Ten výhled miluju. Pod nohama strmej sráz, dole pod nim je za houštím schovaná řeka. Ale ten výhled do krajiny je super. Kdysi to bylo město, teď je to krajina. Příroda si vzala zpátky celou čtvrť, možná víc. Dobře, holka. Holka! Že mě zase sledovala? Ohlídnu se k otevřenýmu dílci pletiva. Jasně, že jo.
„Vylez, Ellie, vim, že tam jsi!“ Zpoza lísky vykouknou veliký zelený kukadla a hnědý lokýnky. Na nose má napihováno až jejda a v ruce třímá ošumělýho medvídka. „Jste zase s panem Brumlou na výletě?“ usměju se. Nesměle kývne a nic neříká.
Z dálky se ozve ostrej skřek. A kurva! Ellie třeští oči na oblohu. Vim, že tam nic nevidí, ale musim ji schovat. Hned. Jemně ji chytnu za ramena a kouknu jí zpříma do očí.
„Hra: Jsi lískovej oříšek a pan brumla druhej, dobře?“ Horečně přikyvuje a já pokračuju: „Vlez si do křoví a nesmíš se ani pohnout, jasný? A pan Brumla taky ne.“ Ellie se usměje a leze do křoví. Skřek se blíží. Zavřu pletivovej díl a všechno za nim mi zmizí z očí. Vypadá to jen jako houští, nikde ani náznak plotu. Na tenhle kousek jsem dost pyšnej.
Znovu ten řev. Kousek opodál stojí zarostlej žlutej bagr. Neni čas. Vlezu si do křovíčka kousek dolů ze srázu a mávnu rukou k bagru. Zatáhnu za myšlenkový lano a bagr se se skřípěním pohne a s plechovym řachnutím zůstane ležet nade mnou. Jako krytí by to mělo stačit. Hlavně, aby ten krám nespadnul… Řach! Na železo dopadlo něco těžkýho. Určitě ta věc. Slyšim sípavej dech a klapání drápů, jak se snaží rozpárat železnou kastli. Shit! Vono se to povedlo. Vrzání trhanýho plechu. Zvláštní vrkot, jak přerostlej holub. Ale neni to holub. Skříkne to tak blízko nad mojí hlavou, až mně zadrnčí uši. Snažim se nehejbat, abych na sebe neupozornil. Znova to zařve, pak to vztekle praští do kabiny, až se vysype poslední sklo. Zavřu oči, aby mi střepiny neublížily. Většina jich musela zůstat v kabině. Ta svině zařve ještě do třetice a pak nasraně odletí. Samozřejmě ten odraz způsobí, že se bagr nahne a začne se skřípěním sjíždět za srázu. Takže přese mě. Nemůžu vyskočit. Kdyby ta věc byla poblíž, je po mně bez pochyby. Chytnu hodně pevně silnější výhony a představuju si, že vrůstám do kořenů. Železná krávotina se šine jen pár prstů ode mě. Vrže a duní a dokonce cejtim provozní kapaliny. Vzpomínka na dětství. Tehdy jsem ale neumíral co dva dny. Teda ani skoro. Bagr jede dolů, teď hodně rychle. Poslední část kabiny sjíždí a já se s úlevou zvedám. Zapomněl jsem, že bagry měly i lopaty. Takže tou samozřejmě dostanu řachu do palice. Blbec.
Probudí mě naléhavej pištivej hlásek: „Pane Matteo, pane Matteo! Už je to pryč. Jste v pořádku?“
Opatrně zamžourám. Mám nepochybně otřes mozku, ale na to neni v týhle době čas. Pomalu získávám zpátky zrakovej vjem. Nade mnou se sklání dvě siluety. Jedna z nich je Ellie. Druhá bude pan Brumla. Zamrkám. Hovno brumla! Cizí chlap v černym kabátě!
„Ellie!“ Rychle se podívám směrem k pletivu. Je otevřený. Musela běžet rovnou ke mně a nezavřela za sebou. Takže je vidět celej plot. Celá osada je kompromitovaná. Do prdele! Dívka musí zachytit můj pohled, protože se usměje. Nevinně a zcela andílkovsky.
„Nebojte se, pane Matteo, to je pan Ron. Je to taky čaroděj a je hodný! Říkal, že vám neublíží, když mu otevřu.“ No, to se vsadim. Achjo, dítě hloupý…
„Ellie, víš co? Co kdybys zatím běžela ke mně do jeskyně a natrhala pět těch modrejch kytiček, jak máš tak ráda, co ty na to?“ Dívka vehementně kýve. „Tak utíkej. Já tam přijdu za chviličku.“ Holčička se rozeběhne zpátky k osadě. Proběhne pletivem a mizí v lese.
Cizinec je trošku menší než já, se zvědavejma očima a zrzavym plnovousem. Je lehce při těle. Bude z mocnější osady. Nebo nemocnej. Narezlý hnědý vlasy má rozcuchaný a zdrchaný v chomáčích. Taky si něčim prošel. Musim opatrně. Jestli je fakt čaroděj, mohl dát vědět domů a už budou na cestě. Snažím se působit uvolněně a sebejistě, takže mám určitě ten vtipnej výraz. Ale on mě nezná, takže si toho…
„You got a funny face, you know that?“ směje se mi. Takže si všimnul. Achjo. Kdybych tak měl aspoň rozumný zrcadlo, tak bych si to natrénoval.
„Yeah, it does that sometimes. What are you doing up here?“ musím zjistit, co tu chce. Tudy žádná cesta nevede, proto jsem to tady vybral.
„Running, sort of. We’ve been out hunting the reaper…“
„The… reaper?“ nechápu.
„Yeah, the flying thing,“ ukazuje směrem, kam nejspíš odletěla ta věc.
„Oh! Didn’t know it had a name…“ usměju se světácky. Teda doufám, nemám zrcadlo. Asi to zabralo, taky se usměje, docela měkce. Mám dojem, že se mu i rozšířily zorničky. Koukám do jeho světle hnědejch očí a v břiše mi zatancujou motejli. Zamyslim se, jestli to neni kouzlo, ale ne. Tohle je ve mně. On se na chvilku zarazí, jako by mi četl myšlenky, ale pak pokračuje:
„It doesn’t. At least this one. That’s just how we call it back at Om… back home. So, we’ve been hunting it… But that fucker must have seen us cuz it ambushed us. Torn my hunters apart. I managed to camouflage myself or else I woud’ve been dead, too…“
„Shit, I’m sorry.“ Myslim to vážně.
„Yeah, it sucks. May I use your cauldron? Please? I promise we won’t attack or exploit you, or anything. I’m just…“ zvedne ruku a odhalí tržnou ránu v podpaží. Zírám. Vypadá celkem dobře na to, že by měl každou chvíli umřít. „I sensed a camouflage spell and tried my luck. Also, the girl really wanted to help you, I thought you had it.“
„The wound… Have you seen it?“ zeptám se.
„No. Do I want to know?“
„You don’t. Come. No funny business!“ varuju ho.
„Don’t have the strength,“ usměje se slabě a vzápětí zkolabuje. Zachytim ho na poslední chvíli a odtáhnu ho za plot. Zavřu a cejtim povědomý šimrání, jak se aktivuje moje kouzlo. Dotáhnu ‚pana Rona‘ na kraj lesa a hvízdnu. Za pár chvil přiběhne stráž. Dva namakaný chlapíci s kopím. Každej má svoje posbíraný oblečení, ale mají vesty od našich ženskejch, jako stejnokroj. Máme šikovný ženský, moje modrá róba je taky jejich dílo, akorát na ní padlo zbytečně látky. Ale já prej musim reprezentovat. Takže teď to nosim furt, abych byl vděčnej… Když chlapi dojdou ke mně, ukážu na cizáka a poručim, ať ho vezmou do mojí jeskyně.
*
Venku je tma, ale v mojí jeskyni je příjemně. Přiložim dvě dřívka do ohně pod kotlíkem. Nikdy nesmí vyhasnout. Přes den na to mám dva asistenty, ale v noci si přikládám sám. Ellie odešla před chvílí. Nedala se odbejt a trvala na tom, že bude se mnou dohlížet na pana Rona. Jenže všechny děti musí spát v bunkru, takže jsem jí musel slíbit, že může zejtra se mnou vařit, aby ji vychovatelka nemusela odvléct v řetězech. Otočim pohled od ohně na spícího hosta. Jeho kabát visí na věšáku u vchodu. Smrděl potem, takže jsem ho chtěl mít někde na vzduchu. Potem smrdí i host, ale dokud se nezahojí, do vody ho nepoženu. Navíc je docela těžkej a sám bych ho tam táhnout nechtěl. Ale omyl jsem mu vlasy, aby mi nezasmrděl polštáře. Navzdory menšímu bříšku a kyselýmu potu je to docela sympaťák. Ale tyhle myšlenky musim zahnat, na to v týhle době rozhodně neni čas. Navíc je to cizí čaroděj, takže jednak bude sledovat vlastní cíle a jednak je vázanej slibem chránit svoje lidi, jako já. A já bych je nikdy neopustil, ani za nic. Pan Ron pořád neni při vědomí, takže vyrazim ven pro další dřevo. Mám ho v přístřešku vedle vchodu do jeskyně. A cestou vyvenčim chuligána…
Jsem pryč jenom chvilku, ale když se vrátim, zády ke mně stojí cizák, z mýho kotle stoupá modrej dým a on si s někým povídá. Nebylo by to zas tak divný, kdyby obraz hned nerozptýlil, sotva mě uslyšel. Zahlídnul jsem oholenýho skinheada v uniformě, ale rozplynul se dřív než jsem si ho prohlídnul. Ron si srovná kapucu na zádech a otočí se na mě. V šedivý mikině vůbec nevypadá jako čaroděj, ale sedí mu. Tváří se jakoby nic a usmívá se. Něco na mě hraje. To se mi nelíbí.
„Wanna tell me something?“ ptám se, zatimco skládám dřevo z ruky na kopičku vedle ohniště. Vzdálenou dírou ve stropu jeskyně uniká kouř a venku hraje cvrček. Nebo cikáda, nejsem biolog.
„I…“ začne rozpačitě Ron, „was just contacting my settlement. To tell them I’m okay.“
„Why did you dissolve it, then?“ Dívám se mu zpříma do očí. Nevim, jaká je jeho specializace, ale moje je mysl, takže poznám, když bude kecat.
„We don’t know each other, I don’t know if I can trust you.“ Nelže. Ale neni to odpověď na moji otázku. Chtěl bych do toho nešťourat. Když budu dělat blbýho, třeba přestane bejt ostražitej.
„Interesting. I mended your wound. Tomorrow, you’ll be healed. I didn’t kill you when I had the chance and didn’t try to rob you of your powers. I think that is kinda trustworthy, is it not?“ Odzbrojující argument, ale chlapík mlčí. Pokrčí rameny a hodí do kotle něco z mýho stolu. Dým se změní na růžovou. Takže řebříček. Nebo sléz, nejsem botanik. O co mu jde?
„I am sorry for the intrusion,“ podává mi ruku, „my name is Ronald O’Neill. Call me Ron.“
Takže je to Irčan, ale má skotský křestní. Teda ne, že by to něco znamenalo. Ve světě před Koncem byl ve všem takovej zmatek, že tohle je to nejmenší. Stisknu mu ruku zpátky a představim se. „Matteo. My real name is impossible for you to pronounce.“
„Try me,“ usměje se.
„Matěj,“ usměju se.
„Matiež?“ zkusí.
„Of course not.“ Pustim ruku s úšklebkem vítěze. Teda doufám, nejsem mim.
„Tell me about yourself,“ posadí se s heknutím zpátky na mojí postel.
„I will not.“ Zkusil to hezky, ale intel mu dávat nehodlám. „We shall sleep. Scoot over, it’s my bed.“
Uhne mi a leží až nebezpečně vyzývavě čelem ke mně. Opřu si ruce v bok, nakloním hlavu na stranu a měřim si ho. Nevim, co to zkouší. Lehnu si na svoji zmenšenou půlku a jsem hodně rád, že jsem vážená osoba, takže mi vyrobili velkou postel. Dokonce se mi podařilo při jedný z počátečních výprav najít neporušenou matračku z takový tý modrý pěny, takže mám dost kvalitní spaní. Seberu snítku levandule a mrsknu ji směrem ke kotli. Mám to už natrénovaný, takže se trefim hned napotřetí. Svíčky zhasnou, oheň se utlumí a místnost zaplaví jemná fialová mlha s vůní již zmíněný kytky. V době před koncem jsem na to měl Google Home, dneska mám kotel. Budu spát v košili, co nosim ve dne. Normálně spim nahej, ale s návštěvou teda ne. Uvelebim se zády k němu a cejtim ten jeho pot. Neni jenom kyselej. Je v něm i něco testosteronu a dohromady to dělá celkem zajímavý pižmo. Docela mě ten pach začíná bavit. Levandule ale působí a klíží se mi oči. Ty ale vytřeštim, když se ke mně návštěva přisune a obejme mě. Je to příjemný, to nebudu lhát. Ale o co mu jde? Proč to dělá?
„What are you doing?“ zeptám se…
***
Pokračování povídky najdete na mém Patreonu: Omic-Ron
Přehled všech povídek najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!