František byl nevysoké postavy a velmi jemných rysů. Vždycky se tvářil jako mílius a když se na něj jeden usmál, podle nálady se buď nesměle usmál zpět a nebo poplašeně zamrkal a tvářil se, že si nevšiml. Když jsem ho poznal, česal si na hlavě pěšinku a vlasy ulízával pomádou. O několik měsíců později byla pěšinka místy zarostlá a vlasy si vesele poletovaly na jeho hlavě. Byl to takový ten typ, který působí trochu zavalitě, i když vlastně vůbec nemá nadváhu. Než jsme se dali poprvé pořádně do řeči, trvalo to skoro rok. Ale na den, kdy jsme se potkali, si pamatuju perfektně…
První den
„No tak, Metoději, klid, dýchej. Není to poprvý, co jdeš do novýho kolektivu. Hlavně se vyoutuj hned na začátku, ať to pak není trapný…“ Dívám se na sebe v zrcadle ve výtahu a ujišťuju se, že jsem cool. Cvičit chodim, holky na mě letí. Ale to je přesně to, co nechci. A v minulym kanclu to bylo přesně to, co jsem nesnášel. Šedesát devět. Příhodný patro pro mě… Uff. Tak, jdeme na to.
Recepční na mě laškovně zamává. Už mě zná, potkala mě na pohovoru. Chci k ní přijít a říct „Jsem gay!“, ale něco mě zarazí. Nebo spíš někdo. Pohled jednoho budoucího kolegy. Vrací se z toalety, vlasy má ulíznuté na pěšinku s prdýlkou na čele. Jemnej, malej, milej kluk. Stojí a kouká, přihlouple se usmívá. Když zachytí můj pohled, trhne sebou jako by ho někdo štípnul a spěšně pokračuje do prostor kanclu.
Renata, jak stojí na její cedulce (protože jména já si zásadně nepamatuju), se jen zasměje a zpod nalepovacích řas na mě zamrká: „To byl František, náš…“ Uchichtne se, jakoby mi právě říkala nejvíc hot drb posledního století. „Buzíček, hihi, je takovej nesměloučkej…“
Chci se ho zastat, hrozně chci. Ale pořád to neumim. Nejsem na to dost sebevědomej. Hořce se usměju a podám jí svou novou kartičku.
„Jé, to jste vy! Já jsem si to jméno nezapamatovala. Ale vás jo! Fakt se jmenujete Metoděj? To je dobrý. Žádnýho Metoděje ještě neznám. Jak vám říkají?“
„Honza,“ pokrčím rameny. Je to moje přezdívka už od střední. Když jsem nastoupil na Lyceum a podal ruku prvnímu spolužákovi, nechtěl jsem dál bejt Metloděj nebo Metogay… Takže jsem řekl Honza. A ono se to chytlo. Věděli, že se tak nejmenuju, ale říkali mi tak. Od tý doby se tak představuju všude… Renata sice chvilku zmateně máchá nepřirozeně dlouhýma brvama, ale nakonec přikývne, vstane a podá mi ruku.
„Renata. Můžeme si tykat, takže Rendy. Zajdeme později všichni na drink, abychom tě přivítali do kolektivu.“ Usmívá se jak měsíček na hnoji. Příhodné přirovnání. Má lehce nadváhu a vlasy barvený na tu typickou nepřirozenou červenohnědku. Protáhne mou kartičku čtečkou, třikrát ťukne do myši a jdeme do kanclů.
Je to typickej open space prostor s hodně stolama, dobře klimatizovanej, skvěle osvětlenej a vzdušnej. Můj stůl je u okna s výhledem na celou vězeňskou čtvrť. Aspoň, že dole pode mnou je park. Ach, jak mně chybí příroda… Renata zavolá na všechny, to přesně nenávidim, ale mě se neptá:
„Pozor všichni, novej kolegáček, tohle je Honza a bude dělat fakturace a účtárnu.“
Všichni tak trošku zamávají leklejma rybama a já očima hledám nesmělýho Františka. Uvědomim si, že to byla ta rána, jak spadla židle, protože se zvednul až příliš rychle. Usměju se, ale jen tak pro sebe, aby to nevypadalo, že se mu vysmívám. Mávnu všem nazpátek s úsměvem. Byl jsem na bělení, tak to musim ukázat žejo…
Hodně dlouho trvalo, než jsme pronesli první slova. František se nejdřív dost vyhýbal veškerý konverzaci. Na první skleničku se mnou nešel, jakožto asi půlka kanceláře, která má děti nebo nějaký jiný povinnosti. Samozřejmě tam byla Renda, vožrala se a pak po mně lezla. Samozřejmě jsem se nevyoutoval, a jak ubíhal den za dnem, věděl jsem, že k tomu opět nedojde… S Františkem jsem oficiálně promluvil až v říjnu, na „Heloweenské party“, což byla taková trapčárna v zasedačce s nápisem s hrubkou, kde se hodně žralo, málo pracovalo a pilo „prosečko“…
První řeč
Sedím v koutě a na noťasu píšu zprávu na zejtra, abych si mohl vzít volno. Chci jít zejtra někam na vycházku nebo tak. Fakt mi chybí příroda. A je mi jedno, že už šla spát, protože je podzim. Kdyby mělo celej den chcát, prostě zejtra jdu a nejede přes to vlak. Piju kolu, těžkou, aspartam dělá rakovinu, nebo aspoň to psali někde… Takže trošku cukru, ale jinak čistá hlava. Holky chodí, ať jdu na pokec, ale naštěstí jsem tak důležitá osoba, teda pracovně, že se na práci můžu vymlouvat i tady. Berou jako dobrej ústupek, že nesedim u sebe u stolu, ale tady s nima….. Šéfová mě dává za příklad a u toho na mě laškovně mrká. A mně z toho mrdá… Achjo. Už aby byl konec!
František sedí v opačnym koutě místnosti a když si myslí, že se nedívám, tak na mě kouká. Chvilku mě drbali s Adélou, ale ta teď jede po Tomášovi, takže má František samotku. Nevypadá, že by ho to mrzelo. Jeho pěšinka postrádá obvyklou pomádu a působí uvolněněji, než jindy. Rád bych s ním pokecal, ale nejdřív ta závěrečka…
Uložit a odeslat. Hotovka. Cola došla. Zavírám noťas, schovám ho do tašky a jdu pro další cukr v lahvi. Tentokrát si dám Frantu. Ne toho kolegu, to pití. Jaká to náhoda, že on jde taky ke stolu s pitím. Koukám, že má v ruce prázdnou flašku od tý žlutý cukrnády. To se právě hodí. Zařídím to tak, abychom se jako náhodou setkali rukama na stejný flašce. Vyšlo to. Mírně ho pohladim po hřbetě ruky, jakože náhodou, a usměju se na něj. „František, viď?“
„Mhm,“ přikývne. „Promiň.“ Bere jinou flašku a briskně se otáčí k odchodu. Chytnu ho jemně za paži a zastavim ho.
„Počkej, ještě jsme se pořádně nepředstavili,“ hledám jeho pohled, ale uhýbá očima. Kouká do země. Normálně bych mu jemně za bradu zvedl obličej, ale tady je moc pohledů. Přiklonim se k němu blíž a zašeptám: „Chci si promluvit o samotě.“ Kouká jak sůva s nudlí, takže toho využiju, protože cítím pohledy okolí. Zvýším hlas a pronesu: „Ten tendr na šipky! Nedal jsi mi to vyúčtování. Zejtra je uzávěrka. Máš to hotový?“ Mrknu na něj a doufám, že bude spolupracovat. Samozřejmě řečený lejstra od něj mám už tři dny a uzávěrka je poslaná. Ale to nikdo neví.
„M-mám to v počítači nahoře,“ zakoktá nervózně. Protože je ale outsider, nikomu nedojde, že ta nervozita je z hraní a ne kvůli tomu, že by něco nedodal. Nicméně, funguje to.
„Tak mi to pojď poslat, chci si vzít zejtra volno,“ pokynu ke dveřím.
Ostatní už to nebaví, protože to je o práci, a vrátí se k hltání dýňovejch kapkejků od Rendy. Asi jsou dobrý, ale já na sladký nejsem, pokud to není sladkej kluk, jako František…
Vyjedeme výtahem do 69 a vejdeme do kanclu. Na půl kanclu vidí kamera, ale do kuchyňky ne, a vedle kuchyňky sedí František. Takže jdeme jakože k jeho stolu, ale já sebejistě otevřu dveře do kuchyňky a držím je otevřené. František nesměle vejde, u čehož si nervózně ulízne svoje dvě půlky kolem pěšinky. Je můj opak. Vždycky upravenej, oholenej, v obleku. Zatímco já svoje kudrny nekrotím už dlouho (nemá to smysl), vousy holím jednou za týden (takže většinou mám strniště) a nosim obvykle volnou košili a pod ní tílko. Teď mám košili ležérně rozepnutou, takže jsou vidět svalíky, na kterejch tak často makám. Ale člověka jako Františka asi tohle nezaujme. Tady se musí intelektem. Naštěstí, v tomhle ohledu taky nezaostávám.
„Honza,“ podávám mu ruku.
„Franta,“ přijme nesměle.
Pevně tisknu leklou rybku. Ale snaží se. Kouká mi na prsa. Teď mu ten obličej za bradu jemně zvednu. Koukne mi do očí, usměje se a pohledem i hlavou uhne stranou. Vidím, že se klepe.
„Je tu zima, co? Na noc tu netopí a ty okna jsou fakt blbě udělaný,“ zkusim prolomit ledy.
„Jo, to asi jo,“ zamumlá.
„Františku, můžu ti říkat Františku?“ Pokrčí rameny. Kouká se na spodek ledničky. „Máš hlad?“ zeptám se. Zavrtí hlavou a jde k oknu. Opře se o parapet a kouká na světýlka venku. Tady svítí jen udržovačka, ale stejně vidim jeho obličej v okně. Přistoupim blíž, ale tak, aby o mně věděl. Necuká se, neutíká. Položím mu jemně ruku na rameno a koukám z okna s ním. Cítím, že se jemně chvěje. „Je ti dobře?“ podívám se na něj a přestanu na něj fyzicky naléhat. Koukne se za mou rukou, skoro až toužebně. Otočí se, takže teď koukáme jeden na druhýho a vedle nás světýlkuje noční Praha.
„Honzo,“ začne opatrně a pohled mu uteče z okna. Je vidět, že o každym slovu přemýšlí. „Mně se líbíš. Samozřejmě, že se mi líbíš. Všem se líbíš. Ale já nejsem pro tebe. Já jsem jen tichá puťka, co sedí v koutě a neumí se nikomu podívat do očí.“ Kouká u toho z okna, samozřejmě. Nevyrušuju ho. „Já bych strašně chtěl, aby to šlo. Ale jsme úplně z jinech světů. Ty jsi ten cool týpek, co ho nic nerozhází a já…“ slova se mu vzpříčí v krku. „Já jsem jen troska,“ zaskřípe pohnutě a rozpláče se.
Nemůžu si pomoct, nevim co říct. Tak ho prostě obejmu. Rozplyne se v mojí náruči a je vidět, že mě chce obejmout zpátky, ale strašně se tomu brání. Klepe se, pláče, jeho slzy se vsakujou do mýho tílka. Jeho ruce visí splihle podél jeho těla. Obličej mi ale tiskne k hrudi.
„No tak, ššš. To nic, Františku. Neříkej takový věci o sobě. Jednak to není pravda a jednak jsi roztomilej a chytrej a citlivej. A to je mnohem víc než svaly, bílý zuby a hraný sebevědomí.“ Hladím ho po vlasech a rozcuchám mu tu cestičku k domovu. Má jemňoučký, hebounký vlásky. Radost je lískat. A příjemně voní. Jako nějakej prací prášek nebo šampon. Po chvilce se přerývaně nadechne, vydechne a odstoupí ode mě.
S vážnym výrazem se mi podívá zpříma do očí a přizná: „Mám přítele. Je mu čtyřicet šest, jo já vim, je to moc. A ne, nefunguje nám to. Ale je to moje jistota a já se jí nemůžu vzdát pro nejistý vzplanutí. Jsem z chudý rodiny a potřebuju ho. Nesuď mě a nezlob se. Líbíš se mi, ale já nemůžu.“
Pak už nic neřekne a spěšně odejde z místnosti. Já zůstávám stát, opřenej o parapet, jako opařenej. Moje ego pláče, ale čert ho vem… Jenže tohle? Teda neřikám, že jsem jako mladší neměl sugar daddyho. Každej ho jednou zkusí. A kdo ne, tak po něm touží. Ani neřikám, že mě nikdo nikdy neodmítnul. Ale tohle celý mě doopravdy bolí. Chci běžet za nim, ale vim, že to nemá cenu. Tohle se nemůže dělat na sílu. Tohle je na něm, a já to musim, ač nerad, respektovat…
Vím, že jsem pak vběhnul do zasedačky na šedesátym jen spěšně. Vzal jsem noťas, šéfový jsem řek, že uzávěrka je poslaná a další den si beru volno. Dlouho jsem pak nemohl spát a přemítal o Františkovi, až jsem na Grindru odpověděl jednomu chlapci, co mi napsal „Hey, daddy“, ačkoli mi ještě nebylo ani osmadvacet. Kdyby hoch věděl o Františkovi a jeho příteli, mně by daddy určitě neříkal. Ale co… Dírku měl měkkou a vlhkou a bylo to fajn odreagování. V posteli intelekt netřeba. Františka jsem ale z hlavy nedostal.
Druhej den jsem se zasněně procházel po Petříně a Kinskejch a přes Arbesák jsem došel až k Portheimce. Cestou jsem vypil přeslazený Pampkin Špajz Laté za dvě stovky. Bylo hnusný. Františka jsem, navzdory svýmu dennímu snění, samozřejmě nepotkal. A přírody teda taky dost málo. Je v tom městě taková oslabená…
Když jsem seděl v parku před vilou a srkal z kelímku zbytky mlíčný pěny, zazvonil mi telefon. Táta umřel. Jako jedinej dědic jsem prej zdědil nemovitost v jižních Čechách. A taky padesát litrů dluhů. Paráda! A prej se tam musí v zimě topit, jinak ten barák spadne. Další paráda.
Celou zimu jsem pak pendloval sem tam a na nic moc jinýho nemyslel. Naštěstí tam byl elektrokotel, takže jsem ho pak nechal běžet a sral na to. Skoro bych na ten barák zapomněl, nebejt vánočního večírku…
První rande
Rendy napekla výborný perníčky, to jí musim nechat. Cpu do sebe už čtvrtej a nějak nemám dost. Za tři dny budou Vánoce a my v práci dneska končíme, protože to je po víkendu. František dneska nebyl v práci. Psal jsem mu na insta, ale neodepsal. Ani si to nezobrazil. Moment, kouknu. Ne, zatim ne. Atmosféra v zasedačce byla je, já jsem celkem uvolněnej a dokonce si sem tam o něčem povídám. Většinou je to small talk nebo něco k práci nebo si stěžuju na tu barabiznu. Stížnosti na děti a jejich (samozřejmě rodiči rozhodně nezpůsobenou) rozmazlenost, mě nebaví. Takže si stěžuju já. Adélu to zajímá, protože má taky barák. Rendy vůbec ne. Ostatní spíš zajímám já, ale potřebuju vrbu. Tak vrbim a čekám, jak se to vyvrbí.
Blíží se devátá, venku je dávno tma jak v pytli, většina osazenstva kanclu už je doma. Sedíme tu už jen já, šéfová, Rendy a Adéla, ale ta už se oblíká. Nechci bejt sám se dvěma největšíma samicema v baráku. Ale zase je mi blbý se jen tak sebrat – co, kdyby chtěla dát šéfová vánoční prémie tomu, kdo zůstane jako poslední?
„Tak se mějte krásně,“ loučí se Adéla, „šťastný a veselý, Honzo,“ letmá pusa k uchu, „tobě taky, Rendy,“ objetí, „pani šéfová,“ profi hendšejk a úsměv.
„Šťastný a veselý,“ odpovim. Já budu na štědrej den v posilce a večer asi na playstationu, ale je to hezký si takhle popřát. Vánoce mě nějak zvlášť neba…
Šéfová kouká do skleničky a krouží zbytkem punče. Má vodový oči a je vidět, že by měla jít už spát. Rendy si laškovně hraje se zelenym smaragdem ve výstřihu. Začíná mi to bejt dost nekomfortní, takže dopiju svůj punč a natáhnu si sako.
„Už taky jdeš, Honzí?“ nakloní smutně hlavu. Šéfová na to konto vzhlídne od svojí sklenice žalu a kouká na mě rozšířenýma zorničkama.
„Je to tak, dámy,“ zkusim co nejvíc cool týpka, co umim udělat. Uvnitř jsem ale smutnej a rozervanej. Chtěl jsem, aby tu byl František. Mám pro něj dárek. „Musim zejtra do posilky. Tohle tělo se samo nedělá…“ Usměju se a profesionálně hendšejknu oběma z nich. Líbání ušního vzduchu už mě nebaví a prémie evidentně nebudou. Když opouštim zasedačku, slyšim uchechtnutí. Nebo vzlyk.
Vycházim z budovy a na Zdeňka, nočního ostrahu, mávnu na rozloučenou. Mávne zpátky a dál sleduje něco na noťasu. Je to otylejší knírač s řídkou šedivou hlavou, ale obecně milej chlap. Kouknu na mobil. František má zobrazeno! Takže to bylo někdy teď.
Jak je?, napíšu a pošlu. Odesláno, doručeno… Nezobrazeno. Zapnu si kabát, docela fouká. Hodim tašku vejš na rameno a vydám se směrem k metru. Ale nechce se mi ještě domů. Tak se projdu. Tady se dá seběhnout dolů přes Jezerku a pak na Synkáč. Tam si vezmu tramvajku. Chce se mi to zklamání rozchodit. Procházim rozblácenym parkem a začíná sněžit. Vánoční zázrak, odfrknu si přiotráveně. Nejsem z toho špatnej, ale taky to nebudu fotit na socky a okamžitě sdílet „sněží!“, jako všichni ostatní.
Za parkem už je mi docela zima, takže mám hlavu vraženou mezi ramenama, aby mi netáhlo na krk. Jsem frajer, takže šály samozřejmě vyplňujou půl boxu ve skříni, ale se mnou se ven nepodívají. V druhý půlce boxu se choulí čepice, ale můj současnej květák mě chrání dobře. Sbíhám uličkou dolů na Synkáč. Teď už domů chci.
Z baráku po pravý straně vyletí nějaký pometlo a vrazí do mě vší silou. Nečekám to a jsem docela v rychlym pohybu, takže sebou na rozbředlym sněhu samozřejmě říznu. Au, bok, au, kyčel, au, dlaň. Rukavice taky samozřejmě nevedu. Co to je za vola? Je to… František? Mrkám přes bolest a vločky, abych zaostřil. Vypadá jako on. Ale je celej opuchlej, není dobře oholenej a vypadá, jako by brečel. Čumí na mě a asi je mimo nebo nevim.
„Františku?“ zkusim jemně.
„Promiňte,“ oklepe se najednou, „já jsem… Honzo, to jsi ty? Co tady…“
„Prosimtě, pomoz mi, mně to klouže a bolí.“
„Jasně, promiň, určitě,“ podává mi ruku a přidržuje se lampy. Chytnu se a zvednu se. I přes naraženinu cejtim, že je celej vyklepanej.
„Stalo se něco?“ snažim se zachytit jeho pohled.
„S Petrem jsme se pohádali,“ kníkne. Aha, takže strýček Pedo se jmenuje Petr, oukej. Jestli ho mlátí, tak ať si mě nepřeje. Lomcuje mnou vztek, ale snažim se nepřilejvat olej do ohně.
„Pojď na drink, řekneš mi to v teple. Nebo na kafe,“ nabídnu. František sám sebe pohladí po paži a přešlápne. Pak se opatrně podívá do mých očí a přikývne. Chytim ho opatrně za ramena a pohladim ho. „Neboj se, všechno bude dobrý.“
Seděli jsme asi do dvou v nonstopáči a pili morgena s kolou. Moc nemluvil, ale evidentně byl rád, že nemusí hned zpátky. Šlo prej o malou hádku, ale vzalo ho to, protože budou vánoce. Nevěřil jsem mu to, ale co jsem měl dělat? Páčit z něj přiznání, že si pohnojil život? To neni úplně košer… Seděli jsme a pili a já mu nabíd nocleh, ale on se omluvil a vrátil se domů. Úplně jsem zapomněl na ten dárek pro něj, ale asi by to stejně nechtěl v tomhle stavu. Dám mu to po svátcích.
Vánoce jsem překlepal v pohodě, až na ty chvíle, kdy jsem musel bejt s rodinou. Já je mám rád, ale jsou trošku jednodušší. Takže intelekt plakal, ale krevní vazby byly posíleny. Tak zase za rok.
Dárek pro Františka jsem schoval do skříně a zapomněl na něj. Vzpomněl jsem si vždycky až v práci, ale po Třech králích už mi to přišlo trapný, takže jsem to nechal napřesrok.
Jaro přešlo strašně rychle, furt se něco dělo a nevim vůbec, co jsem dělal, asi jen práci a barák… Musel jsem si koupit auto, abych mohl jezdit na jih, protože tam je tak blbý spojení, že to fakt nešlo. A najednou bylo léto a já nosil jen tílka a do práce přes ně volnou košili a František se mi vyhýbal. Až jednoho dne, kdy přišel do práce s monoklem, jsem se mu na vyhýbání vysral.
Útočiště
Teď. Jde do kuchyňky, takže si bude vařit svůj zelený čaj se zázvorem a limetkou. Takže hned tak neodejde a neuteče mi. Zvedám se, jdu. Maruška na mě opět lascivně mrká a já už jí mám ale plný kramle, jenže dneska mě nezajímá. Jdu rovnou za Františkem. Z kuchyňky vychází Rendy se svojí krabičkovou dietou, ze který bude ještě tlustší, ale usměju se, nechám ji projít, vlezu dovnitř a opřu se o dveře. Teď neuteče.
„Ahoj,“ začnu vážně, ruce založený na prsou.
František se tváří vyplašeně, jako by něco provedl, ale zamumlá cosi v odpověď.
„Takže to tvoje hovado tě teď ještě bije, jo?“ nastoupim nekompromisně. Teď není čas dělat milísky a hrát si na outlocitnost.
„To nebyla jeho chyba, já jsem ho podved…“ zašeptá František.
„Uf, tyvole, já už jsem myslel, že je s tebou něco špatně… Počkej, vy jste se vzali? Jak, nebyla jeho chyba?“
Zavrtí hlavou.
„A vy jste si složili nějakej slavnostní slib, že budete spát jenom spolu?“
Opět zavrtí.
„Tak kde jako vzal dojem, že má exkluzivní nárok na tvoje tělo?“
„Já se o tom nechci bavit,“ zamumlá a spěšně zalívá čaj sotva šumící vodou.
„Děláš si ice tea?“ podotknu. Je mi jasný, že chce utýct z týhle konverzace, ale nemám v úmyslu ho nechat.
„Ne, proč… Jo aha. Ne, nedělám.“ Viděl jsem náznak úsměvu?
„Takže tě zbil?“ vracim se k tématu. Nesměle přikývne. „A víš, že to není v pohodě, ani kdyby cokoliv? Chápeš to tak?“ Opět nesměle přikývne. Ale neutíká. Udělám krok směrem k němu. Neuhýbá. Nebudu na něj sahat, ne po tom, co si zažil. Ale chci mu ukázat, že mám starost. „Nechceš dneska přespat u mě? Mám gauč, peřiny a ručník ti pučim.“
„Jsi hodnej, ale asi ne… Já… Se ještě rozmyslím, dobře?“ mírně se usměje a odcupitá ke stolu.
Zůstávám stát v kuchyňce. Nechci, aby to vypadalo, že ho sleduju… Vyndám si shaker z ledničky, v klidu si ho dopiju a vracim se ke svýmu stolu…
Den plyne pomalu a František se věnuje práci. Pohledem jsme se nepotkali, takže nevim nic. A hrozně mě to rozčiluje… Ale nechci dělat nátlak, tak čekám. Táhne se to. Jak smůla…
Je večer. Udělal jsem i věci, který jsem dělat nechtěl, protože čekám, jak se rozhodne. Už je tma, což je na konci května dost pozdě hodin… Evidentně se mu domů nechce. Chápu. Ale mně už jo. Zavřu okna a vypínám stroj. Zvedám se. A František taky. Ale ale…
Jde ke mně. Jsme v kanclu sami. Trošku mě mrazí. Bojim se, co mi řekne. Rozhlídne se, nikde nikdo není. Přistoupí ke mně a mám pocit, že se něco blíží. Něco, co bych si klidně i dal líbit, ale nevim, jestli je to v týhle situaci vhodný. František se přiblíží až hodně blízko mýmu obličeji a já koukám do jeho oříškově hnědejch očí.
„Honzo, já moc děkuju za tvoji nabídku, ale musim si to vyřešit sám. Jsi moc hodnej. Ahoj.“ Následně mi dá regulérní pusu na pusu, otočí se na patě a odejde.
Zůstávám stát opřenej zadkem o svůj stůl a dlouho se nemůžu ani pohnout. Mám takovou zvláštní mlhu. Můj mozek si tohle nějak neumí přebrat. Chvíli koukám na prázdný stoly s hlavou na stranu a jazykem na rtu. A pak se prostě seberu a jdu domů. Tuhle chvíli ale už z hlavy nikdy nedostanu.
Pořád dokola jsem na to vzpomínal. V takovou chvíli jsem pusu prostě nečekal. Myslel jsem si, že budu útočiště, možná vrba. Rozhodně jsem nechtěl bejt objekt zájmu, aspoň ne v tu chvíli. Ale nějak se to stalo. Nebo to byl možná nějakej Františkův zkrat, to nevim… Vim ale, že to, co se stalo o čtrnáct dnů později, nezapomenu rozhodně vůbec nikdy.
Útěk
„Honzo, průser!“ František přišel do práce, přímo k mýmu stolu, na zem hodil velkou koženou tašku s věcma a pronesl tahle slova.
„Ano?“ zvedl jsem oči od tabulky. Nemluvili jsme spolu dva týdny, takže co je? Jsem potichu.
„Zdrhám. Dneska, a už se nikdy nevrátim. Někam daleko. Nemáš nějaký místo, kde bych se moh na přechodnou dobu schovat?“ Je to úplně jinej člověk. Takovej rozhodnej, pevnej, odhodlanej. Vlasy má dneska totálně neučesaný a musim říct, že mu to dost sekne. Já sám jsem byl včera u svýho kadeřníka, takže taky nevypadám nejhůř… Jsem rád, že zdrhá, ale trošku nevim, co s jeho prosbou dělat.
„Tak můžeš u mě přespat na pár dní, ale mám byt v Libni, to asi neni moc daleko,“ pokrčím rameny.
„Cokoliv. Čím dál, tim líp. Zjistil jsem věci… Ale to ti řeknu jindy. Šlo by to teda?“ naléhá.
„Jo, jasně. Šlo,“ usměju se na něj.
Den uběhne jako voda, a protože je pátek, dostanu skvělej nápad.
„Mám na jihu takovou polorozbořenou chatu. Chtěl bys tam se mnou zajet na víkend? Samozřejmě nenutim, nabízim…“ Z kanclu postupně mizí lidi a mně je úplně jedno, že jsou holky zklamaný, protože jim to asi dochází. Je mi fuk, že Rendy se schválně vyhejbá mýmu pohledu. Čekám, co mi odpoví tenhle milej, nesmělej kluk, kterej s těma rozcuchanejma vlasama a rozhodnym chovánim působí nesmírně hot.
„To by bylo bezva,“ usměje se. Nabídnu mu ruku, on ji přijímá, do druhý bere svou velkou tašku. Když vycházíme z kanclu kolem kanclu šéfový, všimnu si, že se celá může přetrhnout, aby nevočumovala, ale vůbec jí to nejde. Mám z toho takovou divnou zvrácenou radost. Jen si čumte, vlhunky. Já tady zachraňuju jedinou hezkou bytost z kanclu. Je to tenhle nešťastnej kluk, sotva o tři roky mladší než já, ale má ten život tak pohnojenej, že mu pomoct musim.
Nedošlo mi, že v pátek pojede na jih každej Pepik Čepička a Máňa Neumětelová, takže už tři hodiny popojíždíme po rozestavěný čtyřce, protože zip je pro český řidiče nepochopitelnej koncept. František eště na Malý Straně totálně vytuhnul na zadních sedačkách a od tý doby spí. Vypadá, že se pořádně nevyspal několik dnů. Nevadí mi to. Vlastně mi to lichotí, že mi důvěřuje natolik, že nejen leží nepřipoutanej vzadu, ale ještě si dovolí tvrdě usnout. Považuju to za projev největší důvěry. Ne, že by se tou třicítkou až šedesátkou dalo nějak vážně vybourat…
Přijíždíme v půl dvanáctý a jediný, co zvládnu udělat, je rozložit mu starou rozvrzanou postel a sobě skládácí křeslo vzadu v komoře a velmi záhy vytuhneme.
Petr
Druhej den nás budí sousedův hysterickej kohout. Nejdřív ve čtyři, pak v šest a v půl osmý už to nedávám, takže vstávám. Je tu stará rychlovarka se spirálou, tak dám převařit studniční vodu a v kredenci najdu pytlíkovanej čajovej odpad s názvem Ranní čaj. Hnus, ale lepší než vůbec nic. Aspoň je to takový autenticky rurální… Nakouknu do sednice, kde spí František. Vypadá až sladce klidně, mazlí se s plonkovym polštářem a neví o světě. Dobře, nechám ho spát a jdu se projít po zahradě. Je tu spousta přerostlý trávy, ale na louce za zahradou to vypadá stejně, takže snad neporušuju žádnej předpis…
Když se vrátim do baráku, František už sedí u stolu v kuchyni a pije tu břečku. Má na sobě čistou bílou košili a tmavomodrou kravatu, šedomodrý společenský kalhoty a hnědej pásek. Nohy má bosky, což je paradoxně strašně sexy. Já mám šortky a tílko ještě z noci, ale nemyslim si, že by se mu ten pohled nezamlouval. Naše oči a úsměvy se setkají a naráz řekneme: „Dobré ráno!“
Napadne mě geniální plán a skočim se zeptat souseda, jestli by mi neprodal pár vajec. Jo. Za osm korun. Což je jak na trhu, ale tady je to fakt čerstvý, protože koukám přes plot na ty slepice, co to dnes a denně snáší. Uvařim nám k snídani vejce a dokonce ve špajzu najdu tousťák, co jsem si sem přivezl na podzim. Kupodivu není vůbec plesnivej ani ztvrdlej. To by mě zajímalo, co do toho dávají, i když… Možná radši ne, on by mi pak nechutnal. Františkovi ale chutná. Mám dojem, že si užívá svoje první jídlo na svobodě. Musí bejt hrozný žít s někym jen proto, že jsi na něm existenciálně závislej. Docela začínám chápat tu vysokou rozvodovost…
„Honzo, můžeme někam ven třeba? Na procházku nebo tak?“ usmívá se jak měsíček na hnoji a srká u toho chladnoucí „čaj“.
„Jasnačka. Za zahradou je veliká louka a kolem dál už nic neni. Tady končí svět. Můžeme někam úplně mimo dosah lidí. Párkrát jsem byl na procházce bez mobilu a bez hodinek a je to… Trošku creepy, ale jinak dost zajímavá zkušenost.“
„Tak jo. Můžu jít bosky? Čet jsem, že je to zdravý a po trávě skvělý na nervy,“ kouká se na mě, jako kdybych byl expert.
„Jako, asi můžeš. Já venku bosky nechodim, ale cvičim bos nohy a deadlifty a dřepy a je to určitě lepší,“ potvrdim svou zkušenost. „Asi to může bejt fajn, ale fakt to nemám vyzkoušený.“
„Tak já to zkusim a kdyžtak mě poneseš, jo?“ ušklíbne se František. Takhle ho vůbec neznám. Ale líbí se mi. A moc.
Vyrazíme z domu. Oba tak, jak jsme. Ale já mám tenisky. Já jsem na tyhle experimenty asi moc zaprděnej. Po dvoře, kterej jsem před měsícem posekal, František nejdřív naboso slastně sténá, pak radostně hupká a nakonec křepčí, jak takový ty zvířata z velkochovů na videích, když utečou ven. Na zahradě se František hodně soustředí, aby nějak šlapal, ale dlouhý stébla se mu zachytávají mezi prsty a mám pocit, že to je pro něj trošku struggle. Když přelezeme zídku na louku, zdá se mi, že už má nějakej grif. Jsem o pár kroků napřed a ujdeme takhle v tichosti asi dvě stě metrů. Barák se pomalu ztrácí za vysokou trávou a my jdeme pořád dál. Je to takovej zvláštní zlatavej svět. Sluníčko si v něm spolu s vánkem hrajou s chocholatejma květama lučních trav, který nám sahají až pomalu po ramena, všude kolem to bzučí a škvrčí jak v Chorvatsku na dovolený, ale hezčejc. Na vzdálenejch stromech zpívají ptáčkové a je fakt hodně hezky. Příroda tu má koule.
„Honzí,“ zakňourá za mnou můj společník. Honzí mi neřikal asi nikdo nikdy. Tak já mu to řeknu.
„Jmenuju se Metoděj,“ otočim se s úsměvem. Čekám, co řekne. Chvilku to chroupe a pak jen pokrčí rameny.
„Honzí, já už nemůžu. Asi potřebuju někoho svalnatýho, aby mě nosil,“ mrká na mě bezelstně. Hajzlík malej je to. Ale já se vytahuju rád. Aspoň mám konečně nějaký pochopitelný vysvětlení, proč mě baví posilovat.
„Já to věděl, že to děláš naschvál,“ zasměju se a popadnu ho jako nevěstu. „Tak, kam to bude, slečno?“
„Do zámku,“ rozhodí rukama. A přísahám, že kdyby neměl za sebou něco ošklivýho, sklátil bych ho tu na místě. Ačkoli mám pocit, že k tomu tak trošku směřujeme stejně. Nenosim v kapse kondom nadarmo, žejo…
„Jak je ctěná libost,“ rozeběhnu se.
Po pár krocích je mi jasný, že běh s nevěstou ve vysoký trávě není úplně chytrá záležitost. Jsem hned zadejchanej a v ranním sluníčku mi vyběhnou kapičky potu na krku a na čele. František, jakoby na tohle čekal, se mi zhoupne v náručí a s malým přeskokem mi omotá nohy kolem pasu. Přivoní si k mýmu krku a maličkejma pusinkama začne ten pot slíbávat. Tak tohle je hodně hot. Zvolna se mi postaví a jsem rád, že mám šortky, protože v džínách by to dost bolelo. Trpaslíka zrovna nemám. Nejsem ale připravenej na takový vzrušení a mírně se mi podlomí kolena. Dřepnu si. František jemně sleze jednou nohou, ale druhou nechá položenou na mym stehně. Kouká mi teď z očí do očí. Já ho tak strašně chci. A mám dojem, že on mě taky. Přiblíží svou hlavu k mojí, rukou se přidržuje mejch zad. Přivřu oči. Cítím jeho dech, vajíčka a aroma falešnýho čaje. A pak něco sladkýho, což si myslim, že je jeho pižmo. Vzápětí se naše rty spojí a naše jazyky ochutnají jeden druhýho. Několik měsíců jsem čekal na něco podobnýho. Snil o tom a toužil. Ale vlastně to chutná úplně jinak než všechny moje představy. Je to skutečný. Je to krásný.
Čistý azúro zničehonic rozčísne blesk. František se vyděšeně podívá na nebe a v jeho očích vidim hrůzu. Můj boner okamžitě splaskne, protože stres a vůbec nevim, co se děje.
Na nebi letí divnej pták směrem k nám. Rychle se přibližuje.
„Ne, ne, ne, ne, ne,“ pláče František. „To je Petr! Našel nás.“
„Cože?“ nechápu, ale to už mě můj skoro-milenec táhne vysokou trávou pryč. Nevim proč timhle směrem, protože mi přijde logičtější se schovat v baráku. Ale nechci ho ztratit, tak běžim za nim. Ohlídnu se na nebe. Nojo, neni to pták. Je to člověk. Má na sobě volný černý oblečení. Delší vlasy a ostrej zobanovitej nos z něj trošku ptáka dělají, ale jinak je to docela průměrně ošklivej stárnoucí buzerant. Teda až na to, že z nějakýho důvodu lítá. Kurva. A letí přímo sem. Jakože na mě dopadne. Popoběhnu. Nepouštim Františkovu jemnou ruku. Za zády slyšim tupej náraz. Nejspíš přistál. Utíkáme dál, ale pořád ho slyšim za zády. Nemá smysl utíkat. Takže se zastavim, Františka tím pádem taky. Obejmu ho. Dám mu pusu nad ucho a pošeptám mu: „Neboj se.“
Otočim se na Petra, kterej teď nevzrušeně a s chladnym výrazem kráčí směrem k nám. Tráva v jeho těsný blízkosti šedne a ohejbá se, jakoby plesnivěla nepřirozenou rychlostí. Je to hrozivý, ale já jsem se rozhodl bejt princ z pohádky a chránit svýho milýho, i kdybych měl položit život. Což ale silně doufám, že se nestane. Cejtim pevnej stisk jeho ruky, ale krčí se za mnou. Docela chápu proč. Petr je vysokej a kdyby nebyl starej a marnivej, byl by jistě i charismatickej. Kdoví, možná bych se s nim byl schopnej i vyspat. Ale moc se řeší. To je na lidech vždycky vidět, když se moc řeší… A není to sexy.
„Dej ho sem, je můj,“ pronese chladně hnusák.
„Nedám. Neni,“ pronesu pevně já.
„Jasně, že je. Kdo se se mnou vyspí, je můj. A on se mnou spal hodněkrát. Má v sobě moji esenci. Patří mně.“ Říká to tak věcně, nevzrušeně. Jako by to byla nějaká jeho rutina.
„Ne,“ odtušim rázně. „Jestli ho chceš, musíš skrz mě.“ Teď mám fakt bobky, ale třeba to zabere.
„Podívej se, hezoune,“ a je to, mám ho. „Jestli tak strašně toužíš umřít,“ a kurva, nemám, „tak já ti to rád dopřeju.“ Usměje se tence, rozpaží a z jeho černýho ošacení se začne snášet k zemi černej dým. Vypadá to dost zlověstně. Ale teď utýct nemůžeme. Navzdory Františkovu křečovitýmu sevření mojí ruky, navzdory strachu z neznámýho. Mám prostě pocit, že tady mám bejt a že to takhle musí proběhnout.
Petr se nadechne, v jeho očích se zaleskne obsidián a on obě svoje ruce splácne dohromady před sebou. Spojený dlaně tvoří šipku, která ukazuje přímo na můj hrudník. Roznožim, abych stál pevněji. Františka chránim celou svou postavou. Obejme mě, já sáhnu rukama za záda a taky ho obejmu. Je to kýč jako prase, ale stejně to ze mě vyleze: „Je dobrý umřít pro lásku.“
Sotva to dořeknu, z Petrových napřažených rukou vytryskne proud černýho kouře. Narazí přímo do mýho hrudníku. Nevim, co to má přesně dělat. Ale nic necejtim. Kolem pasu mě svírá František, hlavu zabořenou mezi moje lopatky, a na prsou mě sotva šimrá proud černýho kouře. Odráží se ode mě do okolí a kam dopadá, tam se tráva mění v popel. Aha! Takže na mě tohle nepla! Pustim Františka a vykročim směrem k čmouďákovi. Zdá se mi překvapenej a silně se soustředí. Na čele mu nabíhá nezdravá žíla a celej se rosí, chudáček. Je mi ho až skoro líto. Pak ale zreflektuju, že se mě pořád snaží zpopelnit a proberu se. Dojdu až k němu, zlověstně mu pohlídnu z očí do obsidiánů a zasyčim: „Trapný…“
Vzápětí mu natáhnu takovou pěstí, že se mu hlava otočí kousavym dozadu. Kouř se okamžitě rozplývá a černej trapčák klopýtá, až nakonec slítne rypákem napřed do vysoký trávy. Stojim nad nim rozkročenej jak bohyně pomsty a mám dost pocit, že se jí blížim. Petr vyplašeně kouká kolem mě. Rozhlídnu se. Předtim jsem si toho nevšim, ale kolem mě stojí spousta lidí. Jsou hnědovlasí a světlooký, jako já. Mají stejnej nos nebo lícní kosti, nebo vypadají jako já, ale trošku jiný. Chlapi i ženský. Oblečený ve starejch šatech a úborech. No jasně… Nechci bejt měkkota, ale hrnou se mi do očí slzy. To je moje rodina. Moji předci. Přišli mě zachránit. Protože jsem doma. Ohlídnu se na Františka. Kouká jak u vytržení, mlčí, pozoruje.
Petr se neohrabaně zvedne na nohy a mne si levou čelist. „Kdo jsi?“ zeptá se mě. Spíš zmateně, než naštvaně.
A já to najednou všechno vim. Já jsem děda Matouš, sedlák, a praděda Bořivoj, pekař, a jeho strejda Silvestr, koníř a jeho máma Milena, válečná vdova. A můj táta. Kejvne na mě a usměje se. Brečim. Já jsem všichni mí předci a oni jsou tu všichni se mnou. Aby mě zachránili. A Františka.
„Jsem Metoděj Kunz,“ prohlásim sebejistě přes knedlík v krku. Jakmile dořeknu svoje jméno, slyším, jak cepy, kosy, lopaty a hrábě najednou udeří o zem. „A ty,“ už neřikám sám, ale sbor. Dav lidí, který žili na tomhle místě a hospodařili tu a kultivovali tu každej metr den za dnem, celej život, burácí: „sem nepatříš!“ Je to ohromná síla. Vzdouvá se ve mně jako vlna. Už neovládám, co řikám. Jde to ven samo. A sbor soudí dál: „Ty, ubožáku,“ říkáme, až se třesou stonky trav, „budeš strašák do zelí!“ Petrovi se rozšíří oči strachem. Vidim, že chce něco dělat, ale zdá se, že se nemůže pohnout. Už mi ho neni líto. Celá moje rodina z tátovy strany se rozhodla. Rozhodla se zachránit mě, ačkoliv bych v jejich době byl vyvrhel, ačkoliv by nejspíš neschvalovali, jak žiju. Ale teď tu všichni jsou a pomalejma krůčkama obkličujou zlýho čaroděje z pohádky. A já jsem princ Sedlák a mám tu svýho druhýho prince Houžvičku. A je to mnohem míň trapný než v tý homonormativní pohádce.
Stojim vedle Františka, objímáme se. Sledujeme, jak moje rodina, poctivý Jihočeši s německym jménem, nastupujou na Petra Černohnusáka a jeden za druhym procházejí skrz něj. A Petr se kousek po kousku před našima očima mění z nebezpečnýho psychopata na stlučenou hromadu prken, slámy a starejch hadrů. A dokonce teď vim, že je to sláma, ne seno. Když jsou s nim dvě stovky let mejch předků hotový, utvoří velikej půlkruh kolem něj a koukají na nás s Františkem. Všichni působí klidně a usmívají se. Chytim Františka za ruku a předstoupim před ně.
„Děkuju vám,“ pípnu dojatě. Všichni se usmějou, kejvnou hlavou a ještě jednou praští o zem hráběma, cepama, lopatama a kosama. A v další chvíli koukáme na vlnící se trávu na přerostlý louce. Jediný, co připomíná minulý události, je spálená tráva a nepohlednej strašák.
Bylo to intenzivní léto. Dali jsme v práci oba výpověď. Povolili nám dohodu, takže jsme dostali odstupný. Vzali jsme si spolu hypotéku a opravili tu barabiznu po tátovi. Koupili jsme k tomu dvě pole, najali pár lidí a teď tu máme farmu.
Pěstujeme vlastní plodiny a máme už i slepice a kachny. František už si nikdy neučesal na hlavě pěšinku a mně už nikdo neříká jinak, než Metoděj. A občas, když děláme na pozemcích, mám dojem, že za stromem na mě kouká prateta Milena nebo praděda Bořivoj a usmívá se. Jediný, co slouží jako potvrzení toho, že mě moje rodina toho léta zachránila, je neforemnej, ale bytelnej strašák. Má na hlavě našitý dva černý kameny a plaší vrány. A za tichejch zimních nocí prej občas lítostivě sténá. A dobře mu tak!
Další povídky najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!