Jak jsem začal
Asi bych se měl hned zezačátku představit. Jmenuji se, i když už dlouho ne, Marian Holík. Narodil jsem se v roce 1924, do pomalu ustupující bídy po válce. Vyrůstalo se mi docela hezky. Maminka Hilda byla v domácnosti a šila a tatínek Jaroslav byl pekařem v Liberci. Tatínek byl typický podpantoflák a nechal si od maminky diktovat, co se jí zlíbilo. Já jsem snil o tom, že jednoho dne budu jako on, kromě toho podpantoflování. Jako malý jsem s ním vždycky brzy vstával, abych ho mohl pozorovat, jak dává život voňavým bochníkům chleba. V létě, když slunce vycházelo brzy, jsem rád pozoroval, jak vzduchem poletují maličká zrníčka mouky a nechávají vystoupit krásu jednotlivých paprsků. Byl jsem citlivé dítě a všechny tyhle výjevy mě hluboce fascinovaly a dojímaly. Tatínek mě měl upřímně rád a na rána v pekárně, kdy moje maminka ještě řezala dříví v ložnici, vzpomínám rád dodnes. Tatínek šel vždycky v sedm otevřít na krám, aby mohl pozdravit starého pana Havelku a paní Laurinovou, která byla velmi chudá – byla to válečná vdova, měla trafiku, ale sotva se uživila. A tatínek jí vždycky, ale jakože tajně, přibalil k chlebu zpátky celý obnos, co za něj dala. Vždycky říkal, že slabším musíme pomáhat. Všechno bylo sluncem zalité, než jsem musel nastoupit do schule.
Maminka byla Němka a trvala na mém vzdělání v kvalitní, což značí jedině německé, škole. Tam jsem poprvé poznal svět, který není hezký a milý. Nebyl, pravda, ani tak chudý. Němci, kteří si mohli dovolit vzdělání v soukromé německé škole, chudí opravdu nebyli. Já jsem, jako syn pekaře a ještě Čech, dostával pořád co proto. Šikana se stala mým novým chlebem a každý den jsem pozoroval starší nebo větší, a nebo prostě jen odvážnější študáky, kterak se na mě domlouvají, chystají a vrhají. Ne vždycky to bylo hrozné nebo nepříjemné, ale často mě to dost mrzelo. Byl jsem pilný žák (s maminkou v zádech to ani jinak nešlo) a docela mi šla i atletika a gymnastika. Nikdy jsem je nedělal závodně, ale pohyb mě bavil. Pomáhal mi zapomenout, že jsem otloukánek. Mamince jsem to neřekl, myslela by si, že jsem slaboch, a to neschvalovala. Tatínkovi jsem to říct chtěl, ale vždycky vypadal tak ztrápeně, že jsem se neodvážil. Nechtěl jsem ho víc rozčilovat. A tak jsem se nechal šikanovat v tichosti až do puberty.
Samozřejmě jsem, díky vlivu matky, musel k dalšímu studiu nastoupit na prestižní Adolf-Hitler-Schule, kde jsem ale docela dobře uplatnil svůj talent pro pohyb, protože sport byla skoro nejdůležitější disciplína. Potkal jsem tam spolužáka Hanse. Hezkého, vysokého a silného blonďáka s modrýma očima. Vzor všeho Árijského. Hned v prváku se mě ujal, třebaže byl starší, a ochraňoval mě před spolužáky, kteří mě byli ze základky zvyklí válcovat. Jistě se potom nepodivíte, že jsem s nadšením přijal jeho pozvánku do Hitler-Jungend. Možnost někam patřit, někam, kde si mě třeba budou i vážit, dokonce někam, kde je Hans, a navíc tak, aby to schvalovala maminka, to bylo něco, co jsem nemohl nepřijmout. Díky Hansovi jsem už nikdy nebyl šikanován a navíc jsme se stali skvělými kamarády. Když pak Hitler po Mnichově zabavil Sudety, byl jsem hrdý, že můžu být Němcem jako maminka a Hans. Než přišla válka.
Jak jsem skončil
Patřili jsme s Hansem do 27. hannu. To je něco jako pluk. Nejdřív jsem na orlici s mečem a kladivem pohlížel s obdivem a až posvátnou úctou. Hrdost, že můžu nosit vlajku s číslem 27, mě naplňovala neskutečnou pýchou. Pýcha ale předchází pád, a proto, když přišla válka a začali nás využívat jako pomocnou sílu a ještě s despektem, jsem začal pociťovat první náznaky nevole. Válka se vlekla a nálada ve společnosti byla příšerná. My jako studentstvo, jsme snad nejvíc cítili potřebu s tím něco dělat, ale nebylo mnoho způsobů, jak. Už v mých šestnácti jsme v podstatě povinně rabovali v domech kamarádů a známých, abychom zabavili všechno kovové, z čeho se dá přetavit munice. I křížky, stojany na bible a svícny. V kostelích neměli radost a dlouho se bránili. Nakonec ale i tam se spousta kovových věcí postupně poztrácela. A ty zvony, spousta zvonů… Nebyl jsem věřící, ale cítil jsem tady zvláštní jakoby překročení hranice. Bylo mi sedmnáct, když se moje neochvějná důvěra ve führera nadobro podlomila. Samozřejmě jsem měl povinnost sloužit, ale do té doby jsme dělali jen takové ty štábní, údržbové a komunikační práce. Já jsem třeba měl na starosti rádio a spravoval jsem porouchané vysílače. Hans trénoval mladší kluky, což jsem mu upřímně záviděl. K pohybu ani sportu jsem se už skoro nedostal.
Jedné noci mě Hans jemně probudil a odvedl mě z ubikace na záchodky. Byli tam další dva kluci, které jsem neznal a Hans mi vyjevil jejich filosofii. Chtěli vstoupit do odboje.
„Ale proč?“ ptal jsem se. „Vždyť nás Führer zachránil. Proč máme jít proti němu?“
Svěřili mi, že jeden z nich, Johann, je žid, a že se přidal do HJ jen proto, aby na něj nepřišli.
„To je přece nesmysl,“ kroutil jsem hlavou, „žádnýho špinavýho žiďáka by přece nepřijali!“ Musíte pochopit, že jsem byl docela dlouho vychováván v tom, že židé jsou podřadní, dokonce jsme to v dějepise měli i logicky zdůvodněné. Nechápal jsem, jak přede mnou může stát úplně normální hnědovlasý kluk a tvrdit o sobě, že je tahle zrůda. Potom, co jsem pronesl svou poznámku o špinavém žiďákovi, se na mě Hans podíval s úplným znechucením. Nechápal jsem proč, ale moc mě to zamrzelo. Bylo mi z toho nedobře v bříšku, jak říkával tatínek. Nechtěl jsem, aby mi bylo nedobře v bříšku, a proto jsem se omluvil.
Hans mě pak jen odvedl zpátky k ubikaci a sykl: „Nikomu ani muk!“
Od té doby se mi vyhýbal. Měl jsem pocit, že jsem zkazil něco, co bylo hlubší, než jsem si dokázal připustit. Zato mě tahle zkušenost donutila přehodnotit všechno, co jsem do té doby věděl o světě. Jistě v sedmnácti prošli něčím podobným všichni. Nosil jsem pak na sobě těžký splín až do Vánoc. Na Vánoce jsme mohli být buď s rodinou nebo v táboře, a bylo samozřejmě politicky vhodnější zůstat v táboře, jakož i o všech nedělích v roce. A tehdy jsem dostal svůj nejkrásnější vánoční dárek. Hans se zjevil u mojí palandy a tiše mě probudil. Věděl jsem, že má narozeniny a neměl jsem pro něj žádný dárek. Nevěděl jsem, jestli se ještě kamarádíme.
Odvedl mě zase na záchody, ale tentokrát tam nebyl nikdo, jen hrozná zima. Hans vypadal, že plakal. Klepal se. Já taky, zimou. Přešlapoval jsem, koukal mu do těch krásných pomněnkových očí a nevěděl, co mám dělat.
„Mariane, já ti musím něco říct,“ rty se mu chvěly a šeptal.
„Hansi, já se moc omlouvám za to s Johannem, kdybych věděl…“
„To je fuk,“ přerušil mě a položil svůj prst na moje rty. Mým tělem proběhlo chvění, ale zimou to nebylo. „Táta padnul… v boji.“ Při těch slovech mu vyhrkly slzy.
Přestal jsem potlačovat svoje nutkání a slzy mu setřel. Moje pravá ruka se zastavila na jeho tváři, levou jsem třímal jeho pevné rameno. Cítil jsem jeho teplo a jak se chvěje. Jeho prst stále spočíval na mých rtech a já jsem přestal přemýšlet. Zavřel jsem oči, odevzdal jsem se svojí touze a dal mu na ten prst pusu.
Zarazil se. Mrknutím očí obnovil pramínky slz. Zhluboka se nadechl a já netušil, jestli jsem to nezkazil nadobro. Jeho prst přejel po mých rtech. Otevřel jsem pusu a vyšel z ní obláček roztřeseného dechu. Hans mi prst jemně vsunul do úst a já se nechal přitáhnout až k jeho obličeji. Cítil jsem jeho dech na svém nose. Jeho pravá ruka mě hladila ve vlasech a moje pravá ruka odmítala pustit jeho tvář. Jako by se tím měl zrušit ten nádherný sen, který jsem tajně snil už mockrát… Ale sen pokračoval. Ještě jednou mě pohladil prstem po rtech a pak svoje rty přiblížil k mým. A políbil mě. Věděl jsem, že se to nesmí. Věděl jsem, že to nemá být. Ale cítil jsem, že to není špatně. Ba naopak. V tu jedinou chvíli bylo všechno naprosto dobře. Bylo mi příjemně v bříšku. I pod ním.
Nevím, jak dlouho jsme tam tak stáli. Tiskli jsme k sobě v zimě svá roztřesená těla a ochutnávali jeden druhého. Přerušil nás zvuk otevíraných dveří. Bleskově jsme se odtrhli. Z děsem v očích jsme se podívali jeden na druhého a pak na nově příchozího. Byl to Johann. Úlevou se mi podlomila kolena. Hans byl hned u mě a podepřel mě, abych nespadl. Johann si nás s úsměvem změřil a zamířil zasednout. My s Hansem odešli. Nemluvili jsme, ale držel mě za ruku, dokud jsme nebyli na dohled od noclehárny. Té noci jsem usínal s těmi nejkrásnějšími myšlenkami.
Druhý den mi přišla zpráva. Můj děda, mámin táta, zemřel. Viděl jsem ho jen párkrát, tak mi to bylo skoro jedno. Ale znamenalo to, že musím domů. A když má táta pekárnu, tak dědův statek padne na mě. Už nikdy neuvidím Hanse, když to přijmu. Než jsem ale stačil zareagovat, přišel Hans s povolávacím rozkazem. Tažení do Ruska. Postup je sice slibný, ale je potřeba pomáhat se sněhem, takže povolávají kromě osmnáctiletých i „nehodné mládežníky“, čili mě. Měl jsem radost, že nemusím opustit Hanse. A zároveň hrozný strach, abych o něj na frontě nepřišel.
Během postupu jsme sdíleli stan, což byla nejkrásnější a zároveň nejtvrdší doba mého krátkého života. Spali jsme s Hansem společně ve spacáku, aby nám nebyla zima. A taky jsme spolu spali, když už jsme spolu spali. A já ochutnal v kruté zimě na polích východní Evropy to nejhřejivější léto ve svém nitru. Dny byly hrozné, ale myšlenka blížící se noci mě vždycky udržela při životě. Přes den jsme pomáhali a pracovali, ale noc patřila nám a naší lásce. A pak, den po tom, co jsme dorazili na frontu, jsem byl přidělen jako asistent k medikům a Hans odvelen na frontu. Nechápu, proč já, pohybově nadaný radiotechnik, jsem byl zrovna u mediků, ale snad to byla ironie osudu, která se mi už tehdy vysmívala. Toho dne večer přinesli Hanse na nosítkách. Měl prostřelenou plíci a těžce krvácel. Medik si ho ani nevšímal. Byla to jasná fatálka. Mně už bylo všechno jedno. Navzdory rozkazu jsem zůstal s Hansem, držel ho za ruku a když jsem si myslel, že se nikdo nedívá, jsem mu dal uplakanou pusu. Přes nevýslovnou bolest, kterou musel cítit, mi věnoval svůj poslední úsměv a odešel. Ne hezky, ale aspoň ne sám.
Uslyšel jsem výstřel blízko za mými zády. Vyskočil jsem a otočil se, abych viděl, co se děje. Stál tam příslušník SS, rozkročený, s pistolí namířenou na zem za mnou. Hans! Podíval jsem se na něj, ale na jeho těle už leželo jiné tělo.
„Úchyl,“ utrousil příslušník a odplivnul si. To druhé tělo bylo moje.
Jak jsem neskončil
Vy z vás, kteří jste už někdy umřeli, si možná pamatujete to vábení Klidu. Tu možnost jakéhosi vzestupu k Všehomíru, splynutí s Veškerenstvem… Slova nestačí, ale, jak vy dnes říkáte, modří už vědí. Každopádně, když jsem si uvědomil, že jsem umřel, měl jsem tuhle možnost. Nechat se pojmout v lůno Tvoření a pokračovat v dobrodružství. Ale zároveň jsem umřel s tak silnou emocí, že jsem si ji až moc dobře pamatoval. Klid byl lákavý, ale vztek byl silnější. Zavrhl jsem splývání s Veškerenstvem a rozhodl se, že to dám do pořádku. Zařval jsem nejsilněji, jak mi síly stačily. Neozvalo se nic, jen z mojí chladnoucí mrtvolky unikl poslední výdech. Takhle jsem si to nepředstavoval. Ale nevadí. Jako mrtvý jsem měl najednou celou věčnost na prozkoumání všeho. Zapamatoval jsem si ten odpornej xicht toho zasranýho esesáka a přestal jsem být slušným hoškem, na kterýho by byla maminka hrdá. Ať si jde uctívat führera, já pro něj chcípnul jak pes. A můj Hans taky.
Rozhlídnul jsem se kolem. Všechno bylo najednou jako v biografu. Chyběly barvy. Nebo vlastně nechyběly. Když jsem se podíval pořádně, věděl jsem, co má jakou barvu, ale jako bych k nim já neměl přístup. Taky jsem si uvědomil, že mi není teplo ani zima. Nechce se mi spát, pít ani čůrat. Hromada šikovných výhod pro spřádání pomsty. Pak jsem konečně zahlédl barevnou věc. Byl to jeden ze zastřelených vojáků, něco kolem třiceti let. Viděl jsem skrz něj, přitom on jakoby zářil zlatavým světlem a byl z něj cítit klid. Zvednul se ze svého těla, zamával mi a s úsměvem se rozplynul. Procházel jsem se po stanu mediků a pozoroval je při práci. Občas se někdo vyloupl ze svého těla a pozoroval je spolu se mnou při práci. Někteří si mě všímali, jiní vůbec. Ti, co si mě nevšimli, vlezli zpravidla rychle zpátky do těla. Ti, kteří mě viděli, si se mnou někdy potřásli rukou, většina z nich se však hned nato rozplynula. Jen jeden, zaživa to František Havelka z Jablonce, si mě všiml. Taky to pro mě bylo překvapení, ale když jste mrtví, víte, jak se kdo jmenuje, když to vědět chcete. Nejen, že si se mnou František rukou nepotřásl, ale hlavně se nerozplynul. Byl mladý jako já. To mě přivedlo k otázce: „Co se děje? Netáhne tě Věčnost?“ Byl jsem překvapený stejně jako vy, že se mi podařilo ji říct s velkým V.
„Nemluv na mě, mám práci,“ odsekl.
„Jakou práci má mrtvej kluk?“
„Nejsem mrtvej, já se vrátim, až bude třeba. Jsem ze zvláštního oddílu, jsem takhle cvičenej.“
„Jak?“ nechápal jsem.
„Kdybys umřel pořádně, věděl bys všechno,“ změřil si mě a povzdechl si, „slyšel jsi někdy pohádky o čarodějnicích?“
„No jasně… Počkej! Ty jsi čarodějník?“
„Můžeš tomu tak říkat. Jsem učedník mystických umění. Rusové mají svůj spolek čarodějů vedený Rasputinem. Neumřel. Teda jo, no – něco, jako ty. Prostě jsou silný a potřebujeme posily. Takže poslali i nás študáky. A já jsem se nechal střelit do ruky, abych se podíval na jejich stranu, kolik jich je. Vlastně bys mi mohl pomoct, jestli ty nemáš nic na práci.“
„No,“ ohlédl jsem se za kulhajícím esesákem, „trošku vlastně mám. Ale budu tady v táboře, kdybys potřeboval pomoc příště.“
„Jak myslíš, já si tě najdu,“ pronesl zlověstně a prošel stanovou plachtou ven.
Rozhodl jsem se esesáka sledovat na každém kroku. Měl ovázanou nohu a kulhal. Chytil kulku a naštípla mu holenní kost, což nevěděl, takže nohu nešetřil. Asi tak po hodině pronásledování se začal ohlížet. Vždycky přímo na mě, ale nikdy mě neviděl. Nicméně po třech hodinách začal být dost nervózní. Chodil mezi stany a něco si povídal. Slova jsem slyšel, jako kdybych měl hlavu pod tlustou ovčinou. Když jsem se hodně soustředil, mohl jsem vytušit, o čem se baví, ale mně na tom moc nezáleželo. Rozhodl jsem se, že budu jeho osobní strašák. Koukal na mě, když byl někde sám a strašně se přemáhal, když sám nebyl. Před večerem našel dost důvtipu na to, aby vyhledal velitele speciální jednotky. Měl svou vlastní maringotku označenou nápisem RAG. Esesák vešel dovnitř a zavřel mi dveře před nosem. Už tehdy jsem byl poměrně mazaný, takže jsem váhal asi vteřinu, než jsem dveřmi prošel. S dveřmi to ani nehlo, ale já byl uvnitř. Měl jsem pocit, že jsem v jiném světě. Uvnitř, ač se maringotka zdála zvenku maličká, se rozléhala prostorná místnost vybavená třemi sofa a velikým oknem s výhledem na moře. Stěny byly zahalené fialovými závěsy se stříbrným vyšíváním a zemi pokrývaly huňaté krémové koberce s vysokým chlupem, které esesákovi sahaly po kotníky. Přímo naproti dveřím se rozléhala vyřezávaná manželská postel s nebesy z rudého sametu, na níž v tureckém sedu odpočíval mírně obtloustlý obstarožní muž s pěti šedými vlasy na lesklé lebce. I jeho jsem viděl v barvách. Když uslyšel esesáka pokleknout před svou postelí, otevřel oči. Nejdřív si prohlédl mě – bylo mi naprosto jasné, že mě rozhodně vidí – a pak líně stočil zrak k důstojníkovi, který se tady zdál být velmi malým pánem.
„Co chceš, pse?“ pronesl líně a pomalu pětivlas.
„Ctihodný pane Otto, nezlobte se, že Vás vyrušuji, ale nabyl jsem dojmu, že na mě byl nasazen mystický zvěd od nepřítele. Pokud je to pravda, je mou povinností Vám to hlásit a poslušně žádat o jeho vymítání.“ Jürgen, jak se esesák jmenoval, mi přišel až uboze ponížený. Jako dítě, které něco provedlo a prosí rodiče o odpuštění. Otto znuděně zamrkal a podíval se na důstojníka jako na obtížný hmyz, který se nedaří setřást.
„Běž a vyspi se. Žádný špeh není. Nezul sis boty, koupíš mi nový koberec. Teď… vypadni,“ protáhl pořád velmi pomalu a znuděně Otto.
Esesák se v předklonu jal couvat ke dveřím. Bylo mi ho skoro až líto. Zavřel dveře a já jsem vykročil za ním. „Ty ne!“ pronesl mnohem živějším hlasem Otto. Otočil jsem se a sledoval se zaujetím starce, který se před mýma očima změnil v sympatického štíhlého pětadvacetiletého mladíka s bujnou kšticí kaštanových vlasů. Až teď jsem si všiml, že má na sobě jen hedvábný župan, který, inu, byl hedvábný… Netušil jsem, že i po smrti bych mohl cítit ono povědomé šimrání v bříšku. Musel mou reakci vycítit, protože se pousmál a schválně nechal župan sklouznout po ramenou, takže se mu zastavil na loktech. S úsměvem a obnaženým hrudníkem se přiblížil až ke mně. „Ahoj,“ usmál se.
„Ahoj,“ vyhrkl jsem automaticky. Byl to Čech! Jako tatínek… „Kdo jsi?“
„Můžeš mi říkat Hej ty,“ pousmál se, „svoje skutečný jméno ti neřeknu, smál by ses.“
„Dobře,“ souhlasil jsem, ačkoli mě slova opouštěla a s každou další vteřinou jsem si přál ještě nebýt mrtvý.
„Ale, nebuď k smíchu. Zaživa by ses ke mně nikdy nedostal. A i kdyby, viděl bys toho chlíváka a ne mě. Ano, vím toho spoustu. A kromě toho, tady máš tělo. Kdyby nebyl Jürgen ignorant, viděl by tvoje šlápoty v koberci. Proč máš na sobě ten plášť?“
„V tom jsem umřel, sloužil jsem u mediků. Jsem z Hitler-Jungend, 27. hann, Marian… Ale to už asi nemusím říkat, že?“ Úsměvem má slova potvrdil a já jsem pokračoval: „Ty jsi taky čarodějník?“
„Ty už jsi se s někým potkal?“ zakabonil se. „S někým živým, kdo tě viděl?“
„Ano, s Františkem…“ nedokončil jsem.
„To je jedno. Jestli jsi se potkal s kouzelníkem, už tě má zaháknutýho,“ zakroutil hlavou. „Budeš mu muset sloužit, když si to bude přát. Myslel jsem si, že bych si tě uchránil pro sebe, ale tady, obávám se, platí pravidlo prvního… Ledaže…“
„Ledaže co? Udělám cokoliv, nechci sloužit. Musím se pomstít … musím Hanse pomstít…“ Slova se mi zasekla v hrdle, které se nemohlo sevřít, ale tady to zřejmě neplatilo. Cítil jsem všechny emoce, viděl všechny barvy… „Jsem naživu?“
„Co?“ Vypadal nepřítomně, zřejmě jsem ho vyrušil z přemýšlení. „Aha, ne. Nejsi. A protože jsi nesplynul, už ani nebudeš. Když si vybereš nesmrt, jsi… Inu, nesmrtelný. Ale taky neživý. A taky velmi snadno zranitelný. Kdo nemá obal z masa a kostí, dá se velmi snadno uchvátit. A nejsou všichni tak laskaví uchvatitelé, jako já. Kde je ten František a jak je mocný?“
„Nevím, mluvili jsme spolu jen krátce, říkal, že je študák…“
„Študák, a mluvil s tebou… Několik vět?!“
„Nebyl v těle, nechal se střelit a vylezl jakoby umíral a pak se mnou mluvil,“ pokrčil jsem rameny.
Výraz tváře chlapce jménem Hejty se postupně přelil ze zamyšlení do překvapení až po zhrození. To bych od někoho, kdo umí měnit podobu a maringotku na halu, nečekal. Takže jsem se logicky zhrozil i já.
„To byl buď hodně nadanej študák a nebo to vůbec študák nebyl. A nikdo jménem František u führera neslouží. Aspoň ne pode mnou a já jsem vrchní velitel. Naším cílem, samozřejmě ne oficiálně, je rozvrat nacismu, ale někdo, kdo umí tohle a není pode mnou…“ Zarazil se. „Jdou po nás! Nejspíš už teď. A možná jsi návnada. Kurva fix laudon element!“ Zaklel. K mému zklamání se zahalil županem a ten se změnil v pěkně padnoucí vlněný oblek. Slušelo mu to, ale já jsem pořád nechápal, co se to vlastně děje, kdo je s kým a co a jak… Jedno ze sofa se mrknutím oka změnilo v dubový psací stůl navršený knihami a papíry. Nebyl na něm žádný telefon, telegraf, ani rádio. Zato tam byl kalamář s brkem. Hejty zachytil můj pohled. „No co, někteří z nás si potrpí na stylové věcičky.“
„Hele, Hejty,“ zafuněl jsem nasupeně, „já trošku nechápu, co se teď děje. Jsem v nebezpečí nebo ne? Jsi oblečenej nebo ne? Jsme v maringotce nebo ne? V Rusku je zima, venku máš moře. Co se sakra děje a co mám teda dělat?“
„Za normálních okolností,“ prohlásil Hejty jako by se nechumelilo, zatímco přehraboval papíry na stole, „bych se s tebou vyspal, pak tě osvobodil, nebo možná obráceně, a pak bych ti to všechno vysvětlil. Taky bych si moc rád poslechnul příběh o tom, jak ti zabili kluka a jak jsi ho miloval a tak dále. Jenomže ve světle toho, cos mi řekl – Á, tady to je! – nemáme času nazbyt,“ dokončil. „Vidíš to? Je to on?“
„No, jo…“ poznal jsem okamžitě Františka.
Podivné runy pod jeho podobiznou jsem přečíst neuměl, ale význam jsem vycítil. Znamenaly „kurva“. Což byla i moje myšlenka v tu chvíli. Hejty přikývl. Nespíš to byla i jeho myšlenka. Zhluboka se nadechl a doširoka otevřenýma očima si mě měřil. Já jsem nedýchal vůbec, já nemusel.
Jak jsem se stal
„Tak fajn,“ pronesl po nekonečně dlouhé chvíli, „musíme navštívit mistra. Na toho nemá nikdo. Ale je v Americe a je hodně zaneprázdněný, takže doufám, že se s námi bude chtít zdržovat. Už jsi někdy cestoval zrcadlem?“ Usmíval se, zatímco na malé plechové destičce aktivoval několik tlačítek. Za stolem stálo veliké kulaté zrcadlo, které jsem do té chvíle vůbec neregistroval. Hejty umístil destičku na zrcadlo a destička zůstala viset uprostřed stříbrné plochy jako přilepená. Vzápětí začala destička bzučet a kolem ní se tvořily vlny, které rozkmitaly sklo jako by bylo z vody. Obraz se rozvlnil a stal se nečitelným. Pak, jako by někdo desku v jediném okamžiku vypnul do původní podoby, vlnění ustalo. Zařízení stále bzučelo, ale plocha zrcadla byla opět klidná. Jenže nezračila pokoj, v němž stálo. V rámu zrcadla byla tmavá komůrka s lůžkem a vestavnou šatní skříní. „Pojď,“ chytil mě Hejty za ruku a než jsem stihl zareagovat, protáhl mě za sebou skrz zrcadlo. Ocitli jsme se někde v hlubokém vesmíru. Před námi i za námi, vlevo i vpravo, dole i nahoře bylo jen černo a v dálce se mihotaly hvězdy. Vmžiku vybuchlo světlo a my stáli na ošoupaném koberci v temné místnůstce. Za okny hučelo město a v zrcadle za námi ze ozvalo zabzučení a obraz místnosti, z níž jsme právě přicestovali, se proměnil zpět v obyčejný zrcadlový odraz.
„Tak tohle, kdyby znal Adolf, tak se posere,“ vydechl jsem úžasem.
„On to zná, a evidentně má novou jednotku mágů a nejsme to my, což je problém,“ upravil si Hejty šaty a skrz odraz v zrcadle na mě mrkl.
„To by mohl být skutečně problém,“ ozvalo se nám německy za zády. V malých dvířkách stál nižší muž ve středních letech, s delšími bělajícími vlasy a hustým knírkem pod nosem. Hejty si s ním potřásl rukou a muž nám pokynul, abychom ho následovali. Prošli jsme úzkými dveřmi do o něco větší komůrky s dlouho neleštěnými parketami. U jedné stěny stál plechový psací stůl a na něm se povalovala změť tužek a per na pelle-mellu papírů a papírků. Pod nimi někde musel stát podstavec stolní lampičky, která spoře ozařovala celou místnost, kde kromě židle stála už jen menší školní tabule na kolečkách. „Ten duch je jejich?“ pokynul starší pán směrem ke mně.
„Je, ale neúmyslně,“ odtušil Hejty, „a má s nacisty taky nevyřízené účty. Napadlo mě z něj udělat můru, abychom ho osvobodili úplně, ale podle mého názoru je mrtvý sotva pár hodin a pomalu ani nechápe, jak být duchem. Chtěl jsem proto tvoji radu, mistře.“
„Nech si toho mistra,“ mávl rukou mistr. „To tě napadlo dobře, lepší možnost mě taky nenapadá. Tedy, pokud nechce splynout?“ zadíval se na mě. Zavrtěl jsem rozhodně hlavou. Mistr přistoupil ke mně a zcela vážně mi pohlédl z očí do očí. „Souhlasíš s tím, že by ses stal noční můrou? Technicky vzato poslem snů. Ale v téhle době jiné sny nemají smysl, leda dětem. Ale za to, že tě osvobodíme, bychom od tebe žádali nemalou laskavost jako protislužbu. Samozřejmě, jen pokud budeš chtít. Poslové snů nemají pány, nedají se spoutat a vyžadovat po tobě nic nemůžeme. Hitler osvobození neumožňuje, ale tady jsme v Americe. Tady platí jiná pravidla. A v tomhle domě platí moje pravidla. Já ti svobodu dát můžu, ale budu od tebe drze žádat, abys nám pomohl zlikvidovat Německo. Tahle válka musí skončit Hitlerovou porážkou. Přijímáš?“
Nepřemýšlel jsem dlouho. Takhle svobodně jsem nikoho mluvit neslyšel a bylo mi jasné, že takhle to musí být. „Ale co Hans?“ napadlo mě.
„Kdo je Hans?“ ohlédl se mistr na Hejtyho. Řekl jsem mu to. Měl jsem pocit, že tenhle člověk smýšlí jinak a že je to bezpečné. Mistr si mě vyslechl a pokýval hlavou.
„Byl jsi s ním, když umíral?“ usmál se laskavě. Přikývl jsem. „Pak, můj hochu,“ chytil mě mistr za rameno, „jsi pro něj udělal nejvíc, co jsi mohl. Umřel milován, ve společnosti blízkého a s nadějí. Hezčí smrt abys pohledal. Pokud jsi ho po svojí smrti neviděl, pak splynul s Harmonií a je božstvem. Pro toho už není potřeba nic. Ale jestli ho chceš pomstít, což je určitě důvod, proč jsi nesplynul také, pak jako Můra zmůžeš mnohem, mnohem víc.“
Pohlédl jsem na Hejtyho, který jen s úsměvem přikývl. Už jsem se nadechoval k souhlasu, když Hejty vyhrkl: „Tak já půjdu s ním! Stejně jsem v Umění lajdák, jak vždycky říkáš, a navíc bude Marian potřebovat průvodce. A já mám pocit, že mi s ním bude hezky,“ mrkl na mě.
Vrátil jsem mu úsměv. Na tváři starého pána vystouplo několik vrásek. Neřekl nic, ale přikývl. Nadechl se a začal polohlasně recitovat sumerské zaklínadlo. Když vím tohle, jak se jmenuje Hejty, napadlo mě. A měl pravdu, byl bych se smál, kdyby mi to řekl.
Hejty přiběhl ke mně a chytil mě za ruku. „Bude mi ctí s tebou umřít,“ pošeptal mi do ucha. Usmál jsem se na něj. A vzápětí mi došlo, co to znamená.
„Počkej,“ vyhrkl jsem, „to ne!“
Ale bylo pozdě. Jeho tělo se bezvládně svezlo k zemi a mou ruku třímal jeho duch v hedvábném županu. Smál se jako měsíček na nebi. Mistr dokončoval zaříkávadlo a já jsem měl najednou pocit, že můžu lítat. Jako bych celou tu dobu měl na plicích kámen a na nohou závaží a teď to všechno zmizelo. Takový pocit svobody jsem nikdy necítil. A opravdu. Vznesl jsem se. Hejty, stále ještě svírající moji ruku, se vznesl se mnou. Objal mě. Plakal. Já jsem taky plakal. Mistr se usmál a setřel si z tváře nepatřičnou kapku slané vody. Pohlédl ke stropu, kde jsme se vznášeli a poklonil se.
„Leťte, pánové snů, a pomozte nám všemi silami, které máte. A až bude hotovo, leťte k dětem a dejte jim sny o naději a lásce. Věřím, že jednou bude pro lidi jako vy místo nejen mezi námi a umělci, ale mezi všemi lidmi. Leťte!“ Usmíval se, ale jeho oči prozrazovaly, že zadržuje slzy.
Prokázali jsme mu respekt tím, že jsme vzlétli stropem do noční oblohy.
Jak jsem
Jak to bylo dál? To už je přece jasné. Hejty mi vysvětlil, jak funguje snění a naučil mě snad všechno, co věděl ze svých studií. Byl to zlomek toho, co víme dnes, ale stačilo to. Esesáka jsme utrápili. Umřel na vyčerpání z nedostatku spánku. Po smrti se mi dokonce osobně omluvil a s úsměvem Splynul. Když se narodil příště, stal se aktivistou za lidská práva. Válka samozřejmě skončila Hitlerovou porážkou, ale chvástal bych se, kdybych tvrdil, že je to naše zásluha. Sil, které se nakonec proti němu spojily, bylo strašně moc. I ti, kteří ho třeba zezačátku podpořili, se nakonec obrátili proti němu. Když i jeho vlastní kouzelníci udělali führerovi pápá, obrátil se na bohy. Nepomohla mu ani Athéna, ani Mars, ani Ninurta a už vůbec ne Odin. Zato Triglav se rozhodl, že se k němu nemusí nikdo modlit, aby se naštval a posílil vojska Slovanů i bez toho. Schválně jsme se pak byli podívat, jestli Áda po smrti splyne. A ne. Stal se Stínem. Bloudí po zemi, němý, slepý, hluchý a bez těla. Ale s pamětí na svůj život. Až si jednou odpustí, třeba taky splyne. Ale zatím se tak nestalo.
A co my? Já jsem přijal pracovní jméno Mare, jako můra, zatímco Hejty si posledních pár let říká opravdu Hejt, čemuž já nerozumím ale vy prý budete. Po válce jsme začali navštěvovat děti a přinášet jim sny o jednorožcích a duze, ale taky o plyšových kamarádech a nekonečných pastelkových světech, kde je nic nestraší. Během tří generací se k sobě lidi začali chovat mnohem líp než za nás. A když se pak konečně naše děti dostaly i na vlivnější místa, byli jsme vyškrtnuti ze seznamu duševních nemocí. Teprve pak jsme si dovolili dovolenou a byli jsme se podívat v našich domovech. Procházeli jsme se po nocích v přestrojení za lidi a bylo to fajn. Ukázal jsem Hejtovi, kde stávala naše pekárna a on, kde byla jejich konírna, než se stal Čarodějovým učněm. Byli jsme navštívit i nového mistra čarodějníků, ale pořád jen žvatlal něco o mikroplastech, tak jsme ho v tom nechali. Snít je potřeba pořád, takže jsme se neflákali moc dlouho.
Pokud se vám někdy bude zdát sen o jednorožcích a duze, dost možná jsme to my dva. A pokud patříte mezi nás, občas vám do snu propašujeme i špetku našeho soukromého života. Někdy i trošku víc. Ale jen tolik, kolik nám dovolíte. Jsme přece jen stará škola. Jenom, kdybyste to z těch snů nepochopili… Není s váma nic špatně, zasloužíte si být a nesmíte mít nikdy strach! Všem, kdo vás budou trápit, ve snech pěkně zatopíme. A budeme to dělat tak dlouho, dokud to bude třeba. Mějte se rádi a těšíme se na setkání ve snách!
Jo, a neříkejte to Hejtovi, ale já mám pocit, že kdybych vám to neprozradil, tak mě nebudete mít rádi… Jmenuje se Hans.
Dobrou, Mare.
Pokud vás povídka bavila a chcete mě podpořit, můžete se podívat na Patreon, kde najdete také alternativní AI arty k této povídce. https://www.patreon.com/MattKeanan
Další povídky najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!