Spousta lidí se bojí smrti. Upřímně, nechápu proč. Kdyby věděli, jak je to klidný… To splynutí, ta vzájemnost, ta lhostejnost – ne, lhostejnost je špatný slovo. Smířenost. Jo. Kdyby to věděli, nejspíš by hromadně páchali sebevraždy. I když třeba to je pro sebevrahy jiný. Odpusťte mou skepsi, nemám už tyhle emoce. Je to taková památka na to, kým jsem byl.
Než se ze mě stala oklovaná poloshnilá mrtvola, byl jsem účetní na volný noze. Dělal jsem daně kamarádům a dvěma středně menším firmám jsem spravoval účetnictví. Jednou za čas jsem si dovolil dovolenou, jako asi většina lidí, který dělaj nějakou rozumnou práci. Na tuhle mě přivedla Sandra. Básnila o tom za tim svym pultíkem snad dva měsíce v kuse. Kdykoli jsem šel na schůzku, ptala se mě, jestli jsem se byl už někdy potápět. Pět neděl jsem jí odsekával, že ne. Pak jsem si na netu našel firmu Mermaid Diving Center. Přišlo mi to romantický. Plácnul jsem jí na stůl prospekt a závistí se zalkla. Jako většina buzen, ani já nemám děti, takže mám (teda měl jsem) prachy na svůj život, a tak jsem si dopřál…
Do Dubaje jsem to vzal letadýlkem a dal jsem si tam klídek na nákupy a takovej ten vyspělej život ve světový metropoli. Všechno je tu docela nový a nebo přestavěný a jediná stará věc je muzeum. A to taky není starý. Historie je tu asi bohatá, ale ta mně byla vždycky ukradená, takže jsem tam ani nešel. Pronajal jsem si hotel s velikou postelí a taky jsem ji značně využil. Je tu až překvapivě velký množství Evropanů, ale jako v každý metropoli, i tady se dá vybírat. Užil jsem si za ty čtyři dny celkem dvacetkrát a z toho až na dvě výjimky naostro. Než mě budete soudit, rád bych podotknul, že jsem umřel na něco úplně jinýho…
Přesun do severní části, do hotelu Rixos Palm Jumeirah, jsem bral jako očistnou cestu do klidu a za novým zážitkem. Vzal jsem si na to jen střední třídu taxíka a přesunul jsem se na uměle vytvořenej poloostrov do hotelu, se kterym by si nezavdal ledajakej Hilton. Ale tady jsem už luxus neřešil (tolik). Tady jsem se jak malej těšil, až se potopim. No, tak to jsem se taky splet. Protože než může člověk do moře, musí absolvovat kurz. Takže jsem tři dny strávil naloženej v bazénu v neoprénu s maskou a pak i s bombou a učil se s tim plavat a taky gesta na komunikaci. Pak jsem si zaplatil za soukromýho instruktora a ten mě vzal rovnou na loď a popojeli jsme do Perskýho zálivu. První potápění nebylo dobrý. Byl jsem zmatenej a bylo mi blbě. Neviděl jsem nic než modrou vodu a vzdálenou ropnou plošinu. V neděli jsem si dal volno a celej den jsem spal a blil. Ale zase to stálo celý dost peněz, takže jsem si to hodlal užít.
Proto jsem hned v pondělí napakoval ten přilnavej hnusnej obleček a ploutve a vyrazil jsem za Abdulláhem. To je ten jakože lepší instruktor. Čekal na mě na lodi a celej se smál a vítal mě. Měl s sebou ještě jednoho kluka, kterýho jsem předtim neviděl. Kluk měl strašně dlouhý vlasy, snědou kůži a oči, ve kterejch bych se utopil, kdyby to šlo. Usmál jsem se na něj svym nejlepšim balícim úsměvem, ale on se jen zakřenil a odešel do kabiny za volant.
„Ah, dont you mind him, he got his own way,“ plácal mě po zádech Abdulláh, když jsem nastupoval.
„What’s his name?“ vyzvídal jsem. Abdulláh jen mávnul rukou a pokynul mi na příď. Jeli jsme zase k tý ropný plošině a tam jsem se poprvý potopil pořádně. Abdulláh byl ve skafandru se mnou a ukázal mi, jak sestoupit a vystoupat. Kousek jsme plavali, moc toho neviděli, ale nebylo mi blbě. Vlastně to bylo fajn. Byl jsem pak jen dost unavenej, takže jsem na hotelu rovnou zalomil.
V úterý jsme se potápěli blíž pevnině a viděl jsem nějaký rybky. Cestou zpátky jsem nemohl odtrhnout oči od toho nádhernýho snědýho kluka se strašně dlouhejma vlasama. A těch jeho očí. Byly tak hluboký, černý, krásný. Hleděl si řízení, ale dvakrát jsem ho přistihl, že na mě taky kouká. Do hlavy se mi nahrnulo horko, když jsem pomyslel na to, co bych s ním rád zažil. A kupodivu to byla třeba procházka po pláži. Chtěl jsem to večer spláchnout pitím, ale neměl jsem chuť. Na baru zůstalo stát suchý Martini s olivou a já tvrdě spal a snil.
Ve středu jsem si přivstal a šel se podívat na molo, jestli neuvidim Abdulláhovu bárku. Nebyl tam nikdo, ani ostatní čluny a jachty bohatších obyvatel. Sednul jsem si na kraj mola a nechal se hřát vycházejícím sluncem. Dělalo se teplo, a tak jsem rozepnul košili, abych nachytal trochu bronzu na svoje tvrdě vydřený tělo. Uslyšel jsem šplouchnutí vody přímo před sebou. Otevřel jsem oči, ale vycházející slunce mě oslepilo, takže jsem nepostřehnul skoro nic. Ale měl jsem dojem, že mě zpod mola z vody někdo pozoroval. Zamrkal jsem a udělal si z ruky kšilt. Když jsem se rozkoukal, viděl jsem jen zvlněnou hladinu. Ale tak specificky. Jako by tam někdo hodil šutrák. Nebo se zrovna někdo potopil. Vytáhnul jsem nohy na molo, kleknul na všechny čtyři a dlouho hladinu pozoroval. Kdyby tam někdo byl, musel se přece nakonec vynořit. Naklonil jsem se, abych viděl i pod molo, ale marně. Nikdo se nevynořil. Myslel jsem si, že to mohla bejt nějaká ryba. Ale věděl jsem, že nebyla.
„We have special lesson for you today,“ vylekal mě hlas za zády. Byl to Abdulláh, můj instruktor. Měl na sobě havajskou košili s palmama, která mu volně visela přes menší břísko a smál se na mě svým dobráckým úsměvem. Na holý hlavě se lesklo ranní slunce.
„Sorry, you startled me,“ vyblekotal jsem, „where are we going? I don’t see your ship.“
„My ship is damage. We go with my friends,“ kynul mi, abych ho následoval.
Došli jsme k menšímu rychločlunu na dalším molu. Dojeli jsme k větší lodi a přestoupili. Čekal bych výletní koráb typu moderní Titanic, ale byla to nákladní šalupa plná kontejnerů a než jsem stačil začít protestovat, Abdulláh mě zavlekl do jednoho z nich. Uvnitř byla schovaná luxusní kavárna s barem, kde seděli čtyři dobře oblečený cizinci a něco popíjeli. Byli to takoví ty týpci, jak jsou naoko spokojený se svym životem plnym přepychu a uvnitř jsou prázdný a nemocný. Teda já zrovna bych měl co povídat… Kdyby mě tam odkrouhli, doma by po mně neštěk’ pes. Nechápal jsem, co se děje, ale nechal jsem se dovést v žabkách a zelenejch šortkách k baru, kde seděl pán ve full white tie. Chtěl jsem pozdravit, ale nevěnoval mi pozornost.
„Dont look like dat, dis is not de suprise yet,“ utěšoval mě Abdulláh.
Překvapení pro mě rozhodně bylo, že za barem stál ten krásnej snědej dlouhovlasej kluk, jehož jméno se mi zatim nikdo neobtěžoval oznámit. Začal něco míchat, u toho pohazoval těma svejma dlouhejma vlasama a po očku mě sledoval. Loď se mezitím dala do pohybu.
Zase ty jeho oči. Něco mě na nich neskutečně přitahovalo. Jen jsem neuměl říct, co. Měly takovou hloubku. Jako by se na mě koukalo jeho vnitřní já, nebo možná dokonce moje vnitřní já… Nalil mi drink z shakeru a podával mi orosenou sklenici.
„Thank you,“ usmál jsem se na něj, tentokrát už míň strojeně. „What’s your name? I’m Michael. Michael Krušina.“ Při přebírání drinku jsem mu schválně a opatrně přejel prsty o jeho prsty. Měl studený ruce a při doteku lehce ucuknul. Řekl bych o sobě, že jsem v těchhle situacích docela zběhlej, ale teď jsem ucítil takový to mrazení – takový to, jak ve vás hrkne, když si vás všimne ten, co si na něj dlouho myslíte. Akorát já na něj nemyslel dlouho, znám ho sotva pár dní a nepromluvili jsme spolu ani slovo… Přesto jsem se zarazil a na chvilku jsem se zasnil, jaký by to bylo, kdybych se třeba někdy rozhodl vzdát svýho pohodlnýho života a našel si třeba tu iluzi, co se za ní všichni ženou a říká se jí láska… Něco se najednou změnilo. Něco v jeho postoji ke mně. Zamračil se, vzal mi drink a vylil ho do dřezu. Než jsem stačil cokoli namítnout, gestem mě zarazil a otočil se pro čistej shaker. Nabral led ze zásoby a pak zmizel pod pultem. Slyšel jsem, že tam něco cinká a šustí, ale nic jsem neviděl. Když se znovu vynořil, usmíval se. Jen tak trošku, bez zubů, ale koukal na mě a já věděl, že má něco za lubem. Zavřel shaker, pohodil svejma nekonečně dlouhejma černejma vlasama a začal třepat drink. Vůbec jsem si nevšiml, kdy se Abdulláh odporoučel, ale na baru jsem byl jen já a on. Dva rusáci si tlumeně povídali v koutě a pán ve full white tie byl taky pryč. Byli jsme sami. Když mi drink podával, tvářil se rozpačitě. To, co mi podal, vypadalo jako moje zelený detox-smoothie s chlorelou, který piju, když potřebuju po zimě zhubnout. Kejvnul na mě. Napadlo mě, že určitě neumí anglicky. No, já zase neumim arabsky. Kejvnul jsem zpátky a napil se. Zelená břečka vůbec nebyla tak hnusná jako to, co si dělám doma. Bylo to dobrý. Vlastně víc než to. Chutnalo to jako… dětství. A to si dětství skoro nepamatuju. Něco ve mně se zhroutilo a já ucítil, že se mi do očí derou slzy. Kurva, nebudu před nim přece brečet, říkal jsem si. Ale nešlo tomu pomoct. Vyhrkly mi slzy. Kluk byl evidentně spokojenej, protože se na mě laskavě usmál a jemně pokyvoval hlavou. Tak aspoň jsem mu udělal radost…
Loď zastavila. Ve dveřích kavárny-kontejneru se objevil Abdulláh a mával na mě: „Come on, drink up, we are here. Your special lesson. Come, come.“
Kopnul jsem do sebe zelený dětství, vylezl na palubu a trošku jsem se vyděsil. Všude kolem bylo moře. Nemám ponětí, jak dlouho jsme pluli, ale nikde jsem neviděl žádnou pevninu. Dlouhovlasej kluk s hlubokejma očima mě následoval.
„What’s his name?“ zeptal jsem se svýho instruktora.
„I dont know. He dont speak. You can call him Abdullah, too,“ zasmál se a mávnul na někoho v dalším kontejneru.
Pronikavě jsem cítil silnou vůni moře. Sůl a rybí bobky. Tohle kdyby prodávali v těch osvěžovačích na záchod, to by bylo veselo. Pobaven svým ostrovtipem jsem se s úsměvem podíval na Abdulláha 2, kterej se určitě nejmenoval Abdulláh. Byl vysokej a svýma hlubokýma očima prohlížel vodní hladinu. Když zachytil můj pohled, otočil na mě svou hlavu. Měl jsem pocit, že se na slunečním světle třpytí. Ne tak trapně jako Edward z Twilightu. Tak nějak tajemně, z hloubky kůže. Namodrale.
„Change-o-plans!“ ozvalo se zdálky zleva se silným ruským přízvukem. Otočil jsem se tím směrem a uslyšel pneumatický ráz. Na noze jsem ucítil teplo. Abdulláh se chytil za břicho. Ze zad mu trčela špice harpuny a tekla z něj červená. To bylo to teplo na mojí noze. Z kontejneru se valili zavalitý rusáci v předpotopních skafandrech. Na zádech syčící bomby a v rukou úplně nový a nabitý pušky s harpunama. Ucítil jsem ruku na svym rameni. Než jsem stačil cokoli udělat, všude kolem mě byla voda. Viděl jsem, jak k hladině stoupá moje žabka a oblak rudý, která se mi smyla z nohy. Něco mě táhlo dolů. V tuhle chvíli už mi bylo jasný, proč vysokej snědej „Abdullah too“ nemluví. Byl mořská bytost.
Vždycky jsem snil o tom, že někde v neprozkoumanejch mořích žijou mořský panny a panicové, nebo jak tomu chcete řikat. Zarputilejm fanouškům diverzity a Disneyho moderních remaků se teď budu muset omluvit. Smál jsem se jim, že mořský víly nejsou černý, protože je napsal Andersen, Evropan, pro evropský děti. No, teda jako měl jsem pravdu. Nejsou černý. Jsou modrý. Čim víc se přiblíží hladině, tim víc je to vidět. Ale když z vody vylezou, uschnou a kůže jim zhnědne jak když necháte dlouho venku oloupanej banán. Jak se z ocasu dělaj nohy, to vědět nechcete, je to pěkně nechutný. Jak se to dělá zpátky, to už tak nechutný neni, ale pochopitelný taky ne. Fakt je, že je to dost vyčerpává. Tady budu muset fanoušky Disneyho zklamat. Děje se to samo, Uršula neni, jako Ježíšek… Jak to všechno vim? No, když člověk umře, tak nějak najednou všechno ví. Akorát je mu to jedno. Tak proč vám to vyprávim? Protože vy mrtvý nejste, žejo… Takže, jak už jsem řikal, vždycky jsem o nich snil. Ale nikdy jsem nesnil o tom, že se do jednoho zabouchnu. No a už vůbec ne o tom, že mě potáhne pod hladinu jako vodník. Samozřejmě se mi velice rychle začalo stmívat. A nebylo to jen hloubkou a tlakem. Zastavili jsme sestup v pološeru, kde si asi můj mořskej kámoš myslel, že jsme v bezpečí. Já jsem pořád držel dech a ke mně se pomalu přibližovaly ty hluboký černý oči, který tady v hlubině jemně zářily.
Dejchej!, ozvalo se mi v hlavě. Nezadržuj dech. Můžeš dejchat.
Co můžu ztratit, řekl jsem si. Buď se utopim teď nebo za chvíli.
Otevřel jsem pusu, k hladině vylítly bublinky a já nasál do plic vodu. Kupodivu jsem nezačal kašlat. Voda mě nedusila. Neměl jsem potřebu dejchat, ale měl jsem pocit, že jsem se zrovna zhluboka nadechnul. Po chvilce jsem začal mít hodně naléhavej pocit, že nemůžu dejchat. Dusil jsem se. Zkusil jsem vydechnout a cejtil, jak voda z mejch plic ohřejvá vodu před mym obličejem. Znova jsem nasál vodu dovnitř. Takhle párkrát dokola, až to bylo skoro přirozený. Musel jsem víc makat břichem, abych vodu naháněl do plic, ale dejchal jsem. Rozesmál jsem se. Já dejchám! Smích mě hned přešel, když jsem zjistil, že nevydávám žádnej zvuk. A hlavně jsem si uvědomil, že mě celou dobu sleduje svejma obrovskejma černejma očima Abdulláh mořský. Vypadal jinak než nahoře. V pološeru jsem si všimnul, že nemá kůži jako já. Celej jeho hrudník pokrejvaly lesklý šupinky. Na rukách hrubší, na prsou jemnější. Neztratil nic ze svý krásy ani ze svejch svalů. Akorát od pasu dolů se mu lesknul pomalu se vlnící rybí ocas. Z loktů a z páteře mu vyrůstaly ploutve a prsty měl teď delší a zakončený špičatym pevnym drápem. Vim to, protože mi s nim ryl díru do boku, kde mě držel. Natrhnul mi košili. Byla drahá, ale to je fuk. Ty jeho dlouhý vlasy se teď vlnily za nim a dodávaly mu až kouzelnej zjev. I uši se mu změnily. Připomínaly ploutvičky a boltce neměly tvar jako naše uši, byly rovný a hladký, díra na zvukovod zarostlá. Pozoroval jsem ho a nechal mořskej proud, aby si se mnou pohrával. Mořskej Abdulláh mě držel za hrudník a já ho opatrně taky chytil. Neucuknul, nic nedělal. Nechal mě, abych rukou přejel po jeho zádech a druhou po jeho hrudníku. Znovu jsem se mu podíval do očí. A byl jsem ztracenej. Byl jsem jeho. Nechal bych ho, aby mi udělal cokoliv. Věděl jsem, že mi nechce ublížit. Věděl jsem, že ho chci a nikdy ho nechci opustit. Pod pravym stehnem jsem ucítil jeho silný šupiny na ocasu. Chytil jsem se levou rukou jeho krku a přitáhl svou hlavu k jeho. Díval se mi do očí. Usmál se. Poprvé jsem ho viděl se doširoka usmívat. Samozřejmě, měl špičatý tenký zuby. Mně to už bylo jedno. Přiblížil jsem svoje rty k těm jeho. Tady dole ve studený vodě jsem cítil jeho teplo, jeho bytost. Voda, která plula kolem nás, byla našim dechem, našim prostorem. Jeho rty byly mnohem jemnější, než jsem si uměl představit. A mnohem sladší. Objal jsem ho silněji a cítil, jak se voda z jeho plic hrne do mejch. Pak jsem rukou zavadil o rozvlněnou kůži na jeho krku a omylem zajel dovnitř. No jasně. Tam má žábry!
Já blbec mu strčil ruku do žaber! Neucuknul, ale ruku mi dal pryč. Vyrušil mě svist kolem hlavy. Ty kurvy! Rozhlídli jsme se a všude kolem nás pšoukali bubliny ruský hajzlové s harpunama. Jedna vystřelená, dvě nabitý. A nahoře nad nima plaval ten, co zastřelil Abdulláha. S nově nabitou harpunou. Otočil jsem se. Čuměli jak gumy, ale nebyli překvapený. Takže ty kundy tu byly na lovu. Zvednul jsem ruce v gestu odevzdání a čekal jsem, že můj novej kluk to udělá taky. No, to jsem se splet. Namísto toho jsem se strašně vyděsil, protože mi celym tělem projela ostrá bolest. Vzápětí jsem si uvědomil, že to neni harpuna, ale zvuk. A vydával ho on. Jeho pusa byla podivně zkřivená, oči zavřený a nos měl zvednutej k hladině. I rusáky to paralyzovalo, ale jen na chvíli. Vzápětí jeden z nich vystřelil, ale můj kluk sebou rychle švihnul a zmizel někde pode mnou. Bylo to tak rychlý, že vůbec nevim, jak se to stalo. Ale já byl najednou sám. To mám za všechy ty zoufalce, co se na mě po jednom sexu pověsili a já je vyghostoval, pomyslel jsem si. A to teď ani ten sex nebyl… Harpuna číslo dvě prolítla těsně kolem mě, ale minula. Uvědomil jsem si, že pořád držim ruce vzhůru. Chtěl jsem se otočit dolů, ale nestihl jsem to. Třetí harpuna mi prostřelila břicho. Au. Harpunářům se v tý stejný chvíli objevil pod krkem oblak červený. Za každym z nich se lesknul nůž v modrý ruce. Hezký. Ale pozdě. Oblak červený se začal šířit i kolem mě. V břichu bolest, v hlavě prázdno. A pak jsem najednou všechno věděl. Jak ty tři mrtvý byli bráchové a snažili se vydělat na léčbu rakoviny jejich mámy. Jak ten hajzl nahoře byl prohnilej zmrd, co se vyžíval v násilnostech a proto se dal k žoldákům. Věděl jsem, která svině je najala, aby mu ulovili mořskou vílu. Věděl jsem, že Albaraj zavolal všechny svoje soukmenovce z okolí, aby mu pomohli. Dokonce jsem najednou i věděl, jak se ten zvuk dělá. Že loď s kontejnerama byla zástěrka plná drog a že Abdulláha oklamali, aby mě vytáhnul na moře. Taky si mysleli, že já jsem mořskej panic. Blbečci, jak na to přišli? Já a panic… Takže jsem si tak vesele umíral, když Albaraj připlul ke mně a znovu mi v hlavě zazněl jeho hlas.
Jdi. Ale vrať se mi. Miluju tě!
Moje poslední myšlenka byla: Kámo, vůbec mě neznáš!
A tak si tu vesele hniju. Už třetí tejden se rozkládám a jsem rozebírán a rozklováván na nepojmenovanym ostrůvku v Arabskym moři. Je to klidnej život. Teda smrt. Ale zase na druhou stranu, asi by mě to nebavilo furt. Chodim sem už jen občas. Připomenout si, jaký to bylo. Jakej jsem byl vůl, že jsem si nevážil života a že jsem mámě neřikal dost často, že jí mám rád. A tátovi. Teď to nevědí, že jsem je měl rád. Ale to nevadí. Až umřou, tak to vědět budou. Kromě toho už je to jen taková vzdálená vzpomínka. Je klid…
Pojď už dolů, máš zase celý záda hnědý!
Nech mě, to je moje mrtvola. Čekám, kdy se rozpadne úplně.
To si docela počkáš, kosti vydrží hodně.
Tvoje kosti jsou kde?
Moje kosti? Co si to dovoluješ? Já se v moři narodil!
To já přece taky, ne?
To je jiný. Tak už pojď. Jedeme na ten tvůj Golf.
Cestu po Evropě, vole! Golfem se jen svezem. Chci ti ukázat Prahu, to budeš čumět.
Fajn, ale příští měsíc tě vezmu zase já do Atlantidy! A to budeš čumět ty!
Jo, pardon, já jsem řikal, že jsem umřel? No, tak jsem trošku kecal… Jsem šťastnej. Jo, a mám kluka. Jmenuje se Albaraj, je krásnej a má ocas. A budeme se brát. Třeba nás potkáte příští tejden v Praze. Nebo někdy, až budete na móřeti. A neberte se moc vážně. Nakonec stejně umřete. Možná…
Pokud vás povídka bavila a chcete mě podpořit, můžete se podívat na Patreon, kde najdete také alternativní AI art k této povídce. https://www.patreon.com/MattKeanan
Další povídky najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!