„Tak ho pusť, ne?“
„Ne.“
„Ale no tak…“
„Ne.“
„Nedělej Zagorku.“
„Neznám.“
„To se tak říká mezi lidma…“
„Nezájem.“
„Jsi bručoun.“
„No a co?“
„Tak ho pusť, nebo mu aspoň hoď ven větvičku, ať má radost.“
„Ne.“
„Vždyť udělal všechno správně.“
„No a?“
„Tak si to zaslouží.“
„Tebe jsme tam posílat neměli…“
„To není moje vina.“
„Ne. To není.“
„Tak ho pusť…“
„Ne. Je hnusnej a tlustej a má beďary.“
„Díky tomu to udělal správně. Hezký lidi nemají čas studovat.“
„A co dělají místo toho?“
„Prcaj.“
„Aha. Zvířátka…“
„Ty jsi fakt bručoun. Já mu hodim aspoň tuhle ratolest, je suchá a dubová. Bude mít vánoce.“
„NE!“
„Pozdě.“
„Cos‘ to udělal?“
„Splnil povinnost. Odpověděl na volání.“
„Už přes tisíc let jsme se s nima nespojili napřímo. Víš proč?“
„Vím.“
„A přesto mu poskytneš důkaz o tom, že existujeme?“
„Netočil to, nemá to jak dokázat.“
„Ty jsi vážně pako mladý. Bude věřit! To bohatě stačí!“
„Dneska už ne. Proto jste mě tam poslali, ne? Abych zjistil, co a jak…“
„Byl jsi jen podvrženec. Byl jsi špeh.“
„Právě. A říkám ti, že dneska, když nemáš důkaz na internetu, nic nic neznamená.“
„Co je internet?“
„Primitivní forma myslfóra.“
„Cože? Oni už mají myslfórum? Tak to to vůbec neměl vidět. Víš, jak se víra šíří přes…“
„Tohle je primitivní. Musíš tam psát nebo nahrát vzkaz. Nefunguje to nahned. Maximálně si můžeš povídat, ale oni tam mysl připojit neumějí. Aspoň zatím ne.“
„Snad máš pravdu.“
„Jasně, že mám. A teď jdu. Mám rande s Mefistem.“
„Ne.“
„Co zase?“
„Říkal jsem ti, že se s Nízkými nemísíme.“
„V tom je kouzlo klučičích vztahů. Míšením nic nevzniká.“
„Narostou ti rohy.“
„To mně nevadí.“
„Ale mně jo! Jsi můj následník. Jsi princem Sličných. Copak může Sličný chodit s korunou z rohoviny?!“
„Tak jste mě neměli podvrhovat a posílat mě mezi lidi. Jsem díky tomu moc svobodomyslnej a tohle mi vážně nevadí. Je to tu stejně zatuchlý. Ale to víš, proto jste mě tam poslali.“
„Jenže jsme nedoufali…“
„Ty jsi určitě nedoufal, byl to nápad mámy. A s Nymfama se taky nemísíme, viď?“
„Nedělej na mě ten obličej! Vypadáš, jak ona.“
„Táto, měj se. Já mám rande.“
„Koukají ti z košile záda!“
„To je záměr.“
Dutou skálou se rozlehl pleskot bosých nohou a následník krále Sličných elfů se ztratil v labyrintu kamenných zdí. Šedomodrý přísvit stropních krystalů nedával spatřit královy emoce. Kdyby se ale někdo podíval zblízka, viděl by úsměv plný hrdosti.
–
„Ahoj eM!“
„Ahoj eM!“
„Dneska ti to sluší.“
„Tobě taky. Naleštil sis rohy?“
„Taky…“
„Jak myslíš taky? Co sis ještě naleštil.“
„Neboj se, neleštil jsem si, jestli myslíš tohle.“
„Ne. Jen mě zajímá, kde všude ses kvůli mně nablejskal.“
„Proč myslíš, že to bylo kvůli tobě?“
„Á, takže už jsi dneska s někym byl! Ještě lepší. Myl ses pak?“
„Ne.“
„Paráda. Můžu si tě očuchat?“
„Jasně.“
„Máš na sobě zbytky pachu. To nebyl jeden. Tys‘ byl se dvěma.“
„Vím, jak to máš rád.“
„To teda víš. Svlíkni to.“
„Všechno?“
„Všechno.“
V rozlehlé jeskyni osvětlené jen mihotáním z krbu se dva elfové, Sličný a Nízký, zvaný staročesky též čort, oddali společné vášni. Kdyby někdo v téhle místnosti byl, řekněme, obrazem na stěně, věděl by, že podobné věci se tu dějí na denním pořádku, ačkoli den se tu rozeznat nedá. Uvnitř podzemních jeskynní vládne věčná tma. Pleť Nízkých je proto nepřirozeně bledá, místy prosvítá žilní řečiště. Většina Sličných se jich štítí. Ne však princ Meirion…
***
Pokračování povídky najdete na mém Patreonu: M&M
Přehled všech povídek najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!
Nezapomeňte sledovat moje sociální sítě: Instagram, Facebook, Patreon.
