Flying all across the highlands,
Searching for a way to finalize my history.
Rising high above the mountains,
Reaching for the sky closer to my sanctuary.
Mávnu křídly. Bouřkové mraky se valí vysoko nad útesy a kopci skotské vysočiny. Větrem a deštěm ošlehaná krajina stojí pevně a tvrdošíjně pod náporem zuřícího živlu. Bouřky mám rád. Jsou jedinou chvílí, kdy můžu bez obav roztáhnout křídla a volně letět nad zemí. Hrom. Zařvu. Táhlý a dlouhý ryk čiré radosti. Tady nad kopečky kolem Loch na Sealga moc lidí nežije. A ti, co tu žijí, už si nejspíš zvykli. Posadím se nad jezerem a slastně procítím vítr, jak mi napíná blány v křídlech. Déšť z mých šupin smývá špínu a stres. Tady je krásně. Tohle je dobrý svět.
Jsem tady teprve krátce. Občas se i ve vesmíru stane, že se zprávy ztratí a někdy zkrátka musíte řešit problémy na svém světě. A mně se stalo obojí. Tenhle svět byl přes sto let bez draka. A co se tu dělo, to je tedy hrůza. Říkají si, že jsou vyspělí, ale pořád jsou to primitivní agresivní zvířátka. A těch pár opravdu vyspělých tu okázale ignorují a nazývají je porouchanými. Také mě fascinovalo jejich dominantní náboženství. Viděl jsem hodně světů a hodně náboženství. Ale že by někde uctívali imaginární nic, to jsem ještě neviděl. Je to hodně fascinující svět. Přitom takový jednoduchý. Jen jeden měsíc, pravidelné střídání všeho… Jeden si na to snadno zvykne. Ale pohodlí neplodí silné jedince…
Jak si tu zasněně sedím nad jezerem, vůbec jsem si nevšiml, že přestává pršet a u nedaleké chatky se něco hýbe. Vidím to proto, že moje oči jsou dokonalé. Ale když já vidím je, a sedím proti obloze na vrcholku hory, oni taky uvidí mě. Zklidním mysl a obrátím světlo kolem sebe, abych byl neviditelný. Nejtišeji, jak jen to jde, se odrazím od skály a jednou mávnu svými mocnými křídly. To by mělo stačit, abych neslyšně doplachtil až k chatce. Musím zjistit, jestli mě viděli. U chatky roste kapradinové houští a za ním zurčí bryskní potůček. Přistanu za ním, aby si nevšimli.
Jsou to dva samci lidí, nejspíš pár. Vypadají na výletníky. Mají velké batohy. Co dělají výletníci tady? A jejda! Hádají se. Viděl mě jen jeden z nich, a samozřejmě poznal draka. Co jsem si myslel, vystavit se na vrcholek kopce a zabloudit v myšlenkách. Kdo ví, jak dlouho jsem tam seděl, a ještě na sluníčku… S modrými lesklými šupinami. Ach, Roykhantherisi, ty starý blázne… Rád bych se jim ukázal v lidské podobě a zkusil je zmást, ale teď by jim to bylo jasné. Umím změnit všechno, ale svoje barvy ne. Takže jako člověk mám modré vlasy a chlupy. A jéje… Tohle ovšem vypadá vážněji než na obyčejnou hádku. Teď na sebe křičí, jeden z nich se silným skotským přízvukem, že si spolu zničili život. Není to hezké, ale do tohohle už se vměšovat nemůžu. Poslední, co slyším, je křik hnědovlasého vousatého Skota.
„There ain’t no dragons, ye babbling idiot!“
Trošku to zabolelo, ono nás opravdu moc není. A těmhle vědecky orientovaným civilizacím se neukazujeme zcela záměrně. Skot odchází. Mladý Angličan s tmavými vlnitými vlasy se v slzách vrací zpátky do chajdy. Je mi ho líto. Počkám, až hnědovlasý odejde a změním se do lidské formy. Má oblíbená podoba je nasvalený mladík s delšími modrými vlasy. Rád bych ty vlasy taky změnil, abych zapadl, ale tohle je jediná věc, která mi nikdy nešla. Z pochopitelných důvodů se třeba nikdy neměním na koně nebo krávu… Kdo ví, co by ještě vymysleli, kdyby viděli modrou krávu…
Dojdu k chatce přes hustý porost kapradin a nahlédnu do okna. Chudák, celý se klepe a pláče. Tohle není stav, kdy bych se měl do něčeho vměšovat. Chtěl jsem mu jen dát najevo, že se nemýlil, aby se necítil tak špatně. Kde se ve mně vzalo najednou tolik sentimentu? Kde je pravidlo o nevměšování? Porušuju vlastní zásady. Chci se nechat vidět, mluvit s člověkem… Nepoznávám se. Ale je mi ho fakt líto. Změním se zpátky do svojí přirozené podoby, hned se zneviditelním. Země je rozmoklá deštěm, mám nápad. Zaklepu na dveře. Slyším kroky. Dveře otevírá pohledný mladík s rudýma opuchlýma očima, z tváří stírá slzy.
„Dom?“ zašeptá. „Dominic, that you?“ zavolá víc nahlas a rozhlíží se po okolí. Podle přízvuku je to Brit.
Jemně položím pařát před něj na zem. Musel si všimnout pohybu rostlin, protože se zastavil a fascinovaně zírá skrz mou pravačku. Opřu se plnou vahou dopředu, abych udělal obtisk v mokré zemi. Hned, jakmile cítím mezi prsty vláhu z podloží, se změním zpátky do lidské formy. Stále neviditelný. Mladý Brit fascinovaně zírá na otisk mé stopy, který rychle mizí, jak se mokrá hlína vrací zpět a rostlinky se pomalu narovnávají. Nebe se znovu zachmuřilo, i mládencův výraz. Tiše ho sleduji a ani nehlesnu.
„Dragon?“ zeptá se. „You are here, aren’t you?“
„Yes,“ zašeptám sotva slyšitelně.
„Show yourself!“ vykřikne.
„I cannot,“ pozdechnu si. Stojím tak deset kroků od něj a kousek od nás zurčí potok. Neměl by mě slyšet. Ale vydává se mým směrem. Jen v ponožkách. Nemůžu se ukázat. Nebo ano? Zdá se, že mě slyšel. Blíží se ke mně. Panika! Otevřu rychle portál. Mířím na ten kopec. Než ke mně dojde, proskočím skrz.
Až tady, na hoře nad Loch na Sealga, se zase zviditelním. Ohlédnu se, abych zavřel portál, ale tam stojí on. A v tu chvíli se portál zavře sám. Zdá se mi, že bude zvracet. Předklání se, přerývaně dýchá. První portál, zjevně. Ale jak ho mohl vidět? Je to snad…
„Are you a mage, human? I didn’t know this world had real mages,“ pozvednu své modré obočí. Mlčí. „Takže?“ pronesu dračím dialektem.
„Takže co? Co po mně chceš?“ odsekne mi. „Právě jsi mě vytrhl z nefunkčního vztahu! Nemám teď sílu na pokec!“ Mluví ale dračím dialektem. Jak to?
„You speak ADHD?“ zeptám se jakoby nic.
„Of cour… What?!“ Tváří se zmateně a podrážděně.
„You just did. You speak the Ancient Draconic Honorable Dialect. Slyšel jsem tě, nelži mi!“ Snažím se znít laskavě, ale zároveň důrazně. Takže nejspíš zním docela podrážděně.
„To není žádný Draconic Dialect, to je můj jazyk, co jsem si vymyslel, když jsem si povídal sám se sebou,“ pokrčí rameny a pak se chytne pravou rukou za loket. Fouká tu, je tu chladno. Navíc je v promočených ponožkách a to, jak jsem už dávno pochopil, je pro lidi vysoce nekomfortní…
„Vrátí se ten tvůj Dominic?“ zeptám se, pro něj možná nečekaně.
„Dneska těžko, on se vždycky ztratí na několik dní, a pak přileze a očekává ještě nějakou omluvu. Ale já už jsem s ním vážně skončil. Jsem na tom kvůli němu špatně. Vzal mi hodně, dal mi málo. Jeho existence mě vysává. Poslední dobou mě už i mlátí…“ Odmlčí se. Kouká dolů na hladinu velkého jezera.
Povzdechnu si. Zvířátka… Co k tomu jiného dodat. Podléhají svým pudům, jsou agresivní, primitivní… Ale tenhle mi přijde jako nadanější jedinec. Koneckonců, mluví naším jazykem.
„Tak pojďme zpátky do chatky,“ navrhnu. „Pokud vím, tvůj druh je náchylný na podchlazení. Portál!“ napřáhnu před sebe ruku a vzduch se zvlní modrým blyštivým jasem. „Po vás, pane,“ pokynu laškovně svému novému společníkovi. Projde s mírným zdráháním zpátky. Chápu, ale kdyby letěl, bylo by mu špatně víc. Dobře že nejspíš nic nejedl. Je strašně hubený. Vejdu za ním a hned otevírám dveře malé kamenné chajdy. Nechám ho vejít, vstoupím za ním, a dveře pro jistotu ochráním magickým zámkem. Zvenku teď otevřít nepůjdou.
Zavede mě do místnosti s krbem, kde jsou sice polena, ale oheň nehoří. Plivnu na polena, abych udělal rychle teplo. Ani se nelekl, když mi z pusy vyletěl oheň. Tak to je poprvé. Vážně bude jiný. Se zaujetím si ho prohlížím. Má na sobě vytahaný bílý svetr a dívá se většinou do zdi nebo do země. Je zamyšlený. To se mi líbí. Sám rád trávím dny zíráním a přemítáním. Nebo čtením. Anebo držením knížky v rukou a přemítáním a zíráním během toho…
„Cože?“ cuknu sebou. Zjevně na mě teď mluvil… Zasnil jsem se.
„Jestli si dáš čaj?“ směje se. Ví přesně, co se stalo. Vidím to na jeho výrazu. Jak to, že to ví?
„Dám, rád, díky“ usměju se na něj.
Sedíme spolu u ohně a nic neříkáme. Mně to vyhovuje. Možná jsem zaklínač, ale kromě zaklínadel nemluvím zrovna rád. Pokud tedy není den, kdy nedělám nic, než jen mluvím. Ale to se mi stává málokdy. Jsem samotář… Dřevo příjemně praská, což je takhle v tom malém krbu velmi příjemné pozorovat. Když si vzpomenu, jak mi vypálili věž, to už tak příjemné nebylo. To je ale hodně dávná vzpomínka. Jiný čas. Jiný svět. Ale lidi jsou všude lidi… A pak jsou tu někteří, kteří jsou něco víc. Kteří se tu choulí ve vytahaném svetru, s hrnkem čaje v ruce, koukají do ohně… A u kterých mám pocit, že jsme se vždycky měli potkat. A nikdy mě nenapadlo, že takové spojení mezi drakem a člověkem může existovat. Ale možná žádné spojení není. Možná jsem prostě jen dlouho sám a potřebuju kontakt. Ale tenhle kluk… Tenhle zvláštní člověk…
„Kolik je ti let, draku?“ zeptá se najednou. Pořád kouká do ohně.
„Na to neumím odpovědět. Roky jsou na každém světě jinak dlouhé, a já tu byl, když se světy tvořily. Na vašem světě jsem dvacet dva vašich roků. Je to hezký svět. Mírný,“ usmívám se na něj. Ale dívá se pořád do plamenů. Nakloním hlavu, moje dlouhé modré vlasy se zavlní a on se na mě podívá. Je to pocit, jako když jsem tenkrát nařídil, že rozbijeme magické koule na jiném světě a ten svět se tím roztrhl. Podobně to ve mně hrklo tehdy. Takový úlek a zároveň úleva. Když je něco správně, ale vy se toho bojíte. A bojíte se toho, co vám to udělá a co to znamená.
„Draku?“
„Mhm?“
„Máš jméno?“
„Samozřejmě.“
„A řekneš mi ho?“
„Jednou ano. Prozatím mi říkej Roy.“
„Lance,“ kývne na mě. Já na něj. Je čas jít. Zvedám se. Neříká nic. Chápe to? To je zvláštní. Mě nikdo takhle nechápe. Vždycky musím všechno vysvětlovat. Tady ne.
„Royi?“
„Mhm?“
„Hug?“
„Mhm.“
Zámek mu nechám působit do úsvitu, aby se v klidu vyspal. Ale stejně radši budu hlídat na nedalekém kopci, aby na něj nikdo nenaléhal. Ne dnes v noci. Nikdy jsem nespal moc dobře.
*
Je léto. Sedím na vrcholku svého oblíbeného kopce nad Loch na Sealga. Vítr mi čechrá křídla a déšť omývá moje kobaltově modré šupiny. Letní bouřka má sílu. Nese náboj. Rád se v ní harmonizuji, když mám volné období. Dráhy světa jsou srovnané a zdá se, že vše směřuje k dobrému růstu. Nemám proto potřebu zasahovat. Malé národy se škorpí, ale lidi to tak mají rádi, evidentně. Do toho jim zasahovat nemůžu. Můj úkol je udržovat svět v pořádku. A to se mi daří. Mám tedy volno.
Rád bych svůj volný čas trávil s někým, koho jsem si oblíbil. Jeho jméno je Lance a občas jezdí do malé chajdy u potůčku. Tam, kde roste háj kapradin a stojí jeden osamělý strom. Tam, kde jsem se před několika měsíci ukázal prvnímu člověku z tohohle světa, jemu. Nevím, proč. Cítil jsem, že to tak má být. Že u tohohle jsem v bezpečí, že se mu můžu ukázat. Pořád nevím, jestli to byl dobrý nápad. Jestli bylo dobře, že jsem někomu vůbec ukázal, že existujeme. To ukáže čas. Lance má momentálně jiné starosti. Nejdřív mi dva měsíce vykládal, jak jsme pro sebe stvořeni a že jsem jeho osudová láska. Jenže dva měsíce uplynuly jako voda a Lance se odmlčel. Odjel do Londýna a já jsem ho nenásledoval. A pak, na začátku sedmého měsíce letošního roku, se objevil se dvěma dalšími chlapci. Nechtěl jsem se vměšovat, a tak jsem počkal. Výhodou nás bezvěkých je, že můžeme čekat klidně nekonečně. Jenže život lidí není nekonečný. A i když se jejich duše přelévají, nikdy nejsou stejní, když se pak vrátí v jiném těle.
Chtěl bych tohle souznění. Ale nechci, aby to bylo nucené. Mám pocit, že mě Lance začal brát jako jistotu, a tak ztratil zájem. Nutno podotknout, že karma je v tomhle skutečně nelítostná. Kolikrát já jsem tohle udělal? Nespočítal bych to, kdybych se snažil. Tak teď, Roykhantherisi, okoušíš vlastní medicínu. Odmítnutí? Nebo prostě jen nekonečná nejistota? Dnes se vrátil Lance znovu – je to dva týdny od jeho návštěvy se dvěma kamarády. Ale zase není sám. Moje oči jsou dokonalé. Vidím, kdo to je. Je to Dominic. Vyprávěl mi o něm, jak na něj byl ošklivý. Bil ho a zneužíval, psychicky týral. Neměl bych se vměšovat. Tohle není moje věc. Nesmím zasahovat do lidských problémů, ale… Mě prostě něco pudí mu pomoci. Musím ho osvobodit. Jenže… Mám na to vůbec právo? Chce on vůbec, abych ho osvobodil?
Blesk střelí vedle mě do skály. Cítím, jak pode mnou zavrněla, když energii bouřky vtáhla země. Znám ten pocit. Podobně jsme tvořili celé mlhoviny. Jen tak, pro radost. Ale to už je dávno. Všichni mí bratři a sestry jsou daleko, tedy, skoro všichni. Jak se vesmír zvětšuje, jsme si vzdálenější a vzdálenější. A já jsem stejně nikdy nezapadal.
Ach ne… Už to vidím zase. Mávají rukama, otevírají pusy a pobíhají kolem sebe. Hádka. Máchnu křídly a odrazím se od země. Plachtím mezi kapkami deště přímo k chaloupce. Tak tohle snad ne! Dominic drží v ruce veliký lovecký nůž a tlačí s ním na krk Lanceovi. Na to se nemůžu jen tak koukat. Musím zasáhnout. A nenapadne mě v tom okamžiku nic lepšího než se ukázat druhému člověku. Přivolám si blesky, aby dvakrát uhodily do kopců za mnou. Nechám ho spatřit jen siluetu. Prásk a křách! Dva záblesky a silueta nebeského tvora velikosti nákladního vozidla. Dominic zamrznul. Jsem znovu neviditelný, ale kouká přímo na mě. Vidět mě nemůže, ale je jisté, že můj plán vyšel. Ustoupí o dva kroky od Lance. Ten stojí, třese se, nemůže se pohnout. Změním se do lidské formy, přemístím se za Dominica a zviditelním se.
„Polož to,“ přikážu přísně za jeho zády. Leknutím se ohnal nožem. Čekal jsem, že udělá přesně tohle. Chtěl jsem to tak. Zasáhl mě přímo do tváře. Z lidské tváře s modrými vlasy teče krev. Dokud nemávnu před tváří rukou a rána i krev jsou ty tam.
„Řekl jsem ti, abys to položil,“ zdůrazním s pohledem do jeho chladných očí. Má strach. To je dobře. Lance za ním jen stojí, drží se za krk a opírá se o dveře kamenného domečku. Dominic udělá dva nejisté kroky směrem ode mě. Aha, on mi nerozumí. Vůbec mi to nedošlo.
„Put that thing down. Now. Do not test me, human,“ zopakuji v jazyce, kterému by měl rozumět. Pouští nůž, jenže je to evidentně idiot, protože si ho pustí na nohu. A samozřejmě se mu zapíchne přímo do chodidla. Nechce se mi, ale přivolám si nůž z rány a zahojím mu to. Dračí magie nemá příliš velkolepé efekty, takže se to prostě stane. Nůž je v mojí ruce a jeho noha celá. Botu mu ale opravovat odmítám. Vypadá značkově. Teď už na nic nečeká a odklopýtá do auta. Slyším zvuk Range Roveru, ale nedívám se za ním. Je mi jasné, že se snaží být co nejrychleji pryč.
Lance se na mě dívá očima v slzách. Napřáhnu ruce, aby si mohl přijít pro objetí. Udělá to. Křečovitě svírá moji hruď a pláče mi, téměř neslyšně, do ucha: „I’m sorry, I’m sorry, I’m sorry, I’m sorry.“ Hladím ho po vlasech. Nic neříkám. Je klid. Jen bouřka brumlá vysoko v oblacích.
*
Dva týdny jsem se nevrátil do své přirozené podoby. Je klid. Žiju jako člověk, v malé chaloupce na skotské vysočině. Můj lidský partner, Lance, vypadá tak nevinně, když spí. Není nebezpečný, to ne. Ale nevinný rozhodně není. Což mě osobně velmi těší. Protože včera se nechal potěšit rovnou třikrát. Na člověka slušný výkon. Protože to trvalo přes pět hodin. Nevím, jestli se s ním můžu měřit. Jsem z jiné říše, nejsem z jeho světa, jsem starší a mocnější. Mám mnohem víc zkušeností. A navíc vím, že to nepotrvá navěky. Lidé žijí krátce, kdežto já jsem bezvěký. Je to můj dar i prokletí. Můžu sledovat vzestupy a pády civilizací, ale nemůžu si najít lásku. Mezi draky se to takhle neřeší. Jsem mezi nimi vyvrhel. Většina z nich se se mnou nebaví. Protože jsem schopen lásky. Nejsem jen obchodník. Nejsem jen někdo, kdo řeší výměny energií a vhodnější predispozice. Já se nechávám unášet fantazií a srdcem. Proto jsem tehdy zůstal na světě, který jsme málem zničili. Proto jsem neprobudil svého bratra, aby převzal stráž nad tímhle světem. Proto…
Ale ne.
Ne, to ne. Ne teď, uprostřed noci…
Tohle se nemělo stát. Jsem povolán zpět na svůj svět. Něco se tam děje. A jde o hodně, jinak by mě Sponso nevolal. A musím letět hned. Nesnáším loučení. Nebudu se loučit. Napíšu mu dopis. Ach, kéž bych v takové chvíli neměl city. Kéž bych byl schopen nemilovat. Je mi zle. A ještě musím probudit Albiona, který mě nesnáší… Ach…
*
Letím nad nezbořitelnou stavbou. Mají tady všude plastové cestičky a ploty, protože se na ní chodí koukat v davech. Vychází slunce, takže musím rychle. Musím tu stavbu celou zvednout. Správně se má přetočit, ale to bych nestihl napravit, aby si nevšimli. Provedu Vynětí a celou nezbořitelnou stavbu vyzvednu k sobě, vysoko nad zem. V dálce slyším pobekávat ovečky. Je to hezký svět, nechce se mi ho opouštět. Když je celý komplex nad zemí, provedu Otočení. Kameny teď míří k zemi. Všechny drží pohromadě, jen ty, co jsou pospojované betonem, se drolí. Vespod, vpletený mezi spodní patra nezbořitelné stavby, dřímá bílý drak. Můj bratr. Albion.
„Vstávej, bratře. Cassiteris je mrtvá. Tenhle svět potřebuje draka.“
Bílý drak zavrčí a jeho šupinami proletí bílé světlo. Probouzí se z hibernace. Spal takhle nejméně tisíc let, podle místního počítání. Je to až neskutečné, jak rychle vám nějaký svět přiroste k srdci. Nebo alespoň mně. Naposledy se dívám do východu slunce na Zemi. Čekám, až se probudí, a moje mocná křídla mě drží ve vzduchu, vedle nezměrné koule z hlíny a kamení. Bratr se probouzí.
„Royi? To snad ne… Co dělá pan cíťa na tomhle světě uprostřed nicoty? Nemáš náhodou někde nějaký románek?“
„Albione, teď nezačínej. Musím zpět na Earthion. A ty to musíš převzít tady. Je tu klid, je to docela snadná práce.“
„Jistě, že je tu klid. Je tu pár primitivních kmenů lidí. Elfové odešli, skřítci jsou na pokraji vyhynutí. Obři už vyhynuli, pokud se nepletu.“
„Albi, oni tady už píší rok dva tisíce dvacet pět. Spal jsi hodně dlouho. Jsou jich miliardy. Tedy lidí, s tím zbytkem máš pravdu. Skřítci nevyhynuli, ale žijí v skrytu. Trpaslíci se začlenili do společnosti. A všemu vládnou lidi.“
„U Merlinovy hole, no, to jsem spal hodně dlouho. Musím to všechno dohnat. Proč… Proč jsi zvedl nezbořitelnou stavbu? Za chvíli přijdou kněží na ranní rituál. To se má jen otočit, ne zvedat, Royi! Zase ses nechal unést fantazií?“
„Nech toho, Albione. Nevíš nic. Pomoz mi to vrátit a musíme zmizet. Jsou teď vyspělá civilizace a neměli by nás vidět.“
„Tím jsi měl možná začít.“
*
Na parkoviště nedaleko Stonehenge přijížděl se školní skupinou světlovlasý chlapeček jménem Ryan. Všichni v autobuse spali, ale on se tak těšil, že nemohl usnout. Doufal, že aktivuje portál jako Merlin v jeho oblíbeném filmu, a vydá se za dobrodružstvím. Proto jako jediný viděl, jak se ve světle vycházejícího slunce nad obzorem vznesli dva draci – jeden bílý a jeden modrý. A odletěli směrem na západ. Rozhodl se, že to nikomu neřekne. Ani svému nejoblíbenějšímu strýčkovi, který ho má tak rád a všechno mu věří. Tohle by mu nevěřil.
*
Jmenuji se Lance. Jsem fotograf a dobrodruh na volné noze.
Před deseti lety jsem potkal modrého draka a zamiloval se do něj. Ano, byli jsme oba z jiných světů, ale něco nás táhlo k sobě. Řekl jsem mu o sobě všechno. Byl první a jediný, kdo znal celý můj příběh. Chtěl jsem, aby ho znal. Věděl jsem, že mě pak nebude chtít. Ale on mě chtěl. Přes všechny mé pokusy odradit ho. Pořád mě chtěl. Dodnes to nechápu. Byl jsem požehnán osudem. Byl jsem šťastný. Sotva jsme začali žít spolu, když mi nechal dopis na rozloučenou a zmizel uprostřed noci. V dopise psal, že musí na svůj svět a že mě nemůže vzít s sebou, protože bych nepřežil výlet vesmírem. Já bych pro něj rád umřel, a on to nejspíš ví. Možná proto mi to tehdy napsal. Napsal taky, ať žiju naplno a ať se kvůli němu netrápím.
Trvalo to dlouho, a dodnes to bolí. Ale snažím se žít naplno. Pro něj. Kdyby se jednou vrátil. Už v to nedoufám. Přesto se jednou ročně, vždy v období Velikonoc, na výročí našeho prvního setkání, vracím do Skotska, k chaloupce u háje z kapradin. Zůstanu tam týden, fotím přírodu a lezu na kopce. Nikdy se neozval. Ani neposlal zprávu. Nemyslím si, že se ještě někdy uvidíme. Ale vzpomínku na něj udržuji pořád živou… Byl láskou mého života. A nebojím se to říct. Pořád ho miluju a vždycky budu.
Je noc. V krbu praská dřevo, jako ten první večer. Dopis od něj je zmačkaný a ošumělý. První noc jsem ho rozmáčel slzami, pak z častého čtení a v neposlední řadě proto, že jsem ho pět let nosil v náprsní kapse, abych ho měl vždy blízko k srdci. Čtu si znovu nečitelné řádky. Umím to zpaměti…
Budu si přát a modlit se, abych se mohl vrátit. Nechci o tebe přijít, ale teď to jinak nejde, lásko… Miluju tě z celého svého srdce…
Oči mi už snad po tisící zalévají slzy.
Zaklepání na dveře.
Snad to zase není Dominic. Zkoušel to několikrát, skoro každý rok. Teď už se ale tři roky neukázal. Nechci nikomu otevírat, chci být sám. Já a můj Roy. I když je jen na papíře.
Znovu slyším klepání. Tentokrát naléhavější.
Nejdu tam. Ať si odejde. Nemám dnes náladu na nikoho.
Sedm mocných ran na dveře.
To už snad nemyslí vážně. Naštvaně se zvedám. Pošlu ho už snad do pekla, tohle není normální.
Rozrazím dveře. Venku prší a skoro nic nevidím.
„Who’s that?!“ zakřičím naštvaně. „Get lost! I want to be alone!“
Pak ovšem zamrznu, neschopen pohybu. Několikrát zamrkám. Ale zdá se mi, že se mi to nezdá. Dopis vyklouzne z mojí ruky a uletí ven, kde okamžitě nasákne vlhkost. Ale už to nevadí. Protože slyším ten nekrásnější hlas na světě, jak říká:
„Hi, Lance.“
Pokud vás povídka bavila a chcete mě podpořit, můžete se podívat na Patreon, kde najdete také alternativní AI arty k povídkám a další bonusový obsah. https://www.patreon.com/MattKeanan
Další povídky najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!