UPOZORNĚNÍ:
Povídka se dotýká témat smrti a znásilnění, obsahuje explicitní jazyk a znepokojivé detaily.
Robert nebyl vyloženě sympaťák. Nebyl ani ošklivej. Byl to takovej ten průměrnej vesničan s prázdným pohledem v modrých očích. Ještě jako malý Bobík byl otylé děcko, které se v pubertě nápadně vytáhlo a začalo si říkat Bobo. Samozřejmě hrál fotbal, a samozřejmě byl v dobrovolných hasičích, a samozřejmě pil pivo. Naposledy jsme spolu pořádně mluvili, když jsme ve třinácti chodili s klukama z vesnice na tajňáka kouřit do Háječku za jeho barákem. Tehdy mi znalecky promlouval do duše, jak si ještě jednou rád tu dechovku poslechnu. Mám dojem, že nikdy neviděl nikoho přes padesát, jak poslouchá například big beat. No, s takovým starcem v těle chlapce jsem se ale kamarádit nechtěl, a naštěstí ani nemusel. Když jsem se později dozvěděl, že si ve dvaceti na diskotéce (!!) naprcal s neznámou holkou dítě a že se stal hrdým traktoristou, řekl jsem si, že se kruh uzavřel. Nebo alespoň země nad jakoukoli nadějí na to, aby z něj byl někdy zábavný nebo alespoň zajímavý člověk.
V létě bývá u naší vesnice poměrně sucho a horko. Je to takové to počasí, před kterým nás lidová slovesnost varuje prostřednictvím polednic. Já v tom horkosuchu chodívám na procházky do polí. Když pomine období pylů, je tam krásně. Sleduju, jak se obilí ze zeleného mění do zlatava, jak se kukuřice vypíná nad moji hlavu, v tom všem dovádějí králíci a srny, nad nimiž krouží káňata a havrani. Je to idyla jak z Ladových obrázků, jen tam všude neběhají chlapci s holými zadnicemi a hranatými prsty. Jediné, co tu nádheru narušuje, jsou zemědělské stroje. Rachtající, vrčící, syčící, stříkající, sekající, orající. Běžně si beru sluchátka, která nasadím právě v případech, kdy symfonii ptactva ruší lidské nesmysly. Ten den jsem si sluchátka zapomněl a musel jsem vrčení přetrpět, než jsem minul pole, které kdysi patřilo mému dědovi. Mimoděk jsem se podíval, který to nýmand mi kazí odpolední odpočinek. Nebyl jsem ani překvapený, že je to Bobo. Ledabyle jsem mávnul, nečekal jsem, až zamává zpátky, a šel jsem si dál po svých. Vtom jsem uslyšel vysoký táhlý zvuk. Jako ženský křik nebo pláč. Zastavil jsem, abych se zaposlouchal. Nic. Jen rachot, přehlušující splašený cvrkot kobylek a zpěv nadrženého ptactva. Hm, asi skříplo nějaké železo v Zetoru, pomyslel jsem si. To se stává.
Přesto mi to nedalo, a na druhý den jsem znovu zamířil k bývalému dědovu poli. Bylo rozryté, připravené na druhou sezónní setbu. Jistě sem teď přijde řepka, napadlo mě. Kromě smutné, zubožené a schnoucí hlíny bez života jsem ale neviděl ani neslyšel nic neobvyklého. Dnes žádné stroje, jen ptáci a kobylky. Byly asi tak dvě hodiny odpoledne. Žár byl nepříjemný, nevydržel jsem dlouho stát a pozorovat. Seběhl jsem z kopečka k rybníku, rozehnal sinice a zchladil si alespoň nohy.
Třetí den jsem během odpoledne očekával návštěvu, a proto jsem svou pravidelnou procházku posunul na dřívější hodinu. Vycházel jsem něco po poledni, abych byl do půl druhé zpátky a ve sprše. Nechtěl jsem se zdržovat, takže jsem šel v tempíčku. Když jsem míjel dědovo pole, nenapadlo mě se nikterak pozastavovat. Uprostřed pole sbírala nějaká dívčina květy, ale já neměl čas se jí zaobírat. Viděl jsem ji v spíš periferně. Měla na sobě bílé šaty – asi nějaký letní výprodej, a napadlo mě, že jí v nich musí být, navzdory bílé barvě, poněkud horko. Já, jen v šortkách, jsem potem blyštěl do daleka. Zpívala si nějakou povědomou písničku, což bylo jediné, co jsem zaslechl, než jsem odešel z doslechu. Návštěva přijela jen na rychlou kávu, že pak ještě něco má. Byl to můj ex, rozešli jsme se už dávno, ale vycházíme spolu s Jirkou docela hezky. Občas mám pocit, že by to chtěl dát zase dohromady, ale já na to nejsem připravený. Mám ho rád, ale vztah už ne. Nechci mu zase ublížit. Večer jsem byl zase sám. Když jsem zalíval záhon vlastních kytek, napadlo mě, co ta holka na tom čerstvě zoraném poli asi tak natrhala. Přesto jsem byl přesvědčený, že jsem v její ruce zahlédl kytici kopretin.
V sobotu pršelo, takže jsem na procházku nešel a místo toho využil hezkého vzduchu a dal si domácí kardio a pilates. Večer jsem jen tak ze zvědavosti otevřel Grindr. Obvykle to tu nemá smysl, nejbližší kluci jsou přes dvacet kiláků a zjevně nikdo nedisponuje autem, aby přijel. Takže to tu ani neotvírám, ale nějak mě napadlo, že to zkontroluju. Jaké bylo moje překvapení, když jsem kilometr od sebe objevil prázdný profil s popiskem „R“. Robert? Že by? Že by snad idylický život rolníka, co má v osmadvaceti tři děti a ženu, kterou ani nemá rád, nebyl ideální? Tapnul jsem ho, ale nereagoval, ani nenapsal. Hm. Dobře mu tak.
V neděli jsem šel na procházku zase dřív. Sice jsem návštěvu nečekal, ale chtěl jsem se podívat, co uprostřed čerstvě zoraného pole asi tak za poledne roste. Navíc odpoledne chodí v neděli pejskaři a musím je zdravit, a to nemám rád. Kromě pár oportunistických plevelů jsem v rozryté ornici nic neobjevil. Ani nikoho. Pak jsem nadskočil, a málem jsem se na místě posral, když mi zblízka do ucha vzdechl ženský hlas. Odskočil jsem a popoběhl jak potrefená pipina. No, kdyby to někdo viděl, bylo by z toho jistě i vtipné video. O tom skřeko-kviku, co jsem při tom vyloudil, raději vůbec nemluvě. Otočil jsem se, abych zjistil, kdo mě tak vyděsil. Samozřejmě to byla ta dívčina. Zase oděná v těch bílých staromódních šatech, pod nimiž muselo být strašně horko. Přes obličej měla závoj, přidělaný ke květované tiáře. Oddechl jsem si a usmál se.
„Omlouvám se, nečekal jsem vás tu,“ zkusil jsem zdvořile.
Usmála se a mávla rukou. Neviděl jsem přes závoj moc, ale dokázal jsem říct, že je blondýnka, a nejspíš velmi půvabná. Růž jejích tváří prosvítala i pod závojem a oči se jí leskly.
„Promiňte, kde jste vzala ty květiny? A proč je sbíráte tady?“ nezvládl jsem se nezeptat.
Opět nic neřekla, ale ukázala gestem na zemi pod sebou. Nechápal jsem. Sehnula se, uchytila neviditelnou květinu a zkušeným pohybem trhla vzhůru. V tom momentě se jí v ruce objevila čerstvá kopretina. Tohle zopakovala ještě třikrát a já jsem koukal jako u vytržení. Sedě na poli, v šortkách, ruce v hlíně, civěl jsem jak vrána. Dívka se jen pousmála, zamávala mi, otočila se a zmizela. Jako by na tom místě nikdy ani nestála. Podíval jsem se na svůj fitness náramek. Bylo přesně 13:05.
Odpoledne jsem si pak hledal něco o polednicích, a kromě Erbena jsem našel spoustu zajímavých, leč dosti monotónních informací. Všechny mají vypadat jako stařeny nebo nahaté ženy. Někdy jsou křivé, hnědé, zahalené v prostěradle nebo s kopýtkem. Takže to asi tahle dívčina nebude.
Večer jsem znovu otevřel Grindr, protože jsem byl zvědavej, a ejhle – R. odepsal. Pár krátkými zprávami jsme si domluvili sraz v Háječku. Tak jsme jako děti říkali malému lesíku na kopečku vedle Robertova domu. Jen jsem doufal, že mi tam nechce zahrát dechovku. A taky jsem doufal, že je to vážně on. Protože fotku samozřejmě ani omylem neposlal.
Byl to on. Přišel. Neřekl ani slovo. Velmi neobratně mě chytil, kleknul, a vykouřil mě do konce. U toho si vyhonil. Pak se beze slova sebral a odešel. Ne, že bych podobný akce ještě nezažil, ale tohle bylo zvláštní. Připadal jsem si podivně zneužitej. Jasně, bylo to konsensuální, ano, chtěl jsem to. Ale potom… To bylo prostě jen divný. Trošku jsem nevěděl, co si mám myslet. Na Grindru pak už samozřejmě žádný profil nebyl.
*
Je pondělí, něco po poledni a já se vydávám na svou obvyklou poobědovou procházku. Trasu měním málokdy, takhle je to příjemných pět kiláčků, což po jídle bohatě stačí, navíc v tom parnu je to spíš za trest, takže určitě nepřidávám. Ne, že by se mi nechtělo – dělá mi to dobře, ale je to občas náročnější.
Dneska jdu pomaleji než obvykle. Hodně jsem se nacpal a nechci, aby to ve mně žbluňkalo. Je příjemně. Na nebi se honí mráčky, večer asi bude pršet. Díky tomu fouká příjemný vlahý větřík, který mě hladí po bocích a dezodorizuje mi podpaží. Blížím se k dědovu poli a před sebou vidím obrovský oblak prachu. Samozřejmě, zorané pole je třeba zvláčet. Rozhlídnu se. Prach lítá v takovém okruhu, že se mu nejde vyhnout. Vezmu to tedy rychleji. Sluchátka si nandávat nebudu, ani je vytahovat z ledvinky. Nechci z nich pak čistit ten prach. Stačí, že to budu smrkat ještě pozítří…
Když kvapně procházím kolem pole, blíží se přímo ke mně traktor s bránami. Samozřejmě ho řídí Bobo. Zkusím napravit svůj včerejší divný pocit, široce se usměju a zamávám. Tentokrát koukám, ale pozdrav mi nevrací. Zírá na mě tvrdým pohledem, jako bych mu něco provedl. Pozastavím se, ale pak se znovu nadechnu prachu a uvědomím si, že to klidně může počkat na jindy. Dám se zase do kroku, než traktor vyjede z pole a zahradí mi cestu dál. Vidím a slyším, jak se zvedají brány na návěsu a Bobo se naklání ke mně. Se skřípením se otevřou dveře na pravé straně vozu.
„Sedej,“ houkne Bobo přes klokotající motor. Že by měl zájem o nějaký přídavek, takhle mezi prací? No dobře, já se bránit nebudu, žejo. Chytím se za špinavé madlo a vytáhnu se do kabiny. Bobo se natáhne přese mě a práskne dveřmi. Cítím pižmo jeho potu a něco uvnitř mě výskne vzrušením. Toužebně se na něj podívám. On se podívá na mě. A vzápětí ucítím tupou bolest na spánku a udělá se mi špatně. Zamotá se mi hlava a svět se setmí. Poslední, co vidím, je jeho znechucený výraz v tupém obličeji.
*
Mezi brázdami vykukují z bramborové řádky neposedné kopretiny. Marjánka je měla vytrhat, když klíčily, aby nebraly vláhu erteplím, ale nechala je, aby rostly v poli a mohla je pak chodit trhat. Pantáta Metoděj to sice věděl, ale nechal svou sestru, aby si tohle malé potěšení řídila po svém.
Co se to děje? Kdo jsem a kde jsem a co tu dělám? Je to sen? Asi ano.
Stojím v poli, rozkročmo nad brázdou, z níž mám trhat plevel a nad sklenicí, kam sbírám americké brouky. Marjánku mám rád, chtěl bych si ji vzít, ale ten kluk Kopeckejch ji při tancovačce zbouchnul, tak si můžu nechat zajít chuť. Teď se bude muset vdát za něj. A při tom, mně by to nevadilo, já bych si ji klidně vzal, a to dítě s ní vychoval.
U všech buzen, kdo sakra jsem? Toník Kulhánků. Jak to vím? To nejsem já. Jasně, začíná mi to docházet, to bude nějaká vzpomínka. Možná příběh, co mi někdo vypravoval.
Támhle jde. Moje Marjánka. Vždycky mi poskočí srdíčko, když se na ní podívám. Je mi tak nějak hřejivo. Ale co to? Ona plače! To ne. Nesnesu pohled na Marjánku, když pláče.
Kluku, ty jsi chodící patos…
„Marjánko milá, dobré poledne, co se děje? Je čas oběda?“
Marjánka pokýve hlavou a hřbety rukou rychle utírá slzy. Popotahuje nudle, ale nechce, abych věděl, že plakala. Tak já se jí na to zeptám až večír. Usměju se na ní a odcházím.
Ale já zůstávám. Proč? Moment, já Marjánku znám, je mi povědomá. Je to ta… Polednice! Ale nemá svatební šaty, ani závoj. Má na sobě modré puntíkaté šatečky a zástěru a ruce má poprášené od mouky. Všichni čeledíni včetně Toníka postupně následují jejího bratra – mého pradědu – zpátky k vesnici. Marjánka ještě zůstává, aby si natrhala kopretiny. Když se nikdo nedívá, nechá kytky kytkami a znovu se dá do pláče. Vzlyká usedavě, až se tomu Toníkovi nedivím, že se mu na to nekouká hezky. Je mi jí líto. Chtěl bych něco udělat, pohladit ji nebo pomoci, ale já tu přeci nejsem. Nebo…
Dojdu k ní a pohladím ji po rameni. Jemně, aby se nelekla jako já. Otočí se na mě. Takže mě vidí! A není vyděšená, takže nejsem strašidlo. Usmívá se s lítostí v očích.
„Ty sis to rozmyslel, Dušane?“ popotáhne.
V tom jí zboku na hlavě přistane sekera. Naplocho, ale bolet to muselo. Ale to já ne! Kdo to… Otočím se. Za mnou stojí blonďatý jinoch s tím nejtupějším výrazem na světě. Ale jasně, že ho poznávám. To je nepochybně Bobův předek.
A pak mi to všechno dojde – prateta Mařenka se ztratila kdysi na poli a nikdo ji nikdy nenašel. A já teď sleduju, jak se to stalo. Vím, že s tím nic nenadělám, a drásá mě to o to víc.
Márinka se už netváří lítostivě ani překvapeně, ale vyděšeně. Rukou se drží za tvář a z obočí jí crčí stružka krve. Nezmůže se na slovo, je v šoku. Dušan se rozkročmo nad ní rozpřahuje sekyrou k smrtící ráně. Vím, že je to k ničemu, ale stejně si stoupnu před ní, abych ho zastavil. Sakra, vždyť je těhotná! To jsme ani v rodině nevěděli. Sekera samozřejmě proletí skrze mě, protože tam pochopitelně nejsem.
Nechci se na to koukat. Zůstávám stát a neohlížím se.
Na místě, kde před chvílí stál Dušan, se z tetelícího poledního vzduchu zhmotňuje obraz Márinky ve svatebních šatech. V ruce drží kytici kopretin a přes obličej jí visí krajkový závoj. Stojím teď přímo proti ní a vím, že mě vidí. Chci se ohlédnout za sebe, abych věděl, jestli tam ještě leží a co s ní Dušan dělá. V poslední chvíli mi volnou rukou jemně pohladí tvář a zastaví mě.
„To nechceš vidět, Matouši. Pak už to vůbec nebylo hezký,“ usměje se na mě, laskavě a smířlivě. Okolní vzduch se zachvěje a místo řádků brambor mám pod nohama prašnou nezdravou půdu, hladce a čerstvě uvláčenou. Márinka stojí pořád přede mnou a svět má zvláštní mlhavý opar. Přímo pod našima nohama vyrůstá pár kopretin, ale vím, že tam nejsou. Ale my tam teď taky nejsme. Do polí, mimo dosah zraků, se pomalu vzdaluje traktor se zvednutými bránami.
„Jsi hodný, Matouši,“ pokračuje Márinka, „že jsi si mě chtěl zastat. Že sis stoupnul přede mě. Víš, že jsem svýho chlapečka chtěla pojmenovat taky Matouš? Po dědovi…“
„To je hezký,“ usměju se na ni. „A co teď? Budeme tady navěky strašit? Oba zlikvidovaní nerozhodnými blbečky z rodu Kopeckejch?“
„Ani náhodou,“ usměje se tajemně. „Díky tobě se můžeme oba zachránit.“
„Jak?“
„Až na to přijde, zavolej mě. Ale tak, ať neví, kdo jsem. Ať neví, koho voláš. A já přijdu.“
S těmi slovy zmizí všechno.
*
Tma se pomalu rozestupuje a já se svázanýma rukama kodrcám v kabině Zetoru směrem k malé zarostlé remízce. Přijdu k sobě akorát, když traktor zastaví. Mimoděk kouknu na fit náramek. Za pět minut jedna. Nemáme moc času.
Bobo vystoupí, obejde traktor, otevře z mojí strany a stáhne mě ze sedadla.
„Jsi při sobě? Dobře. Chci, abys u toho na mě koukal.“ Mluví zastřeně, jako by měl žízeň.
Vleče mě někam mezi stromy, sotva klopýtám v závěsu. Ještě se mi motá hlava. Mezi stromy leží veliké kameny pokladené nasbíraným mechem. Normálně by mě to bralo, ale teď mám strašný strach.
„Tak poslouchej, ty buzerante. Já žádnej zasranej buzík nejsem, a ty to vo mně nebudeš nikde vykládat,“ začne.
„Proč bych to…“
„Drž hubu!“ vlepí mi facku. Do očí se mi derou slzy. „Ty mi teď podržíš jako správná čubička, a jestli vo tom cekneš, tak tě zabiju, je ti to jasný?“
Kdybychom se na tomhle domluvili, byl by to perfektní role-play. Ale takhle vynuceně se mi z toho zvedá žaludek. Je mi zle, motá se mi hlava a nedokážu vymyslet žádný únik. Bobo mě hodí zády na kámen. Je na něm sice mech, ale stejně to bolí. Vyrazil mi dech. Ruce mám pořád svázaný a nemám vůbec sílu se bránit. Tělo jako by vypovědělo službu. Vidim, jak stojí nade mnou rozkročmo a rozepíná si montérky. Stoupne si přímo nade mě a začne močit.
„Napřed tě pochčiju, ty čubičko. Líbí se ti to, co?“ usmívá se zvráceně. Vůbec ho takhle neznám.
Nedokážu se hnout. Cítím, jak se teplá moč vsakuje do mých šortek, jak mi stéká po prsou. Cítím pronikavý zápach čpavku. Navzdory tomu, jak je mi z toho zle, můj penis reaguje přesně opačně. A staví se do pozoru.
„Já věděl, že se ti to bude líbit, ty kurvičko zasraná.“
Nikdy jsem neslyšel Boba promluvit tak chtivě. Tak cíleně. Netušil jsem, že to v sobě má. Když mě zvedá a otáčí, ani nevzdoruju. Pokládá si mě na všechny čtyři a stahuje mi prochcaný šortky. Hraje si prstem s mojí dírkou a podle toho, jak se chvěje, je mi jasné, že si ho druhou rukou honí. Než k čemukoli doje, všimnu si, že mezi kameny vykukuje z mechu a listí něco drobného a bílého. Měl jsem sice anatomii jen rok, ale je mi dost jasné, že to je phalanx – první nebo druhý. A je jich tam víc. Na kloubech ještě blednou zbytky masa. Ten hajzl.
Když mi začíná docházet, jaký bude můj osud, rozhodnu se jednat. Nejdřív samozřejmě sevřu co nejpevněji svěrač, aby se ani s tím svým cvrčkem nikam nedostal. A pak si začnu polohlasně recitovat Erbena. Jedu to rychle, abych to stihl. Podle sténání a hekání se to Bobovi asi líbí. Nejspíš už mu i stojí. Jenže mi nerozumí. A kromě toho ani netuší, co já vím…
Zrovna se snaží mi ho tam našroubovat, když se dostanu k té správné části. Přes bolest zakřičím nahlas: „Pojď si proň, ty polednice! Pojď, vem si ho, zlostníka!“
A v tom někdo, od ornice, láme stébla v kotníkách.
Na víc se nezmůžu. Slyším pohyb a jen doufám, že to je Márinka. Moje tělo je vyčerpané stresem a ránou do hlavy a já jen s úlevou upadám do mechu. Všechno dál mi splývá v jedno. Slyším úlek, tupou ránu, dusivý sten, ženský vzlyk, mužské chroptění. Pak vše utichne.
„Ššš, no tak,“ hladí mě po rameni známá ruka. Ale slyším mužský hlas. To ne! Tak ono se nic nestalo? Ale to není Bobův hlas… Zvednu hlavu. Vedle mě sedí na kameni můj Jirka. Akorát je průhledný a na spánku má naschlou krev.
„Co se, jak…“ snažím se najít slova a dát tomu všemu smysl.
„To on mě probudil,“ promluví Márinka. Už na sobě nemá šaty a závoj a v ruce nesvírá kytici kopretin. Má své modré puntíkaté šatky se zástěrou a ruce od mouky. Stojí nad nehybným tělem zarudlého Roberta. Není na něm zjevný ani šrám a zdá se, že se udusil. Dívám se jistě velmi vyjeveně, protože jsem totálně zmatený. I když pomalu mi to spíná.
„Nespravedlivá smrt,“ promluví Jirka. „Nikdy jsem na to nevěřil, ale podívej se na mě… Prvotřídní duch. Moje tělo hnije tady pod tím kamenem.“ Teď si teprve uvědomím, že tu nepatrně cítím nasládlou vůni hnijící mrtvoly. Při té představě se mi už definitivně navalí a moje tělo nezvládne udržet oběd. Vrhnu skrz Jirkova ducha. „To nebylo moc lichotivý,“ pronese cynicky, „ale chápu.“
„Omlouvám se, už je toho trochu moc. Takže ty jsi ode mě nejel domů, ty jsi šel za ním?“ dovtípím se.
„Náhodou jsem otevřel Grindr a byl tu někdo jeden kilák, tak jsem to zkusil, ale jaksi to dopadlo takhle,“ pokyne Jirka pod sebe. „Ale moje smrt probudila Márinku a já vím, že na tyhle věci věříš, tak jsem jí řekl, ať se ti zjeví, že to určitě vyzkoumáš a uvedeš na pravou míru. A nakonec jsme místo toho my museli pomoct tobě.“
„Chlapci, já vás nechci vyrušovat, ale já už jsem mrtvá pár pokolení, a ráda bych se ještě rozloučila, než úplně zmiznu,“ připomněla se Márinka. „Jak říkal Jiřík, jeho blížící se smrt probudila ze spánku mně a chtěla jsem tě varovat, a pak, abys odkryl i můj příběh a prokázal spravedlnost. Nečekala bych, že se ta zloba přenese z Dušana i na jeho potomky. Inu, hříchy otců…“ Márinka si upřímně povzdechne a usměje se na nás. „Matouši, ty teď budeš muset žít za nás za všechny. Ne, že umřeš mladej!“ hrozí mi žertovně ukazováčkem, druhou ruku v bok, jako správná selka. „Koukej žít dlouho a spokojeně. Něco jsem ti zařídila, takže budeš moct klidně zase hospodařit, nebo to třebas prodej a jeď na cestu kolem světa. Hlavně žij a buď spokojenej, a veselej, a prostě činanej kluk. Já už spokojená jsem, krevní msta mi stačí. Takže já mizím, do nebíčka do peklíčka,“ směje se hravě, „a vy tady nezlobte,“ mrkne na nás a zmizí v závoji jasného světla.
Úsměv a úlevu ve mně vystřídá lítost a smutek.
„Jirko, ty… Já… Jsem ti nechtěl znova ublížit a…“ zalykám se.
„Klid,“ položí mi průhledný Jirka svou chladnou ruku na rameno. „Když umřeš, tak najednou všechno víš. Ale jak říkala Maruš, ještě chvíli neumírej, jo? Já teď taky budu muset jít. Ty zavolej stodvanáctku. Řekni, že tě chtěl znásilnit a pak najednou ztichnul. Klidně řekni všechno, jen vynech Maru a mě. Budou to považovat za infarkt. Řekni jim o těch mejch prstních kůstkách pod kamenem. Ale nekoukej se tam. Je tam i zbytek ruky a všechno. Ale to není ožraný. Já vim, nechutný, no,“ pokrčí rameny. „A prosim tě, Matu, žij, nelituj se. Já ti odpouštím. Nikdy jsem ničeho s tebou nelitoval,“ usměje se. „Mám tě rád.“
Pak mě průhledný Jirka obejme, dá mi ledovou pusu na levou tvář, po níž se kulí veliká slza. Vzápětí objímám jen vzduch. Cítím všechno možné, ale z velké části najednou i úlevu. Takže teď se nezhroutit, zavolat 112 a přečkat do večera. A pak, jak nařídili mrtví, budu žít.
Pokud vás povídka bavila a chcete mě podpořit, můžete se podívat na Patreon, kde najdete také alternativní AI arty k této povídce. https://www.patreon.com/MattKeanan
Další povídky najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!