UPOZORNĚNÍ: Povídka obsahuje hate-speech.
Vždycky jsem si myslel, že zamilované písničky napsal nějaký romantizující idiot, který se snažil někomu zalíbit. Nějaký idealista, který si představoval vzdušné zámky, v nichž poletují okřídlená srdíčka prostřelená šípem, který má místo letky další srdíčko. Jakože hezké, ale nereálné. Podobně jako gay romance od ženských autorek. Hezké, ale prostě blbost… Jak strašně jsem se spletl, jsem zjistil, když jsem těm textům začal zničehonic rozumět. Všechen ten sladkobol a hořkoslad najednou rezonovaly mými střevy, hlavou i srdcem kdykoli jsem takovou písničku uslyšel. A taky kdykoli jsem pomyslel na něj. Nikdy, nikdy, nikdy jsem si nepředstavoval, že to existuje, natož pak, že bych to někdy mohl cítit já. Celý život jsem si připadal neschopný lásky, a proto jsem lásku odsoudil. Normálně ergo kladívko, doživotí, nazdar! Jenomže vy, co to taky znáte, jistě víte, že nejsou mříže, které by lásku dokázaly zadržet. Není dostatečně velký nános duševního bahna, zpod něhož by se nevyhrabala. Je skoro tak nezdolná jako naděje. Akorát naději se naučíme, zatímco z lásky se rodíme. Takže se jí nejde zřeknout. To vím teď, samozřejmě. Tehdy jsem to netušil.
Když jsem si lásku zakázal, bylo mi možná šestnáct. Pochopil jsem, že svět, který mě nechce a nebere, bude jakoukoli mou lásku považovat za slabost nebo ji využije proti mně. Takže jsem si ji jednoduše někde zakatroval hluboko v sobě a tam zůstala. Trpělivě čekala ve své kobce, než se objevil on. Kdo že to byl? Zpočátku jsem ho znal jen jako Radka z květinářství. Původně jsem ani neregistroval, že se jmenuje Radek, ačkoli nosil cedulku se jménem na prsu. Koukal jsem vždycky na ten jeho krásně kulatý zadek, který rád nosil v těsně přiléhavých kalhotách.
Když jsem k němu přišel poprvé, vlastně mě tam dovedl můj ex. Prý že v tom obchodě mají nejkrásnější kytky ve městě, a já jsem zrovna chtěl něco pro mámu k svátku. Je fakt, že kytky měli opravdu dechberoucí. Začali jsme tam pak chodit pravidelně a kdykoli měl někdo z rodiny nebo ze známých něco, nebo prostě jen byla příležitost, vždycky jsme se rádi zastavili pro puget. Nejen proto, že kytky byly fakt boží, ale taky proto, že Radek byl evidentní gay a zářilo to z něj do daleka. A když někoho takového poznáte, máte k němu okamžitě vztah a pocit jisté sounáležitosti. Bylo to asi při naší páté návštěvě, když jsem si na dveřích všiml, že Radek je majitelem. Že to květinářství je jeho. A tehdy jsem se ho zeptal:
„Jak to děláte, že máte v každý roční době tak nádherný kytky?“
„To víte, kamarádím se s elfama,“ mrknul na nás spiklenecky. Samozřejmě mi bylo jasný, že si dělá legraci, ale na mě tím mrknutím silně zapůsobil. Už tehdy ve mně něco hrklo. Ale já měl spokojený vztah, a z jeho sociálních sítí jsem zjistil, že on taky… Takže jsme to udržovali na přátelsko-konverzační klientské rovině.
Dva roky po našem prvním setkání jsme s mým Bobem měli už poměrně rozbitý vztah. Děly se nějaké nepříjemné věci, pár nedorozumění, sem tam nějaká ta bokovka, a to prostě mezi nevyrovnanými lidmi dobrotu nikdy nenadělá. Když pak nadešla výroční buzní party, na kterou nás mimochodem Radek srdečně zval, rozhodl jsem se, že nepůjdu. Jednak jsem nechtěl jít na akci se svým nefunkčním vztahem, protože bych se tam beztak s někým vyspal a pak bych to doma poslouchal dva měsíce, a jednak jsem neměl co na sebe! Samozřejmě… Trošku jsem taky chtěl dělat dojem na Radka – to se tak děje, když jste v nefunkčním vztahu: nechcete z něj, ale kdyby byla možnost utéct do jiného nefunkčního vztahu, vezmete to všema deseti. Ale ten dojem se těžko dělá, když vám na záda dýchá nefunkční souvztažník.
Když se Bob druhého dne vrátil z akce, pověděl mi, že se s Radkem potkali na baru, a že si potykali. No paráda! Takže všechno ztraceno, ten se s ním beztak vychrápal, a já utřel nos. Trošku mi zatrnulo, ale co už… Já jsem mu povolil tam jít, já mu řekl, ať si to užije. A já to tak i myslel. Jen si to nemusel užívat s Radkem. Usmyslel jsem si, že až příště půjdeme do květinářství, budu si dávat setsakra pozor, jak se k sobě ti dva mají.
Při příští návštěvě bylo ovšem všechno jako při starém, a moje podezření se rozplynulo. Radek byl prý znovu spokojeně ve vztahu, což se poznalo hlavně tak, že mu z těsně upnutých kalhot začaly přetékat bůčky. My jsme se s Bobem pak taky srovnali, a další dva roky se nic neměnilo.
V posledním půlroce, když už mi bylo jasné, že svůj vztah s Bobem nezachráním, kdybych se rozkrájel, jsem začal cvičit. Po třech měsících této rutiny začaly být vidět výsledky a já tehdy nějakou zvláštní náhodou, nebo možná řízením osudu, skončil v květinářství, abych koupil kytku pro babičku k narozeninám. A zrovna bez Boba. Takže jsem se mohl uvolnit, být sám sebou a nebát se, že z toho budou blbý kecy, jako v poslední době úplně se vším…
*
Vešel jsem do květinářství a známý zvoneček ohlásil můj příchod.
„Hned jsem u vááás!“ ozval se Radkův rozverný hlásek ze zadní místnosti. Považoval jsem ho už trošku za kamaráda, takže jsem se osmělil a nakoukl jsem za závěs.
Asi jsem to neměl dělat, protože celá místnost za závěsem byla prosycena zvláštní vůní a pableskovala modrozeleným světlem. Když jsem pátral po jeho zdroji, ke svému překvapení jsem nenašel LED projektor. Světlo vycházelo z rámu, v němž se zračila velice realistická jeskyně se zelenými svítícími krystalky vyrůstajícími ze zdí. Určitě jedna z těch super UHD televizí, řekl jsem si. Přistoupil jsem blíž, abych mohl technologické dílo obdivovat. Ovšem ani zblízka jsem neviděl žádné pixely. Takhle daleko naše technologie ještě nebyla. Přitom povrch obrazu se leskl, jako každá druhá obrazovka. Už jsem se chtěl povrchu dotknout, když jsem uviděl, že v té zelenomodré jeskyni se objevili dva lidé – a jeden z nich byl Radek. Zpanikařil jsem a utekl zpět do krámku. Závěs jsem nechal tak, jak zrovna doletěl, a já se rychle rozdýchával, abych působil přirozeně. Radek vstoupil do místnosti o pět úderů srdce později. Byl mnohem hubenější, než když jsme se viděli naposledy.
„Jé, ahój, to jsi tyyy,“ protáhl svým obvyklým způsobem. V ruce nesl kyblík čerstvých chryzantém. Jako obvykle, těch nejkrásnějších.
„Ahoj, Ráďo, jak je?“ snažil jsem se tvářit úplně v pohodě. Můj přiblbý úsměv mě musel zákonitě prozradit, což Radek taktně přešel.
„Ale jó, jako obvykle. Znáš to… Nebo ty vlastně ne, vy jste s Bobem v pohodě…“
„No, ani ne, vlastně,“ povzdechl jsem si.
„Počkéj, jak tó? Něco se dějeee?“ tvářil se starostlivě, zatímco rovnal žlutavé květy do výstavní vázy.
„Já nevím,“ odpověděl jsem upřímně, „mám spíš pocit, že se nic neděje. Už spolu půl roku nespíme, pořád se jen hádáme, už jsme se zase rozešli a mám pocit, že už by to tak mělo zůstat.“
„Nekecéj, to mi mrzí teda. To bych neřek… Jak dlouho jste vlastně spolu?“
„Bude to sedm let, hnedka po střední jsme se dali dohromady.“
„Jó, to se řiká, že těch sedum let je kritickej bod. Mně nejdelší vztah vydržel tři roky, takže nemůžu soudit, ale slyšel jsem to vod jinejch. Nu tak to mě mrzí, Miško,“ usmál se.
„Tak… Za to nemůžeš,“ pokrčil jsem rameny. A doufal jsem, že mám pravdu.
„Co to bude dneska? Mamka slaví nebo…“ nadhodil, zjevně seznav, kam se nám rozhovor řítí.
„Nene, babi, něco s hortenziema, prosim tě,“ usmál jsem se na něj.
Zbytek návštěvy proběhl v tichosti, zaplatil jsem mu s tučným dýškem a rozpačitým úsměvem a s mimoděčným „Tak ahoj“ jsem utekl. Normálně utekl. Jako puberťák z nepovedeného prvního rande. Myslel jsem si, že jsem to totálně pohnojil. Že už to mezi námi bude navěky trapné. Až do chvíle, než jsem viděl na Instagramu příspěvek, kde se Ráďa veřejně svěřoval, že dostal od někoho do držky za to, kým je…
*
To snad není pravda, říkám si. Sedím v temnotě svojí čerstvě pronajaté garsonky, na svojí staré matraci, mezi třemi štosy krabic s věcmi, které nevím, kam dám. Koukám na to video už potřetí a nemůžu tomu uvěřit. Tady, ve střední Evropě, v bezpečném státě, v moderní společnosti… Jak? Proč? Kdo v sobě má tolik nenávisti sám k sobě, že si to potřebuje vybíjet na ostatních? A proč chudák Ráďa, který denně stojí dvanáct hodin na krámě, aby tihle stejní ubožáci měli čím utěšovat svoje ženušky? Je mi jasné, že to nevyprovokoval ničím jiným než tím, že šel s taškou přes ruku. Chodí jako dámička, ano. Tedy, mně to nějak nevadí, ale zároveň já tak nechodím. Nepřijdu si v téhle poloze dobře. Anebo se možná bojím soudů, kdo ví.
Musím mu tam napsat. Píšou mu pod to jen holky. Co ty můžou vědět, jaký to je pocit, být napadený za teplost? Prdlačku. Stejně tak, jako vědí prdlačku, jak fungují gay vztahy a gay mozky. Holky, jste hodné, ale často úplně mimo.
No ale opravdu… Žádný kluk mu tam nenapsal. Jen tiše srdíčkujou. To je fakt trapný. Tak jo, budu to já. Napíšu mu tam nějaký podporující canc jak na prájdu. Napíšu to od srdce a popravdě, jak to cítím. Nemám v tom žádnou agendu, ale upřímně jediné, co chci udělat, je obejmout ho a říct mu, že je v bezpečí. Na tom videu je vidět, že se snaží nebrečet.
Napsáno, posláno. Tak snad si to přečte…
Přečetl. Odepsal mi do DMs. Celé moje tělo je jako pod narkózou, srdce splašeně buší. Otevírám zprávu. Je to jen obyčejná děkovací zpráva, v níž píše, že ho to ode mě potěšilo. Jééé!
Odepíšu mu popravdě, že jsem se chtěl zastavit na krámě, ale nechtěl jsem ho otravovat.
Píše, že já neotravuju nikdy a jsem kdykoli vítán. Tak přece! A od téhle chvíle se na tři týdny nebudu schopen soustředit vůbec na nic. Protože v hlavě budu mít jen jeho.
*
Celý tři týdny si pořád dokola čtu těch pár zpráv, co jsme si vyměnili. Není tam toho moc, jen pár narážek na to, že bychom se k sobě vůbec nehodili, že kamarádství je stejně lepší. Ovšem mezi řádky jsou tam i narážky na to, že se spolu stejně vyspíme a že nechceme nic zavírat, ale že to nedopadne. Že budeme jen přáteli a takové ty věci, co si píšou dva kluci, kteří jsou osamělí, smutní a zoufale se snaží nezamilovat se do prvního, kdo by se namanul. Akorát, že se oba tak nějak vlastně chceme zamilovat, což nám to celé jaksi dost komplikuje. Chceme se sejít.
*
Dneska je dvacátého čtvrtého srpna. A já jdu s Radkem na rande. Teda ono to není rande. Nechtěli jsme, aby bylo. Je to setkání dvou přátel. Dvou přátel, kteří jsou sami, kteří se vzájemně přitahují (což je potvrzeno ve zprávách, které už umím zpaměti) a kteří rozhodně nechtějí jít s tím druhým do vztahu. Jsme domluveni, že přijdu na zavíračku a zajdeme spolu na drink. Tedy, já nepiju, ale co bych pro kamaráda neudělal, že…
Před květinářstvím minu partičku mlaďasů. Evidentně prázdninami rozvolněná omladina. Osmnáct jim nepochybně nebylo, každý jeden z nich má pochopitelně u huby žváro (což je slovo nepoužívané již dvě generace nade mnou, ale sem se hodí), a nebezpečnými pohledy pouličních krys si měří každého kolemjdoucího. Včetně mě. Ale co mi můžou? Mně je to jedno. Vejdu do kytek, zazvoní zvoneček. Snažil jsem se neparádit zbytečně moc, ale samozřejmě jsem se vyzdobil. Radek naštěstí taky. Ale ten chodí hezky oblečený vždycky, takže nepoznám, jestli je to kvůli mně nebo ne.
„Ahoj,“ pozdravím a celý se chvěju. Tak moc, jako když je člověku venku zima a nechce se mu jít ještě dovnitř. Akorát, že mně není zima. Je to trapné, ale klepu se jak osika, jak puboš, který neví, co to je mít péro v prdeli. Já to vím moc dobře a přesto… Osika!
„Čáu,“ protáhle úplně ležérně Radek.
Mám připravený icebreaker, už si ho tři dny přehrávám, takže to řeknu: „Chtěl jsem ti přinést kytku, ale řikal jsem si, že bys to moc neocenil.“ Hihňám se jako ona pubertální dívka, jež se chystá odložit věneček.
„Náhodóu, hezký gesto se vždycky počítá,“ bere si Ráďa kabát a zhasíná světla.
Aha, výtečně, takže jsem to posral hned na začátku. A nejen, že jsem nevtipnej, ale ještě nemám tu kytku! Debil.
Vyjdeme na ulici, Ráďa se otočí, aby zamknul, když v tom se k nám ze tří stran podivně rozložitou chůzí nablíží všech pět pubescentních adolescentů.
„Tak co buzničky, dete se prcat do prdele?“ zahájí ten nejtlustší.
Je to hloupá poznámka, dala by se ignorovat. Mohl bych si myslet, že je to idiot a nijak se k tomu nevyjadřovat. Ale tak zvláštně to zamrzí. Zabolí. Sevře se mi žaludek. Cítím něco mezi strachem, znepokojením, znechucením a lítostí. A smíšeně se to vztahuje na mě, na Radka, i na otylého šikanistu. No, samozřejmě, jsa sám sebou, nezvládnu než reagovat.
„Tak aspoň pícháme, že jo…“ ušklíbnu se.
„Co tim jako chceš říct?“ ozve se sotva zmutovaný hlásek zleva. Pihovatý klučina, za pár let by šel, ale teď je na facku. Ach jo.
„Helé, dětičkyyy,“ začne přinasraně Radek, „rozejděte se domů a trošku se zamyslete nad tím, jak byste se měli chovat. Teď s dovolením,“ a tlačí se ramenem mezi dvěma hubenými habány.
Čekal bych, že dětičky se na nás vykašlou a maximálně začnou z uctivé vzdálenosti pokřikovat „Buzny“, nebo tak něco. Jak hluboký je můj omyl. Ráďa dostane hned pěstí do břicha, já se tak tak uhnu ráně do spánku. Pěst tlouštíka mi sklouzne po temeni. Ani to nebolí, ale… Bolí. Mrzí.
„Ráďo!“ vykřiknu ještě, než se mi hlava otočí kousavým vzhůru. Dopadnu zátylkem na asfalt. Než se mi zatmí, všimnu si, že Radek drží v ruce něco svítícího. Nedokážu rozeznat, co to je. Slyším tlumeně, a jako by zdálky, posměšné hlásky: „Ráďo, prcej mi prdelku!“ „Ráďo, cucej mi pindíka!“ „Ráďo…“
Uvědomím si, že nade mnou klečí Radek a jako lidský štít zadržuje kopance, které by mi nejspíš pocuchaly žebra. Snažím se zvednout, ale bolest je paralyzující a hlava nechce dávat příkazy. Přitom se umím prát. Chodil jsem na judo! Před deseti lety… Radek se zakucká a na mojí tváři přistane jeho teplá slina. Voní po železe. Krev! V tu chvíli zmobilizuju všechny síly, procedím mezi zuby „Miluju tě,“ a vyskočím na nohy. Okamžitě se mi zamotá hlava, ale stojím teď před Radkem. Ten se choulí v poloze plodu za mnou na zemi. Snažím se stát rozkročmo, ale celý svět se mi motá. Ruce mám zaťaté v pěst, ale je mi jasné, že proti pěti idiotům to to k ničemu nebude.
Známý zvonek oznámí, že někdo přišel do obchodu. Cože? Vždyť je zamčeno a my jsme venku. Pohledy mladých agresorů mi prozradí, že se skutečně něco děje. Vypadají zaskočeně. Otočím se. Za mnou stojí v nádherné modravé róbě oděný tmavovlasý bosý muž se špičatýma ušima. Za ruku drží nahého, nepřirozeně bledého muže, jemuž z hlavy trčí dva kozí rohy a ze zad vyrůstají blanitá křídla. Vyčerpaný, vystresovaný a překvapený klesnu na kolena. Rohatému muži temně žhnou oči, zatímco tmavovlasý promluví mocným, autoritativním hlasem.
„Kdo se opovažuje útočit na přátele elfů?!“
Ticho. Následované výbuchem smíchu. Nevěřícně se otočím na mládež. Jsou evidentně v tak hlubokém stavu popírání, že nevidí, co mají před sebou. Rohatý elf se jen usmívá, zatímco vznešený pokračuje:
„Projevovat neúctu ke králi není dobrý nápad. Obávám se, že strávíte dalších pět let jako toulavé kočky.“
Rohatý ho jemně zatahá za rukáv a udělá krůček ven ze stínu obchodu. Je teď vidět nejen jeho velké mužství, ale také jeho dlouhý ocas, kterým zvolna mrská, asi radostí.
„Drahouškové,“ promluví hlasem, který staví krev v žilách. Teď už se mladíci nesmějí. Nejspíš se jim podařilo otevřít oči. „Sice mi vyděláváte svými stravovacími návyky docela dost peněz, ale škodíte světu. Vaše hloupost je dozeměvolající, a proto tři z vás budou sice kočky, jak zmínil můj milý, ale dva z vás budou psi. Lovečtí. Ať si to příroda už dořeší sama. Hodně štěstí, idiotci,“ usměje se s takovým potěšením, že chápu, proč byl předlohou čerta. Pokud je to ten, kdo si myslím, že to je. Roztáhne křídla, oči mu rudě zažhnou. Děti chtějí utíkat, ale nohy mají vrostlé v zemi. Rohatý pak jen pronese: „Avra k’davra!“
Na místech, kde stáli mládežníci, teď okouní tři zmatené kočky a dva křepeláci. Celé to trvá jen pár okamžiků, načež se kočky s vřeskotem rozeběhnou do nejbližšího parku a ušatí lovci je následují s hlasitým štěkotem.
„Kluci, počkejte, nedělejte z nich…“ nese se zevnitř krámku. „… zase zvířata,“ povzdechne si nově příchozí světlovlasý muž ve volné košili a dlouhých kalhotách.
„Kubo, nezlob se, síla zvyku,“ pronese tmavovlasý elf, „přinesl jsi to?“
Muž přikývne a podá mu lahvičku se zlatě světélkující tekutinou.
Rohatý pomůže Radkovi se posadit, zatímco tmavovlasý elf si vykasá modrou róbu, aby mohl přidřepnout a dát mu napít zlatavé tekutiny. Radek polkne a přikývne. Tmavovlasý beze slova podává flakón i mně. Napiju se. Chutná to jako jablečný mošt a vermut v jednom. Uvnitř to hladí a hřeje. A mě najednou nebolí hlava. Na tváři mě hřeje v místě, kde jsem do ní dostal ránu. Vidím, že Ráďa se zvedá, zjevně zcela uzdravený.
„Meri, nepozveme je k nám?“ nadhodí rohatý.
Tmavovlasý přikývne a vydá se, následován okřídleným, zpátky do hlubin květinářství, v jehož zadní části světélkuje podivná modrozelená záře.
„Na co čekáte?“ usměje se blonďák, zjevně člověk. „Kdy jste naposledy měli rande v halách krále sličných elfů? Pojďte!“
Ráďa mě jen chytne za ruku, usměje se, a já vím, že svět už nikdy nebudu vnímat stejně.
Další povídky najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!