audio verze na Spotify (podcast)
Epizoda k zakoupení na Patreonu (pro nečleny)
František byl nevysoké postavy a velmi jemných rysů. Vždycky se tvářil jako mílius a když se na něj jeden usmál, podle nálady se buď nesměle usmál zpět anebo poplašeně zamrkal a tvářil se, že si nevšiml. Když jsem ho poznal, česal si na hlavě pěšinku a vlasy ulízával pomádou. O několik měsíců později byla pěšinka místy zarostlá a vlasy si vesele poletovaly na jeho hlavě. Byl to takový ten typ, který působí trochu zavalitě, i když vlastně vůbec nemá nadváhu. Než jsme se dali poprvé pořádně do řeči, trvalo to skoro rok. Ale na den, kdy jsme se potkali, si pamatuju perfektně…
První den
„No tak, Metoději, klid, dýchej. Není to poprvý, co jdeš do novýho kolektivu.
Hlavně se vyoutuj hned na začátku, ať to pak není trapný…“ Dívám se na sebe v zrcadle ve výtahu a ujišťuju se, že jsem cool. Cvičit chodim, holky na mě letí. Ale to je přesně to, co nechci. A v minulym kanclu to bylo přesně to, co jsem nesnášel.
Šedesát devět. Příhodný patro pro mě…
Uff. Tak, jdeme na to.
Recepční na mě laškovně zamává. Už mě zná, potkala mě na pohovoru.
Chci k ní přijít a říct „Jsem gay!“, ale něco mě zarazí. Nebo spíš někdo. Pohled jednoho budoucího kolegy. Vrací se z toalety, vlasy má ulíznuté na pěšinku s prdýlkou na čele. Jemnej, malej, milej kluk. Stojí a kouká, přihlouple se usmívá. Když zachytí můj pohled, trhne sebou jako by ho někdo štípnul a spěšně pokračuje do prostor kanclu.
Renata, jak stojí na její cedulce (protože jména já si zásadně nepamatuju), se jen zasměje a zpod nalepovacích řas na mě zamrká: „To byl František, náš…“ Uchichtne se, jako by mi právě říkala nejvíc hot drb posledního století. „Buzíček, hihi, je takovej nesměloučkej…“
Chci se ho zastat, hrozně chci. Ale pořád to neumim. Nejsem na to dost sebevědomej. Hořce se usměju a podám jí svou novou kartičku.
„Jé, to jste vy! Já jsem si to jméno nezapamatovala. Ale vás jo! Fakt se jmenujete Metoděj? To je dobrý. Žádnýho Metoděje ještě neznám. Jak vám říkají?“
„Honza,“ pokrčím rameny. Je to moje přezdívka už od střední. Když jsem nastoupil na Lyceum a podal ruku prvnímu spolužákovi, nechtěl jsem dál bejt Metloděj nebo Metogay… Takže jsem řekl Honza. A ono se to chytlo. Věděli, že se tak nejmenuju, ale říkali mi tak. Od tý doby se tak představuju všude…
Renata sice chvilku zmateně máchá nepřirozeně dlouhýma brvama, ale nakonec přikývne, vstane a podá mi ruku. „Renata. Můžeme si tykat, takže Rendy. Zajdeme později všichni na drink, abychom tě přivítali do kolektivu.“ Usmívá se jak měsíček na hnoji. Příhodné přirovnání. Má lehce nadváhu a vlasy barvený na tu typickou nepřirozenou červenohnědku. Protáhne mou kartičku čtečkou, třikrát ťukne do myši a jdeme do kanclů.
Je to typickej open space prostor s hodně stolama, dobře klimatizovanej, skvěle osvětlenej a vzdušnej. Můj stůl je u okna s výhledem na celou vězeňskou čtvrť. Aspoň, že dole pode mnou je park. Ach, jak mně chybí příroda…
Renata zavolá na všechny, což přesně nenávidim, ale mě se neptá:
„Pozor všichni, novej kolegáček, tohle je Honza a bude dělat fakturace a účtárnu.“
Všichni tak trošku zamávají leklejma rybama a já očima hledám nesmělýho Františka. Uvědomim si, že to byla ta rána, jak spadla židle, protože se zvednul až příliš rychle. Usměju se, ale jen tak pro sebe, aby to nevypadalo, že se mu vysmívám. Mávnu všem nazpátek s úsměvem. Byl jsem na bělení, tak to musim ukázat žejo…
Hodně dlouho trvalo, než jsme pronesli první slova. František se nejdřív dost vyhýbal veškerý konverzaci. Na první skleničku se mnou nešel, jakožto asi půlka kanceláře, která má děti nebo nějaký jiný povinnosti. Samozřejmě tam ale byla Rendy, vožrala se a pak po mně lezla.
Samozřejmě jsem se nevyoutoval, a jak ubíhal den za dnem, věděl jsem, že k tomu opět nedojde… S Františkem jsem oficiálně promluvil až v říjnu, na „Heloweenské party“, což byla taková trapčárna v zasedačce s nápisem s hrubkou, kde se hodně žralo, málo pracovalo a pilo „prosečko“…
První řeč
Sedím v koutě a na noťasu píšu zprávu na zejtra, abych si mohl vzít volno. Chci jít zejtra někam na vycházku nebo tak. Fakt mi chybí příroda. A je mi jedno, že už šla spát, protože je podzim. Kdyby mělo celej den chcát, prostě zejtra jdu a nejede přes to vlak. Piju kolu, těžkou, aspartam dělá rakovinu, nebo aspoň to psali někde… Takže trošku cukru, ale jinak čistá hlava. Holky za mnou chodí, ať jdu na pokec, ale naštěstí jsem tak důležitá osoba, teda pracovně, že se na práci můžu vymlouvat i tady. Berou jako dobrej ústupek, že nesedim u sebe u stolu, ale tady s nima… Šéfová mě dává za příklad a u toho na mě laškovně mrká. A mně z toho mrdá… Achjo. Už aby byl konec!
František sedí v opačnym koutě místnosti a když si myslí, že se nedívám, tak na mě kouká. Chvilku mě drbali s Adélou, ale ta teď jede po Tomášovi, takže má František samotku. Nevypadá, že by ho to mrzelo. Jeho pěšinka postrádá obvyklou pomádu a působí uvolněněji než jindy. Rád bych s ním pokecal, ale nejdřív ta závěrečka…
Uložit a odeslat. Hotovka.
Cola došla. Zavírám noťas, schovám ho do tašky a jdu pro další cukr v lahvi. Tentokrát si dám Frantu. Ne toho kolegu, to pití. Jaká to náhoda, že on jde taky ke stolu s pitím. Koukám, že má v ruce prázdnou flašku od tý žlutý cukrnády. To se právě hodí. Zařídím to tak, abychom se jako náhodou setkali rukama na stejný flašce. Vyšlo to. Mírně ho pohladim po hřbetě ruky, jakože náhodou, a usměju se na něj. „František, viď?“
„Mhm,“ přikývne. „Promiň.“ Bere jinou flašku a briskně se otáčí k odchodu. Chytnu ho jemně za paži a zastavim ho.
„Počkej, ještě jsme se pořádně nepředstavili,“ hledám jeho pohled, ale uhýbá očima. Kouká do země. Normálně bych mu jemně za bradu zvedl obličej, ale tady je moc pohledů. Přiklonim se k němu blíž a zašeptám: „Chci si promluvit o samotě.“ Kouká jak sůva s nudlí, takže toho využiju, protože cítím pohledy okolí. Zvýším hlas a pronesu: „Ten tendr na šipky! Nedal jsi mi to vyúčtování. Zejtra je uzávěrka. Máš to hotový?“ Mrknu na něj a doufám, že bude spolupracovat. Samozřejmě řečený lejstra od něj mám už tři dny a uzávěrka je poslaná. Ale to nikdo neví.
„M-mám to v počítači nahoře,“ zakoktá nervózně. Protože je ale outsider, nikomu nedojde, že ta nervozita je z hraní, a ne kvůli tomu, že by něco nedodal. Nicméně, funguje to.
„Tak mi to pojď poslat, chci si vzít zejtra volno,“ pokynu ke dveřím.
Ostatní už to nebaví, protože to je o práci, a vrátí se k hltání dýňovejch kapkejků od Rendy. Asi jsou dobrý, ale já na sladký nejsem, pokud to není sladkej kluk, jako František…
Vyjedeme výtahem do 69 a vejdeme do kanclu. Na půl kanclu vidí kamera, ale do kuchyňky ne, a vedle kuchyňky sedí František. Takže jdeme, jakože k jeho stolu, ale já sebejistě otevřu dveře do kuchyňky a držím je otevřené. František nesměle vejde, u čehož si nervózně ulízne svoje dvě půlky kolem pěšinky. Je můj opak. Vždycky upravenej, oholenej, v obleku. Zatímco já svoje kudrny nekrotím už dlouho (nemá to smysl), vousy holím jednou za týden (takže většinou mám strniště) a nosim obvykle volnou košili a pod ní tílko. Teď mám košili ležérně rozepnutou, takže jsou vidět svalíky, na kterejch tak často makám. Ale člověka jako Františka asi tohle nezaujme. Tady se musí intelektem. Naštěstí, v tomhle ohledu taky nezaostávám.
„Honza,“ podávám mu ruku.
„Franta,“ přijme nesměle. Pevně tisknu leklou rybku. Ale snaží se. Kouká mi na prsa. Teď mu ten obličej za bradu jemně zvednu. Koukne mi do očí, usměje se a pohledem i hlavou uhne stranou. Vidím, že se klepe.
„Je tu zima, co? Na noc tu netopí a ty okna jsou fakt blbě udělaný,“ zkusim prolomit ledy.
„Jo, to asi jo,“ zamumlá.
„Františku, můžu ti říkat Františku?“ Pokrčí rameny. Kouká se na spodek ledničky. „Máš hlad?“ zeptám se. Zavrtí hlavou a jde k oknu. Opře se o parapet a kouká na světýlka venku. Tady svítí jen udržovačka, ale stejně vidim jeho obličej v okně. Přistoupim blíž, ale tak, aby o mně věděl. Necuká se, neutíká. Položím mu jemně ruku na rameno a koukám z okna s ním. Cítím, že se jemně chvěje. „Je ti dobře?“ podívám se na něj a přestanu na něj fyzicky naléhat. Koukne se za mou rukou, skoro až toužebně. Otočí se, takže teď koukáme jeden na druhýho a vedle nás světýlkuje noční Praha.
„Honzo,“ začne opatrně a pohled mu uteče z okna. Je vidět, že o každym slovu přemýšlí. „Mně se líbíš. Samozřejmě, že se mi líbíš. Všem se líbíš. Ale já nejsem pro tebe. Já jsem jen tichá puťka, co sedí v koutě a neumí se nikomu podívat do očí.“ Kouká u toho z okna, samozřejmě. Nevyrušuju ho. „Já bych strašně chtěl, aby to šlo. Ale jsme úplně z jinech světů. Ty jsi ten cool týpek, co ho nic nerozhází a já…“ slova se mu vzpříčí v krku. „Já jsem jen troska,“ zaskřípe pohnutě a rozpláče se.
Nemůžu si pomoct, nevim, co říct. Tak ho prostě obejmu. Rozplyne se v mojí náruči a je vidět, že mě chce obejmout zpátky, ale strašně se tomu brání. Klepe se, pláče, jeho slzy se vsakujou do mýho tílka. Jeho ruce visí splihle podél jeho těla. Obličej mi ale tiskne k hrudi.
„No tak, ššš. To nic, Františku. Neříkej takový věci o sobě. Jednak to není pravda a jednak jsi roztomilej a chytrej a citlivej. A to je mnohem víc než svaly, bílý zuby a hraný sebevědomí.“ Hladím ho po vlasech a rozcuchám mu tu cestičku k domovu. Má jemňoučký, hebounký vlásky. Radost je lískat. A příjemně voní. Jako nějakej prací prášek nebo šampon. Po chvilce se přerývaně nadechne, vydechne a odstoupí ode mě.
S vážnym výrazem se mi podívá zpříma do očí a přizná: „Mám přítele. Je mu čtyřicet šest, jo já vim, je to moc. A ne, nefunguje nám to. Ale je to moje jistota a já se jí nemůžu vzdát pro nejistý vzplanutí. Jsem z chudý rodiny a potřebuju ho. Nesuď mě a nezlob se. Líbíš se mi, ale já nemůžu.“
Pak už nic neřekne a spěšně odejde z místnosti. Já zůstávám stát, opřenej o parapet, jako opařenej. Moje ego pláče, ale čert ho vem… Jenže tohle?
Teda neřikám, že jsem jako mladší neměl sugar daddyho. Každej ho jednou zkusí. A kdo ne, tak po něm touží. Ani neřikám, že mě nikdo nikdy neodmítnul. Ale tohle celý mě doopravdy bolí. Chci běžet za nim, ale vim, že to nemá cenu. Tohle se nemůže dělat na sílu. Tohle je na něm, a já to musim, ač nerad, respektovat…
Vím, že jsem pak vběhnul do zasedačky na šedesátym jen spěšně. Vzal jsem noťas, šéfový jsem řek, že uzávěrka je poslaná a další den si beru volno. Dlouho jsem pak nemohl spát a přemítal o Františkovi, až jsem na Grindru odpověděl jednomu chlapci, co mi napsal „Hey, daddy“, ačkoli mi ještě nebylo ani osmadvacet. Kdyby hoch věděl o Františkovi a jeho příteli, mně by daddy určitě neříkal. Ale co… Dírku měl měkkou a vlhkou a bylo to fajn odreagování. V posteli intelekt netřeba. Františka jsem ale z hlavy nedostal.
Druhej den jsem se zasněně procházel po Petříně a Kinskejch a přes Arbesák jsem došel až k Portheimce. Cestou jsem vypil přeslazený Pampkin Špajz Laté za dvě stovky. Bylo hnusný. Františka jsem, navzdory svýmu dennímu snění, samozřejmě nepotkal. A přírody teda taky dost málo. Je v tom městě taková oslabená…
Když jsem seděl v parku před vilou a srkal z kelímku zbytky mlíčný pěny, zazvonil mi telefon. Táta umřel. Jako jedinej dědic jsem prej zdědil nemovitost v jižních Čechách. A taky padesát litrů dluhů. Paráda! A prej se tam musí v zimě topit, jinak ten barák spadne. Další paráda.
Celou zimu jsem pak pendloval sem tam a na nic moc jinýho nemyslel. Naštěstí tam byl elektrokotel, takže jsem ho pak nechal běžet a sral na to.
Skoro bych na ten barák zapomněl, nebejt vánočního večírku…
První rande
Rendy napekla výborný perníčky, to jí musim nechat. Cpu do sebe už čtvrtej a nějak nemám dost. Za tři dny budou Vánoce a my v práci dneska končíme, protože to je po víkendu. František dneska nebyl v práci. Psal jsem mu na insta, ale neodepsal. Ani si to nezobrazil. Moment, kouknu. Ne, zatim ne.
Atmosféra v zasedačce byla je, já jsem celkem uvolněnej, a dokonce si sem tam o něčem povídám. Většinou je to small talk nebo něco k práci nebo si stěžuju na tu barabiznu. Stížnosti na děti a jejich (samozřejmě rodiči rozhodně nezpůsobenou) rozmazlenost, mě nebaví. Takže si stěžuju já. Adélu to zajímá, protože má taky barák. Rendy vůbec ne. Ostatní spíš zajímám já, ale potřebuju vrbu. Tak vrbim a čekám, jak se to vyvrbí.
Blíží se devátá, venku je dávno tma jak v pytli, většina osazenstva kanclu už je doma. Sedíme tu už jen já, šéfová, Rendy a Adéla, ale ta už se oblíká. Nechci bejt sám se dvěma největšíma samicema v baráku. Ale zase je mi blbý se jen tak sebrat – co, kdyby chtěla dát šéfová vánoční prémie tomu, kdo zůstane jako poslední?
„Tak se mějte krásně,“ loučí se Adéla, „šťastný a veselý, Honzo,“ letmá pusa k uchu, „tobě taky, Rendy,“ objetí, „pani šéfová,“ profi hendšejk a úsměv.
„Šťastný a veselý,“ odpovim. Já budu na Štědrej den v posilce a večer asi na PlayStationu, ale je to hezký si takhle popřát. Vánoce mě nějak zvlášť neba…
Šéfová kouká do skleničky a krouží zbytkem punče. Má vodový oči a je vidět, že by měla jít už spát. Rendy si laškovně hraje se zelenym smaragdem ve výstřihu. Začíná mi to bejt dost nekomfortní, takže dopiju svůj punč a natáhnu si sako.
„Už taky jdeš, Honzí?“ nakloní smutně hlavu. Šéfová na to konto vzhlídne od svojí sklenice žalu a kouká na mě rozšířenýma zorničkama.
„Je to tak, dámy,“ zkusim co nejvíc cool týpka, co umim udělat. Uvnitř jsem ale smutnej a rozervanej. Chtěl jsem, aby tu byl František. Mám pro něj dárek. „Musim zejtra do posilky. Tohle tělo se samo nedělá…“ Usměju se a profesionálně hendšejknu oběma z nich. Líbání ušního vzduchu už mě nebaví a prémie evidentně nebudou. Když opouštim zasedačku, slyšim uchechtnutí. Nebo vzlyk.
Vycházim z budovy a na Zdeňka, nočního ostrahu, mávnu na rozloučenou. Mávne zpátky a dál sleduje něco na noťasu. Je to otylejší knírač s řídkou šedivou hlavou, ale obecně milej chlap. Kouknu na mobil. František má zobrazeno! Takže to bylo někdy teď.
Jak je?, napíšu a pošlu. Odesláno, doručeno… Nezobrazeno. Zapnu si kabát, docela fouká. Hodim tašku vejš na rameno a vydám se směrem k metru. Ale nechce se mi ještě domů.
Tak se projdu. Tady se dá seběhnout dolů přes Jezerku a pak na Synkáč. Tam si vezmu tramvajku. Chce se mi to zklamání rozchodit. Procházim rozblácenym parkem a začíná sněžit. Vánoční zázrak, odfrknu si přiotráveně. Nejsem z toho špatnej, ale taky to nebudu fotit na socky a okamžitě sdílet „sněží!“, jako všichni ostatní.
Za parkem už je mi docela zima, takže mám hlavu vraženou mezi ramenama, aby mi netáhlo na krk. Jsem frajer, takže šály samozřejmě vyplňujou půl boxu ve skříni, ale se mnou se ven nepodívají. V druhý půlce boxu se choulí čepice, ale můj současnej květák mě chrání dobře. Sbíhám uličkou dolů na Synkáč.
Teď už domů chci.
Z baráku po pravý straně vyletí nějaký pometlo a vrazí do mě vší silou. Nečekám to a jsem docela v rychlym pohybu, takže sebou na rozbředlym sněhu samozřejmě říznu. Au, bok, au, kyčel, au, dlaň. Rukavice taky samozřejmě nevedu.
Co to je za vola? Je to… František? Mrkám přes bolest a vločky, abych zaostřil. Vypadá jako on. Ale je celej opuchlej, není dobře oholenej a vypadá, jako by brečel. Čumí na mě a asi je mimo, nebo nevim.
„Františku?“ zkusim jemně.
„Promiňte,“ oklepe se najednou, „já jsem… Honzo, to jsi ty? Co tady…“
„Prosimtě, pomoz mi, mně to klouže a bolí.“
„Jasně, promiň, určitě,“ podává mi ruku a přidržuje se lampy. Chytnu se a zvednu se. I přes naraženinu cejtim, že je celej vyklepanej.
„Stalo se něco?“ snažim se zachytit jeho pohled.
„S Petrem jsme se pohádali,“ kníkne. Aha, takže strýček Pedo se jmenuje Petr, oukej. Jestli ho mlátí, tak ať si mě nepřeje. Lomcuje mnou vztek, ale snažim se nepřilejvat olej do ohně.
„Pojď na drink, řekneš mi to v teple. Nebo na kafe,“ nabídnu. František sám sebe pohladí po paži a přešlápne. Pak se opatrně podívá do mých očí a přikývne.
Chytim ho opatrně za ramena a pohladim ho…
***
Pokračování povídky najdete na mém Patreonu: Hon-za láskou
Přehled všech povídek najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!