Spousta lidí se bojí smrti. Upřímně, nechápu proč. Kdyby věděli, jak je to klidný… To splynutí, ta vzájemnost, ta lhostejnost – ne, lhostejnost je špatný slovo. Smířenost. Jo. Kdyby to věděli, nejspíš by hromadně páchali sebevraždy. I když třeba to je pro sebevrahy jiný. Odpusťte mou skepsi, nemám už tyhle emoce. Je to taková památka na to, kým jsem byl.
Než se ze mě stala oklovaná poloshnilá mrtvola, byl jsem účetní na volný noze. Dělal jsem daně kamarádům a dvěma středně menším firmám jsem spravoval účetnictví. Jednou za čas jsem si dovolil dovolenou, jako asi většina lidí, který dělaj nějakou rozumnou práci. Na tuhle mě přivedla Sandra. Básnila o tom za tim svym pultíkem snad dva měsíce v kuse. Kdykoli jsem šel na schůzku, ptala se mě, jestli jsem se byl už někdy potápět. Pět neděl jsem jí odsekával, že ne. Pak jsem si na netu našel firmu Mermaid Diving Center. Přišlo mi to romantický. Plácnul jsem jí na stůl prospekt a závistí se zalkla. Jako většina buzen, ani já nemám děti, takže mám (teda měl jsem) prachy na svůj život, a tak jsem si dopřál…
Do Dubaje jsem to vzal letadýlkem a dal jsem si tam klídek na nákupy a takovej ten vyspělej život ve světový metropoli. Všechno je tu docela nový a nebo přestavěný a jediná stará věc je muzeum. A to taky není starý. Historie je tu asi bohatá, ale ta mně byla vždycky ukradená, takže jsem tam ani nešel. Pronajal jsem si hotel s velikou postelí a taky jsem ji značně využil. Je tu až překvapivě velký množství Evropanů, ale jako v každý metropoli, i tady se dá vybírat. Užil jsem si za ty čtyři dny celkem dvacetkrát a z toho až na dvě výjimky naostro. Než mě budete soudit, rád bych podotknul, že jsem umřel na něco úplně jinýho…
Přesun do severní části, do hotelu Rixos Palm Jumeirah, jsem bral jako očistnou cestu do klidu a za novým zážitkem. Vzal jsem si na to jen střední třídu taxíka a přesunul jsem se na uměle vytvořenej poloostrov do hotelu, se kterym by si nezavdal ledajakej Hilton. Ale tady jsem už luxus neřešil (tolik). Tady jsem se jak malej těšil, až se potopim. No, tak to jsem se taky splet. Protože než může člověk do moře, musí absolvovat kurz. Takže jsem tři dny strávil naloženej v bazénu v neoprénu s maskou a pak i s bombou a učil se s tim plavat a taky gesta na komunikaci. Pak jsem si zaplatil za soukromýho instruktora a ten mě vzal rovnou na loď a popojeli jsme do Perskýho zálivu. První potápění nebylo dobrý. Byl jsem zmatenej a bylo mi blbě. Neviděl jsem nic než modrou vodu a vzdálenou ropnou plošinu. V neděli jsem si dal volno a celej den jsem spal a blil. Ale zase to stálo celý dost peněz, takže jsem si to hodlal užít.
Proto jsem hned v pondělí napakoval ten přilnavej hnusnej obleček a ploutve a vyrazil jsem za Abdulláhem. To je ten jakože lepší instruktor. Čekal na mě na lodi a celej se smál a vítal mě. Měl s sebou ještě jednoho kluka, kterýho jsem předtim neviděl. Kluk měl strašně dlouhý vlasy, snědou kůži a oči, ve kterejch bych se utopil, kdyby to šlo. Usmál jsem se na něj svym nejlepšim balícim úsměvem, ale on se jen zakřenil a odešel do kabiny za volant.
„Ah, dont you mind him, he got his own way,“ plácal mě po zádech Abdulláh, když jsem nastupoval.
„What’s his name?“ vyzvídal jsem. Abdulláh jen mávnul rukou a pokynul mi na příď. Jeli jsme zase k tý ropný plošině a tam jsem se poprvý potopil pořádně. Abdulláh byl ve skafandru se mnou a ukázal mi, jak sestoupit a vystoupat. Kousek jsme plavali, moc toho neviděli, ale nebylo mi blbě. Vlastně to bylo fajn. Byl jsem pak jen dost unavenej, takže jsem na hotelu rovnou zalomil.
V úterý jsme se potápěli blíž pevnině a viděl jsem nějaký rybky. Cestou zpátky jsem nemohl odtrhnout oči od toho nádhernýho snědýho kluka se strašně dlouhejma vlasama. A těch jeho očí. Byly tak hluboký, černý, krásný. Hleděl si řízení, ale dvakrát jsem ho přistihl, že na mě taky kouká. Do hlavy se mi nahrnulo horko, když jsem pomyslel na to, co bych s ním rád zažil. A kupodivu to byla třeba procházka po pláži. Chtěl jsem to večer spláchnout pitím, ale neměl jsem chuť. Na baru zůstalo stát suchý Martini s olivou a já tvrdě spal a snil.
Ve středu jsem si přivstal a šel se podívat na molo, jestli neuvidim Abdulláhovu bárku. Nebyl tam nikdo, ani ostatní čluny a jachty bohatších obyvatel. Sednul jsem si na kraj mola a nechal se hřát vycházejícím sluncem. Dělalo se teplo, a tak jsem rozepnul košili, abych nachytal trochu bronzu na svoje tvrdě vydřený tělo. Uslyšel jsem šplouchnutí vody přímo před sebou. Otevřel jsem oči, ale vycházející slunce mě oslepilo, takže jsem nepostřehnul skoro nic. Ale měl jsem dojem, že mě zpod mola z vody někdo pozoroval. Zamrkal jsem a udělal si z ruky kšilt. Když jsem se rozkoukal, viděl jsem jen zvlněnou hladinu. Ale tak specificky. Jako by tam někdo hodil šutrák. Nebo se zrovna někdo potopil. Vytáhnul jsem nohy na molo, kleknul na všechny čtyři a dlouho hladinu pozoroval. Kdyby tam někdo byl, musel se přece nakonec vynořit. Naklonil jsem se, abych viděl i pod molo, ale marně. Nikdo se nevynořil. Myslel jsem si, že to mohla bejt nějaká ryba. Ale věděl jsem, že nebyla.
***
Pokračování povídky najdete na mém Patreonu: LIL’MERM
Přehled všech povídek najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!
Nezapomeňte sledovat moje sociální sítě: Instagram, Facebook, Patreon.
