. Přesně takovou tašku si pamatuješ z dětství. Měl jí… Tvůj táta! Ten uplakaný pán je tvůj otec! Jde přímo k tobě. Instinktivně rozpřáhneš ruce k objetí. Čekáš, že tě praští, že tě odstrčí, že ti jednu vrazí. Přesto automaticky držíš rozpřažené ruce a tváříš se vlídně. Ten cizí pán, který zmizel z tvého života před dvaceti lety, nečeká na nic. Zahodí tašku a vrhne se ti do náruče. Obejme tě tak pevně, jak to umí jen tatínek. Jenomže teď jsi podporou ty pro něj. Svírá tě, chvěje se a pláče ti do ramene, aby ho nikdo neviděl. Rozhlídneš se po okolí. Nikde samozřejmě nikdo není. Tohle není sídliště… Ale je! Z krajiny, kde jsi stál před chvíli, je teď celé sídliště. Přesně tak, jak si ho pamatuješ. I s tou ohavnou koulí z ohmataných trubek uprostřed betonové pouště. Cítíš teplo a vlhko, jak se ti do trička na rameni vsakují slzy.
„No tak, psst. Už je to dobré,“ snažíš se uklidnit vlastního otce, který tě nejspíš nepoznává.
Do ramene se ti ozve vzlyk a něco, co zní jako „N-Ň“.
„Ale ano, pojďme si sednout někam do klidu,“ nechápeš, co se děje. Ale takhle nevypadá člověk, který nenávidí syna a rád ho opustil. Takhle vypadá člověk, který všechno ztratil. Jemně ho odstrčíš a pohlédneš to jeho opuchlých zarudlých očí. „Poznáváš mě?“
Zavrtí hlavou. Ještě se jemně chvěje a po tvářích mu stékají potůčky slané vody. Je to strašný pohled. Pohled na zlomeného člověka. Na člověka, jenž přišel o všechno.
TAM
Okolí se rozmaže, jako ve filmech, kde se lidé přemísťují. Pevná zůstane jen půda pod vašima nohama. Když se obrysy ustálí, sedíte v nepřívětivém sport baru s umakartovými stoly a plastovými židlemi. V protějším rohu sedí na poličce stará barevná televize, ale ta vypouklá, co měla ještě babička na vesnici. Běží v ní fotbal. Sedíš tak, že na ni skvěle vidíš, ale vůbec tě nezajímá, jak tam lidé běhají ze strany na stranu za míčem. Zbytek hospody to zjevně fascinuje.
Tvůj táta, který tě nezná, kouká na hrnek s vychladlým čajem a nemůže najít slova. V rukou svírá Furbyho, hladí jeho zelenomodré chlupy a mírně se pohupuje. Tohle není člověk, který nenávidí vlastního syna. Ani omylem.
„Co se stalo?“ zkusíš.
„Vyhodila mě. Řekla, že jsem pro kluka špatnej vzor, že bych mu ublížil. Nikdy bych mu neublížil. Nikdy. A teď mě už ani nikdy neuvidí.“ Řekl to celé strašně rychle. Až na poslední větu. Bere čaj, automaticky do něj foukne, i když se z něj dávno nekouří, a napije se.
„Proč?“ zajímá tě. Potřebuješ znát odpověď. Celý život potřebuješ znát odpověď. Nemůžeš se nezeptat. „Proč už tě nikdy neuvidí?“
„Protože má pravdu.“
„Kdo?“
„Jeho máma. Jsem zrůda,“ zradí ho hlas, když se mu z očí znovu vyvalí slzy.
„Proč jsi zrůda? To nedává smysl.“ Nechápeš to. Je to on. Tvůj táta. Sympatický, milý, špatně oholený. A jak teď vidíš v jeho těsném tričku, slušně vypracovaný…
„Co? Já myslel, že to chápeš… Když jsi mě obejmul… Proč jsi mě obejmul?“ dívá se na tebe s novým zájmem.
„Protože jsi to potřeboval,“ odvětíš popravdě.
„Ale…“ potlačovaný vzlyk mu zabrání dokončit větu. Ukazováčkem a palcem svojí levačky si sevře kořen nosu a křečovitě zamáčkne oči. Snaží se neplakat. Nikdo si ho ale nevšímá. Ve skutečnosti se celé pozadí vůbec nehýbe. Lidé sedí u stolů jako sochy, v televizi je pořád stejný snímek, na baru stojí tlustý pán v polo-tričku a zmalovaná dáma v minisukni točí pořád jedno pivo. Je to kulisa. Jediné skutečné jste tu vy dva. Víš to.
„Co… Co se stalo?“ ptáš se, ale začíná ti to být dost jasné.
„Já jsem to nevydržel. Já musel, já… Já ho mám rád!“ Dívá se na tebe naléhavě, jako by čekal potvrzení svých vlastních slov.
„Koho?“ zeptáš se co nejlaskavěji.
„Přece Davida! Známe se od mala a on mi to nedávno řekl a včera…“ znovu se zalkne nekontrolovatelným pláčem. A tobě je to jasné. Tatínek neodešel za jinou ženou. Tatínek nikdy neřekl, že tě nemá rád. Tatínek tě měl vždycky rád. Jenom maminka nesnesla, že tatínek má rád jiného pána. A kvůli tomu mu vzala syna. A tobě otce.
Dme se v tobě hněv, jako vlna. A ta vlna spláchne celou iluzi okolního světa.
TADY
Sedíš na bílé židli v bílé místnosti. Nikde nejsou žádná okna, ale všude je plno světla. Místnost je nekonečná, nebo se tak alespoň jeví. Naproti tobě sedí dobře udržovaný padesátník s vyrýsovaným svalstvem, sexy plnovousem a smutnýma očima. Úplnej DILF, napadne tě. Ale pak v něm okamžitě poznáš svého otce. Takže DINLF. V rukou svírá ošumělého modrozeleného Furbyho, jehož barva se už ztrácí a místy mu chybí celé chuchvalce chlupů. Jste sami. Uprostřed prázdnoty.
„Ahoj tati,“ proneseš, ale sám máš teď v krku knedlík.
„Ahoj, Miky,“ usměje se mírně. Zhluboka se nadechne, aby z jeho očí nezačal tryskat vodopád. Ale ta vlhkost se tam zračí.
„Tati…“ říkáš. Chceš mu říct, že ti chybí. Že jsi nikdy nechápal, proč tě opustil. Chceš mu říct, že jsi se kvůli němu celý život nenáviděl a že když jsi se vyoutoval mámě, vyhodila tě z domu se slovy ‚Jsi jako on‘, kterým jsi tehdy nerozuměl. Chceš mu říct, že ho máš rád a že bys ho strašně chtěl zpátky. Ale teď vzlykáš ty. Úlevou, radostí, dojetím, ani sám nevíš, co všechny ty pocity znamenají.
Zvedá se. Teď on nabízí objetí tobě. Opatrně se zvedneš, nejistý na vlastních nohách, a uděláš první nejistý krůček směrem k tátovi, kterého jsi přes dvacet let neviděl. Druhý krok je snazší a poslední dva už nevnímáš. Padneš mu do náručí a obejmeš ho. Cítíš jeho teplo a jeho vůni, která ti připomene dětství. Jen má jiný parfém. A pak tě to napadne.
„Tati?! Ty jsi tu doopravdy?“
„Nemám tušení, Miky, šel jsem, kam mě vedl bílej králík. Jsme někde v díře,“ pokrčí rameny, ale je mu to jedno. Je rád, že našel syna. Víš to. Cítíš to.
„Jak se dostaneme ven?“ napadne tě.
„Nevím, jestli chci,“ odstoupí od tebe tvůj otec, aby si tě mohl prohlédnout. „Jsem rád, že jsem s tebou. Nikdy jsem ti to nemohl říct osobně, ale jsem na tebe strašně pyšnej, synku.“
„Na co, prosim tě?“ odfrkneš, ale ta slova tě hřejí uvnitř něčím, co jsi nikdy necítil. Že by tohle byla láska? A je. V tomhle divném nekraji některé věci víš. A tohle, tohle je láska. A pak si vzpomeneš na život, který máš. A vidíš před očima, jak sis nevážil sám sebe. Jak ses neměl rád. A cítíš hanbu. A smutek. A vztek.
Podíváš se tátovi do očí a chceš mu to říct. Z jeho výrazu ale vidíš, že mu to říkat nemusíš. Nějak to ví. Zmůžeš se na jediné slovo: „Pomoc.“ A rozpláčeš se.
Táta tě neobejme. Tentokrát ne. Nevíš, proč.
„Na,“ podává ti Furbyho. „Drž se ho a nepouštěj. Hlavně… Nepouštěj!“
Přikývneš. Táta se otočí a zmizí. Našel cestu ven. Je ti to jasné. A i tobě se zdá, že můžeš z díry ven. Nechce se ti, ale víš, že musíš. Musíš prolézt dírou na svět. Tady nelze být věčně.
TEĎ
Nevím, jak jsem se tu vzal, ale jsem v tunelu. Je růžový a žilnatý. Ech. Vzpomínka na uterus? Je mi trošku blivno, ale cítím, že je to jen iluze. Na konci tunelu je jasné denní světlo. Lezu po všech čtyřech nahoru. V tunelu vidím ruku. Strká sem klacík. Následně ho pouští. Klacík chviličku visí ve vzduchu, načež se rozletí proti mně. Na poslední chvíli sebou plácnu na zem. Větvička proletí nad mojí hlavou a štrejchne mě po zátylku. Už vím, co se děje a co musím udělat. Dolezu až na kraj tunelu. Slyším tlumený křik opilého člověka. Do tunelu vleze moje zvědavá ruka. Chytnu ji a zatáhnu dovnitř. V též chvíli se mi udělá nevolno a najednou jsem zpátky v hloží a rukou šmátrám v dolíku, kde leží odhozený sledovací náramek.
„Tady seš, ty zmrde,“ uslyším nad sebou. Instinktivně se přikrčím, když po mně sáhne veliká ruka mého nynějšího partnera. Cítím se jinak. Cítím se silný. Ruka se ke mně nedostane. Hloží má trny a ruka rozmachaného pána se při prvním škrábnutí rychle stáhla.
„Kurva, jak ses tam dostal? Celý to je plný trnů!“ burácí násilník.
Nevšiml jsem si, že by hloží mělo trny. Ale má. Skutečně. Všude kolem mě je spousta malých ostrých jehliček. Jak je možné, že mě nezranily? Ani jsem se nezachytil. Na silnici za svým opilým přítelem vidím pohyb. Je to malý bílý králíček. Sedí, jako by se nechumelilo, přežvykuje trávu a sleduje dění.
Dřív bych se litoval. Byl bych zahořklý a zlomený. Cítil bych se na dně. Ale teď, z nějakého důvodu, cítím odhodlání. Jemně se pohnu směrem ke králíkovi a všímám si, že větvičky jemně ustupují. Že mi uhýbají. Tak proto! Králíček zcela nehnutě sleduje, jak vylézám ze křoví. Tedy ano, králičice.
Postavím se na nohy, narovnám se a dívám se zpříma a sebevědomě do skelnatých očí svého bývalého přítele. Ale on to ještě neví. „Jsi ubožák,“ pronesu bohorovně. Jenže já to vím. Je to tak. Je to ubožák. Potřebuje vlastnit ostatní. Ovládat je. Zesměšňovat a povyšovat se. Protože se sám cítí být malý. A co si budeme povídat, žádná sláva to skutečně není…
Moje slova vypadají, že se strefila přímo. Jenže přímo na kuří oko. Jeho výraz přejde ze zraněného překvapení v zatvrzelé naštvání. Než se stihnu otočit zpátky ke křoví, zatmí se mi před očima. V břiše se zvolna rozlévá tupá palčivá bolest z rány, kterou mi uštědřil do břicha. Kolena se mi podlomí a klesám k zemi. Králíček už není v dohledu. Vzápětí schytám kopanec do boku. Schoulím se do klubíčka a cítím další silný kopanec do ledvin. Lehce se mi navaluje. V ruce svírám svého Furbyho a doufám, že se stane zázrak. Moment! Furby? Já ho pořád mám? Jak to…
Za zády slyším policejní sirénu. A slyším hlas z amplionu: „Vypadni vod něj, ty hajzle!“
„A hele,“ zaburácí můj opilý ex. „Přijel ti ten tvůj nakládač. Tak já ti před nim dám pořádnou nakládačku, abyste si to voba pamatovali!“ Cítím, jak mi nožem nařezává kalhoty nad zadkem a jedním trhnutím mi je roztrhne. Divím se, že mě nepořezal, ale možná jo a jen to necítím. Slyším tupou ránu. A další. A další. Ale nic necítím. Ležím schoulený a klepu se. Nemůžu nic dělat. Bojím se.
„Roberte, ne!“ slyším za sebou. „Nedělej to, vždyť tě vyhodí!“
„Mně to je u prdele, tenhle parchant ubližuje mýmu chlapečkovi! Nikdo… nebude nikdy… hnusnej… na mýho… syna!“ V každé pauze slyším úder. Opatrně se otočím. Nad člověkem, který mi v posledních týdnech udělal ze života peklo, se jako bůh pomsty vypíná sympatický svalnatý padesátník se sexy plnovousem. Vypadá úplně stejně jako když jsme byli v Tu. Můj táta. Přijel mě zachránit. „Davide, zajisti toho hajzla. Pojede s náma na stanici. A může zkusit ceknout, protože na něj mám kromě těch podvodů a třech znásilnění ještě tohle. Aby se mu nestala v cele nehoda.“ Pak na něj chce s opovržením plivnout, ale zřejmě uzná, že ani za to mu nestojí.
Zatímco druhý policista spoutává a odvádí mého nepřítele, můj táta se podívá přímo na mě. Oči se mu lesknou. Já jsem v šoku, takže jsem rád, že to celé nějak vnímám. Jde ke mně.
„Neboj, kluku, už je dobře,“ pronese jemně a zvedne mě, jako bych byl pořád ten malý kluk. Jemně mě posadí na zadní sedadlo vedle spoutaného nepřítele.
„Sáhneš na něj…“ pohrozí mu táta. Připoutá mě. „Bolí tě dýchat?“ Zavrtím hlavou.
„Dejve, jedeme do nemocnice. Pak na stanici. Miky, máš nějaký věci?“
„Batoh, v křoví,“ vzpomenu si.
„Ještě něco, co by ti chybělo?“ ptá se táta poté, co se vrátil s batohem a nasedl na sedadlo spolujezdce. Zavrtím hlavou. „Dobře. Jedeme.“ David zařadí rychlost a jedeme s blikajícími majáky nad hlavou do nejbližší nemocnice.
Cestou se dívám na tátu, který objímá můj batoh, ruku má bezděčně položenou na řadící páce, kde má ruku i jeho David, a zamyšleně se dívá před sebe. A vzpomenu si na náš poslední výlet do zoo. Kde už maminka byla divně zamlklá a táta přesně takhle seděl a koukal před sebe. A pak se jen jednou otočil a usmál se na mě. A pro mě to tehdy byl celý svět…
A teď, po dvaadvaceti letech, mám déjà vu.
Protože táta se na mě otočí.
A usměje se.
Pokud vás povídka bavila a chcete mě podpořit, můžete se podívat na Patreon, kde najdete také alternativní AI arty k povídkám. https://www.patreon.com/MattKeanan
Další povídky najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!