Uprostřed ohně právě se zasyčením prasklo další polínko. K vysoké klenbě z listoví vyletěly jiskřičky jako svatojánské mušky. Zatančily a vyhasly. Trojice sedící okolo ohně spustila dolů svoje zraky a pohlédli jeden druhému do očí.

Troje oči se lesknou uprostřed lesního palouku. Okolo zuří vítr, ale tady je klid. Vprostřed prastarých stromů hoří malý ohýnek a kousek opodál leží hromádka nemnohých polínek. Kde se tam vzala, se nikdo neptá. Tré páry očí odrážejí hřejivé světlo mihotajícího táboráčku. Usmívají se. Jsou klidní. Neznají se, ale znají síly, které je sem dovedly. Vědí, že jsou v bezpečí.

Nejmladší z nich, hnědooký mladík, se usměje na hubeného blonďáka. Svalnatý brunet se dívá zasněně do ohně a já se odhodlám. Vykročím ze stínů. Podívají se na mě, ale nebojí se. Jsou první, kdo se nebojí. Všichni ostatní se vždycky báli. Udělám opatrný krok směrem k nim. Nestaví se do střehu, jen sedí, ozářeni mihotavým světlem mezi sebou, a čekají.

Sejmu z hlavy černou kápi. V očích dvou z nich vidím náznak překvapení, mladík zračí viditelnou úlevu. Ten musel vidět něco opravu ohyzdného, když se nevyleká soví hlavy na humaniodním těle.

„Dobrý večer, přátelé,“ pozdravím zdvořile a přistoupím ještě blíž. „Mohu přisednout?“

„Samozřejmě,“ zvedne se svalnatý, aby mi uvolnil místo. Když ho míjím, cítím závan mořského vzduchu. Usměji se, ale pochybuji, že to poznají.

„Jsem sběratel,“ začnu opatrně. „Pokud byste byli ochotni, rád bych si vyslechl vaše příběhy, abych je pak mohl zase vyprávět dál.“

„Proč ne,“ usměje se blonďák.

„Nezajímá vás, kdo vlastně jsem?“ ptám se s očekáváním. Nikdo neodpoví. To je taky poprvé. Tak dobře. Tihle jsou velice zajímaví. Moc se těším na jejich příběhy. „Tak tedy, kdo začne?“

„Klidně já,“ ozve se svalovec. „Já jsem už jednou umřel, takže jsem něco jako nejstarší.“

„Já taky,“ usměje se blonďák, „jen ne ve vlastním těle.“

„Já skoro,“ začervená se hnědooký mladík, „zato jsem se setkal s tvorem z jiné dimenze.“

„Pánové, pánové,“ snažím se je mírně zklidnit, ale sám klidný nejsem. Jsem příliš zvědavý na to, abych zůstal v klidu. „Co kdybyste začali tím, že se mi představíte?“

„No jasně,“ ujímá se slova mladík, „já se jmenuju Marcel.“ Nezvedá se, ale tichým úsměvem předává slovo dál.

„Moje jméno bylo Michael,“ usmívá se vyrýsovaný, mořem vonící muž.

„Já jsem Marek,“ pokyne hlavou blonďák. „A tvoje jméno, sběrateli?“

„Jsem to ale nezdvořák,“ zhrozím se. Tak mě zaujali, že jsem zapomněl na slušné vychování. „Říkají mi Omnius.“