Když jsme byli mladý, měli jsme partu. To neni zas tak divná věc, kdekdo měl jako mladej partu. Ta naše byla nejspíš dost podobná jako ty ostatní, přesto ale v něčem úplně jiná. Náš vůdce, Robin, byl hezky rostlej kluk, o dva roky starší než já a o tři roky starší než ostatní. Vždycky přinášel nový nápady, co budeme hrát nebo kam pudeme na výlet – bylo to v době před mobilama, takže jsme se ještě uměli bavit pohybem. Robin hrál fotbal za školní tým, takže byl docela namakanej, ale přes léto se vždycky flákal s náma na chalupě. Teda on tam bydlel, ale pro mě to byla chalupa. Já, kluk z Prahy, všeznalý a jaksepatří světák, jsem rád jezdíval do končin, kde se cesta mění v pěšinu, pěšina ve stezku a stezka v pole, v lepším případě louku nebo háj, poučit kluky o tom správném životě. Na konci léta jsem odjížděl z toho nejsprávnějšího života zase hnít do Prahy do školy. Louky a háje oněch končin byly moje oblíbený místa. Nejen pro to, co jsme tam s klukama dělali. Ale vyměnit šeď paneláků za zeleň mi dělalo líp, než jsem sám sobě připouštěl.
Často rád vzpomínám na léto, kdy mi bylo sedmnáct. Klukům jsem se přiznal už v patnácti, takže jsem před nima nic schovávat nemusel, ale na rozdíl od nich, který sem tam trávili čas s nějakou tou dívčinou, já nikdy na srazu nechyběl. Bylo to fajn, protože jsem nikdy nepřišel o žádnou srandu a všechny historky jsem osobně prožil. Což o to… Ale samozřejmě mi taky chybělo to bouřlivý období a zapálený lejtka a sex s hezkym klukem v jeho autě, když byla kalba. Jasně, že jsem občas někoho v opilosti přemluvil, aby se nechal vykouřit, ale to nebylo ono. Zaprvý to bylo do značný míry opilostí a za druhý to pak nikdy nepokračovalo kradmym pokukovánim a letmejma úsměvama, jako to měli oni s těma holkama. Nikdo mě neodsuzoval a brali mě tak, jak jsem. Ale tehdy se prostě ‚kluk s klukem‘ eště úplně nenosilo.
Robin nikdy na kalbě s nikym nespal. Ani snad jindy. Ani moc nerandil, rozhodně ne přes prázdniny. Byl takovej ten slušnej, vzornej, ale k tomu sportovní a strašně správnej kluk. Vždycky jsem byl já a on a ostatní se různě točili. Většinou jsme ale byli v létě všichni pohromadě. Jak by napsal klasik, bylo nás pět. Ostatní se objevovali jen na ty kalby nebo když se něco slavilo… Jednou v srpnu, na moje narozeniny, jsme se rozhodli stanovat v lese. Nevim, co nás to napadlo. V srpnu, noci už byly chladný, a samozřejmě už čím dál častěji pršelo. Ale plán byl plán a co se řeklo, to platilo. Navíc Robin koupil dvě basy Pilsnera, což tehdy bylo dobrý pivo, a my je hodlali porazit. Stanovalo nás pět. Já, Nosál, jeho brácha, Vočko a Robin.
Na tu noc nikdy v životě nezapomenu…
*
Jdeme s taškama, složenejma stanama a dvěma basama piv do lesa. Budeme stanovat na pěkný pasece, kde přes den svítí sluníčko, takže půda neni tolik podmáčená jako jinde. Je vedro. Je léto. Dny jsou pořád eště parný, pokud není bouřka, a dneska je teda parno k padnutí. Ale mise je mise a na rozdíl od Toma Cruise je ta naše docela Possible.
Kousek od paseky je potok. Bágly a proviant jsme hodili na hromadu a neseme píva do potoka. Shodíme propocený tílka, šortky a boty a všichni se jdeme zchladit. Je to malej lesní potok. Vody ani ne po kolena. Ale příjemně chladí a dá se z něj pít. Teplou plzeň si teď fakt nedáme. Ty chlebíčky, co mi zabalila máma na alobalem obalenej karton, asi necháme rovnou pro zvířátka. Sedim na břehu a koukám na kluky. Nosál je trošku oplácanej, jeho brácha a Vočko jsou zase úplně vychrtlý. Ale Robin… Na toho se můžu koukat pořád. Nejspíš to ví, protože se chválně natáčí tak, abych viděl každej břišák, každej pohyb bicáků, jeho chlupy v podpaží, když si je oplachuje vodou z potoka. Cejtim, že mi začíná tvrdnout. To není dobrý. S hlasitým ÁÁÁ sebou plácnu do potůčku ksichtem dolů. Voda příjemně chladí a naštěstí mi rychle změkne. Na rameni cejtim teplo. Někdo mě zvedá. Samozřejmě je to Robin. Naštěstí od pasu dolů pořád ležim v potoku.
„Co blbneš, ty vole?“ směje se Robin a pročísne si vlasy, který změnily barvu z pískově slámový na tmavě špinavou.
„Ale,“ mávnu jakože nic rukou, „je vedro, žejo?“
„Tak na to bys měl bejt zvyklej,“ nadhodí Vočko, „když jseš teplej.“
Všichni se jeho blbýmu fóru smějou. Já taky. Vim, že to nemyslí zle.
„Hej, Vočko,“ zeptá se Nosálův mladší brácha, kterej zatím nemá přezdívku, ale ty naše nadšeně používá, „vzal jsi ten magič?“
„Vzal, ale nenašel jsem baterky,“ pokrčí rameny Vočko.
„Ty seš vůl, ty vole,“ prohlásí sporadicky Nosál. „Eště že tě znám, takže jsem vzal. Velký buřty?“
„Ja ja, štyry.“
„Tak dobrý.“
„Stejně to vydrží tak hodinu,“ neodpustim si.
Robin se narovná a mrkne na mě. „Lepší něco než nic, ne?“ A natáhne ruku, aby mi pomohl zvednout se z potoka.
Cestou nahoru do stráně zakopnu, ruka neruka, a padám přímo na hubu. Robin mě pohotově chytne v podpaží. Jeho palec se zaryje do mýho podpaží. Bolí to, ale není to nepříjemný. Hned se seberu a zvedám se, ale Robin mě drží celou dobu, dokud si není jistej, že fakt stojim na svejch. A pak ještě o vteřinku dýl, než by bylo nutný. Ve mně hrkne a tak se rychle odtrhnu a nervózně se zasměju. Podrbu se na místě, kde mě Robin držel. Ještě to cejtim, ale večer už to nebudu vědět. Rychle kouknu na kluky, ale naštěstí měli plný ruce práce s cákáním vody jeden po druhym, tak si nejspíš nevšimli ničeho. Nikdy jsem na Robina nic nezkusil. Všechny ostatní kluky jsem nabaloval, ale Robina nikdy. Nikdy mě to nenapadlo. Uvažuju proč…
„Kam čumíš, Špeku?“ vytrhne mě ze zamyšlení Nosál.
„Nemůžete mi zase řikat Bery nebo tak něco? Tlustej jsem byl jen loni, a vykrmila mě babička.“ Zvláštní, ale z tohohle jsem pořád dost načuřenej, i když to kluci nemyslí zle. Babička a její sádelnatá smažená kuchyně mi loni darovaly deset kilo špeku za ani ne dva měsíce… Tahle přezdívka mě neba a upřednostnil bych klidně třeba Hej ty, nebo tak něco.
„Nemůžeme, Špeku, protože to bys nebyl ty,“ přisadí si Vočko.
„Tak bezva. Tak jdeme zapnout ten magič, ne?“ odfrknu a vydávám se zpátky směrem k tábořišti. Jak se otáčim od kluků, málem vrazim do Robina. „Promiň,“ vyhrknu automaticky a jdu dál. Musim ostentativně ukázat, jak jsem nasupenej. Asi tak pět kroků a dochází mi, co jsem před chvilkou viděl. Robin si držel pod nosem ten palec, co mi předtím zaryl do podpaží. Že by čichal, jak vonim? Já teda žádný voňavky nepoužívám, takže jsem teď přes léto normálně zpocenej, ale… Tyjo, že by byl Robin jako já? To by byla celkem výhra.
„Jedeš!“ Do chlebíčků se nám pustil jezevec. Obvykle takhle přes den nejsou moc k vidění, ale tenhle měl extra drzost. Zastavil se na kraji mýtiny a ještě koukal zpátky. „Přijď pozdějc, já ti to nechám.“ Jak jsem promluvil podruhý, vzal do jezevčích.
„S kym to tu mluvíš?“ zeptal se žoviálně Robin, kterej musel jít za mnou a všechno vidět.
„S jezevcem. Sežral nám půlku chlebíčků vod mámy.“
„Jó, tak s jezevcem. Kucí, Špek si tu povídá s jezevcem za to, že mu říkáte Špeku!“
Salvy smíchu jak na prvorepublikové reklamě na divadlo. Já se moc nesměju. Vím, že to není myšlený proti mně, ale tyhle fóry mě nebaví. Bohužel přesně takhle se dorozumívají všichni. I ve škole, a tam je to ještě horší, protože ani netuší, jak to mám. Nicméně od kluků tady mě ty fóry mrzí víc, protože se mezi nima cejtim nejvíc bezpečně.
Chlebíčky v nás mizí nečekaně a celkem rychle a za další půlhodinu už jsme suchý a na suchu.
„Tak postavíme stany?“ zavelí Robin. Všichni se automaticky zvedáme a jdeme na to. Já stan nemám, naši jsou dost chudý, ale Nosál má pěknej, novej, se skládacíma tyčkama, že vypadá jak iglú. Robin má ten stejnej. Vočko má takovej menší a hranatej, zelenej, protože jeho táta je voják a tohle nejspíš fasujou… Pereme se s kolíkama od novejch stanů, protože jsou tenký a měkký a vohejbaj se. Naštěstí je tu dost šutráků, takže to zatloukáme s nima. Kladivo jsme si pochopitelně chytře nevzali.
„Kdo s kym spíte?“ ušklíbne se Vočko, když máme hotovo.
„Všichni se mnou? Když mám ty narozky,“ pronesu rozpustile.
„Jak kdo chcete, já mám samotku,“ pokrčí rameny Vočko.
„Tak já určitě s bráchou,“ nadhodí Nosál, „naši nám ten stan koupili na tábor, takže je náš a nesmí do něj nikdo cizí.“
Tydle Nosálovic pravidla… Ani napít u nich člověk nedostane, hlavně se nedělit. Tatínek podnikatel no, to znamená, že lakomec… Už mám pocit, že budu snad celou noc sedět u táboráku, ale malá naděje ve mně pořád je.
„Já se s tebou vyspim klidně,“ šťouchne mě loktem do boku Robin.
Jak chceš, tuhle hru můžou hrát dva.
„Tak fajn,“ odpovim a zavěsim se mu loktem kolem krku. Druhou rukou si laškovně pohrávám s jeho bradavkou. Cejtim, jak mi bradavka pod prstama tvrdne. Robin se směje, ale chytne mě za zápěstí a moje pokusy přeruší. Nosál posměšně hvízdne a Vočko jen mávne rukou a odchází směrem k potoku. Oběma jsem na minulejch kalbách kouřil, takže mě ani jedna reakce vlastně nepřekvapuje. Dost k nim sedí.
Nosálův brácha se vrací zrovna, když se Robin vymaní z mýho sevření. Nese otýpku klacků.
„Nejni vidět na hory. Asi bude chcát,“ pokládá klacky vedle budoucího ohniště.
„Tak začneme, ne?“ cinká Vočko flaškama, který přinesl z potoka. Zkušeně dlaní otevírá jednu za druhou a podává nám je. I Nosálovu bráchovi, i když je mu teprve patnáct. No a co? Někdy začít musí, a lepší s náma než někde sám. Ťukneme si a zkušeně se napijeme. Nosálův brácha dostane plzeňskou pěnovou sprchu. Smějeme se, ale dobře si pamatujeme, když se to prvně stalo každýmu z nás. Kdo neumí pít z flašky, jako by nebyl. Je to takovej iniciační rituál. Zatimco Robin se zkušeně zhostí výuky mladších a neznalých, Vočko si bere baterky od Nosála a šteluje magič. Nosál si mě vezme kousek stranou.
„Hele,“ začne polohlasně, „víš, že má Robí holku, viď?“ Ta zpráva mě zasáhne víc, než bych čekal. Musí to na mě bejt vidět, protože Nosál pokračuje: „Menuje se Blanka a potkal jí na zemědělce. Chodí s ní už vod ledna. Teď se neviděj, protože je na léto s rodinou ve Francii, ale natuty se k ní vrátí.“
„Jo, tak mě to nevadí,“ snažim se potlačit nečekanej knedlík v krku. „My se stejně v Praze vůbec nepotkáváme.“ To je mimochodem pravda. Pokrčim rameny a jdu se věnovat Vočkovu magneťáku.
„Tyvole, nevíš, kde se chytá ten BigBít?“ ptá se mě Vočko a kření typicky svoje levý oko.
„Myslíš rádio Beat?“ poučuji světaznale.
„No. Devadesát štyry?“
„Myslim, že devadeát štyry štyry, ukaž,“ beru si magič na klín. Je těžší, než vypadá. Pootočim kolečkem, až zachytíme jakýsi rytmičtější šumění. „Tyvole, to taky musíš vytáhnout anténu, ne?“ Vezmu za teleskopickou tyčku, vyklopim a naučenym pohybem škubnu vzhůru.
„Počkej!“ nestihne mě zastavit Vočko. Než mi to dojde, anténu rozložim úplně a protože je trochu dotlučená, vytáhnu víc než by se mělo a urvu ji. „Ty vole, musíš taky pořád bejt chytrej, viď?!“ Nedivim se, že je Vočko nasranej, ale pěstí do ramene mi dávat nemusel. Sice to nějak moc nebolí a za chvilku to bude pryč, ale tyhle věci mě prostě vždycky zamrzí…
„Sorry, já nechtěl.“
Vočko je zabručí a snaží se anténu nasadit zpátky.
„Klucí, v pohodě, já vzal kazety,“ prohlásí vítězoslavně Robin, kterej mezitim naučil Nosálova bráchu pít.
„Hej, já mám přezdívku pro Nosálovýho bráchu!“ vyskočim nadšeně. Ostatní koukají se zaujetím. Miluju tyhle okamžiky. Tohle je moje chvíle. „Pívo. Jako malý pívo, chápete?“ Kluci se moc netváří, ale Nosálův brácha si to chvilku převaluje v puse a pak pokýve.
„Jo, Pívo, to je dobrý, to se mi líbí. Furt lepší než Špek,“ zakření se na mě. „Dík, Špeku.“
„Máš za co,“ ukážu mu fakáče.
Pak zapálíme oheň. PePem samozřejmě, nejsme žádný zálesáci. Vytáhneme v papíru zabalený zpocený buřty a Nosál je začne krájet, jak jen on to dovede, na ježečky. Vočko přinese od potoka něco vrby a seřízne nožíkem pruty do špičky. Pak sedíme, pijeme, opékáme a máme se skvěle. Večer přijde bouřka.
*
Nejdřív to začíná pěkně. Pomalu se stmívá, slunce už jen žďáří na západě a barví nebe do oranžova. Je zataženo, takže oranžová záře se rozlejvá po šedejch mracích a je to fakt pecka. Magneťák chcípnul už před hodinou, ale jsem docela rád. Nemám sice nic proti Black Milk, ale poslouchat je celej večer taky nemusim. Spíš bych si dal ten Beat. Vysílají sice teprve rok, ale rock!
Stmívá se a zdálky brumlá hrom. Dělá se chladno a všichni kromě Robina už máme mikiny. Robin sedí v tílku a zjevně si užívá, že s každym dalšim pivem mám větší a větší problém z něj odtrhnout oči. Komáry plácá vesele a často jim nějak přihlouple zanadává, z čehož „zmrdeček“ utkví v mojí paměti navěky.
„Myslíte si, že za deset let se taky takle sejdeme v lese u ohýnku?“ zeptám se.
„Kdo ví, co bude za deset let. Dnešek je fajn, tak si ho užívej.“ Robin nikdy nebyl básnivej typ, ale tohle je fakt pěkný. Vidí, jak se na něj usmívám a pokyvuju a dodá. „To řiká Blanka, prej to někde četla.“ A mám po náladě.
„Tyjo, čumte se!“ houkne Vočko a ukazuje na nebe.
„Co?“ zeptají se Nosál i jeho brácha Pívo zároveň.
„Drž hubu a čum,“ pronese tiše Vočko. Takhle on mluví. Zní to možná obhrouble, ale je to hodnej kluk. Jen se tady zkrátka spolu lidi takhle baví.
Já čumim. Ale na Robina. Vlasy už má zase víc žlutý a oheň se mu na nich krásně leskne. I na těch svalech, co má na rukou a na ramenou. Plácne komára, tentokrát tiše a zachytí můj pohled. Koukne po ostatních. Všichni koukají nahoru. Já uhnu pohledem k ohni, ale hned se kouknu zpátky. Neodvrátil se. Pořád na mě kouká. Když si je jistej, že si toho všimnu, mrkne na mě jedním okem a naznačí vzdušnou pusu. Pak laškovně nazvedne pravej koutek v tom nejkouzelnějším frajerskym úsměvu a ukazováčkem stočí mou pozornost k obloze.
Právě včas. Nebe pročesává dlouhej rudej blesk. Než zazní hrom, trvá to jedenáct, takže je to dost vysoko, ale přímo nad náma. Neprší. Ale ten blesk byl krásnej. A druhej! A další dva. Křižujou oblohu lemovanou tmavnoucíma korunama stromů a vykreslujou nádherný větvící se obrazce.
„Týbrďo,“ vydechnu. „To jsem eště neviděl.“
„Já taky ne,“ řeknou přes sebe Vočko s Robinem. Nosálové jen mlčí a čučí.
Trošku mě zebe od nohou a natahuju nohu pro tenisky, abych si je přistrčil blíž a nemusel se zvedat. Robin sedí blíž u nich a všimne si, co dělám. Myslim si, že by mi mohl pomoct a usměju se na něj. Ale on místo toho svou bosou nohou přišlápne tu mou. Ne bolestivě, jen tak lehce. Ale nechce mě pustit pro boty. Cejtim na hřbetě nohy jeho zhrublou kůži na chodidle a jeho teplo. V mym břiše lítají motýli, na nebi tančí rudý blesky a moje noha prožívá něco, po čem jsem toužil tak dlouho. Trvá to jen chvilku, ale ve mně vybouchne snad celej vesmír. Pak dá Robin nohu pryč a hodí po mně moje kecky. Roztřeseně kývnu, na víc se nezmůžu. A začíná pršet.
*
Plzničky už jsme dopili a dlouho si u Robina ve stanu vyprávíme, co chceme dělat, až budeme dospělý, a kde chceme bydlet a co chceme mít. Nic z toho si zejtra nebudu pamatovat. Jediný, na co dokážu myslet, je Robinovo koleno dotýkající se mýho. Bude už půlnoc a kluci využijou toho, že přestalo pršet a jdou k sobě do stanů. Zableskne se a ozve se hrom. Silnej jako kráva a sotva dvě vteřiny, takže někde blízko.
„Kucí?“ ozve se ze stanu zleva. Vočko.
„Nó?“ ozve se zprava. Nosál.
„Já na to asi seru. Já mám docela bobky z bouřky.“
„Noták, Vočko,“ houkne vedle mě Robin, „netrhej partu. Navíc do vsi je to daleko a stejně musíš bouřkou. Takle seš aspoň v suchu.“
„Ale ty vole, já mám vocelovou konstrukci,“ huláká zleva Vočko. „Mě to usmaží zaživa.“
Další blesk. A hrom hned vzápěstí.
„NE! SERU NA TO!“ volá trošku srandovně a trošku vystrašeně Vočko.
„Tak počkej, my deme s tebou! By mě naši zabili, kdyby se bráchovi něco stalo.“
„Tyvole, klucí, fakt?!“ houknu rozhořčeně, ale slyším je šustit věcma a urychleně balit. Je po všem. Otočim se na Robina. Nemůže mě ve tmě vidět, ale nejspíš můj pohled tuší. Nechce se mi domů, ale je to jeho stan.
„Neboj,“ zašeptá a rukou nahmatá moje rameno. Jemně mě hladí palcem. „Já nikam nejdu. Nejsem takovej sralbotka a navíc nechci zmoknout. A s tebou bude aspoň teplo,“ uchechtne se jemně.
„Vy nejdete, hrdličky?“ zabouchá na stan Vočko.
„Já na to seru,“ houkne na něj Robin. „Nechci bejt mokrej.“
„Oki tak se uvidíme ráno, přídeme vás zkontrolovat.“
Blesk. Hrom.
„Dělej, Vočko, jdeme!“ slyším zdálky Nosála.
„A musíme?“ zaslechnu ještě malý Pívo, ale pak už déšť přehluší všechny ostatní zvuky zvenčí.
Je chladno a nevlídno, venku mokro a my jsme sami. Sami uprostřed mýtiny uprostřed lesa. Ne, nejsme sami. Jsme spolu. Cejtim Robinovu hřejivou ruku na svym rameni, i když přes spacák, a je mi to příjemný. Hrozně bych se chtěl k němu přitulit a schoulit s ním v objetí, ale nechci to zrušit. Ležíme takhle strašně dlouho. Občas se zableskne, takže vidim, že má zavřený oči.
„Spíš?“ zašeptám. „Robí, spíš?“ Ticho. Nechrápe, ale nic neříká.
Ještě dlouho tak ležím a přemítám a sbírám odvahu. Možná už nikdy tuhle šanci mít nebudu. Ale zase nechci, aby mě vyhodil ze stanu nebo aby tohle někdy skončilo.
„Robí?“ pomalu rozepínám svůj spacák, abych osvobodil ruce. Snažim se u toho moc nevrtět, abych ho nevzbudil. Když se mi podaří rozepnout natolik, že zpod sebe vysoukám pravačku, opatrně ji vytáhnu a jemně položim na Robinovu ruku. Je velká a teplá, na zápěstí porostlá jemnejma chloupkama. Palec vsunu pod ní, abych ji mohl chytit. V tu chvíli mi Robin nejdřív palec instinktivně sevře, pak něco zamumlá a otočí se na druhej bok, ruku samozřejmě táhne s sebou. A mám po srandě.
Ale ne. Já se tak snadno nevzdám. Teď ne. Teď už to došlo fakt daleko a já se vždycky můžu vymluvit, že jsem byl opilej. Opatrně se přisoukám k Robinovi. Mezi karimatkama máme mezeru, a přesně tam mi to vychází. Ale nevadí, taková drobnost mě nezastaví. Zarotuju ve spacáku tak, abych mohl vyndat levou ruku. Lehnu si, abych se stehnama dotýkal Robího zadku a levou rukou ho obejmu. Jemně se zavrtí, ale spí dál. Položim si hlavu za tu jeho na jeho polštář. Vzal si z domova svůj, prej bez něj neusne. Cejtim jeho vůni z polštáře a z jeho vlasů. Přisunu se blíž, takže se v podstatě tulíme. Nos zabořim do jeho temene, abych mohl celou noc čichat jeho vůni. Konečně je mi příjemně a po chvilce usnu.
Zdá se mi o tom, že spolu s Robinem ležíme na louce a on mě líbá a říká mi ‚lásko‘. Je to tak nereálně sladký, až se z toho nechci nikdy probudit. Jeho dech je cejtit pivem a buřtem, ale jeho rty jsou jemný a sladký. Co se mi to zdá za pitomost?! Proč je jeho dech cejtit pivem a buřtem? Ledaže… Přitisknu svoje rty k jeho a pomalu se probouzim. Nezdá! Fakt mi dává pusu. Právě teď. Ve stanu, v lese, na mýtině, v dešti. Je krátce po půlnoci dvacátýho srpna dva tisíce tři a já dostávám svou první pusu od někoho, kdo se mi fakt líbí. Jako, samozřejmě nejsem panic. Máme internet a xChat a sex už jsem taky měl. Ale tohle je mnohem víc osobní, milý a příjemný, než cokoliv, co jsem do dneška zažil. Cejtim jeho ruku na svym temeni. Svou ruku mám přitisklou k hrudníku. Pomalu ji vyprostím a taky ho chytnu za temeno. Byl před pár dnima u kadeřníka a má vlasy vzadu krásně ježatý a nahoře delší. Všimne si, že jsem vzhůru a ucukne. Sakra! Tak jsem to přece pohnojil. Otevřu oči. Pořád je noc, pořád prší a nic nevidim.
„Robí, promiň, já…“ zarazí mě jeho prst na mojí puse. Neovládnu se a dám mu na něj pusu. Neucukne. Dám mu druhou pusu na prst a cejtim, jak mu ruka sjíždí na můj krk a hrudník a zase zpátky. Pak mě chytne za temeno a jemně si mě přitáhne k sobě. Cejtim teplo jeho obličeje a naše nosy se dotknou. Chvěju se, ale snažim se to ovládat. Nemám pocit, že by se mi to dařilo. Když se naše rty znovu potkají, roztaju. Svezu se na jeho polštář a nechám se líbat. Nezmůžu se na žádnej další pohyb, než hladit ho po krku, po rameni, po tváři a u toho ho líbat. A myslim jako dovopravdy líbat. Doteď to byly pusinky, ale teď mi Robin jemně chytne bradu, pootevře a dejchne mi do pusy. Vzápětí cejtim na patře jeho jazyk a můj jazyk mu vyjde vstříc. Přivalí se ke mně a svou nohu natáhne přes moje nohy. Jsem pořád od pasu dolů uvězněnej ve spacáku, ale jsem pod nim hodně rád. Robin na chviličku odtáhne svou hlavu od mojí.
„Robí…“
„Ššš…“
Jemně oddechuju a pusu mám pootevřenou, kdyby přišel znovu na návštěvu jeho jazyk. Cejtim jeho dlaň, jak mi z hrudníku přejíždí zpátky k puse. Jeho palec mi hladí rty a pak jemně sevře mojí bradu. Přidrží mi pusu otevřenou a cejtim, že se přibližuje. Potom na rtech ucejtim něco studenýho a mokrýho, co rychle stejká do mojí pusy. Slina! On mi pustil do pusy slinu. Nemůžu si pomoct a musim ji spolknout. S chutí. Cejtim se bejt úplně jeho. Otevřu pusu víc. Musí to cejtit, drží mě za bradu. A taky jo. Na přídavek nečekám dlouho. Táhlá slina se začne přelejvat z jeho pusy do mojí a já prohnu záda slastí. Ale neuhnu. V rozkroku mi silně pulzuje. Nechám slinu téct a polykám, když je toho moc. A jako sladká tečka přijde s koncem sliny i jazyk. Robinovi už rostou celkem hustý vousy a holí se. Cejtim, že by potřeboval oholit pusu, protože svym drsnym okolím pusy mi docela brousí rty. Ale to mě nerozhodí. Tisknu svůj hrudník k jeho a líbám jak o život. Jeho ruka, která hladila mou tvář, pomalu putuje na hrudník. A přes břicho. A na bok. A pak do rozkroku. A nahmatá moje úplně tvrdý mužství. Sevře ho pevně. Je to přes spacák, ale cejtim to. Zase se prohnu a pusu neodtrhávám od jeho. Dejcháme si z pusy do pusy a on mi rukou hladí rozkrok.
Záblesk! Silnej. A hrom! Hned. A praskání dřeva. A žuch. Kousek od nás uhodilo do stromu.
Rána byla tak silná, že mi píská v uších. Země se zachvěla, ale ne tak, jak jsem doufal.
Pomalu se mi vrací sluch a slyšim… Kvílení? Asi jo, ale neni to vítr. Robin mě nedrží, ani mě neobjímá a jeho noha neleží přes moje.
„Robine?“ zeptám se a pomalu se mi vrací sluch. Něco tam štrachá u mejch nohou. Tam měl asi batoh. „Robí?“
Rozsvítí se slabý mžurkavý světlo přenosný baterky. Robin svítí do podlahy, ale i tak mě světlo chvilku řeže do očí. Zamrkám a všimnu si jeho výrazu. Je ve střehu, tušim náznak strachu.
„Co se děje?“ zašeptám. On jen gestem naznačí, abych mlčel. Poslechnu. Vzrušení je to tam. Nasloucháme. Slyšíme jen déšť.
A pak zase. To kvílení. Jako ječení, ale přes polštář, ale přitom s ozvěnou nebo dozvukem.
Podává mi baterku a naznačuje, abych svítil do batohu. Svítim, ale nemám ani jeden dobrej pocit. Robin vytahuje nějakej divnej kámen. Je nahnědlej a částečně průhlednej, ale jakoby špinavej. Robin ukáže na mikinu a já rychle rozepínám spodek spacáku, přecházim do dřepu a sahám pro mikinu. Kvílení se ozve mnohem hlasitějc a mnohem blíž. Robin rozepíná stan. Chytne mě za ruku a než si stihnu navlíknout mikinu, táhne mě ven do studenýho deště.
Běžíme. Nevim kam, nevim před čim, ale utíkáme. Bosí, v trenkách a tílkách. Běžíme lesem, do ksichtu mě šlehaj větve. Ale Robin mě drží za ruku. Takže jsem statečnej. Musim bejt. Dobíháme ke kopečku a stáčíme se zpátky okolo něj. My utíkáme přes půl lesa, ale budeme se schovávat za kopečkem? Jasně, že ne. Je to starej opuštěnej bunkr. Robin zkušeně sáhne po petlici a otevře dveře. Vyvalí se zápach plísně a hlíny. Je to tak silný, že je to cejtit i přes déšť. Robin mi uhne a pokyne dovnitř. Svítí mi na schody, abych se nezabil. Stejně klouznu po zetlelym listí a letim dolů. Robin mě chce zachytit, ale nestihne to. Naštěstí dopadnu na ruce a na zadek, ale sklouznu a vyválim se v listí. Kouknu nahoru a Robin sestupuje pozpátku za mnou. Na schody si svítí baterkou a směrem ven drží zvednutej ten divnej kámen. Kvílení se ozve hodně blízko a pak jí vidim. Je bílá a průsvitná, skoro se ztrácí v dešti. Robin na ni nesvítí, ale ona jakoby slabě světélkovala. Oči má převázaný kusem hadru, na sobě bílý potrhaný šaty, který spolu s dlouhejma černejma vlasama lítaj ve větru kolem ní. Vznáší se nad zemí a vrhá se směrem dolů za náma. Než doletí ke dveřim, Robin zvedne ten kámen proti ní a zakřičí něco jako Kách. Přízrak se zastaví a na chvíli zaváhá. Kámen v Robinově ruce se rozzáří a on ho vrhne ven ze dveří. Meluzína před ním ucukne a toho Robin využije a vezme za dveře.
Zabouchne, zasune petlici zevnitř a je ticho. Šum deště zní jakoby z dálky a kvílení neslyšim. Robin svítí vedle mě, aby mě neoslňoval a podává mi ruku. Vezmu ji, ale mám svou ruku olepenou listím, takže nám ruka dvakrát sklouzne, než se mi podaří vydrápat na nohy. Robin mou ruku nepouští, ale baterkou svítí po nevelký komůrce vyhloubený v zemi. Stěny jsou odlitý z betonu, ale podlaha je hliněná s nánosem listí a letitý špíny. Na jedný stěně jsou tři poloprázdný police s konzervama a petrolejkou. Právě tu hledal. Sahá po ní a nadzvedává ji.
„Jupí!“ řekne poněkud odměřeně. „Uvidíme na sebe.“ Pod lampou leží ošumělá krabička modrejch sirek Europa. Robin škrtne a lampu rozsvítí. Utlumí plamen, aby dýl vydržela a pak zhasne slábnoucí baterku. O stěnu je opřená docela čistá žíněná matrace. Nejspíš ji sem někdo donesl nedávno. Robin ji naučeným pohybem shodí a sesune se na ní. Až teď si vydechne.
Petrolejka ospale plápolá a já furt stojim jako přimrzlej. Díky běhu mi neni zima, tílko i trencle budou suchý za chvilku, ale kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem v pohodě. To fakt nejsem.
„Jirko,“ oslovim ho poprvý po dlouhý době jménem, „co to bylo?“
„Míňo,“ vrátí mi to. Ale lepší než Špeku… „Já to přesně nevim. Ale nejni to prvně. Pronásleduje mě to vod chvíle, co jsem jedný cikánce na matějský kecal. Řek jsem jí, že si u ní cestou zpátky koupim perníkový srdce Z Lásky, ale pak jsem o tři stánky dál objevil Blance z pouti a vzal jsem to. Pak jsem šel zpátky jinudy, ale ona tam jako na potvoru stála a koukala na mě. Malíček si držela u oka a odplivla si. Myslim, že mě proklela. Vod tý doby mě vobčas honí tadle… Kvílivá Máří.“
„Cože, vono to má jméno?“ vyjevim se.
„Ne, já tomu tak řikám. Míň se toho pak bojim,“ pokrčí rameny.
„A ten šutr?“ vzpomenu si na kamen, kterej nejspíš leží venku za dveřma.
„To je ochrana. Bojí se ho. Nevim proč. Prodala mi ho jiná cikánka.“
„Aha,“ hlesnu. Pořád stojim a koukám na něj. Zvedne se. Jde ke mně.
„Promiň. Nečekal jsem, že se dneska objeví a zkazí nám…“ Přistoupí ke mně a chytne mě za hlavu. Svůj hrudník přiblíží k mýmu a pomaličku mě sune dozadu, až se zády dotknu betonový stěny. „Já jsem tě dneska večer chtěl mít rád,“ zašeptá mi úplně tiše do ouška. Tvář má přiloženou na mojí a naše boky a hrudníky se dotknou.
Podívám se na něj a topim se v jeho modravejch očích. Sice je tu šero, ale vim, jaký je má. A kdybych byl věděl, jak to cejtí, šel bych po něm už dávno.
„Ale já myslel, že máš holku,“ zamumlám polohlasně.
„Tak můžu mít i kluka, ne?“ usměje se na mě tim svym rošťáckym úsměvem na půl pusy.
Přikejvnu. Usměju se. Měknou mi kolena. A on mě políbí. A já jeho. Pak mě obejme a já slyšim, jak mu v hrudi buší srdce, cejtim teplo jeho těla a chci tady zůstat napořád. Pak si Robin stáhne mokrý tílko a vzápětí stahuje i to moje. Zase se přitiskne ke mně a já cejtim jeho teplo na svym těle. Hladim ho rukama po zádech a on mě po hlavě a po tváři. Znovu mě políbí a nahmatá moje tvrdnoucí přirození. Já se odvážím udělat totéž. Ty brďo! To jsem nečekal. Několikrát to ohmatám, abych měl jistotu. Není to nějak extrémně veliký, ale rozhodně žádnej drobeček. Stáhnu si trenýrky a odhodim je do listí. Už je nebudu potřebovat. Lehnu si na matračku a odevzdám se mu. Jirkovi, kterýho znám od dětství, a kterej si podle našeho oblíbenýho VHSka říká Robin. Naštěstí už vim, co a jak a on do mě vstoupí bez větších prostojů. Cejtim ho v sobě a milujeme se. Naše těla spolu mluví a my se stáváme jedním. Milujeme se dlouho. Líbáme se, on je ve mně a jsme jedno. Milujeme se dlouho a vášnivě. Intenzivně a moc hezky.
Když zpocený a unavený ležíme vedle sebe v objetí, slyšíme venku zpívat ptáčky. Schoulim se do jeho náruče a hřán teplem jeho těla s nim na matračce v bunkru v lese spokojeně usnu.
*
Robin se minulej rok rozváděl s Blankou. To u mě byl hodně často. Nějak nemohla zkousnout, že má celou tu dobu i kluka. Ale maj spolu děcka, tak nějak vycházet musej. To mi ale Jirka neřiká. A já mu neřikám Robine. Je to už dávno, co jsem s nim spal poprvý, ale nebylo to ani náhodou naposled. Nikdy jsme neměli vážnej romantickej vztah. Jsme hodně dobrý kamarádi a občas spolu spíme. Je to taková naše věc. Ani můj přítel to neví. Nepochopil by to. Jirka řiká, že Máří ho nepronásleduje, když se mnou spí. Jednou jsme měli pauzu skoro rok, to jsem byl čerstvě zamilovanej, a Jirka řikal, že ji vídal často.
S Vočkem, Nosálem ani Pívem se už skoro nevídáme. Pívo jede bomby v zahraničí, Vočko dělá řemeslo a Nosál je vzornej votec vod rodiny, takže na nás nemá čas…
A já? Já bydlim v domečku u toho lesa, i když bunkr už dávno zalili betonem, píšu povídky a čekám, až je někdo vydá, abych se tim mohl začít živit. A hlavně čekám, až mě Jirka poprosí o sestěhování, ideálně o ruku. To se pak rozejdu s kymkoliv, s kym zrovna budu, a budu jen jeho. Protože ho prostě miluju. A pravá láska je na furt. Asi.
Další povídky najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!