Jak jsem začal
Asi bych se měl hned zezačátku představit. Jmenuji se, i když už dlouho ne, Marian Holík. Narodil jsem se v roce 1924, do pomalu ustupující bídy po válce. Vyrůstalo se mi docela hezky. Maminka Hilda byla v domácnosti a šila a tatínek Jaroslav byl pekařem v Liberci. Tatínek byl typický podpantoflák a nechal si od maminky diktovat, co se jí zlíbilo. Já jsem snil o tom, že jednoho dne budu jako on, kromě toho podpantoflování. Jako malý jsem s ním vždycky brzy vstával, abych ho mohl pozorovat, jak dává život voňavým bochníkům chleba. V létě, když slunce vycházelo brzy, jsem rád pozoroval, jak vzduchem poletují maličká zrníčka mouky a nechávají vystoupit krásu jednotlivých paprsků. Byl jsem citlivé dítě a všechny tyhle výjevy mě hluboce fascinovaly a dojímaly. Tatínek mě měl upřímně rád a na rána v pekárně, kdy moje maminka ještě řezala dříví v ložnici, vzpomínám rád dodnes. Tatínek šel vždycky v sedm otevřít na krám, aby mohl pozdravit starého pana Havelku a paní Laurinovou, která byla velmi chudá – byla to válečná vdova, měla trafiku, ale sotva se uživila. A tatínek jí vždycky, ale jakože tajně, přibalil k chlebu zpátky celý obnos, co za něj dala. Vždycky říkal, že slabším musíme pomáhat. Všechno bylo sluncem zalité, než jsem musel nastoupit do schule.
Maminka byla Němka a trvala na mém vzdělání v kvalitní, což značí jedině německé, škole. Tam jsem poprvé poznal svět, který není hezký a milý. Nebyl, pravda, ani tak chudý. Němci, kteří si mohli dovolit vzdělání v soukromé německé škole, chudí opravdu nebyli. Já jsem, jako syn pekaře a ještě Čech, dostával pořád co proto. Šikana se stala mým novým chlebem a každý den jsem pozoroval starší nebo větší, anebo prostě jen odvážnější študáky, kterak se na mě domlouvají, chystají a vrhají. Ne vždycky to bylo hrozné nebo nepříjemné, ale často mě to dost mrzelo. Byl jsem pilný žák (s maminkou v zádech to ani jinak nešlo) a docela mi šla i atletika a gymnastika. Nikdy jsem je nedělal závodně, ale pohyb mě bavil. Pomáhal mi zapomenout, že jsem otloukánek. Mamince jsem to neřekl, myslela by si, že jsem slaboch, a to neschvalovala. Tatínkovi jsem to říct chtěl, ale vždycky vypadal tak ztrápeně, že jsem se neodvážil. Nechtěl jsem ho víc rozčilovat. A tak jsem se nechal šikanovat v tichosti až do puberty.
Samozřejmě jsem, díky vlivu matky, musel k dalšímu studiu nastoupit na prestižní Adolf-Hitler-Schule, kde jsem ale docela dobře uplatnil svůj talent pro pohyb, protože sport byla skoro nejdůležitější disciplína. Potkal jsem tam spolužáka Hanse. Hezkého, vysokého a silného blonďáka s modrýma očima. Vzor všeho Árijského. Hned v prváku se mě ujal, třebaže byl starší, a ochraňoval mě před spolužáky, kteří mě byli ze základky zvyklí válcovat. Jistě se potom nepodivíte, že jsem s nadšením přijal jeho pozvánku do Hitler-Jungend. Možnost někam patřit, někam, kde si mě třeba budou i vážit, dokonce někam, kde je Hans, a navíc tak, aby to schvalovala maminka, to bylo něco, co jsem nemohl nepřijmout. Díky Hansovi jsem už nikdy nebyl šikanován, a navíc jsme se stali skvělými kamarády. Když pak Hitler po Mnichově zabavil Sudety, byl jsem hrdý, že můžu být Němcem jako maminka a Hans. Než přišla válka.
Jak jsem skončil
Patřili jsme s Hansem do 27. hannu. To je něco jako pluk. Nejdřív jsem na orlici s mečem a kladivem pohlížel s obdivem a až posvátnou úctou. Hrdost, že můžu nosit vlajku s číslem 27, mě naplňovala neskutečnou pýchou. Pýcha ale předchází pád, a proto, když přišla válka a začali nás využívat jako pomocnou sílu, a ještě s despektem, jsem začal pociťovat první náznaky nevole. Válka se vlekla a nálada ve společnosti byla příšerná. My jako studentstvo, jsme snad nejvíc cítili potřebu s tím něco dělat, ale nebylo mnoho způsobů, jak. Už v mých šestnácti jsme v podstatě povinně rabovali v domech kamarádů a známých, abychom zabavili všechno kovové, z čeho se dá přetavit munice. I křížky, stojany na bible a svícny. V kostelích neměli radost a dlouho se bránili. Nakonec ale i tam se spousta kovových věcí postupně poztrácela. A ty zvony, spousta zvonů… Nebyl jsem věřící, ale cítil jsem tady zvláštní překročení hranice. Bylo mi sedmnáct, když se moje neochvějná důvěra ve führera nadobro podlomila. Samozřejmě jsem měl povinnost sloužit, ale do té doby jsme dělali jen takové ty štábní, údržbové a komunikační práce. Já jsem třeba měl na starosti rádio a spravoval jsem porouchané vysílače. Hans trénoval mladší kluky, což jsem mu upřímně záviděl. K pohybu ani sportu jsem se já už skoro nedostal.
Jedné noci mě Hans jemně probudil a odvedl mě z ubikace na záchodky. Byli tam další dva kluci, které jsem neznal a Hans mi vyjevil jejich filosofii. Chtěli vstoupit do odboje.
„Ale proč?“ ptal jsem se. „Vždyť nás Führer zachránil. Proč máme jít proti němu?“
Svěřili mi, že jeden z nich, Johann, je žid, a že se přidal do HJ jen proto, aby na něj nepřišli.
„To je přece nesmysl,“ kroutil jsem hlavou, „žádnýho špinavýho žiďáka by přece nepřijali!“ Musíte pochopit, že jsem byl docela dlouho vychováván v tom, že židé jsou podřadní, dokonce jsme to v dějepise měli i logicky zdůvodněné. Nechápal jsem, jak přede mnou může stát úplně normální hnědovlasý kluk a tvrdit o sobě, že je tahle zrůda. Potom, co jsem pronesl svou poznámku o špinavém žiďákovi, se na mě Hans podíval s úplným znechucením. Nechápal jsem proč, ale moc mě to zamrzelo. Bylo mi z toho nedobře v bříšku, jak říkával tatínek, když se nepovedl chleba. Nechtěl jsem, aby mi bylo nedobře v bříšku, a proto jsem se omluvil.
Hans mě pak jen odvedl zpátky k ubikaci a sykl: „Nikomu ani muk!“
Od té doby se mi vyhýbal. Měl jsem pocit, že jsem zkazil něco, co bylo hlubší, než jsem si dokázal připustit. Zato mě tahle zkušenost donutila přehodnotit všechno, co jsem do té doby věděl o světě. Jistě v sedmnácti prošli něčím podobným všichni. Nosil jsem pak na sobě těžký splín až do Vánoc. Na Vánoce jsme mohli být buď s rodinou nebo v táboře, a bylo samozřejmě politicky vhodnější zůstat v táboře, jakož i o všech nedělích v roce. A tehdy jsem dostal svůj nejkrásnější vánoční dárek. Hans se zjevil u mojí palandy a tiše mě probudil. Věděl jsem, že má narozeniny a neměl jsem pro něj žádný dárek. Nevěděl jsem, jestli se ještě kamarádíme.
Odvedl mě zase na záchody, ale tentokrát tam nebyl nikdo, jen hrozná zima. Hans vypadal, že plakal. Klepal se. Já taky, zimou. Přešlapoval jsem, koukal mu do těch krásných pomněnkových očí a nevěděl, co mám dělat.
„Mariane, já ti musím něco říct,“ rty se mu chvěly a šeptal.
„Hansi, já se moc omlouvám za to s Johannem, kdybych věděl…“
„To je fuk,“ přerušil mě a položil svůj prst na moje rty. Mým tělem proběhlo chvění, ale zimou to nebylo. „Táta padnul… v boji.“ Při těch slovech mu vyhrkly slzy.
Přestal jsem potlačovat svoje nutkání a slzy mu setřel. Moje pravá ruka se zastavila na jeho tváři, levou jsem třímal jeho pevné rameno. Cítil jsem jeho teplo a jak se chvěje. Jeho prst stále spočíval na mých rtech a já jsem přestal přemýšlet. Zavřel jsem oči, odevzdal jsem se svojí touze a dal mu na ten prst pusu.
Zarazil se. Mrknutím očí obnovil pramínky slz. Zhluboka se nadechl a já netušil, jestli jsem to nezkazil nadobro. Jeho prst přejel po mých rtech. Otevřel jsem pusu a vyšel z ní obláček roztřeseného dechu. Hans mi prst jemně vsunul do úst a já se nechal přitáhnout až k jeho obličeji. Cítil jsem jeho dech na svém nose. Jeho pravá ruka mě hladila ve vlasech a moje pravá ruka odmítala pustit jeho tvář. Jako by se tím měl zrušit ten nádherný sen, který jsem tajně snil už mockrát… Ale sen pokračoval. Ještě jednou mě pohladil prstem po rtech a pak svoje rty přiblížil k mým. A políbil mě. Věděl jsem, že se to nesmí. Věděl jsem, že to nemá být. Ale cítil jsem, že to není špatně. Ba naopak. V tu jedinou chvíli bylo všechno naprosto dobře. Bylo mi příjemně v bříšku. I pod ním…
Nevím, jak dlouho jsme tam tak stáli. Tiskli jsme k sobě v zimě svá roztřesená těla a ochutnávali jeden druhého. Přerušil nás zvuk otevíraných dveří. Bleskově jsme se odtrhli. S děsem v očích jsme se podívali jeden na druhého a pak na nově příchozího. Byl to Johann. Úlevou se mi podlomila kolena. Hans byl hned u mě a podepřel mě, abych nespadl. Johann si nás s úsměvem změřil a zamířil zasednout. My s Hansem odešli. Nemluvili jsme, ale držel mě za ruku, dokud jsme nebyli na dohled od noclehárny. Té noci jsem usínal s těmi nejkrásnějšími myšlenkami.
Druhý den mi přišla zpráva. Můj děda, mámin táta, zemřel. Viděl jsem ho jen párkrát, tak mi to bylo skoro jedno. Ale znamenalo to, že musím domů. A když má táta pekárnu, tak dědův statek padne na mě. Už nikdy neuvidím Hanse, když to přijmu. Než jsem ale stačil zareagovat, přišel Hans s povolávacím rozkazem. Tažení do Ruska. Postup je sice slibný, ale je potřeba pomáhat se sněhem, takže povolávají kromě osmnáctiletých i „nehodné mládežníky“, čili mě. Měl jsem radost, že nemusím opustit Hanse. A zároveň hrozný strach, abych o něj na frontě nepřišel nadobro.
Během postupu jsme sdíleli stan, což byla nejkrásnější a zároveň nejtvrdší doba mého krátkého života. Spali jsme s Hansem společně ve spacáku, aby nám nebyla zima. A taky jsme spolu spali, když už jsme spolu spali. A já ochutnal v kruté zimě na polích východní Evropy to nejhřejivější léto ve svém nitru. Dny byly hrozné, ale myšlenka blížící se noci mě vždycky udržela při životě. Přes den jsme pomáhali a pracovali, ale noc patřila nám a naší lásce. A pak, den po tom, co jsme dorazili na frontu, jsem byl přidělen jako asistent k medikům a Hans odvelen na frontu. Nechápu, proč já, pohybově nadaný radiotechnik, jsem byl zrovna u mediků, ale snad to byla ironie osudu, která se mi už tehdy vysmívala. Toho dne večer přinesli Hanse na nosítkách. Měl prostřelenou plíci a těžce krvácel. Medik si ho ani nevšímal. Byla to jasná fatálka. Mně už bylo všechno jedno. Navzdory rozkazu jsem zůstal s Hansem, držel ho za ruku a když jsem si myslel, že se nikdo nedívá, jsem mu dal uplakanou pusu. Přes nevýslovnou bolest, kterou musel cítit, mi věnoval svůj poslední úsměv a odešel. Ne hezky, ale aspoň ne sám.
Uslyšel jsem výstřel blízko za mými zády. Vyskočil jsem a otočil se, abych viděl, co se děje. Stál tam příslušník SS, rozkročený, s pistolí namířenou na zem za mnou. Hans! Podíval jsem se na něj, ale na jeho těle už leželo jiné tělo.
„Úchyl,“ utrousil příslušník a odplivnul si.
To druhé tělo bylo moje.
Jak jsem neskončil
Vy z vás, kteří jste už někdy umřeli, si možná pamatujete to vábení Klidu. Tu možnost jakéhosi vzestupu k Všehomíru, splynutí s Veškerenstvem… Slova nestačí, ale, jak vy dnes říkáte, modří už vědí. Každopádně, když jsem si uvědomil, že jsem umřel, měl jsem tuhle možnost. Nechat se pojmout v lůno Tvoření a pokračovat v dobrodružství. Ale zároveň jsem umřel s tak silnou emocí, že jsem si ji až moc dobře pamatoval. Klid byl lákavý, ale vztek byl silnější. Zavrhl jsem splývání s Veškerenstvem a rozhodl se, že to dám do pořádku. Zařval jsem nejsilněji, jak mi síly stačily. Neozvalo se nic, jen z mojí chladnoucí mrtvolky unikl poslední výdech. Takhle jsem si to nepředstavoval. Ale nevadí. Jako mrtvý jsem měl najednou celou věčnost na prozkoumání všeho. Zapamatoval jsem si ten odpornej xicht toho zasranýho esesáka a přestal jsem být slušným hoškem, na kterýho by byla maminka hrdá. Ať si jde uctívat führera, já pro něj chcípnul jak pes. A můj Hans taky.
***
Pokračování povídky najdete na mém Patreonu: Night, Mare
Přehled všech povídek najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!