UPOZORNĚNÍ: Povídka obsahuje hate-speech.
Vždycky jsem si myslel, že zamilované písničky napsal nějaký romantizující idiot, který se snažil někomu zalíbit. Nějaký idealista, který si představoval vzdušné zámky, v nichž poletují okřídlená srdíčka prostřelená šípem, který má místo letky další srdíčko. Jakože hezké, ale nereálné. Podobně jako gay romance od ženských autorek. Hezké, ale prostě blbost… Jak strašně jsem se spletl, jsem zjistil, když jsem těm textům začal zničehonic rozumět. Všechen ten sladkobol a hořkoslad najednou rezonovaly mými střevy, hlavou i srdcem kdykoli jsem takovou písničku uslyšel. A taky kdykoli jsem pomyslel na něj. Nikdy, nikdy, nikdy jsem si nepředstavoval, že to existuje, natož pak, že bych to někdy mohl cítit já. Celý život jsem si připadal neschopný lásky, a proto jsem lásku odsoudil. Normálně ergo kladívko, doživotí, nazdar! Jenomže vy, co to taky znáte, jistě víte, že nejsou mříže, které by lásku dokázaly zadržet. Není dostatečně velký nános duševního bahna, zpod něhož by se nevyhrabala. Je skoro tak nezdolná jako naděje. Akorát naději se naučíme, zatímco z lásky se rodíme. Takže se jí nejde zřeknout. To vím teď, samozřejmě. Tehdy jsem to netušil.
Když jsem si lásku zakázal, bylo mi možná šestnáct. Pochopil jsem, že svět, který mě nechce a nebere, bude jakoukoli mou lásku považovat za slabost nebo ji využije proti mně. Takže jsem si ji jednoduše někde zakatroval hluboko v sobě a tam zůstala. Trpělivě čekala ve své kobce, než se objevil on. Kdo že to byl? Zpočátku jsem ho znal jen jako Radka z květinářství. Původně jsem ani neregistroval, že se jmenuje Radek, ačkoli nosil cedulku se jménem na prsu. Koukal jsem vždycky na ten jeho krásně kulatý zadek, který rád nosil v těsně přiléhavých kalhotách.
Když jsem k němu přišel poprvé, vlastně mě tam dovedl můj ex. Prý že v tom obchodě mají nejkrásnější kytky ve městě, a já jsem zrovna chtěl něco pro mámu k svátku. Je fakt, že kytky měli opravdu dechberoucí. Začali jsme tam pak chodit pravidelně a kdykoli měl někdo z rodiny nebo ze známých něco, nebo prostě jen byla příležitost, vždycky jsme se rádi zastavili pro puget. Nejen proto, že kytky byly fakt boží, ale taky proto, že Radek byl evidentní gay a zářilo to z něj do daleka. A když někoho takového poznáte, máte k němu okamžitě vztah a pocit jisté sounáležitosti. Bylo to asi při naší páté návštěvě, když jsem si na dveřích všiml, že Radek je majitelem. Že to květinářství je jeho. A tehdy jsem se ho zeptal:
„Jak to děláte, že máte v každý roční době tak nádherný kytky?“
„To víte, kamarádím se s elfama,“ mrknul na nás spiklenecky. Samozřejmě mi bylo jasný, že si dělá legraci, ale na mě tím mrknutím silně zapůsobil. Už tehdy ve mně něco hrklo. Ale já měl spokojený vztah, a z jeho sociálních sítí jsem zjistil, že on taky… Takže jsme to udržovali na přátelsko-konverzační klientské rovině.
Dva roky po našem prvním setkání jsme s mým Bobem měli už poměrně rozbitý vztah. Děly se nějaké nepříjemné věci, pár nedorozumění, sem tam nějaká ta bokovka, a to prostě mezi nevyrovnanými lidmi dobrotu nikdy nenadělá. Když pak nadešla výroční buzní party, na kterou nás mimochodem Radek srdečně zval, rozhodl jsem se, že nepůjdu. Jednak jsem nechtěl jít na akci se svým nefunkčním vztahem, protože bych se tam beztak s někým vyspal a pak bych to doma poslouchal dva měsíce, a jednak jsem neměl co na sebe! Samozřejmě… Trošku jsem taky chtěl dělat dojem na Radka – to se tak děje, když jste v nefunkčním vztahu: nechcete z něj, ale kdyby byla možnost utéct do jiného nefunkčního vztahu, vezmete to všema deseti. Ale ten dojem se těžko dělá, když vám na záda dýchá nefunkční souvztažník.
Když se Bob druhého dne vrátil z akce, pověděl mi, že se s Radkem potkali na baru, a že si potykali. No paráda! Takže všechno ztraceno, ten se s ním beztak vychrápal, a já utřel nos. Trošku mi zatrnulo, ale co už… Já jsem mu povolil tam jít, já mu řekl, ať si to užije. A já to tak i myslel. Jen si to nemusel užívat s Radkem. Usmyslel jsem si, že až příště půjdeme do květinářství, budu si dávat setsakra pozor, jak se k sobě ti dva mají.
Při příští návštěvě bylo ovšem všechno jako při starém, a moje podezření se rozplynulo. Radek byl prý znovu spokojeně ve vztahu, což se poznalo hlavně tak, že mu z těsně upnutých kalhot začaly přetékat bůčky. My jsme se s Bobem pak taky srovnali, a další dva roky se nic neměnilo.
V posledním půlroce, když už mi bylo jasné, že svůj vztah s Bobem nezachráním, kdybych se rozkrájel, jsem začal cvičit. Po třech měsících této rutiny začaly být vidět výsledky a já tehdy nějakou zvláštní náhodou, nebo možná řízením osudu, skončil v květinářství, abych koupil kytku pro babičku k narozeninám. A zrovna bez Boba. Takže jsem se mohl uvolnit, být sám sebou a nebát se, že z toho budou blbý kecy, jako v poslední době úplně se vším…
*
Vešel jsem do květinářství a známý zvoneček ohlásil můj příchod.
„Hned jsem u vááás!“ ozval se Radkův rozverný hlásek ze zadní místnosti. Považoval jsem ho už trošku za kamaráda, takže jsem se osmělil a nakoukl jsem za závěs.
Asi jsem to neměl dělat, protože celá místnost za závěsem byla prosycena zvláštní vůní a pableskovala modrozeleným světlem. Když jsem pátral po jeho zdroji, ke svému překvapení jsem nenašel LED projektor. Světlo vycházelo z rámu, v němž se zračila velice realistická jeskyně se zelenými svítícími krystalky vyrůstajícími ze zdí. Určitě jedna z těch super UHD televizí, řekl jsem si. Přistoupil jsem blíž, abych mohl technologické dílo obdivovat. Ovšem ani zblízka jsem neviděl žádné pixely. Takhle daleko naše technologie ještě nebyla. Přitom povrch obrazu se leskl, jako každá druhá obrazovka. Už jsem se chtěl povrchu dotknout, když jsem uviděl, že v té zelenomodré jeskyni se objevili dva lidé – a jeden z nich byl Radek. Zpanikařil jsem a utekl zpět do krámku. Závěs jsem nechal tak, jak zrovna doletěl, a já se rychle rozdýchával, abych působil přirozeně. Radek vstoupil do místnosti o pět úderů srdce později. Byl mnohem hubenější, než když jsme se viděli naposledy.
„Jé, ahój, to jsi tyyy,“ protáhl svým obvyklým způsobem. V ruce nesl kyblík čerstvých chryzantém. Jako obvykle, těch nejkrásnějších.
„Ahoj, Ráďo, jak je?“ snažil jsem se tvářit úplně v pohodě. Můj přiblbý úsměv mě musel zákonitě prozradit, což Radek taktně přešel.
„Ale jó, jako obvykle. Znáš to… Nebo ty vlastně ne, vy jste s Bobem v pohodě…“
„No, ani ne, vlastně,“ povzdechl jsem si.
„Počkéj, jak tó? Něco se dějeee?“ tvářil se starostlivě, zatímco rovnal žlutavé květy do výstavní vázy.
„Já nevím,“ odpověděl jsem upřímně, „mám spíš pocit, že se nic neděje. Už spolu půl roku nespíme, pořád se jen hádáme, už jsme se zase rozešli a mám pocit, že už by to tak mělo zůstat.“
„Nekecéj, to mi mrzí teda. To bych neřek… Jak dlouho jste vlastně spolu?“
„Bude to sedm let, hnedka po střední jsme se dali dohromady.“
„Jó, to se řiká, že těch sedum let je kritickej bod. Mně nejdelší vztah vydržel tři roky, takže nemůžu soudit, ale slyšel jsem to vod jinejch. Nu tak to mě mrzí, Miško,“ usmál se.
„Tak… Za to nemůžeš,“ pokrčil jsem rameny. A doufal jsem, že mám pravdu.
„Co to bude dneska? Mamka slaví nebo…“ nadhodil, zjevně seznav, kam se nám rozhovor řítí.
„Nene, babi, něco s hortenziema, prosim tě,“ usmál jsem se na něj.
Zbytek návštěvy proběhl v tichosti, zaplatil jsem mu s tučným dýškem a rozpačitým úsměvem a s mimoděčným „Tak ahoj“ jsem utekl. Normálně utekl. Jako puberťák z nepovedeného prvního rande. Myslel jsem si, že jsem to totálně pohnojil. Že už to mezi námi bude navěky trapné. Až do chvíle, než jsem viděl na Instagramu příspěvek, kde se Ráďa veřejně svěřoval, že dostal od někoho do držky za to, kým je…
***
Pokračování povídky najdete na mém Patreonu: F-lovers
Přehled všech povídek najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!