audio verze na Spotify (podcast)
Kdysi jsem si myslel, že příroda je živá bytost…
Tedy, ona samozřejmě je.
Ale rozsah toho tvrzení je daleko hlubší, než jsem si kdy dokázal představit.
Jo, a ještě je tu Láska. I té je spousta.
Všeobjímající, všeprostupující, všudypřítomné.
Když se občas zastavíte – úplně kdykoli – a jen se zaposloucháte… Ne, zaposloucháte ne. Prodýcháte… Ne, to pořád není ono. Procítíte, to by snad bylo správné slovo. Ačkoli si nejsem docela jistý, zda se to slovem vůbec vyjádřit dá. Ale řekněme tedy Procítíte.
Tak tedy, když se někdy zastavíte uprostřed přírody a Procítíte, můžete se na tuhle sílu napojit a něco z ní načerpat. Nemůžete ji úplně vysát, nikdy.
Láska, nebo Život, chcete-li, je o dávání a braní. Nic víc a nic míň.
Dáváte oxid uhličitý – berete kyslík. Takhle je to jednoduché.
Je to to, co vás začleňuje.
A někam patřit, to je přece to, po čem všichni prahneme, no ne?
Setkání
Byl jsem na vycházce se psy. Poslední dobou chodím skoro denně – tedy aspoň kdykoli můžu. Často pozoruju stromy, kopce a potoky, které míjím na polích a lukách. Toulám se přírodou i myšlenkami. A žasnu. Pokaždé znovu. Je to nádhera, nekonečně jiná, ale neubývající. Když slunce pableskuje skrz listí, kterým se prohání vítr, anebo když je skropí déšť a vlaze se třpytí. Pokaždé znovu žasnu.
Obyčejně zastavuji na jednom místě. Snil jsem o něm dávno před tím, než jsem začal chodit na vycházky. Je to nepříliš vysoký vršek, vykukuje z louky s vysokou trávou a na jednom boku ho zdobí pás křovisek. Na vršku trůní několik balvanů, částečně zanořených v hlíně, které působí, že kdysi tvořily nějaký vzor. Jaký, to si netroufám hádat.
Tady se obvykle zastavím, dovádíme s pejsky, a pak jen v tichosti sedím a pozoruji tu krásu kolem sebe. Občas přemýšlím, že bych si to měl vyfotit. Většinou mám mobil s sebou a byly by to pěkné tapety pro zařízení. Některé by šly možná i zpeněžit. Ale pak mě vždycky napadne, že by někdo chtěl vědět, kde to je a začal by sem jezdit a všechno by se tím zkazilo. Takže nefotím.
Ten den bylo všechno jako obvykle. Seděl jsem na vršku svého kopečku, shlížel na údolíčko pod sebou a horu tyčící se nad ním. Když moje oči zastavily na protějším vršku, měl jsem dojem, že jsem tam něco zvláštního zahlédl. Snad lidskou siluetu před mračným nebem. Párkrát jsem zamrkal a byla ta tam. Přesto jsem byl přesvědčený, že jsem to viděl. Úplně tutově. Avšak, kromě větru ve vysoké trávě, žádný pohyb.
Od té doby sem chodím denně, už skoro půl roku. Rád sleduju změny v přírodě kolem. Ale nikdy jsem tu nikoho dalšího nepotkal. Ne v téhle oblasti. Nedaleko odsud vede silnice a občas až sem šumí a vrčí motory, ale nic jiného tu lidskou existenci nepřipomíná. Pominu-li pole v údolí, všude tu ještě vládne divoký duch Přírody. Ten, co ho můžete občas cítit při procházce lesem a v zapomenutých křovinách. Proto se sem tak rád vracím.
Znenadání jsem pocítil zvláštní úzkost, povědomý neklid. V těchhle místech ovšem poněkud nečekaný. Pocit, že mě někdo sleduje, pozoruje. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nerovnoměrně rozložené balvany, pár osamělých soušek, plevel a listí a větvičky, jež tvořily houštinu, nic neprozradily. Přesto jsem ve svém nitru cítil nutkání sebrat se a okamžitě odejít. Rozhodl jsem se to neuposlechnout. Strašně jsem to potřeboval prozkoumat. Zjistit, jaké síly nebo lidé, nebo co to vlastně je, si se mnou zahrává. Vždycky jsem věřil na skryté duchy v srdci přírody. Pak jsem si uvědomil, proč na mě ten pocit tak doléhá. Psi. Byli fuč. Nikde ani náznak. Žádné čmuchání, štěkání, ťapkání vysokou trávou, žádné výskoky nad stonky v poli pode mnou. A nejen to. Neslyšel jsem ani ptáky. Svíravé prázdné ticho. Všude kolem. A v tom tichu jsem uslyšel kroky. Člověčí, ne zvířecí, ale nepoznaně divoké. Tak mi to alespoň přišlo. A pak jsem ho poprvé uviděl. Druida, jak jsem si ho sám nazval. A jak by on, z toho, co vím teď, nikdy nenazval sám sebe.
„Dobrého dne,“ pronesl podivně skřípavým hlasem. Jako kdyby strašně dlouho nepromluvil. Nebyl starý. Ale mladý také ne. Ve skutečnosti se z jeho zjevu dal jen těžko vyčíst nějaký věk. Neměl na sobě žádné oblečení. Tělo měl obalené zvířecími kožkami, hrubě svázanými koženými provázky a zdobenými listím. Měl u sebe jediný kus železa, který připomínal jakýsi hrot z oštěpu nebo primitivní nožík. Visel mu na opasku, přivázaný jedním z mnoha kožených provázků. On sám byl mohutný muž. Rozhodně nepatřil k té figuře, již jsem zahlédl na protějším vršku. Jeho divoké smaragdové oči si mě prohlížely, zkoumaly můj postoj a moje sportovní oblečení z recyklovaného plastu. Jeho dlouhé vlasy byly zacuchané, zdrchané do dlouhých dredů, místy prošpikované kůstkami či větvičkami. Tipoval jsem, že kdysi byly kaštanové, možná i jantarové. Pořád jsem mu neodpověděl na pozdrav, ale nezdálo se, že by si to nějak bral. Zakřenil se. Mám dojem, že to měl být úsměv. Ten jsem mu vrátil.
„Prosím, posaď se,“ pronesl, ukazuje svou dlouhou holí z dubové větve na jeden z balvanů. Poslechl jsem a ohlédl se po svých psech. „Jsou v pořádku,“ mávl cizinec směrem k nedalekému lesíku, „poslal jsem je lovit.“
Dobře, tedy. Nebál jsem se o ně, cestu domů znají, kdyby se něco semlelo. Teď mě zajímal tenhle druid. Seděl jsem na kameni a zvědavě ho sledoval.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se konečně, příliš zaujatý na to, abych se řídil zásadami slušného vychování.
„A jak ty? Sleduji tě, mladíku,“ zakřenil se znova.
„Mladíku? Vypadáš stejně starej, a dokonce už i mně pár kluků řeklo taťko.“
„Možná vypadám jako spousta toho, co nejsem. Ale vzpomínám si, že za mých časů mívali lidé ještě nějaké způsoby.“
„Tvých časů? A to bylo kdy?“ byl jsem čím dál zvědavější.
„Jeden a půl života dubu.“ Takže sedm set, možná víc.
„Jak jsi ve skutečnosti starej?“
„Hodně.“
„Jsi… Ty jsi… Mrtvej?“ zeptal jsem se opatrně.
„Připadám ti mrtvě?“ zakřenil se.
„Ne, promiň, vůbec ne. Měl bys ale bejt. Pokud jsi teda člověk…“
„Byl jsem člověkem, když jsem se narodil. Vlastně kousek odsud. Ale pak jsem splynul s přírodou, takže teď jsem jen to. Jeden s přírodou. Neznám pro to vhodné slovo a ani bych si ho nepřál.“
„D – Dobře, já taky ne,“ spolknul jsem slovo na D.
„Tak, to je pro dnešek vše,“ sebral se. „Teď půjdu.“
„Ne, počkej,“ vyhrknul jsem.
Než jsem byl na nohou, byli u mě pesani. Rychle jsem je pozdravil, skákali, celí šťastní a udýchaní, jako by moc dlouho běželi. Když jsem se ohlédl zpátky na muže, byl pryč. Žádná stopa. Ani otisk, ani lísteček. Nic.
Chodil jsem kolem toho místa celý další měsíc, ale už jsem ho znovu nepotkal. Zůstával jsem tam i delší dobu, ale bez výsledku. Až jednoho dne, kdy jsem šel bez psů. Ze západu se valila černá bouřka. Vzduch už byl nabitý očekáváním silného deště. Šel jsem rychle, abych se vrátil, než bouře udeří.
A tehdy jsem ho uviděl podruhé. Nejdřív jsem ho nepoznal. Byl úplně nahý. Krásný silný mladý muž seděl na jednom z balvanů, zády ke mně. Krytý jen větvemi dávno mrtvého stromu vyhlížel přes údolí na protější vršek a objímal svá kolena. Jeho vlasy byly umyté a nerovnoměrně zkrácené. Podivné, oranžové vrabčí hnízdo. Neotočil se, ale pozdravil mě zvednutou rukou a kynul mi, ať si přisednu. Bez váhání jsem uposlechl.
„Nechme se očistit,“ pronesl klidně. I jeho vousy byly nerovnoměrně opižlané, nejspíš tím kouskem železa, co jsem u něj viděl při našem prvním setkání. „Svlíkni se a schovej si oblečky pod kámen, jinak budou durch, než se to přežene.“
Váhal jsem, ale jen chviličku. Udělal jsem, co řekl. Jak jsem se svlékal, zachytil jsem jeho mužnou vůni. Byl cítit jako hlína, listí a chlapský pot. Musel jsem se přemáhat, abych na něj hned nehupnul.
„Pojďme se spolu počasit,“ zasmál se své slovní hříčce. Zněl teď mnohem mladší a jeho hlas byl jasnější než posledně.
A přišla bouřka.
***
Celá povídka v češtině na Patreonu: Drui-D (CZ)
Přehled všech povídek najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!
Nezapomeňte sledovat moje sociální sítě: Instagram, Facebook, Patreon.
