Udělat si ze zimní zahrady aťas byl asi jeden z mých nejlepších nápadů. Je tu hromada světla, hezký vzduch, a pro mě, amatérského malíře kytek, naprosto ideální zázemí. Uprostřed je hlína, kde se pěstovala sezónní zelenina. Tam jsem si dal stojan, takže barvy kapou rovnou do hlíny. Navíc mi to umožňuje malovat bosky a být v dokonalém spojení se zemí. Maloval jsem zatím většinou přes den, a ne po obědě, abych nerušil květinové víly. Tedy já na ně moc nevěřím, ale moje babička mi o nich vyprávěla. A moje babička uměla vypěstovat ty nejkrásnější orchideje v obýváku jen za pomoci vody a lásky. Tak možná na tom něco je. Moje mamka mi zase vyprávěla o domácích skřítcích – hospodáříčcích a rarášcích. Ti první v domácnosti pomáhají a ti druzí dělají různé lumpárny, třeba schovávají klíče nebo kradou ponožky. Za svých šestadvacet dlouhých let jsem se naučil si z těchhle věcí rozhodně nedělat legraci, co kdyby něco z toho byla pravda… Pro jistotu občas v nějakém koutě nechávám kousky sušeného ovoce nebo mističku ovesné kaše. Pak na to zapomenu a po dvou týdnech najdu prázdnou misku. Takže něco to evidentně baští. Ale protože žiju na kraji města, tipuju to spíš na myšky. Do obrazů mi ale nelezou, a to je to hlavní.
Zatímco venku kvete sotva dřín, tady už mi vesele odkvétá čemeřice. Snažím se namalovat jich co nejvíc, než ta krása zmizí. Zkoušel jsem si to dřív fotit, ale malovat z fotky je, jak honit si u porna. Dá se to, ale není to ono. Ty přechody mezi růžovou a bílou, zelenou a žlutou, to je něco, co prostě z fotky nevytáhnu. Často musím chodit až k nim, zblízka je zkoumat, hladit je. Někdy mám pocit, že mě vnímají. Že vědí, že si je prohlížím…
Zvonek. To bude asi kurýr s tím světlem. Jé, ten je krásnej. Usměju se, abych ukázal svoje čerstvě a draze vybělené zuby. Úsměv mi vrátí, ale chce jen podpis. Sleduju ho, jak odchází po schodech k autu. Objímám balíček a čekám, jestli se ohlídne. To jeho strniště by mě sice odrhlo jak šmirglpapír, ale některé zážitky za malou oběť stojí. Otočil se! Usmál se!! Zamával!!! Tak to si jdu okamžitě najít jeho číslo a napíšu mu zprávu. Je mi jedno, že to je služební. Snad se ozve… Zamával! Až se mi podlomila kolena. Jsem nějaká celá rozvrkočená z toho. No tak, Maxi, okamžitě se přestaň rozplývat. Jsi chlap a musíš si namontovat nový světlo.
*
Jsem šikovná, to se musím pochválit. Reflektory jsem namontoval místo původního hnusu, co svítil na zimní zahradu a dělal tu spíš tmu, snad i ve dne. Ale ta nová fungují na původní vypínač. Jedno zapnutí je obyčejné hřejivé denní světlo, dvě cvaknutí jsou UV lampa. Většina květů má UV barvy, které vidí hmyz, ale my ne. Ale s UV světlem bych měl některé ty barvy vidět i já. Chci s nimi malovat na svoje obrazy, aby byly o to realističtější. Už mám koupené UV pigmenty. A navíc je to taková přidaná hodnota pro fajnšmekry.
*
Usnul jsem. Nejsem zvyklý pracovat takhle pozdě do noci. Ale ty barvy! Ono to světlo není úplně UV, je to nějaká směska, nějaký speciální filtr, nebo co. Je to spíš růžové, ale dělá to podobný efekt jako klubová světla. Jen je právě vidět víc různých odstínů. Kromě toho je taky vidět bordel. Světla jsou celkem čtyři, jsou dost výkonná, a osvětlují drobné částečky prachu a pylu na zemi. No, měl bych tu vytřít. Otřepu si rameno od hlíny, zvednu se zpod stojanu a jdu pokračovat do postele. Cestou světla zhasnu. Jsou to údajně úsporné výbojky, ale známe to. Navíc světelného smogu je ve světě víc než dost.
*
Vstal jsem brzy, protože jsem se opravdu rozhodl vytřít. Mám v domě dvě kočky, takže je celkem přirozené, že tu je sem tam binec. Ale na zimní zahradu kočky nesmí, aby nepoužívaly záhony jako záchod. Já ovšem chodím všude v ponožkách, kromě malovacího záhonu, tak dá rozum, že ten bordel roznáším všude. Vytírání tohohle baráku trvá přes hodinu, takže dneska vynechám ranní běhání a po sprše do sebe rovnou nasypu svůj domácí müsli mix. A jde se malovat…
Co to je? To jsem si včera něco šlehnul a nevím o tom? Fantasy není můj styl. Nad rozpracovaným květem čemeřice se na plátně vznáší víla. Myslel jsem si z dálky, že je to vážka, ale ne. Je to maličká postavička s průhlednými křidélky, bílými vlásky, špičatýma ušima a zelenou sukýnkou. Tak ale teď už koukám po skrytých kamerách. Protože ta postavička je kluk! Má v ruce zelený sáček a v druhé něco, co vypadá jako klíčící poupě. Ale je to kluk! To nás Disney neučí. Disney nás učí, že víly jsou tmavé pleti, ale že by víla byla někdy kluk?! Tedy, mně se ten obrázek líbí, je to takový nedospělý roztomilouš. Ale kdo mi ho tam domaloval? Je na první pohled vidět, že to není moje ruka. Jinak tahy, odfláknuté detaily a takováhle křídla určitě víly nemají. Je to narážka na mou sexualitu?
Jak tak prsty u nohou mnu prsť pod stojanem, něco nahmatám. Skloním se, přidřepnu a rukou vyhrábnu něco maličkého a zeleného. Tak ale to snad… Teď už zcela vážně projdu celou zahradu a hledám v květináčích a nářadí skrytou kameru. Ale buď je skrytá moc dobře nebo ji prostě nevidím. Ta malá zelená věc je ten sáček, který na obrázku drží ten vílanec. Pytlíček je na dotek jako zelené listí. Je velký jako špička mého prostředníčku. Vezmu ho na stůl, kde maluju figurky, rozsvítím si lampičku a přitáhnu si lupu. Opatrně gumovými pinzetami rozvážu provázek. Byla na něm klička. Rozkošné. Jemně roztáhnu ústí váčku a nakloním si ho proti lupě. Uvnitř je blyštivý prášek, něco jako glitr, ale jemnější. Je ho tam jen maličko. Vypadá stříbrný, ale barevně se blyští pod světlem lampičky. Vnitřek pytlíčku ozařuje duhovými odrazy jako prizmatická disko koule. Zírám na tu nádheru jako u vytržení. Kdo si dal tolik práce, aby tohle vyrobil? Protože jsem umělec a mám nějaké cítění a respekt k takovým věcem, rozhodnu se pytlíček zase zavázat. Přijde mi vzácný, ale zároveň jaksi… čerstvý. Schovám ho tedy do ledničky do poklopu na citrón. Stejně ten poklop věčně leží prázdný v ledničce a citrony mi schnou ve spíži…
Obraz odložím, je prakticky hotový a je mi líto víláka zamalovat. Nechám to tak. Dnes je pátek, je ho tam třeba, ač není středa. Takže dnes malovat nebudu. Protože jsem sám, tak ale nebudu dělat ani nic jiného. Nejsem z těch, co honí Grindr nebo chodí po klubech. Udělám si tedy očistný den. Zacvičím si na hodinku jógu, půjdu si zaběhat a pak si napustím vanu s duhovou bombou a budu relaxovat a představovat si, že mám přítele a je mi hezky.
*
Voda už pomalu chladne a moje prsty už mají vlnky na špičkách. To znamená osprchovat a spinkat. Zahalím se do svého chundelatého župánku, nazuju bačkůrky a jdu pozhasínat do přízemí. V ateliéru/zahradě se dnes nesvítí, ale nepochybně jsem nechal svítit pásky nad linkou v kuchyni. Samozřejmě. Měl bych si pořídit Wi-Fi ovládání, abych sem nemusel chodit. Ale zase, chůze je zdravá a aspoň zchladnu do postýlky. Přicházím právě ke schodům, když slyším zaklepání na dveře. Co to je? Kočky jsou na věži nebo venku, ale rozhodně neklepou. Sáhnu po mobilu a mrknu se na kameru u vchodu. Nějaký člověk v kšiltovce s kyticí. Ale ne, snad mi zase ex neposílá omluvný puget se vzkazem „chybíš mi“ – a jo, ono je čtrnáctého, tak to bude určitě on. Celý otrávený se otáčím a jdu otevřít, ať tam chudák noční kurýr nečeká moc dlouho.
„Привіт, добрий вечір!“ usměje se nesměle příchozí. Proč na mě mluví ukrajinsky? To je nějaký výsměch?
Úsměv neoplatím, místo toho se zeptám: „Що це має означати?“
„Pardon, já se omlouvám, že jsem tak vlezlej. Jsi Maksim?“ přeskočí do češtiny poslíček.
„Ano, ale nevím o tom, že bysme si potykali,“ zatvářím se vyčítavě a zvednu pravé obočí.
„Ale podle jména jsi Ukrajinec,“ namítne.
„Možná, ale od malička žiju tady. Naši se odstěhovali, když mi byly dva měsíce. Jsem víc Čech než cokoli.“ Pořád nechápu, o co mu jde, ale tohle si musíme vysvětlit.
Zarazí se, přehodí si kytku do druhé ruky a vyštrachá v kapse u bundy telefon. „Це ти написав?“ ukazuje mi povědomou textovku.
„Jo, to jsem psal já. Hele, můžeme mluvit česky? Jsme v Česku a moji sousedi volí SPD,“ vykloním se ze dveří a podívám se směrem k jejich rozpadlé barabizně. „Nerad bych je dráždil.“
„Jasně, вибач, teda… Promiň. Já… jsem začal úplně špatně. Já jsem si přečetl včera v práci tvoji zprávu a strašně mě potěšila a… No, víš… Protože je dneska Valentýn. A já to teda neslavim nebo tak, ale napadlo mě… Že když jsi mi napsal, tak jsi asi sám a já jsem taky… Sám. Tak jsem ti koupil kytku a myslel jsem, jestli třeba že by ti udělala možná radost, víš?“ Blekotá, ohlíží se, mne si šíji a kouká do podlahy. Je roztomilej. Ale nechám ho domluvit. „No, jestli bys třeba se mnou nešel na rande, protože se mi líbíš, ale klidně jindy, vidím, že jdeš spát, tak nebudu rušit. No…“ Podává mi kytku a kouká mi někam do ramene.
„To by ode mě nebylo hezký, kdybych tě teď poslal pryč. Venku je zima…“ začnu, než převezmu buket.
„Já jsem tu autem…“ vyhrkne.
„Pst, nekaz to,“ zarazím ho.
***
Pokračování povídky najdete na mém Patreonu: Pix|es
Přehled všech povídek najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!