Uprostřed lesa mihotal malý táboráček. U něho seděli tři mladí lidé. Muži. Jeden z nich byl světlovlasý, ale barva vypadala příliš světlá, aby byla přírodní. Druzí dva byli bruneti. Mezerou mezi stromy mihotavé světlo šimralo kůry starých stromů a lákalo broučky z širého okolí. Neváhal jsem dlouho a vstoupil jsem.
„Dobrý večer,“ zdravím a ze zvyku obezřetně ponechávám kapuci na hlavě. Veliký temný tvar lidi obvykle zaskočí. Trojice se zvedá, aby si mě prohlédla. Nezdají se útoční.
„Kdo jsi?“ zeptá se zvědavě mladší brunet.
„Je to dítě noci,“ pronese světlovlasý a sedá si, „přisedni k nám, nechceš-li naši újmu.“
Starší vyrýsovaný brunet mi uvolní cestu a já projdu kolem něj. Ztěžka dosednu na volnou kládu. Oheň teď musí osvětlovat moje soví vzezření. Svalnatý usedá a zaujatě mě zkoumá.
„Asi bych se měl představit,“ začnu tentokrát já. „Jmenuji se Omnius, a jak už váš přítel poznamenal, jsem dítě noci.“
„Co to znamená?“ zeptá se mě drobnější brunet.
„To nikdo neví, ani on sám ne, že?“ prohlásí sebevědomě ten svalnatější. Neříkám nic. Nechám je při tom. Koneckonců, o moje příběhy tady nejde.
„Jste nezdvořilí, nocturno vám dal své jméno. Dejte mu svoje,“ napomene oba světlovlasý mladík. „Já jsem Maxmilián. Pro přátele Avi.“
„Omlouvám se,“ řekne mladší brunet, „já jsem František, kouzelník ve výcviku. Nemám zatím ani iniciační zkoušky, on k nám Matouš moc nejezdí, ale já stejně nemám moc času, protože s Míťou děláme hodně na poli a…“
„Já jsem Martin. Dělám modeling a prcám bohy,“ přeruší ho svalnatý.
Pozoruji, jak se drobnější František stáhl a je mi ho až líto. Ale jeho příběh přijde. Všechny jejich příběhy si poslechnu. Moc rád. A připojím je k nesčetným dalším, které drží má věkovitá mysl.
„Ze kterých časů pocházíte?“ zeptám se ještě, ale to už Martin začíná vyprávět svůj příběh o modelingu. Inu, alespoň to bude brzy za námi. Františka si nechám nakonec. Zůstane u ohně dlouho a sám a bude vyprávět. Takové příběhy obvykle nesou nejvíc moudrosti. Těším se.