Ten výhled miluju. Pod nohama strmej sráz, dole pod nim je za houštím schovaná řeka. Ale ten výhled do krajiny je super. Kdysi to bylo město, teď je to krajina. Příroda si vzala zpátky celou čtvrť, možná víc. Dobře, holka. Holka! Že mě zase sledovala? Ohlídnu se k otevřenýmu dílci pletiva. Jasně, že jo.
„Vylez, Ellie, vim, že tam jsi!“ Zpoza lísky vykouknou veliký zelený kukadla a hnědý lokýnky. Na nose má napihováno až jejda a v ruce třímá ošumělýho medvídka. „Jste zase s panem Brumlou na výletě?“ usměju se. Nesměle kývne a nic neříká.
Z dálky se ozve ostrej skřek. A kurva! Ellie třeští oči na oblohu. Vim, že tam nic nevidí, ale musim ji schovat. Hned. Jemně ji chytnu za ramena a kouknu jí zpříma do očí.
„Hra: Jsi lískovej oříšek a pan brumla druhej, dobře?“ Horečně přikyvuje a já pokračuju: „Vlez si do křoví a nesmíš se ani pohnout, jasný? A pan Brumla taky ne.“ Ellie se usměje a leze do křoví. Skřek se blíží. Zavřu pletivovej díl a všechno za nim mi zmizí z očí. Vypadá to jen jako houští, nikde ani náznak plotu. Na tenhle kousek jsem dost pyšnej.
Znovu ten řev. Kousek opodál stojí zarostlej žlutej bagr. Neni čas. Vlezu si do křovíčka kousek dolů ze srázu a mávnu rukou k bagru. Zatáhnu za myšlenkový lano a bagr se se skřípěním pohne a s plechovym řachnutím zůstane ležet nade mnou. Jako krytí by to mělo stačit. Hlavně, aby ten krám nespadnul… Řach! Na železo dopadlo něco těžkýho. Určitě ta věc. Slyšim sípavej dech a klapání drápů, jak se snaží rozpárat železnou kastli. Shit! Vono se to povedlo. Vrzání trhanýho plechu. Zvláštní vrkot, jak přerostlej holub. Ale neni to holub. Skříkne to tak blízko nad mojí hlavou, až mně zadrnčí uši. Snažim se nehejbat, abych na sebe neupozornil. Znova to zařve, pak to vztekle praští do kabiny, až se vysype poslední sklo. Zavřu oči, aby mi střepiny neublížily. Většina jich musela zůstat v kabině. Ta svině zařve ještě do třetice a pak nasraně odletí. Samozřejmě ten odraz způsobí, že se bagr nahne a začne se skřípěním sjíždět za srázu. Takže přese mě. Nemůžu vyskočit. Kdyby ta věc byla poblíž, je po mně bez pochyby. Chytnu hodně pevně silnější výhony a představuju si, že vrůstám do kořenů. Železná krávotina se šine jen pár prstů ode mě. Vrže a duní a dokonce cejtim provozní kapaliny. Vzpomínka na dětství. Tehdy jsem ale neumíral co dva dny. Teda ani skoro. Bagr jede dolů, teď hodně rychle. Poslední část kabiny sjíždí a já se s úlevou zvedám. Zapomněl jsem, že bagry měly i lopaty. Takže tou samozřejmě dostanu řachu do palice. Blbec.
Probudí mě naléhavej pištivej hlásek: „Pane Matteo, pane Matteo! Už je to pryč. Jste v pořádku?“
Opatrně zamžourám. Mám nepochybně otřes mozku, ale na to neni v týhle době čas. Pomalu získávám zpátky zrakovej vjem. Nade mnou se sklání dvě siluety. Jedna z nich je Ellie. Druhá bude pan Brumla. Zamrkám. Hovno brumla! Cizí chlap v černym kabátě!
„Ellie!“ Rychle se podívám směrem k pletivu. Je otevřený. Musela běžet rovnou ke mně a nezavřela za sebou. Takže je vidět celej plot. Celá osada je kompromitovaná. Do prdele! Dívka musí zachytit můj pohled, protože se usměje. Nevinně a zcela andílkovsky.
„Nebojte se, pane Matteo, to je pan Ron. Je to taky čaroděj a je hodný! Říkal, že vám neublíží, když mu otevřu.“ No, to se vsadim. Achjo, dítě hloupý…
„Ellie, víš co? Co kdybys zatím běžela ke mně do jeskyně a natrhala pět těch modrejch kytiček, jak máš tak ráda, co ty na to?“ Dívka vehementně kýve. „Tak utíkej. Já tam přijdu za chviličku.“ Holčička se rozeběhne zpátky k osadě. Proběhne pletivem a mizí v lese.
Cizinec je trošku menší než já, se zvědavejma očima a zrzavym plnovousem. Je lehce při těle. Bude z mocnější osady. Nebo nemocnej. Narezlý hnědý vlasy má rozcuchaný a zdrchaný v chomáčích. Taky si něčim prošel. Musim opatrně. Jestli je fakt čaroděj, mohl dát vědět domů a už budou na cestě. Snažím se působit uvolněně a sebejistě, takže mám určitě ten vtipnej výraz. Ale on mě nezná, takže si toho…
„You got a funny face, you know that?“ směje se mi. Takže si všimnul. Achjo. Kdybych tak měl aspoň rozumný zrcadlo, tak bych si to natrénoval.
„Yeah, it does that sometimes. What are you doing up here?“ musím zjistit, co tu chce. Tudy žádná cesta nevede, proto jsem to tady vybral.
„Running, sort of. We’ve been out hunting the reaper…“
„The… reaper?“ nechápu.
„Yeah, the flying thing,“ ukazuje směrem, kam nejspíš odletěla ta věc.
„Oh! Didn’t know it had a name…“ usměju se světácky. Teda doufám, nemám zrcadlo. Asi to zabralo, taky se usměje, docela měkce. Mám dojem, že se mu i rozšířily zorničky. Koukám do jeho světle hnědejch očí a v břiše mi zatancujou motejli. Zamyslim se, jestli to neni kouzlo, ale ne. Tohle je ve mně. On se na chvilku zarazí, jako by mi četl myšlenky, ale pak pokračuje:
„It doesn’t. At least this one. That’s just how we call it back at Om… back home. So, we’ve been hunting it… But that fucker must have seen us cuz it ambushed us. Torn my hunters apart. I managed to camouflage myself or else I woud’ve been dead, too…“
„Shit, I’m sorry.“ Myslim to vážně.
„Yeah, it sucks. May I use your cauldron? Please? I promise we won’t attack or exploit you, or anything. I’m just…“ zvedne ruku a odhalí tržnou ránu v podpaží. Zírám. Vypadá celkem dobře na to, že by měl každou chvíli umřít. „I sensed a camouflage spell and tried my luck. Also, the girl really wanted to help you, I thought you had it.“
„The wound… Have you seen it?“ zeptám se.
„No. Do I want to know?“
„You don’t. Come. No funny business!“ varuju ho.
„Don’t have the strength,“ usměje se slabě a vzápětí zkolabuje. Zachytim ho na poslední chvíli a odtáhnu ho za plot. Zavřu a cejtim povědomý šimrání, jak se aktivuje moje kouzlo. Dotáhnu ‚pana Rona‘ na kraj lesa a hvízdnu. Za pár chvil přiběhne stráž. Dva namakaný chlapíci s kopím. Každej má svoje posbíraný oblečení, ale mají vesty od našich ženskejch, jako stejnokroj. Máme šikovný ženský, moje modrá róba je taky jejich dílo, akorát na ní padlo zbytečně látky. Ale já prej musim reprezentovat. Takže teď to nosim furt, abych byl vděčnej… Když chlapi dojdou ke mně, ukážu na cizáka a poručim, ať ho vezmou do mojí jeskyně.
*
Venku je tma, ale v mojí jeskyni je příjemně. Přiložim dvě dřívka do ohně pod kotlíkem. Nikdy nesmí vyhasnout. Přes den na to mám dva asistenty, ale v noci si přikládám sám. Ellie odešla před chvílí. Nedala se odbejt a trvala na tom, že bude se mnou dohlížet na pana Rona. Jenže všechny děti musí spát v bunkru, takže jsem jí musel slíbit, že může zejtra se mnou vařit, aby ji vychovatelka nemusela odvléct v řetězech. Otočim pohled od ohně na spícího hosta. Jeho kabát visí na věšáku u vchodu. Smrděl potem, takže jsem ho chtěl mít někde na vzduchu. Potem smrdí i host, ale dokud se nezahojí, do vody ho nepoženu. Navíc je docela těžkej a sám bych ho tam táhnout nechtěl. Ale omyl jsem mu vlasy, aby mi nezasmrděl polštáře. Navzdory menšímu bříšku a kyselýmu potu je to docela sympaťák. Ale tyhle myšlenky musim zahnat, na to v týhle době rozhodně neni čas. Navíc je to cizí čaroděj, takže jednak bude sledovat vlastní cíle a jednak je vázanej slibem chránit svoje lidi, jako já. A já bych je nikdy neopustil, ani za nic. Pan Ron pořád neni při vědomí, takže vyrazim ven pro další dřevo. Mám ho v přístřešku vedle vchodu do jeskyně. A cestou vyvenčim chuligána…
Jsem pryč jenom chvilku, ale když se vrátim, zády ke mně stojí cizák, z mýho kotle stoupá modrej dým a on si s někým povídá. Nebylo by to zas tak divný, kdyby obraz hned nerozptýlil, sotva mě uslyšel. Zahlídnul jsem oholenýho skinheada v uniformě, ale rozplynul se dřív než jsem si ho prohlídnul. Ron si srovná kapucu na zádech a otočí se na mě. V šedivý mikině vůbec nevypadá jako čaroděj, ale sedí mu. Tváří se jakoby nic a usmívá se. Něco na mě hraje. To se mi nelíbí.
„Wanna tell me something?“ ptám se, zatimco skládám dřevo z ruky na kopičku vedle ohniště. Vzdálenou dírou ve stropu jeskyně uniká kouř a venku hraje cvrček. Nebo cikáda, nejsem biolog.
„I…“ začne rozpačitě Ron, „was just contacting my settlement. To tell them I’m okay.“
„Why did you dissolve it, then?“ Dívám se mu zpříma do očí. Nevim, jaká je jeho specializace, ale moje je mysl, takže poznám, když bude kecat.
„We don’t know each other, I don’t know if I can trust you.“ Nelže. Ale neni to odpověď na moji otázku. Chtěl bych do toho nešťourat. Když budu dělat blbýho, třeba přestane bejt ostražitej.
„Interesting. I mended your wound. Tomorrow, you’ll be healed. I didn’t kill you when I had the chance and didn’t try to rob you of your powers. I think that is kinda trustworthy, is it not?“ Odzbrojující argument, ale chlapík mlčí. Pokrčí rameny a hodí do kotle něco z mýho stolu. Dým se změní na růžovou. Takže řebříček. Nebo sléz, nejsem botanik. O co mu jde?
„I am sorry for the intrusion,“ podává mi ruku, „my name is Ronald O’Neill. Call me Ron.“
Takže je to Irčan, ale má skotský křestní. Teda ne, že by to něco znamenalo. Ve světě před Koncem byl ve všem takovej zmatek, že tohle je to nejmenší. Stisknu mu ruku zpátky a představim se. „Matteo. My real name is impossible for you to pronounce.“
„Try me,“ usměje se.
„Matěj,“ usměju se.
„Matiež?“ zkusí.
„Of course not.“ Pustim ruku s úšklebkem vítěze. Teda doufám, nejsem mim.
„Tell me about yourself,“ posadí se s heknutím zpátky na mojí postel.
„I will not.“ Zkusil to hezky, ale intel mu dávat nehodlám. „We shall sleep. Scoot over, it’s my bed.“
Uhne mi a leží až nebezpečně vyzývavě čelem ke mně. Opřu si ruce v bok, nakloním hlavu na stranu a měřim si ho. Nevim, co to zkouší. Lehnu si na svoji zmenšenou půlku a jsem hodně rád, že jsem vážená osoba, takže mi vyrobili velkou postel. Dokonce se mi podařilo při jedný z počátečních výprav najít neporušenou matračku z takový tý modrý pěny, takže mám dost kvalitní spaní. Seberu snítku levandule a mrsknu ji směrem ke kotli. Mám to už natrénovaný, takže se trefim hned napotřetí. Svíčky zhasnou, oheň se utlumí a místnost zaplaví jemná fialová mlha s vůní již zmíněný kytky. V době před koncem jsem na to měl Google Home, dneska mám kotel. Budu spát v košili, co nosim ve dne. Normálně spim nahej, ale s návštěvou teda ne. Uvelebim se zády k němu a cejtim ten jeho pot. Neni jenom kyselej. Je v něm i něco testosteronu a dohromady to dělá celkem zajímavý pižmo. Docela mě ten pach začíná bavit. Levandule ale působí a klíží se mi oči. Ty ale vytřeštim, když se ke mně návštěva přisune a obejme mě. Je to příjemný, to nebudu lhát. Ale o co mu jde? Proč to dělá?
„What are you doing?“ zeptám se.
„Nights are getting colder and you don’t have any blanket,“ šeptá mi do ouška. Kdyby nebyl cizák a nedomlouval si něco tajně s evidentně vojenskou silou, bylo by mi to i příjemný. „Besides,“ pokračuje, „I see you don’t have any wife so you must be lonely. I am, too.“ Ženu nemám, to máš pravdu, chlapče. Ale jen jestli víš, proč ji nemám. Jako čaroděj jsem partie pro všechny. Takže si můžu vybírat. Ale to musí vědět. A podle těch třech knih, co mám na stole, mu nejspíš došlo, že akademik, čili-že frigida, úplně nejsem. Tak fajn. Na jednu noc se uvolnim. A doufám, že nedělám největší chybu ve svym životě.
Povolim tenzi ve svalech, o který jsem do teď ani nevěděl, a položim se tak, abych se opíral o jeho hrudník a břicho. Ránu má na boku, tak by to nemuselo vadit. Příjemně hřeje. Rozvolnim se a odvážim se k sobě přivinout jeho ruku, kterou mě objímá. Taky se uvolní a tou rukou si mě přivine k sobě. Je to příjemný. Je to moc příjemný. Neřikám už nic a usínám. Mám pocit, že mi těsně před usnutím dal pusu na zátylek. Ale možná jsem si to jen vysnil.
*
Moje ráno vypadá jako typická scéna z filmu, ne že by dnešní děcka věděly, co to je. Probouzim se s úsměvem, příjemně rozmazlen, a vedle sebe nahmatám prázdnou matraci. Bleskurychle se vymrštim do sedu, takže se mi zamotá hlava a musim si na chvíli zase lehnout. Během toho, co se snažim rozdejchat mžitky, se mi postupně rýsuje obraz mojí jeskyně. Všechno se zdá bejt, jak jsem to včera nechal, vchodem sem proudí slunce, v jeho paprscích poletuje prach. Docela hezký ráno. Nebejt toho, že jsem spal s vetřelcem – a ano, bohužel jen spal – a ten mi teď určitě s kdovíjakym úmyslem zkoumá každou píď osady, kterou jsem se zavázal chránit.
Do vchodu vstupuje Ellie.
„Neměla bys bejt ve škole?“
„Pane Matteo, dneska je volnoden,“ protáhne tónem, jakože to mám samozřejmě vědět. Protože na mně určitě poznala, že mi to neštymuluje, dodá: „Spal jste včera celej den! Pan Ron říkal, že to potřebujete. A taky nám hodně pomohl. Víte, jak byla rozbitá ta pumpa na vodu? Tak on ji spravil. Zná hodně kouzel. Víc než vy!“
„To se vsadim. A kde je teď?“
„Odjel,“ pokrčí Ellie nevinně rameny. „Říkal, že už musí a že se o nás hezky staráte a že jsme v dobrých nohách.“
„Rukách…“
„To taky,“ ušklíbne se. Čeština jí jde dobře. Učim jí odmalička, takže by to mělo bejt jasný, ale zbytek osady mluví anglicky nebo francouzsky, takže chápu, když se jí to motá. Ellie samozřejmě ovládá všechny tři jazyky. Zvláštní, že jsme se po Konci nedokázali domluvit na společný řeči. Protože všechno ostatní se změnilo výrazně. „Nad čím přemítáte?“
„Proč myslíš, že přemítám?“
„Protože děláte ten srandovní ksicht.“
Když vidí, že se urychleně zvedám, vezme se smíchem do zaječích. Ví, že se nebudu zlobit, je to taková naše hra. Rozhlídnu se po místnosti. Všechno je opravdu přesně tak, jak jsem to nechal, když jsem šel spát. Musim jít chcát. A honem. Nemám čas, takže zaběhnu dozadu do jeskyně, kde mám odtokovou rokli. V létě se ji snažim nepoužívat, ale teď bych to ven ke křoví nestíhal. Áááá. Tohle je fajn. Vykouknu zpátky do jeskyně, jestli nemám nečekanou návštěvu, ale dobrý.
Když se vracim z rokle, čuchnu si ke kotli. Pořád to tam bublá a sloužící kluci evidentně nasypali dovnitř můj neutralizátor. Což maj dělat jen, když tu nejsem a dělá to divný věci, ale já tu včera v podstatě nebyl. Kabát! Ron si tu nechal svůj kabát! Je tam, kam jsem ho pověsil vyčuchnout. Když si ale čuchnu hodně zblízka, rozhodně nevyčuchnul úplně. Zvláštní. Dneska mi ten pot vůbec nesmrdí. Naopak. Vyvolává v mym mozku chemický reakce, který jsem léta nezažil. Rozhodně ne od Konce, ale předtim taky dlouho ne. Ty vole, to by mi tak chybělo, abych se zamiloval do cizího čaroděje. To můžu tu osadu rovnou podpálit a poslat mu zásoby… Čarodějové spolu prostě nepečou. To je pravidlo, který jsme stanovili na Začátku. Ale je fakt, že mi ta jeho „vůně“ docela přirostla. Naštěstí se blíží René, jeden z kluků, co mi udržujou oheň a pomáhají s výzkumem. Dneska zkoumat nebudu. Teda ne tak intenzivně, abych ho potřeboval.
„Bonjour, René, tu peux rentrer chez toi aujourd’hui, je n’aurai pas besoin de toi,“ usměju se.
Chlapec vypadá trošku zaskočeně. Je to hnědovlasej pihovatej hubeňour, možná o pět let mladší než já. Zakoktá: „C’est un honneur de vous servir, monsieur, j’aimerais rester si je peux.“
„Oke,“ pokrčim rameny. Je to těžký je odbýt. Někdo jim nakukal, že sloužit je super a oni strašně chtějí. Dokonce pořádají zápasy a soutěže ve čtení a různě se předhánějí a usilují o možnost mi sloužit. Blbý je, že to musim vybírat já. Kategoricky vždycky vybírám toho, kdo se nejvíc snaží, ne toho, komu jde všechno nejlíp. A oni to respektujou, protože bez čaroděje jsou nahraný. Nic jinýho je před těma Věcma nezachrání. I když si myslim, že v mym případě je to trošku přehnaný tvrzení. Umim jen kamufláže a mysli. Ale pořád víc než plebs. Mám je rád, ale je to plebs. Co to…? Ve vnitřní kapse Ronova kabátu nahmátnu papír a komunikační krystal. René mě pozoruje, ale mávnu rukou, aby si hleděl dřeva. Radostně pro něj vykročí. Krystal záměrně nechám v kapse, ale papír mě moc zajímá. Jestli jsou to rozkazy k průzkumu a invazi, moje teorie se potvrdí a můžeme rovnou začít hledat novou jeskyni a budovat novou osadu. Já vůl. Taky sem vezmu cizího čaroděje jakoby nic. Proti všem svejm pravidlům. Rozkládám papír…
Vypadá to jako písmo Fae, ale je to latinka. Jen je psaná s těma divnejma krucánkama, co používaj elfíci a víly. A je to česky:
Milý Matěji, už delší dobu pozorujeme tvoje snažení a pokusy o ochranu svých svěřenců. Navzdory jasným nevlohám k magii musíme konstatovat, že nás nejen bavíš, ale taky inspiruješ. Pokud tohle čteš, určitě už jsi potkal Rona. S ním jsme téměř v přímém kontaktu, protože nebyl hloupý, nebudeme zmiňovat jako kdo, a vybudoval si jeskyni v duté hoře, to znamená u vchodu k nám do férie. Ne, že by kdy u nás byl. Ani jsme ho nikdy nekontaktovali přímo. Na rozdíl od tebe nevěříme každému a nepouštíme si ho domů. A už vůbec ne těm, kteří se až moc snaží. Také oceňujeme to, že se nás nesnažíš kontaktovat vůbec. Jsme rádi, ale dotčeni, a tak jsme se rozhodli kontaktovat my tebe. Ron dostal od velitele svojí osady (kde na rozdíl od tebe není vůdcem) najít další osadu a zplundrovat ji. Je to v srdci dobrák a nechce se mu, ale nemá jiné východisko. Nicméně my jsme to vymysleli hezky. Jak také jinak, že… A proto ti předkládáme tohle řešení: Získej si jeho srdce a nabídni mu domov. Vůdce jeho osady nás nebaví. Nerespektuje zvyky a nectí nás, ačkoli jsme to byli my, kdo znovu otevřel po Konci dveře férie a pustil vám do světa zpátky magii. Věděl jsi to ty? Ale na tom nezáleží. Když Ronovi poskytneš dostatečnou ochranu a bezpečí, věříme, že opustí svoji osadu navzdory přísaze. Nemá se tam dobře. A spousta jeho lidí také ne. Ale o to my se postaráme. Máme za něj i náhradu. Budete se ale muset utkat s velitelem jeho vesnice. Říká si Dárt Vejdr, to ti asi něco řekne, nám to přijde jen trapné. Je to typický plešatý výmaz, který by v minulém světě seděl ve vězení. Teď je vůdcem, protože se tváří silně. A konkrétně přímo Rona šikanuje, jistě si domyslíš proč. V tomhle světě takovéhle lidi nepotřebujete, pokud se máte někam posunout a nestrávit dalších pár set let jako jeskynní lidé. Bez urážky.
S nepředstíranou neúctou
Pwyll Pen Annwfn.
Pod tímhle typicky elfsky přezíravým textem je neúhledným škrabopisem připsáno:
HEY MATTEO, I’M SORRY I SKEDADDLED. I GOTTA REPORT BACK AT HOME. I DON’T KNOW WHAT IS WRITTEN UP ABOVE BUT I KNOW IT’S ABOUT ME. PROBABLY THE GREY FOLK TELLING YOU ALL ABOUT ME AND MY ODRERS TO RANSACK YOUR SETTLEMENT. I NEED YOU TO KNOW THAT I WILL STALL THIS. I’VE SEEN YOUR PEOPLE AND YOU RULE BY LOVE, TOLERANCE AND PEACE AND I BELIEVE YOU DON’T DESERVE RANSACKING. THING IS, I TOO HAVE PEOPLE TO CARE FOR. FUCK THIS WORLD WE LIVE IN. IN THE OLD WORLD I’D PROBABLY JUST BLOCK YOU ON GRINDR BECAUSE … I LIKE YOU AND I AM AFRAID OF WHAT THESE FEELINGS DO TO ME. WE DON’T LIVE IN THE OLD WORLD ANYMORE SO I SHALL TRY MY LUCK… IF YOU FEEL EVEN A HINT OF WHAT I DO, I SWEAR I WILL STAND BY YOU. ACT QUICKLY THO, I CANNOT STALL THEM FOREVER AND WADER WILL WAND TO WADE… IF YOU DON’T FEEL ANYTHING SIMILAR, AT LEAST KNOW THAT I WON’T BE HAPPY TO HAVE TO KILL YOU. THIS IS NOT A THREAT. JUST WARNING. I DON’T WISH TO HURT YOU OR YOUR PEOPLE OR YOUR DAUGHTER ELLIE. I’D LIKE TO RAISE HER WITH YOU, PERHAPS? WELL, LET ME KNOW. THE CRYSTAL IS SET DIRECTLY TO MINE.
HOPEFULLY YOURS,
RONNIE.
Kurva, kurva, kurva… To je nějak moc zjištění najednou. Musim na vzduch, ale venku je horko. A vzadu v rokli teď taky nebude hezkej vzduch. Hérgot!!! Tak vlastně dobře, že jsem ho vzal dál, protože jinak už jsme byli hotový dávno. Jako ne, že by se mi nelíbil… A je fakt, že před Koncem bych ho asi taky bloknul na Grindru. Ale je novej svět. Možná jsme poslední žijící buzny na světě. Takže úplně nechci zahodit tuhle příležitost. Na druhou stranu to neni ani trochu čistý. Ovšem, co v tomhle světě čistý je, žejo… No, nedá se nic dělat, survival of the adaptive. Je to win-win. Já ho chci, on mě taky, a zároveň tim zachránim svoje lidi. Tak jasně, že zavolám.
Nahmatám krystal. Vytáhnu ho z temný kapsy. Je offline. Ale v povrchu je vypálenej obraz jeho obličeje. Musel do něj čumět strašně dlouhou dobu. Tak proč ho deaktivoval? Že bych spal moc dlouho? Jsou už na cestě? Vyskočim ke stolu vzadu. Chudák René se musel leknout, ale nemám na něj čas. Je cvičenej mě nerušit, takže neruší. Smetu svitky s receptama a odkryju jediný zrcadlo v osadě. Tohle je stříbrný, na kouzlení, ne na vzhlížení se. Přesto si nemůžu nevšimnout, že fakt dělám divnej ksicht … Přiložim krystal na kraj skla a aktivuju sledovací kouzlo. Jasně, že jsou skoro tady. Teda aspoň Ron je. Nemá to cenu. Beru si svůj kabát, do ruky ten jeho a jdu se podívat na hranici.
*
Přes pletivo vidim v dálce postavu a… Tu věc? Nebo je to divnej kůň. Ale ne. Když přijdou blíž, je to jasně ta věc. Neni to příšera, aspoň ne tak, jak jsem si to představoval. Je to gryfon. Nebo gryfin, nejsem kryptozoolog. Předek orlí, zadek lví, spojený jako kůň a na zádech veliký křídla. Určitě. Že by tohle byly ty věci, co se před nima musíme schovávat? A jak to, že ji má ten člověk ochočenou?
Samozřejmě, že je to Ron. Má na sobě svoji šedivou mikinu s kapucou. Ale bez toho kabátu to nevypadá tak sexy. Jde na jistotu přímo ke vratům v plotu. Nemůže je vidět, ale očividně si to dobře zapamatoval. A dole ze stráně se nejspíš pořád válí poznávací znamení – potlučenej bagr. Zvíře do něj jemně žďuchne zobákem jako by mu dodávalo odvahu. On se nadechne, pohladí ho po tváři a vykročí k plotu. Je viditelně strhanej a pytle pod očima prozrazujou, že nespal. Stojim dva kroky od něj, ale on mě nevidí. Naposledy se s obavou otočí na gryfa. Ten jen vrkne a kejvne velikou orlí hlavou. Ten zvuk. Hluboký vrkání. Je to nepochybně ta Věc. Možná ta stejná, co napadla bagr. Jsou tu zatím sami. To mi dává menší naději, že nás nepřišli vyhladit. Ron se ještě jednou nadechne a nahmátne rám pletiva. Zatáhne, čímž přeruší mou kamufláž. Je trošku překvapenej, že mě vidí přímo před sebou. Usměju se a podávám mu kabát. Nesměle přijímá.
„How… How long have you been here?“ ptá se, zatím co navlíká černej zimník. Teď vypadá sexy.
„Just came here,“ lžu jen trošku. Mám respekt ze zvířete, ale mám dojem, že mi nic nehrozí.
„Oh,“ zachytí můj pohled, „meet my friend, Seymour! Seymour, come over.“
„Seymour?“ divim se.
„Yeah, means Griffin,“ pokrčí rameny Ron.
„Funny, actually,“ musim přiznat.
„Isn’t it?“ usměje se. „Did you… read my message?“ Úsměv vystřídá obava a očekávání.
„I did,“ odpovím najednou taky vážně. „And the fae one, too.“
„What did the fae say? It was the viceking himself who wrote it, you know that? Did it… Say something about me, about us, what we do? It did, didn’t it?“ Má v očích strach. Zjevně se bojí, co si o něm budu myslet. To mě docela těší.
„Basically what you wrote. That you came to ransack us. But did you?“ Měřím si ho opatrně, ale neni ve střehu, spíš jen čeká, jak to dopadne.
„I… I did but… I couldn’t. I like you, I really do. And I brought Seymour because he’s the biggest tactical advantage of Omicron, my settlement. Former settlement, that is. I left. For you. Will… Will you have me?“ V očích mu plápolá poslední plamínek naděje. Moje odpověď má rozhodnout o jeho osudu. Když ho nepřijmu, nejspíš na mě poštve ptáka. Když ho zabiju, což nechci, roztrhá mě to zvíře určitě. Zase mi nenechal jinou možnost. Fakt je, že o jinou možnost ve skutečnosti ani nestojim.
„Ronald O’Neill, wizard of Omicron, with an unlogical name combo. Ronnie, who weaseled his way amidst my people and won their heart by fixing our well. The grand deciever. The only living queer person except for me that I know of…“ Napínám to tichem, ale myslim, že už ví, co mu řeknu. Tak to řeknu:
„I will have you, gladly.“
Oba se usmějeme a já natáhnu ruce a zvu ho k sobě do náruče. V tu chvíli Seymour zařve svým pronikavým křikem, že se málem poseru. „Fuck me,“ odseknu si, abych se uklidnil.
„Later?“ usměje se lišácky Ron a jde uklidnit Seymoura. Rád bych mu na to řekl něco vtipnýho, ale nic mě nenapadá. Prostě jsem si naběhl. Směje se, směju se, Seymour hluboce vrká, takže se asi taky směje.
Ron ustoupí a Seymour udělá nesmělej krok směrem ke mně. „Raise your arm. If you’re lucky, he will offer his head. If not… He will eat it. Don’t worry, I can grow it back. I have my third right one.“ Směje se. Mně to ale směšný nepřijde.
Seymour pořád jemně vrká, já pomalu zvednu ruku. Snažim se bejt v klidu a hlavně mu nekoukat do očí, což u většiny zvířat znamená výzvu k boji. Cejtim, jak ze štěrbin v jeho zobáku vychází jemně jeho dech a pak zase nasává. V týhle ruce jsem držel Ronův kabát, tak třeba to zabere. A jo! Majestátní, nejmíň tunový zvíře, si o mojí ruku opře čelo a mírně zavrčí. Skoro jako když vrní kočka. Mocně si vydechnu.
„Now, we can hug,“ pronese Ron a přiblíží se. Než ho stihnu obejmout, vidim, že se zapřel nohama o zem a ruce s otevřenýma dlaněma zvedá vzhůru k nebi. Cejtim výboj, dělá štít. Proč? No jasně, stráže určitě slyšely skřek a šly se podívat, co se děje. Bleskurychle se otočim. Je to tak.
„GUYS! IT’S OKAY! THEY’RE FRIENDS!“ Stráže se tváří zmateně, ve vzduchu visí dvě jejich kopí ve štítu, kterej tam drží Ron. Pomůžu mu vyrovnat energie a kopí spustíme opatrně k zemi. Je mi jasný, že tohle by Seymour nerozdejchal. Teda on jo, ale my ne…
*
Sedíme v naší jeskyni a pijeme čaj. Před hodinou skončila ceremonie. Myslim, že to je poprvý v historii novýho světa, kdy se v jedný osadě zasvěcoval druhej čaroděj, zatimco první ještě žije. Ale co, světový pořádky se mění a neni nutný se držet toho, co nefunguje. Sice nám to prvních pět let fungovalo, ale proč by nemohlo třeba dalších pět let fungovat tohle?
Ron teď bydlí se mnou, natáhnul mi sem portálem spoustu knížek, takže budu mít co studovat. Elfové pomohli, ale neviděli jsme je. Seymour je svobodnej a lítá si, kde ho napadne, ale kdyby něco, je jasný, že bude chránit nás. Ellie mu chytá krysy, místo toho, aby je dávala řezníkovi. Ron pochopil, že Ellie neni moje dcera, ale řekl jsem mu, že jsem ji vytáhnul jako novorozeně z ruin hořícího baráku. Jedinej skutečně hrdinskej čin, co jsem kdy udělal. Museli jsme jí taky slíbit, že ji vezmeme do učení, jinak by s náma snad i spala. A to zase nechceme.
Protože dneska v noci, poprvý za celej život v novym světě, budu sdílet svoje tělo s dalšim člověkem. A ještě s takovym, kterýho mám rád. To se mi nestávalo často ani před Koncem. Vlastně možná nikdy… Těšim se. Ron má krásný chlupatý prsa a břicho a zdaleka neni tak oplácanej, jak to v mikině působilo. Kápnu do kotlíku kapku Ylangu, co jsem si schoval z doby před koncem. Překvapivě funguje. Jeskyni zahalí jemnej červenej dým a já svlíkám košili i kalhoty. Dneska budu spát nahej. Naše kabáty leží na zemi na sobě a za chvilku budeme to samý dělat i my…
Tak dobrou!
Další povídky najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!