UPOZORNĚNÍ:
Povídka se dotýká témat smrti a znásilnění, obsahuje explicitní jazyk a znepokojivé detaily.
Robert nebyl vyloženě sympaťák. Nebyl ani ošklivej. Byl to takovej ten průměrnej vesničan s prázdným pohledem v modrých očích. Ještě jako malý Bobík byl otylé děcko, které se v pubertě nápadně vytáhlo a začalo si říkat Bobo. Samozřejmě hrál fotbal, a samozřejmě byl v dobrovolných hasičích, a samozřejmě pil pivo. Naposledy jsme spolu pořádně mluvili, když jsme ve třinácti chodili s klukama z vesnice na tajňáka kouřit do Háječku za jeho barákem. Tehdy mi znalecky promlouval do duše, jak si ještě jednou rád tu dechovku poslechnu. Mám dojem, že nikdy neviděl nikoho přes padesát, jak poslouchá například big beat. No, s takovým starcem v těle chlapce jsem se ale kamarádit nechtěl, a naštěstí ani nemusel. Když jsem se později dozvěděl, že si ve dvaceti na diskotéce (!!) naprcal s neznámou holkou dítě a že se stal hrdým traktoristou, řekl jsem si, že se kruh uzavřel. Nebo alespoň země nad jakoukoli nadějí na to, aby z něj byl někdy zábavný nebo alespoň zajímavý člověk.
V létě bývá u naší vesnice poměrně sucho a horko. Je to takové to počasí, před kterým nás lidová slovesnost varuje prostřednictvím polednic. Já v tom horkosuchu chodívám na procházky do polí. Když pomine období pylů, je tam krásně. Sleduju, jak se obilí ze zeleného mění do zlatava, jak se kukuřice vypíná nad moji hlavu, v tom všem dovádějí králíci a srny, nad nimiž krouží káňata a havrani. Je to idyla jak z Ladových obrázků, jen tam všude neběhají chlapci s holými zadnicemi a hranatými prsty. Jediné, co tu nádheru narušuje, jsou zemědělské stroje. Rachtající, vrčící, syčící, stříkající, sekající, orající. Běžně si beru sluchátka, která nasadím právě v případech, kdy symfonii ptactva ruší lidské nesmysly. Ten den jsem si sluchátka zapomněl a musel jsem vrčení přetrpět, než jsem minul pole, které kdysi patřilo mému dědovi. Mimoděk jsem se podíval, který to nýmand mi kazí odpolední odpočinek. Nebyl jsem ani překvapený, že je to Bobo. Ledabyle jsem mávnul, nečekal jsem, až zamává zpátky, a šel jsem si dál po svých. Vtom jsem uslyšel vysoký táhlý zvuk. Jako ženský křik nebo pláč. Zastavil jsem, abych se zaposlouchal. Nic. Jen rachot, přehlušující splašený cvrkot kobylek a zpěv nadrženého ptactva. Hm, asi skříplo nějaké železo v Zetoru, pomyslel jsem si. To se stává.
Přesto mi to nedalo, a na druhý den jsem znovu zamířil k bývalému dědovu poli. Bylo rozryté, připravené na druhou sezónní setbu. Jistě sem teď přijde řepka, napadlo mě. Kromě smutné, zubožené a schnoucí hlíny bez života jsem ale neviděl ani neslyšel nic neobvyklého. Dnes žádné stroje, jen ptáci a kobylky. Byly asi tak dvě hodiny odpoledne. Žár byl nepříjemný, nevydržel jsem dlouho stát a pozorovat. Seběhl jsem z kopečka k rybníku, rozehnal sinice a zchladil si alespoň nohy.
Třetí den jsem během odpoledne očekával návštěvu, a proto jsem svou pravidelnou procházku posunul na dřívější hodinu. Vycházel jsem něco po poledni, abych byl do půl druhé zpátky a ve sprše. Nechtěl jsem se zdržovat, takže jsem šel v tempíčku. Když jsem míjel dědovo pole, nenapadlo mě se nikterak pozastavovat. Uprostřed pole sbírala nějaká dívčina květy, ale já neměl čas se jí zaobírat. Viděl jsem ji v spíš periferně. Měla na sobě bílé šaty – asi nějaký letní výprodej, a napadlo mě, že jí v nich musí být, navzdory bílé barvě, poněkud horko. Já, jen v šortkách, jsem potem blyštěl do daleka. Zpívala si nějakou povědomou písničku, což bylo jediné, co jsem zaslechl, než jsem odešel z doslechu. Návštěva přijela jen na rychlou kávu, že pak ještě něco má. Byl to můj ex, rozešli jsme se už dávno, ale vycházíme spolu s Jirkou docela hezky. Občas mám pocit, že by to chtěl dát zase dohromady, ale já na to nejsem připravený. Mám ho rád, ale vztah už ne. Nechci mu zase ublížit. Večer jsem byl zase sám. Když jsem zalíval záhon vlastních kytek, napadlo mě, co ta holka na tom čerstvě zoraném poli asi tak natrhala. Přesto jsem byl přesvědčený, že jsem v její ruce zahlédl kytici kopretin.
V sobotu pršelo, takže jsem na procházku nešel a místo toho využil hezkého vzduchu a dal si domácí kardio a pilates. Večer jsem jen tak ze zvědavosti otevřel Grindr. Obvykle to tu nemá smysl, nejbližší kluci jsou přes dvacet kiláků a zjevně nikdo nedisponuje autem, aby přijel. Takže to tu ani neotvírám, ale nějak mě napadlo, že to zkontroluju. Jaké bylo moje překvapení, když jsem kilometr od sebe objevil prázdný profil s popiskem „R“. Robert? Že by? Že by snad idylický život rolníka, co má v osmadvaceti tři děti a ženu, kterou ani nemá rád, nebyl ideální? Tapnul jsem ho, ale nereagoval, ani nenapsal. Hm. Dobře mu tak.
V neděli jsem šel na procházku zase dřív. Sice jsem návštěvu nečekal, ale chtěl jsem se podívat, co uprostřed čerstvě zoraného pole asi tak za poledne roste. Navíc odpoledne chodí v neděli pejskaři a musím je zdravit, a to nemám rád. Kromě pár oportunistických plevelů jsem v rozryté ornici nic neobjevil. Ani nikoho. Pak jsem nadskočil, a málem jsem se na místě posral, když mi zblízka do ucha vzdechl ženský hlas. Odskočil jsem a popoběhl jak potrefená pipina. No, kdyby to někdo viděl, bylo by z toho jistě i vtipné video. O tom skřeko-kviku, co jsem při tom vyloudil, raději vůbec nemluvě. Otočil jsem se, abych zjistil, kdo mě tak vyděsil. Samozřejmě to byla ta dívčina. Zase oděná v těch bílých staromódních šatech, pod nimiž muselo být strašně horko. Přes obličej měla závoj, přidělaný ke květované tiáře. Oddechl jsem si a usmál se.
„Omlouvám se, nečekal jsem vás tu,“ zkusil jsem zdvořile.
Usmála se a mávla rukou. Neviděl jsem přes závoj moc, ale dokázal jsem říct, že je blondýnka, a nejspíš velmi půvabná. Růž jejích tváří prosvítala i pod závojem a oči se jí leskly.
„Promiňte, kde jste vzala ty květiny? A proč je sbíráte tady?“ nezvládl jsem se nezeptat.
Opět nic neřekla, ale ukázala gestem na zemi pod sebou. Nechápal jsem. Sehnula se, uchytila neviditelnou květinu a zkušeným pohybem trhla vzhůru. V tom momentě se jí v ruce objevila čerstvá kopretina. Tohle zopakovala ještě třikrát a já jsem koukal jako u vytržení. Sedě na poli, v šortkách, ruce v hlíně, civěl jsem jak vrána. Dívka se jen pousmála, zamávala mi, otočila se a zmizela. Jako by na tom místě nikdy ani nestála. Podíval jsem se na svůj fitness náramek. Bylo přesně 13:05.
Odpoledne jsem si pak hledal něco o polednicích, a kromě Erbena jsem našel spoustu zajímavých, leč dosti monotónních informací. Všechny mají vypadat jako stařeny nebo nahaté ženy. Někdy jsou křivé, hnědé, zahalené v prostěradle nebo s kopýtkem. Takže to asi tahle dívčina nebude.
Večer jsem znovu otevřel Grindr, protože jsem byl zvědavej, a ejhle – R. odepsal. Pár krátkými zprávami jsme si domluvili sraz v Háječku. Tak jsme jako děti říkali malému lesíku na kopečku vedle Robertova domu. Jen jsem doufal, že mi tam nechce zahrát dechovku. A taky jsem doufal, že je to vážně on. Protože fotku samozřejmě ani omylem neposlal.
Byl to on. Přišel. Neřekl ani slovo. Velmi neobratně mě chytil, kleknul, a vykouřil mě do konce. U toho si vyhonil. Pak se beze slova sebral a odešel. Ne, že bych podobný akce ještě nezažil, ale tohle bylo zvláštní. Připadal jsem si podivně zneužitej. Jasně, bylo to konsensuální, ano, chtěl jsem to. Ale potom… To bylo prostě jen divný. Trošku jsem nevěděl, co si mám myslet. Na Grindru pak už samozřejmě žádný profil nebyl.
*
Je pondělí, něco po poledni a já se vydávám na svou obvyklou poobědovou procházku. Trasu měním málokdy, takhle je to příjemných pět kiláčků, což po jídle bohatě stačí, navíc v tom parnu je to spíš za trest, takže určitě nepřidávám. Ne, že by se mi nechtělo – dělá mi to dobře, ale je to občas náročnější.
Dneska jdu pomaleji než obvykle. Hodně jsem se nacpal a nechci, aby to ve mně žbluňkalo. Je příjemně. Na nebi se honí mráčky, večer asi bude pršet. Díky tomu fouká příjemný vlahý větřík, který mě hladí po bocích a dezodorizuje mi podpaží. Blížím se k dědovu poli a před sebou vidím obrovský oblak prachu. Samozřejmě, zorané pole je třeba zvláčet. Rozhlídnu se. Prach lítá v takovém okruhu, že se mu nejde vyhnout. Vezmu to tedy rychleji. Sluchátka si nandávat nebudu, ani je vytahovat z ledvinky. Nechci z nich pak čistit ten prach. Stačí, že to budu smrkat ještě pozítří…
Když kvapně procházím kolem pole, blíží se přímo ke mně traktor s bránami. Samozřejmě ho řídí Bobo. Zkusím napravit svůj včerejší divný pocit, široce se usměju a zamávám. Tentokrát koukám, ale pozdrav mi nevrací. Zírá na mě tvrdým pohledem, jako bych mu něco provedl. Pozastavím se, ale pak se znovu nadechnu prachu a uvědomím si, že to klidně může počkat na jindy. Dám se zase do kroku, než traktor vyjede z pole a zahradí mi cestu dál. Vidím a slyším, jak se zvedají brány na návěsu a Bobo se naklání ke mně. Se skřípením se otevřou dveře na pravé straně vozu.
„Sedej,“ houkne Bobo přes klokotající motor. Že by měl zájem o nějaký přídavek, takhle mezi prací? No dobře, já se bránit nebudu, žejo. Chytím se za špinavé madlo a vytáhnu se do kabiny. Bobo se natáhne přese mě a práskne dveřmi. Cítím pižmo jeho potu a něco uvnitř mě výskne vzrušením. Toužebně se na něj podívám. On se podívá na mě. A vzápětí ucítím tupou bolest na spánku a udělá se mi špatně. Zamotá se mi hlava a svět se setmí. Poslední, co vidím, je jeho znechucený výraz v tupém obličeji.
*
Mezi brázdami vykukují z bramborové řádky neposedné kopretiny. Marjánka je měla vytrhat, když klíčily, aby nebraly vláhu erteplím, ale nechala je, aby rostly v poli a mohla je pak chodit trhat. Pantáta Metoděj to sice věděl, ale nechal svou sestru, aby si tohle malé potěšení řídila po svém.
Co se to děje? Kdo jsem a kde jsem a co tu dělám? Je to sen? Asi ano.
***
Pokračování povídky najdete na mém Patreonu: HIGH NOON
Přehled všech povídek najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!