! UPOZORNĚNÍ !
Tato povídka obsahuje znepokojivé a explicitní výrazy a obrazy.
Doporučuji číst jen otrlejším, gay-sex světa znalým jedincům.
Jinak na vlastní nebezpečí. 🙂
TENTO DENÍK PATŘÍ:
Marcelu Kalivodovi.
V PŘÍPADĚ NÁLEZU JEJ NEČTĚTE A VRAŤTE NA ADRESU UVEDENOU NA OBALU NEBO KONTAKTUJTE NA E-MAILU:
marcel@kalivoda.webs
MÁTE-LI ZÁJEM O SLUŽBY GRAFIKA NEBO WEBDESIGNERA, INFORMACE A UKÁZKY PRACÍ NAJDETE NA WEBU:
Kalivoda.webs
DEAR DIARY
15. června 2023
„Ty nemáš doma záchod?“ zeptal se.
„Je rozbouranej, budou mi dělat novej,“ odpověděl jsem, jako už asi stokrát.
Tenhle zápis píšu přibližně hodinu po velmi kvalitním mrdu. Zapomněl jsem se ho zeptat na jméno. Ale byl mladší než já, měl pěkný péro a mrdal fakt dobře. Akorát pak chtěl zase na ten záchod. Nechápu, proč mají všichni potřebu si u mě chodit na záchod. Jako vždycky jsem ho odkázal na dvorek, protože tam to prostě spláchne déšť, a navíc je to můj dvorek, takže to nikomu ani vadit nemůže. Nicméně nechápu, proč se toho hned chtějí zbavit. Já si to obvykle v sobě nechám hřát co nejdýl…
Možná bych měl přistavět záchod pro návštěvy. Stejně nechápu svoje předky, co je to napadlo, dávat záchod do sklepa. Že to je nejblíž septiku, no prosim, ale stejně je to divný.
Protože jsem však potomkem svých předků, udělal jsem si ve sklepě tajnou studovnu. Záchod jsem provizorně oddělil plentou, že to časem dodělám. Jenomže od chvíle, kdy se tam usadil On, jsem si tam už nesměl ani rozsvítit, leda svíčkou, takže úpravy samozřejmě odloženy na neurčito.
Já si nechci stěžovat.
Dal mi toho hodně, díky němu jsem zdravej, a můžu si dělat, v podstatě, co chci. Odpadla nepříjemná povinnost chodit na záchod, a navíc se už nikdy nemusim před mrdánim vyplachovat. Což je nesporná výhoda. Nemluvě o tom, že jsem díky tomu získal schopnosti, o kterejch se mi nesnilo. Ale zase nemůže čekat, že budu jenom s nim. Na exkluzivní vztahy jsem si nikdy nepotrpěl, a navíc se chci na svoje partnery při tom občas i dívat. A On mi nedovolí se na něj kouknout. Zezačátku mi to přišlo sexy a tajemný a záhadný a tak, ale poslední dobou mě to spíš rozčiluje. Nebýt toho, že mi to, co ve mně vždycky nechá, poskytuje ty schopnosti, nejspíš už bych ho byl vyhnal dávno. On to pochopitelně ví, a taky toho zneužívá.
Milý deníčku, já jsem úplně zapomněl napsat takovej ten klasickej úvod.
Odpusť, drahý papírový příteli, učiním tak teď. Myšlenky potřebovaly ven rychleji…
Jsi můj v pořadí osmý deníček. Vedu si tě sporadicky od patnácti let, i když ten úplně první se jmenoval Kniha Stínů. Byl jsem totiž dlouhovlasá gotická čarodějka, co poslouchala metal, a samozřejmě od dvanácti žral Čarodějky. Pokaždý, když znovu běžely v telce. Zvláštní je, že jsem si je ale nikdy nestáhl… Samozřejmě jsem chtěl být Phoebe, jako snad asi všichni teplí kluci – abychom se nemuseli bát někomu vyoutovat – jednoduše by stačilo se do ostatních podívat a zjistit, jestli to mají stejně. A pak jsem chtěl být i Prue, protože je hodně cool umět hejbat věcma na dálku. Piper jsem neměl rád, protože mi chodila s Leem a Paige jsem neuznával, i když měla nejvíc cool schopnost teleportace, kterou bych ocenil, když jsem chodil pozdě do školy nebo pak i do práce. Naštěstí Covid přinesl dobu home office, takže tenhle problém záhy odpadl.
Ale čarodějka jsem chtěl bejt vždycky. O tomhle jsem vlastně nikdy nepsal…
Od mala, kdy mi máma koupila Harryho Pottera, jsem snil o tom, že mi přijde dopis z Bradavic. Nejsem ale Brit, takže logicky nepřišel a není divu, že v naší zemi žádná erudovaná akademie není. Český zaprdlíky nikdo vzdělávat nechce. By se tam muselo učit, jak kouzelně ošulit finančák nebo jak začarovat sousedku, aby držela hubu. Což by se mimochodem šiklo, ale ani po sedmi letech praxe v oboru jsem nenašel způsob, jak to udělat na trvalo.
Já jsem samozřejmě bez školy musel najet na dráhu samouka a po absolvování polygrafie, když mě nevzali na tlumočnictví, jsem půl roku dělal brigádu v jednom antiku.
Toho divnýho týpka v baloňáku si pamatuju do dneška. Jak mi vrazil do ruky dva golfový míčky a na stole nechal ošuntělou knihu. Byla sice vázaná v kůži, ale kůže byla věkem ztvrdlá a na většině plochy odrolená. Mám ji tady před sebou, když tohle píšu.
Ale několik let jsem se ji bál otevřít.
Přitom úplně zbytečně.
Ahhhh. Vždycky přijde nečekaně.
Dopíšu to příště, teď si mou účast žádá On.
A když je ve mně, nemůžu psátttttttt….
***
Pokračování povídky najdete na mém Patreonu: D.D.O.D.
Přehled všech povídek najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!
Nezapomeňte sledovat moje sociální sítě: Instagram, Facebook, Patreon, kde také najdete další původní ilustrace v plné kvalitě.
