Flying all across the highlands,
Searching for a way to finalize my history.
Rising high above the mountains,
Reaching for the sky closer to my sanctuary.
Mávnu křídly. Bouřkové mraky se valí vysoko nad útesy a kopci skotské vysočiny. Větrem a deštěm ošlehaná krajina stojí pevně a tvrdošíjně pod náporem zuřícího živlu. Bouřky mám rád. Jsou jedinou chvílí, kdy můžu bez obav roztáhnout křídla a volně letět nad zemí. Hrom. Zařvu. Táhlý a dlouhý ryk čiré radosti. Tady nad kopečky kolem Loch na Sealga moc lidí nežije. A ti, co tu žijí, už si nejspíš zvykli. Posadím se nad jezerem a slastně procítím vítr, jak mi napíná blány v křídlech. Déšť z mých šupin smývá špínu a stres. Tady je krásně. Tohle je dobrý svět.
Jsem tady teprve krátce. Občas se i ve vesmíru stane, že se zprávy ztratí a někdy zkrátka musíte řešit problémy na svém světě. A mně se stalo obojí. Tenhle svět byl přes sto let bez draka. A co se tu dělo, to je tedy hrůza. Říkají si, že jsou vyspělí, ale pořád jsou to primitivní agresivní zvířátka. A těch pár opravdu vyspělých tu okázale ignorují a nazývají je porouchanými. Také mě fascinovalo jejich dominantní náboženství. Viděl jsem hodně světů a hodně náboženství. Ale že by někde uctívali imaginární nic, to jsem ještě neviděl. Je to hodně fascinující svět. Přitom takový jednoduchý. Jen jeden měsíc, pravidelné střídání všeho… Jeden si na to snadno zvykne. Ale pohodlí neplodí silné jedince…
Jak si tu zasněně sedím nad jezerem, vůbec jsem si nevšiml, že přestává pršet a u nedaleké chatky se něco hýbe. Vidím to proto, že moje oči jsou dokonalé. Ale když já vidím je, a sedím proti obloze na vrcholku hory, oni taky uvidí mě. Zklidním mysl a obrátím světlo kolem sebe, abych byl neviditelný. Nejtišeji, jak jen to jde, se odrazím od skály a jednou mávnu svými mocnými křídly. To by mělo stačit, abych neslyšně doplachtil až k chatce. Musím zjistit, jestli mě viděli. U chatky roste kapradinové houští a za ním zurčí bryskní potůček. Přistanu za ním, aby si nevšimli.
Jsou to dva samci lidí, nejspíš pár. Vypadají na výletníky. Mají velké batohy. Co dělají výletníci tady? A jejda! Hádají se. Viděl mě jen jeden z nich, a samozřejmě poznal draka. Co jsem si myslel, vystavit se na vrcholek kopce a zabloudit v myšlenkách. Kdo ví, jak dlouho jsem tam seděl, a ještě na sluníčku… S modrými lesklými šupinami. Ach, Roykhantherisi, ty starý blázne… Rád bych se jim ukázal v lidské podobě a zkusil je zmást, ale teď by jim to bylo jasné. Umím změnit všechno, ale svoje barvy ne. Takže jako člověk mám modré vlasy a chlupy. A jéje… Tohle ovšem vypadá vážněji než na obyčejnou hádku. Teď na sebe křičí, jeden z nich se silným skotským přízvukem, že si spolu zničili život. Není to hezké, ale do tohohle už se vměšovat nemůžu. Poslední, co slyším, je křik hnědovlasého vousatého Skota.
„There ain’t no dragons, ye babbling idiot!“
Trošku to zabolelo, ono nás opravdu moc není. A těmhle vědecky orientovaným civilizacím se neukazujeme zcela záměrně. Skot odchází. Mladý Angličan s tmavými vlnitými vlasy se v slzách vrací zpátky do chajdy. Je mi ho líto. Počkám, až hnědovlasý odejde a změním se do lidské formy. Má oblíbená podoba je nasvalený mladík s delšími modrými vlasy. Rád bych ty vlasy taky změnil, abych zapadl, ale tohle je jediná věc, která mi nikdy nešla. Z pochopitelných důvodů se třeba nikdy neměním na koně nebo krávu… Kdo ví, co by ještě vymysleli, kdyby viděli modrou krávu…
Dojdu k chatce přes hustý porost kapradin a nahlédnu do okna. Chudák, celý se klepe a pláče. Tohle není stav, kdy bych se měl do něčeho vměšovat. Chtěl jsem mu jen dát najevo, že se nemýlil, aby se necítil tak špatně. Kde se ve mně vzalo najednou tolik sentimentu? Kde je pravidlo o nevměšování? Porušuju vlastní zásady. Chci se nechat vidět, mluvit s člověkem… Nepoznávám se. Ale je mi ho fakt líto. Změním se zpátky do svojí přirozené podoby, hned se zneviditelním. Země je rozmoklá deštěm, mám nápad. Zaklepu na dveře. Slyším kroky. Dveře otevírá pohledný mladík s rudýma opuchlýma očima, z tváří stírá slzy.
„Dom?“ zašeptá. „Dominic, that you?“ zavolá víc nahlas a rozhlíží se po okolí. Podle přízvuku je to Brit.
Jemně položím pařát před něj na zem. Musel si všimnout pohybu rostlin, protože se zastavil a fascinovaně zírá skrz mou pravačku. Opřu se plnou vahou dopředu, abych udělal obtisk v mokré zemi. Hned, jakmile cítím mezi prsty vláhu z podloží, se změním zpátky do lidské formy. Stále neviditelný. Mladý Brit fascinovaně zírá na otisk mé stopy, který rychle mizí, jak se mokrá hlína vrací zpět a rostlinky se pomalu narovnávají. Nebe se znovu zachmuřilo, i mládencův výraz. Tiše ho sleduji a ani nehlesnu.
„Dragon?“ zeptá se. „You are here, aren’t you?“
„Yes,“ zašeptám sotva slyšitelně.
„Show yourself!“ vykřikne.
„I cannot,“ pozdechnu si. Stojím tak deset kroků od něj a kousek od nás zurčí potok. Neměl by mě slyšet. Ale vydává se mým směrem. Jen v ponožkách. Nemůžu se ukázat. Nebo ano? Zdá se, že mě slyšel. Blíží se ke mně. Panika! Otevřu rychle portál. Mířím na ten kopec. Než ke mně dojde, proskočím skrz.
Až tady, na hoře nad Loch na Sealga, se zase zviditelním. Ohlédnu se, abych zavřel portál, ale tam stojí on. A v tu chvíli se portál zavře sám. Zdá se mi, že bude zvracet. Předklání se, přerývaně dýchá. První portál, zjevně. Ale jak ho mohl vidět? Je to snad…
„Are you a mage, human? I didn’t know this world had real mages,“ pozvednu své modré obočí. Mlčí. „Takže?“ pronesu dračím dialektem.
„Takže co? Co po mně chceš?“ odsekne mi. „Právě jsi mě vytrhl z nefunkčního vztahu! Nemám teď sílu na pokec!“ Mluví ale dračím dialektem. Jak to?
„You speak ADHD?“ zeptám se jakoby nic.
„Of cour… What?!“ Tváří se zmateně a podrážděně.
„You just did. You speak the Ancient Draconic Honorable Dialect. Slyšel jsem tě, nelži mi!“ Snažím se znít laskavě, ale zároveň důrazně. Takže nejspíš zním docela podrážděně.
„To není žádný Draconic Dialect, to je můj jazyk, co jsem si vymyslel, když jsem si povídal sám se sebou,“ pokrčí rameny a pak se chytne pravou rukou za loket. Fouká tu, je tu chladno. Navíc je v promočených ponožkách a to, jak jsem už dávno pochopil, je pro lidi vysoce nekomfortní…
„Vrátí se ten tvůj Dominic?“ zeptám se, pro něj možná nečekaně.
„Dneska těžko, on se vždycky ztratí na několik dní, a pak přileze a očekává ještě nějakou omluvu. Ale já už jsem s ním vážně skončil. Jsem na tom kvůli němu špatně. Vzal mi hodně, dal mi málo. Jeho existence mě vysává. Poslední dobou mě už i mlátí…“ Odmlčí se. Kouká dolů na hladinu velkého jezera.
Povzdechnu si. Zvířátka… Co k tomu jiného dodat. Podléhají svým pudům, jsou agresivní, primitivní… Ale tenhle mi přijde jako nadanější jedinec. Koneckonců, mluví naším jazykem.
„Tak pojďme zpátky do chatky,“ navrhnu. „Pokud vím, tvůj druh je náchylný na podchlazení. Portál!“ napřáhnu před sebe ruku a vzduch se zvlní modrým blyštivým jasem. „Po vás, pane,“ pokynu laškovně svému novému společníkovi. Projde s mírným zdráháním zpátky. Chápu, ale kdyby letěl, bylo by mu špatně víc. Dobře že nejspíš nic nejedl. Je strašně hubený. Vejdu za ním a hned otevírám dveře malé kamenné chajdy. Nechám ho vejít, vstoupím za ním, a dveře pro jistotu ochráním magickým zámkem. Zvenku teď otevřít nepůjdou.
Zavede mě do místnosti s krbem, kde jsou sice polena, ale oheň nehoří. Plivnu na polena, abych udělal rychle teplo. Ani se nelekl, když mi z pusy vyletěl oheň. Tak to je poprvé. Vážně bude jiný. Se zaujetím si ho prohlížím. Má na sobě vytahaný bílý svetr a dívá se většinou do zdi nebo do země. Je zamyšlený. To se mi líbí. Sám rád trávím dny zíráním a přemítáním. Nebo čtením. Anebo držením knížky v rukou a přemítáním a zíráním během toho…
„Cože?“ cuknu sebou. Zjevně na mě teď mluvil… Zasnil jsem se.
„Jestli si dáš čaj?“ směje se. Ví přesně, co se stalo. Vidím to na jeho výrazu. Jak to, že to ví?
„Dám, rád, díky“ usměju se na něj.
Sedíme spolu u ohně a nic neříkáme. Mně to vyhovuje. Možná jsem zaklínač, ale kromě zaklínadel nemluvím zrovna rád. Pokud tedy není den, kdy nedělám nic, než jen mluvím. Ale to se mi stává málokdy. Jsem samotář… Dřevo příjemně praská, což je takhle v tom malém krbu velmi příjemné pozorovat. Když si vzpomenu, jak mi vypálili věž, to už tak příjemné nebylo. To je ale hodně dávná vzpomínka. Jiný čas. Jiný svět. Ale lidi jsou všude lidi… A pak jsou tu někteří, kteří jsou něco víc. Kteří se tu choulí ve vytahaném svetru, s hrnkem čaje v ruce, koukají do ohně… A u kterých mám pocit, že jsme se vždycky měli potkat. A nikdy mě nenapadlo, že takové spojení mezi drakem a člověkem může existovat. Ale možná žádné spojení není. Možná jsem prostě jen dlouho sám a potřebuju kontakt. Ale tenhle kluk… Tenhle zvláštní člověk…
„Kolik je ti let, draku?“ zeptá se najednou. Pořád kouká do ohně.
„Na to neumím odpovědět. Roky jsou na každém světě jinak dlouhé, a já tu byl, když se světy tvořily. Na vašem světě jsem dvacet dva vašich roků. Je to hezký svět. Mírný,“ usmívám se na něj. Ale dívá se pořád do plamenů. Nakloním hlavu, moje dlouhé modré vlasy se zavlní a on se na mě podívá. Je to pocit, jako když jsem tenkrát nařídil, že rozbijeme magické koule na jiném světě a ten svět se tím roztrhl. Podobně to ve mně hrklo tehdy. Takový úlek a zároveň úleva. Když je něco správně, ale vy se toho bojíte. A bojíte se toho, co vám to udělá a co to znamená.
„Draku?“
„Mhm?“
„Máš jméno?“
„Samozřejmě.“
„A řekneš mi ho?“
„Jednou ano. Prozatím mi říkej Roy.“
„Lance,“ kývne na mě. Já na něj.
Je čas jít. Zvedám se. Neříká nic. Chápe to? To je zvláštní. Mě nikdo takhle nechápe. Vždycky musím všechno vysvětlovat. Tady ne.
„Royi?“
„Mhm?“
„Hug?“
„Mhm.“
Zámek mu nechám působit do úsvitu, aby se v klidu vyspal. Ale stejně radši budu hlídat na nedalekém kopci, aby na něj nikdo nenaléhal. Ne dnes v noci. Nikdy jsem nespal moc dobře.
***
Pokračování povídky najdete na mém Patreonu: Hi, Lance
Přehled všech povídek najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!