Když jsme před lety zakládali bratrstvo (v němž od samého začátku působily i sestry), nikdy by nás nenapadlo, že se původně přátelský klub změní v seriózní kšeft. Bratrstvo jsme tvořili původně tři – já, Odin a moje ségra. Odin je tady jen přezdívka, samozřejmě se tak nejmenoval, ale v bratrstvu jsme jména nepoužívali a brzy jsme se i mezi sebou oslovovali jen přezdívkami. Severské bohy jsme nezvolili náhodně. Je o nich totiž dost dochovaných pramenů, protože seveřani nebyli blbí a přijali křesťanství dřív, než jim krusáda z Říma uvrhla do plamenů celý svět, jako se to stalo Slovanům. Z toho důvodu se seveřanům dochovala spousta písemností i slovesnosti a dodnes se z nich dá čerpat. A já čerpal, a vyprávěl, a inspiroval. Samozřejmě samotná myšlenka bratrstva vyšla z toho, že jsme oba s Odinem hráli Assasína. Ale to jsem odbočil. Líbila se nám myšlenka jakéhosi cechu, něco jako zednáři, ale víc hodný a míň politický. Chtěli jsme v každém městě pobočku, kam může člověk přijít kdykoli, a když patří do bratrstva, najde vždycky útočiště a pomoc. První dva roky to bylo jen u Odina na vsi, na chalupě a v Praze v bytě u ségry. Ale postupem času se naše myšlenka rozšířila a po deseti letech máme v každém větším městě menší ústřednu, kde se naši členové, čítající už skoro skoro dvacet tisíc, můžou ubytovat, nakrmit, napojit a samozřejmě získat pomoc k operacím a akcím.
Cože to vlastně děláme?
Tutu dú du túdu tú, tutututu dúdu, tutu dú du túdu… GHOSTBUSTERS!
No, tak dobře, to jsem trošku přehnal, ale nadneseně vlastně jo. Jsme, dalo by se říci, agentura, která se zabývá zkoumáním nadpřirozena a za poplatek vám poskytne služby v tomto odvětví. Máme fakt profíky, no, co vám budu povídat, vedou to bohové… 🙂
Tenhle kšeft jsme… Nechci říct, že neměli brát. Jasně, že měli. Únos novorozence není něco, co můžete nevzít. Už z morálního hlediska. Ale za těch osm let efektivní praxe jsme nikdy nic tak závažného neřešili. Pojďme to vzít od začátku. Jo, a nebojte se, všichni v bratrstvu jsme samozřejmě Queer – ne, že by to na věci něco měnilo, ale vlastně všechno…
Svadilfári, můj přítel, kterému říkáme Svadi, byl toho dne hodně nervózní. Idunn (ségra) taky. Odin přišel na poradu, vážnější než jindy. Všichni vnímáme energie podobně, takže jsme věděli, že je průser. Odin si sednul na gauč vedle Idunn, napil se Margarity (pořád jsme byli na dovče) a povzdechl si.
„Někdo unesl mimino tý Rusajdě od vedle. Řek bych, že se aspoň vyspíme, ale nějak mi neni do smíchu.“
„To není dobrý, to by se mohlo solidně vysrat,“ prohlásil jsem s neskrývanou skepsí.
„Brácha, ty vole,“ zpražila mě Idunn pohledem. Jen jsem pokrčil rameny. Svadi mi položil ruku na stehno a mrknul na mě, abych mlčel. Stejně jsem nic říkat nechtěl.
„Fajn, takže dokončíme poradu v lese, tady nevíme, jestli něco neni. Cestou se poptejte, třeba nám to něco dá,“ prohlásil rozhodně Svadi. Usmál jsem se na něj, ale on mi úsměv tentokrát neoplatil.
V chatě u jezera byl klid. Sice nebyla tak luxusní, jako ten hotel na úpatí, ale zase jsme ve sklepě měli tajnou základnu s kompletní výbavou na cokoliv. Nejsme blbí, abychom jezdili na dovču někam, kde se nemůžeme chránit. Odin se blížil, třímaje balíček bílého prádla. Idunn evidentně ze systému hotelu vytáhla seznam hostů, protože nic jiného nemohla ta vytištěná tabulka v její ruce být.
„Dovnitř,“ prohlásil rozhodně Odin. A protože je to velitel, nikdo neprotestoval. Zavřeli jsme se v naší odstíněné zvukotěsné poradně.
„Takže, co víme?“ pronesl Svadi s tužkou v ruce. Žádnou dokumentaci ze zásady nevedeme elektronicky.
„Mám začít?“ zeptal jsem se. Odin mi pokynul svým typickým mávnutím rukou.
„Děti jsou obecně potřeba jako obětina. Rituály mají dodávat mládí, sílu, bohatství, někdy je to výměna za moc nebo prostředek k povolání vyšších bytostí jako jsou démoni nebo my,“ ušklíbl jsem se. Idunn zvrátila oči někam dovnitř svojí lebky, jak jen ona to dovede, a vzala si slovo.
„V hotelu jsme jediný hosti co nejsou Rusi. Neměl tam nikdo být, kromě nich, ale na majitele máme konexe, protože s nim chodila moje bejvalka a předtím já, tak nás tu ubytoval. Netušila jsem, že tady bude nějaká slezina a když jsem to zařizovala, prostě jsem si dupla. Mně on ne neřekne,“ pokrčila rameny a kývla na Odina.
„Já jsem cestou vyvinul menší plán,“ zahájil velitel. „Převlíknu se za pokojskou, budu dělat, že nerozumim, a zkusim se tam prostě jako blbka nasrat. Každou hodinu budu podávat hlášení. Když to nepůjde, vezmu si vázací prsten a aspoň na něj v každou celou poklepu heslo, co si domluvíme, ať víte, že jsem v pohodě. Když bych klepal poplach, na nic nečekejte a přijďte s plnou polní.“
Naše nechápavé pohledy zachytila i Idunn a ostentativně zamávala papíry v ruce.
„Celý tři hodní patra jsou na dnešní večer vybukovaný. V penthausu nahoře bude nějaká párty, je tam naobjednáno spousta cateringu a mají i najatý bodyguardy. Vybraná společnost, asi dvacet lidí. Ten kaťák je ale rozhodně pro víc než dvacet. Nebo budou žrát celou noc… Nový auta ale nepřibyly a ani se ofiko neočekává dalších hostí. Takže divný.“
Plán byl jasný. Poměrně jednoduchý. Já, Idunn a Svadi jsme se vystrojili na akci a čekali v našem hotelovém pokoji na signál. Vzal jsem s sebou dvě knížky ohledně rituálů, abychom mezitím mohli nastudovat, jak ho případně zastavit nebo přerušit. Z koupelny vycupitala rozkošná pokojská s tunou make-upu na šteklích.
„Vypadáš jak kurva, a ne pokojská,“ prohlásila místo mě ségra.
„To je, abych byla víc neodolatelná,“ ušklíbla se Odin. Nutno uznat, že jeho nebinarita měla své nesporné výhody, co se převleků týče. Uvnitř se často hodně trápil, ale byl vynikající stratég a svou vášeň a podstatu uměl dokonale využít ve prospěch bratrstva. Za všechny ty věci jsem ho hluboce obdivoval. Co jsem já, se svou pyromancií? Sem tam něco propálím, fajn, ale jeho schopnosti se hodí mnohem víc. Většina našich klientů má problém se zmatenými amatéry, a na ty obyčejné přestrojení a pak důrazná domluva obvykle zabírá nejlíp.
Pokojská vycupital z pokoje ven a zamířil/a ke schodům. Výtahy byly pochopitelně už od odpoledne „mimo provoz“. My tři jsme se jali listovat knihami o rituálech.
„Fuj,“ prohlásila po hodině Idunn.
„Cos našla, něco hnusnýho?“
„Ale, se podívej. Jestli to správně chápu, tak tady podle tohohle musíš krev novorozence smíchat s vlastníma hovnama.“
Svadi znatelně zezelenal, ale já jsem svým světáckým tónem jen prohodil: „No jo, jsou i horší věci. Třeba kdybys to musela sníst…“
„Pojď sem,“ mrkla na mě ségra a ukázala mi nákres. Teď jsem nejspíš zezelenal i já. „Taky musíš…“
SOS signál přišel těsně před půlnocí. V jedenáct se Odin ještě normálně nahlásil, ale všichni jsme tušili, že jestli jde o rituál, budou chtít využít sílu končícího dne. A taky jo.
„Tak na značky,“ pronesl Svadi a šel se mnou nahoru. Idunn zaujala svou pozici u požárního schodiště, aby nám kryla ústupovou cestu. My jsme po měkkém červeném koberci došli neslyšně až před dveře penthausu. Tedy na místo za rohem od nich.
Gorily byly impozantní. Kdyby nebyly ve službě, nejspíš bych je balil. Ale, vlastně, proč ne, řekl jsem si. Počkal jsem si, až jedna z goril půjde na obchůzku a vyrazil do akce. V taštičce jsem měl Parfém lásky (můj vynález smíchaný z nápoje lásky a pár kapek Ylangu), takže jsem se přestříknul a vypravil se k jednomu z nich. Výhoda nápoje lásky je to, že jde o silný halucinogen, takže zasažená osoba vidí to, co ji nejvíc přitahuje, ať je to cokoliv. Sbalil jsem tak už ranec heteráků, a když to vyprchalo, často byli ještě rádi, ale to je historka na jindy… Gorila se na mě tupě usmála a zakymácela se směrem ke mně. Fungovalo to, jako vždycky. Mrknul jsem na vazouna naklonil se, jako bych chtěl, aby mě políbil. Smrděl potem a střelným prachem. Hergot, neprůstřelný vesty, uvědomil jsem si. V ruce jsem měl připravenou Makovici spánku, jen ho bacit. Pojď, Ivane, pojď, Natašenka čeká… A pác ho! Z makovice vyletěl zlatý prášek a začal se třpytit všude kolem. Jedno vdechnutí a spí jak miminko. Jenže nic. Vazoun zamrkal a nejen, že neusnul, ale nejspíš se probral i z působení Parfému lásky. Pár vteřin zmateně koukal a pak sáhl po pistoli, kterou měl v pouzdře na opasku.
„Dormi,“ zkusil jsem. Bez výsledku. Naštěstí jsem měl v zádech Svadiho, který pochopil, že je průšvih. Vzal štětec a namaloval ve vzduchu mříž. Ta se vzápětí, trošku pokřivená, objevila i mezi mnou a vazounem.
„Sklo, vole, na co mříž? Neprůstřel…“ nedořekl jsem. Slyšel jsem výstřel a v poslední chvíli jsem proti kulce zvednul stěnu z plamene. Byl to spíš instinkt. Kulka zasyčela a roztekla se mi před nohama. Když jsem stěnu odvolal, kromě černé šťáry v koberci přede mnou stálo tlusté neprůstřelné sklo. Neměl jsem čas přemýšlet, Svadi mě táhl pryč chodbou, kudy jsme prve přišli. Požární hlásiče nezačaly křičet a ze sprinklerů se nespustila voda. Vypnuli to.
„Co děláš, s nim si poradíme, kam mě táhneš?“
Svadi neodpověděl, ale nepouštěl svoje pevné sevření mojí ruky. Sevření jsem opětoval, načež mi to došlo. Vázací prsten na jeho ruce byl úplně ledový. Věděl jsem, že nesnáší prsteny i to, že má Raynardův syndrom, ale tohle byl jiný chlad. Odinovo tělo nežilo (nebo prsten někdo strčil do mrazáku).
V pokoji jsme strávili celou noc, ale s nápadem jsme nepřišli. Gorily odolné vůči magii ani bariéru, kterou jsme detekovali kolem penthausu, jsme v tomhle počtu neměli šanci projít. Bylo to silné kouzlo a i kdyby ho drželo jen těch dvacet lidí, ve třech bychom ho nezlomili. Střídali jsme se v hlídkách až do rána, kdy jsme cítili změnu v tahu siločar a taky slyšeli zvuky výtahů. Bariéra, chránící prve penthaus před naším zkoumáním, byla pryč a Idunn se šla podívat, jestli se tam dá dostat.
„Nedá. Je tam taková mladá hysterická Ukrajinka a trvá na tom, že mě tam nemůže pustit, i když se znám s jejím šéfem a i když ji vyhodí. Buď mi nerozumí nebo je tupá a nebo nevim.“
Svadiho její prskání probudilo, ale netvářil se popuzeně. Namísto toho se na ní usmál, vzal ji za ruku a pronesl. „Pojď do chaty, stejně bys to vidět neměla. Nechme to mistrovi lamačovi.“ Pak se otočil na mě. „Kdybys nás potřeboval, zavolej. Na, vem si Vodoměrku, my taky máme. Kdyby byl potřeba rychlej ústup přes vodu,“ podával mi černý prsten s rytinou broučka.
Jel jsem výtahem. Byl jsem nevyspalý, ve stresu, nevěděl jsem, co se stalo s mým (skoro vlastním) bratrem a chtěl jsem to mít rychle za sebou. Vytáhl jsem Parfém, ale když jsem se na Ukrajinku podíval, došlo mi, že tohle ukecám.
„Dobrý den,“ usmál jsem se na ní.
„Dóbri dén,“ odpověděla mi nervózně.
„Neviděla jste tady kočku?“ napadlo mě geniálně. Tvářila se nechápavě. „Kočku,“ zopakoval jsem, „kóšku, da?“
„Ně něvidjéla, nasledáno,“ vplula zase do pokoje.
„Počkejte, po… padaždítě!“ Moje ruština rozhodně nebyla dokonalá, ale doufal jsem, že postačí. Zmatený cizinec je nejlepší klamavá role. „Moj kót, moj Váňuška! Mně náda kóta mojevó!“ Bušil jsem do dveří. Vykoukla skulinkou.
„Něni tu žjádný kót. Vy něsmítě sem jísť.“
„Ale vy to nechápete – něpanimájetě! Já se potřebuju podívat, jestli tam nezaběhl. On je často někde pod postelí a krčí se tam. To vy byste si nemusela ani všimnout…“ To bych rusky nedal, ale zřejmě pochopila.
„Mómentik,“ zabouchla a za minutku byla zpátky. „Rýchlo pódivat…“ A pustila mě dovnitř.
„Čičí,“ spustil jsem tirádu. „Váňuško!“ Který pako by pojmenovalo kocoura Váňuška?! „Pójď čičičičí…“ U toho jsem se snažil zachytit co nejvíc detailů. V největší místnosti byla evidentně celovečerní párty. Okno bylo dokořán, ale stejně se vzduchem nesl zápach oschlého bufetu, alkoholu, potu a … moči? Ale to mohl být i ten alkohol. Přes dveře do koupelny byla nalepená červená páska do tvaru X, jakoby se tam nesmělo. Nahlédl jsem dovnitř – koupelna byla naleštěná a netknutá. Mejdýlka a dárkové balíčky kosmetických potřeb nachystané. Vyloučil jsem, že by to stihla tak rychle. Takže koupelnu nepoužili… Začal jsem mít nepříjemné tušení.
Vyběhl jsem po skleněných schodech do horního patra, u toho jsem pamatoval důkladně čičat, aby Ukrajinka nechytila podezření. V horním patře bylo taky čisto. Zjevně se tedy celá společnost, ať už jich bylo, kolik chtělo, zdržovala jen dole. Vrátil jsem se dolů, kde už pokojská nervózně přešlapovala. Zase jsem začičal, aby bylo všechno jasné.
„Ták, pán, vidítě, nění tu žjádný kót. A já muséla zase uklídit. Tákže následánou,“ kynula mi k východu růžovou gumovou rukavicí.
„Ale musí tu být,“ nedal jsem se, „všude jinde už jsem hledal.“ Pak mi došlo, že jsem nebyl v ložnici. Tam to bude! Rozeběhl jsem se, aby mě nestihla zastavit. Mockrát jsem si potom přál, aby mě byla zastavila. Mockrát. Protože to, co jsem viděl, byla nechuť. Sice se Světlana, nebo jak se jmenovala, pokoušela narychlo zakrýt to nejhorší prostěradlem, ale mně to bylo jasné. Na posteli leželo prostěradlo přes hrubě zvlněný povrch, uprostřed už sáklo červenou a kolem dokola nasakovalo místy barvu hnědou. Podle zápachu bylo jasné, co pod ním leží. Kruh a uprostřed ultimátní obětina.
Já jsem ale největší šok utrpěl, když jsem se podíval nahoru. Z lustru visel za krk Odin. Make-up byl rozetřený nejspíš důsledkem souboje, na ruce měl stále navlečený vázací prsten. Zpod krátké sukýnky trčely jeho vychrtlé nohy se zaschlou krví, která evidentně pramenila pod sukní. „Ty zrůdy mu ufikly péro,“ procedil jsem mezi zuby, ale to už mě pokojská, celá roztřesená, táhla pryč z penthausu a na chodbu.
„Něsmítě povědát níkde. Jináč mojích dětí zabíjů,“ dívala se na mě prosebně a naléhavě. Takže ona to věděla? Dělo se tu něco podobného častěji? Kdo má její děti? Kdo to udělal? Zná je? V hlavě mi vířilo tisíc otázek. Ale já jsem jen přikývl.
„Ale chci to tělo. To pověšené. Dostanete ho ven?“ A ona se slzami v očích přikývla.
Omytého a zabaleného v čistém prostěradle jsem Odina nesl až k chatce u jezera. Pokojská mi ho prostrčila už takhle přichystaného zadním vchodem a zabouchla dveře s koulí. Takže jsem jí ani nestihl poděkovat ani se jí na nic zeptat. Ale teď bylo důležitější se důstojně rozloučit s bratrem. Okna chatky byla otevřená, což mě hned varovalo, že se něco děje. My okna nikdy neotvíráme. Opatrně jsem pod smrkem odložil tělo padlého druha, nepřirozeně tuhnoucí a překvapivě těžké. Kolena se mi klepala, ale teď nebyl čas. Truchlit a hroutit se budu až v bezpečí. Jako jedinou zbraň jsem měl tu vysypanou makovici a svoje schopnosti, ale ty je v lese lepší nepoužívat. Opatrně a potichu jsem se přikradl k chatce a pod okny se co nejtišeji proplížil až ke vchodu. U vyhaslého ohniště tam na zemi seděli zády k sobě svázaní Svadi a Idunn, ruce i pusy zalepené černou páskou. Byl by to hezký slunečný den, nebýt toho všeho.
Neváhal jsem a dvěma kroky jsem byl u nich. Na místě, kde se jim dotýkala temena, jsem pásku opatrně přetrhl a rychle ji strhl na obě strany. Věděl jsem, že nevykřiknou. Ale stejně tak jsem věděl, že je to určitě bolelo dost. Svadimu se rozšířily oči.
„Loki, za tebou!“
Nestihl jsem se ohlédnout, ale instinktivně jsem za zády vztyčil ohnivou zeď. Uslyšel jsem ženské vyjeknutí. Otočil jsem se na patě a stěnu snížil, abych viděl přes ní. Stála tam krásná blondýnka, jak z katalogu – 90/60/90, nohy až na zem, vlasy do mikáda, na sobě černý lesklý obleček, kozačky s platformou a podpatkem. Svýma chladnýma modrýma očima vrtala díru do mých hnědých a spokojeně se usmívala. Promluvila bez nejmenšího náznaku přízvuku:
„Jedna zrůda pryč, tři zbývají,“ zavrněla smyslným hlasem.
„Ty!“ došlo mi. „Kdo jsi? Co chceš?“
„Já?“ usmála se na mě. Byla nepříjemně v klidu. „Přece zlikvidovat to vaše bratrstvo zvráceností. Nikdo z vás nesmí existovat. Je to proti přírodě. Jednu zrůdu jsme obětovali včera. Měla bych vám asi poděkovat. Doufala jsem v trošku kouzelné síly, ale ne, že si spoutám sílu bohyně.“ Teď se sama sebou navýsost spokojená a pobavená skoro smála.
„Zaplatíš,“ prohlásil jsem a v ruce se mi začal formovat ohnivý bič.
PRÁSK! Bič se zasyčením zmizel. V ruce blondýny zářil modrý bič z ledu a vody, z něj klesala k zemi jemná pára. Ale no tak, proběhlo mi hlavou, Mortal Kombat?
Ale vůbec ne. Dalším prásknutím mi omotala bič kolem krku a táhla mě na jezero. Pod nohama jí zamrzala voda, takže šlapala po ledových stupíncích. Netušila, že mám Vodoměrku. Když mě takhle dotáhla až doprostřed, zastavila se.
„Hezkej trik. Ale teď umřeš. Moje moc je nezměrná!“
„Kdo takhle mluví? Jsi vadná?“ řekl jsem ještě, než bič přitáhla tak, že jsem nemohl ani dýchat. Viděl jsem, jak se z chatky valí další lidé v černých oblečcích. Tak takhle ne! Když může ona vyvolat sílu bohyně, tak to já jsem prostě taky bůh! Rozhodl jsem se neumřít, rozhodl jsem se spojit se svým bohem. A v tu chvíli jsem pocítil sílu ohně. Jak mi tepe každou žilkou, jak vyživuje a očišťuje každou mou buňku. Sevření biče povolilo. Před očima se mi začala valit pára a mě napadlo, že bič určitě taje.
Cítil jsem ho. Lokiho. Ne toho z Marvel sraček, toho skutečného – mě. Nadechl jsem se a byly to moje plíce a byly to jeho plíce. Vydechl jsem a byla to výheň mocného ohně. Jezerní hladina syčela, blondýna ryčela a její umělý obleček se na ní spékal a smrděl. Vlasy se jí zkroutily na odporné malé chomáčky a oči jí zrudly. Ovšem jen na moment. V dalším okamžiku se její oči rozzářily ledově modrým jasem a já jsem cítil, že můj plamen už na ni nemá vliv. Ohlédl jsem se zpět k chatě a viděl jsem, že Svadi s Idunn odříkávají nějaký čant a kolem nich víří listí.
Když moje oči našly blondýnu, byla sice pořád ohořelá, ale nad ní se tyčila obrovská průhledná silueta mocné ženy v modrém ledovém oparu. Chtěl jsem to taky a v tu chvíli se nade mnou rozzářila ohnivá průhledná postava mocného muže. Věděl jsem v tu chvíli všechno, co věděl on. Ale pořád jsem to byl já. A byli jsme spolu dobrovolně – no ano! V ten moment nám to docvaklo. Jednoduchá věc. A tak jsme řekli:
„Sorry za ty vlasy, Síf.“
Blondýna vzhlédla vzhůru na svou průhlednou bohyni, která směrem k nám důrazně přikývla, pohodila těžkým zlatým copem a zmizela. V ten moment se pod tou mrchou v ohořelém latexu rozpustil led a ona šplíchla do vody. Já a Loki, nebo možná jen já, jsme stáli nad ní na vodní hladině a pozorovali, jak se marně snaží plavat ke břehu. Ale my tohle jezero nevybrali náhodou. Je staré a hluboké a v těch hlubinách sídlí rodinka masožravých plazů. Budou mít hlad. Ke břehu to nedá. Já jsem vyrazil na pomoc Idunn a Svadimu, ale nebylo mě potřeba. Idunnina moc spoutala všechny cizáky šlahouny rostlin tak, že se nemohli ani hnout. Když se mi podařilo přeřezat jim pouta, cizáky jsme poslali do hlubin k jejich vůdkyni. Napočítali jsme jich dohromady přesně dvacet. Byla mezi nimi i matka novorozeněte, která si nás objednala. Takže to byla past. Tuhle krkavčí matku jsme potrestali víc. Klid smrti jí nedopřejeme. Nejen, že ji časem vyslechneme. Ale ve vazbě, ve sklepě uvnitř chatky u jezera, bude moct pěkně dlouho přemýšlet o tom, jak se rozhodla.
Odinovi můj Svadi namaloval krásnou loď, v níž jsme ho poslali se soumrakem po jezeře. Já měl tu čest svým ohnivým šípem jeho poslední plavidlo zapálit. Když jsme večer usínali, měli jsme pocit, že je pořád s námi. Brzy vyslechneme matku ve sklepení, ale nejdřív se musíme zahojit. Bratrstvo pojede dál. Musí. Pro jeho památku. Nebyl zrůda, byl to frajer. Odpočívej v pokoji, kamaráde!
Další povídky najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!