Rob-in

Celá povídka je zdarma k přečtení pro všechny (i free) členy na mém Patreonu: Rob-in

Když jsme byli mladý, měli jsme partu.
To neni zas tak divná věc, kdekdo měl jako mladej partu. Ta naše byla nejspíš dost podobná jako ty ostatní, přesto ale v něčem úplně jiná. Náš vůdce, Robin, byl hezky rostlej kluk, o dva roky starší než já a o tři roky starší než ostatní. Vždycky přinášel nový nápady, co budeme hrát nebo kam pudeme na výlet – bylo to v době před mobilama, takže jsme se ještě uměli bavit pohybem. Robin hrál fotbal za školní tým, takže byl docela namakanej, ale přes léto se vždycky flákal s náma na chalupě. Teda on tam bydlel, ale pro mě to byla chalupa.
Já, kluk z Prahy, všeznalý a jaksepatří světák, jsem rád jezdíval do končin, kde se cesta mění v pěšinu, pěšina ve stezku a stezka v pole, v lepším případě louku nebo háj, poučit kluky o tom správném životě. Na konci léta jsem odjížděl z toho nejsprávnějšího života zase hnít do Prahy do školy.
Louky a háje oněch končin byly moje oblíbený místa.
Nejen pro to, co jsme tam s klukama dělali.
Ale vyměnit šeď paneláků za zeleň mi dělalo líp, než jsem sám sobě připouštěl.
Často rád vzpomínám na léto, kdy mi bylo sedmnáct. Klukům jsem se přiznal už v patnácti, takže jsem před nima nic schovávat nemusel, ale na rozdíl od nich, který sem tam trávili čas s nějakou tou dívčinou, já nikdy na srazu nechyběl. Bylo to fajn, protože jsem nikdy nepřišel o žádnou srandu a všechny historky jsem osobně prožil. Což o to… Ale samozřejmě mi taky chybělo to bouřlivý období a zapálený lejtka a sex s hezkym klukem v jeho autě, když byla kalba. Jasně, že jsem občas někoho v opilosti přemluvil, aby se nechal vykouřit, ale to nebylo ono. Zaprvý to bylo do značný míry opilostí a za druhý to pak nikdy nepokračovalo kradmym pokukovánim a letmejma úsměvama, jako to měli oni s těma holkama. Nikdo mě neodsuzoval a brali mě tak, jak jsem. Ale tehdy se prostě ‚kluk s klukem‘ eště úplně nenosilo.
Robin nikdy na kalbě s nikym nespal. Ani snad jindy. Ani moc nerandil, rozhodně ne přes prázdniny. Byl takovej ten slušnej, vzornej, ale k tomu sportovní a strašně správnej kluk. Vždycky jsem byl já a on a ostatní se různě točili. Většinou jsme ale byli v létě všichni pohromadě. Jak by napsal klasik, bylo nás pět. Ostatní se objevovali jen na ty kalby nebo když se něco slavilo… Jednou v srpnu, na moje narozeniny, jsme se rozhodli stanovat v lese. Nevim, co nás to napadlo. V srpnu — noci už byly chladný, a samozřejmě už čím dál častěji pršelo. Ale plán byl plán a co se řeklo, to platilo. Navíc Robin koupil dvě basy Pilsnera, což tehdy bylo dobrý pivo, a my je hodlali porazit. Stanovalo nás všech pět. Já, Nosál, jeho brácha, Vočko a Robin.
Na tu noc nikdy v životě nezapomenu…

*
Jdeme s taškama, složenejma stanama a dvěma basama piv do lesa. Budeme stanovat na pěkný pasece, kde přes den svítí sluníčko, takže půda neni tolik podmáčená jako jinde. Je vedro. Je léto. Dny jsou pořád eště parný, pokud neni bouřka, a dneska je teda parno k padnutí. Ale mise je mise a na rozdíl od Toma Cruise je ta naše docela Possible.
Kousek od paseky je potok.
Bágly a proviant jsme hodili na hromadu a neseme píva do potoka. Shodíme propocený tílka, šortky a boty a všichni se jdeme zchladit. Je to malej lesní potok. Vody ani ne po kolena. Ale příjemně chladí a dá se z něj pít. Teplou plzeň si teď fakt nedáme. Ty chlebíčky, co mi zabalila máma na alobalem obalenej karton, asi necháme rovnou pro zvířátka.
Sedim na břehu a koukám na kluky. Nosál je trošku oplácanej, jeho brácha a Vočko jsou zase úplně vychrtlý. Ale Robin… Na toho se můžu koukat pořád. Nejspíš to ví, protože se chválně natáčí tak, abych viděl každej břišák, každej pohyb bicáků, jeho chlupy v podpaží, když si je oplachuje vodou z potoka. Cejtim, že mi začíná tvrdnout. To není dobrý.
S hlasitým ÁÁÁ sebou plácnu do potůčku ksichtem dolů. Voda příjemně chladí a naštěstí mi rychle změkne. Na rameni cejtim teplo. Někdo mě zvedá. Samozřejmě je to Robin. Naštěstí od pasu dolů pořád ležim v potoku.
„Co blbneš, ty vole?“ směje se Robin a pročísne si vlasy, který změnily barvu z pískově slámový na tmavě špinavou.
„Ale,“ mávnu jakože nic rukou, „je vedro, žejo?“
„Tak na to bys měl bejt zvyklej,“ nadhodí Vočko, „když jseš teplej.“
Všichni se jeho blbýmu fóru smějou. Já taky. Vim, že to nemyslí zle.
„Hej, Vočko,“ zeptá se Nosálův mladší brácha, kterej zatím nemá přezdívku, ale ty naše nadšeně používá, „vzal jsi ten magič?“
„Vzal, ale nenašel jsem baterky,“ pokrčí rameny Vočko.
„Ty seš vůl, ty vole,“ prohlásí sporadicky Nosál. „Eště, že tě znám, jsem vzal. Velký buřty?“
„Ja ja, štyry.“
„Tak dobrý.“
„Stejně to vydrží tak hodinu,“ neodpustim si.
Robin se narovná a mrkne na mě. „Lepší něco než nic, ne?“ A natáhne ruku, aby mi pomohl zvednout se z potoka.
Cestou nahoru do stráně zakopnu, ruka neruka, a padám přímo na hubu. Robin mě pohotově chytne v podpaží. Jeho palec se zaryje do mýho podpaží. Bolí to, ale není to nepříjemný. Hned se seberu a zvedám se, ale Robin mě drží celou dobu, dokud si není jistej, že fakt stojim na svejch. A pak ještě o vteřinku dýl, než by bylo nutný. Ve mně hrkne, a tak se rychle odtrhnu a nervózně se zasměju. Podrbu se na místě, kde mě Robin držel. Ještě to cejtim, ale večer už to nebudu vědět. Rychle kouknu na kluky, ale naštěstí měli plný ruce práce s cákáním vody jeden po druhym, tak si nejspíš nevšimli ničeho. Nikdy jsem na Robina nic nezkusil. Všechny ostatní kluky jsem nabaloval, ale Robina nikdy. Nikdy mě to nenapadlo. Uvažuju proč…
„Kam čumíš, Špeku?“ vytrhne mě ze zamyšlení Nosál.
„Nemůžete mi zase řikat Bery nebo tak něco? Tlustej jsem byl jen loni, a vykrmila mě babička.“ Zvláštní, ale z tohohle jsem pořád dost načuřenej, i když to kluci nemyslí zle. Babička a její sádelnatá smažená kuchyně mi loni darovaly deset kilo špeku za ani ne dva měsíce… Tahle přezdívka mě neba a upřednostnil bych klidně třeba ‚Hej ty‘, nebo tak něco.
„Nemůžeme, Špeku, protože to bys nebyl ty,“ přisadí si Vočko.
„Tak bezva. Tak jdeme zapnout ten magič, ne?“ odfrknu a vydávám se zpátky směrem k tábořišti. Jak se otáčim od kluků, málem vrazim do Robina. „Promiň,“ vyhrknu automaticky a jdu dál. Musim ostentativně ukázat, jak jsem nasupenej. Odštráduju asi tak pět kroků a dochází mi, co jsem před chvilkou viděl. Robin si držel pod nosem ten palec, co mi předtím zaryl do podpaží. Že by čichal, jak vonim? Já teda žádný voňavky nepoužívám, takže jsem teď přes léto normálně zpocenej, ale… Tyjo, že by byl Robin jako já? To by byla celkem výhra.
„Jedeš!“ Do chlebíčků se nám pustil jezevec. Obvykle takhle přes den nejsou moc k vidění, ale tenhle měl extra drzost. Zastavil se na kraji mýtiny, a ještě koukal zpátky. „Přijď pozdějc, já ti to nechám.“ Jak jsem promluvil podruhý, vzal do jezevčích.
„S kym to tu mluvíš?“ zeptal se žoviálně Robin, kterej musel jít za mnou a všechno vidět.
„S jezevcem. Sežral nám půlku chlebíčků vod mámy.“
„Jó, tak s jezevcem. Kucí, Špek si tu povídá s jezevcem za to, že mu řikáte Špeku!“
Salvy smíchu — jak na prvorepublikové reklamě na divadlo. Já se moc nesměju. Vím, že to není myšlený proti mně, ale tyhle fóry mě nebaví. Bohužel přesně takhle se dorozumívají všichni. I ve škole, a tam je to ještě horší, protože ani netuší, jak to mám. Nicméně od kluků tady mě ty fóry mrzí víc, protože se mezi nima cejtim nejvíc bezpečně.
Chlebíčky v nás najednou mizí naprosto nečekaně a celkem rychle a za další půlhodinu už jsme suchý a na suchu.
„Tak postavíme stany?“ zavelí Robin. Všichni se automaticky zvedáme a jdeme na to. Já stan nemám, naši jsou dost chudý, ale Nosál má pěknej, novej, se skládacíma tyčkama, co se ohýbají, že pak vypadá jak iglú. A nenechá mě pomáhat. Robin má ten stejnej. A nechá mě pomáhat. Vočko má takovej menší a hranatej, zelenej, protože jeho táta je voják a tohle nejspíš fasujou… Ale taky je jeho táta domácí kutil, takže si to dost možná navařil sám. Vočko ho moc nemusí, ale na nás je v pohodě. Zase má ten domácí stan smontovanej celkem fofrem, narozdíl od nás. Pereme se s nepovedenejma kolíkama od novejch stanů, protože jsou tenký a měkký a vohejbaj se. Naštěstí je tu dost šutráků, takže to zatloukáme s nima. Kladivo jsme si pochopitelně chytře nevzali.
„Kdo s kym spíte?“ ušklíbne se Vočko, když máme hotovo.
„Všichni se mnou? Když mám ty narozky,“ pronesu rozpustile.
„Nó jak chcete, já mám samotku,“ pokrčí posměšně rameny Vočko.
„Tak já určitě s bráchou,“ nadhodí Nosál, „naši nám ten stan koupili na tábor, takže je náš a nesmí do něj nikdo cizí.“
Tydle Nosálovic pravidla… Ani napít u nich člověk nedostane, hlavně se nedělit. Tatínek podnikatel — no, to znamená, že lakomec… Každopádně si najednou úzkostně uvědomuju, že mi dochází možnosti ubytování. Už mám pocit, že budu snad celou noc sedět u táboráku, ale malá naděje ve mně pořád je.
„Já se s tebou vyspim klidně,“ šťouchne mě loktem do boku Robin. „Když máš ty narozky.“
Jak chceš, tuhle hru můžou hrát dva.
„Tak fajn,“ odpovim a zavěsim se mu loktem kolem krku. Druhou rukou si laškovně pohrávám s jeho bradavkou. Cejtim, jak mi bradavka pod prstama tvrdne. Robin se směje, ale chytne mě za zápěstí a moje pokusy přeruší. Nosál posměšně hvízdne a Vočko jen mávne rukou a odchází směrem k potoku. Oběma jsem na minulejch kalbách kouřil, takže mě ani jedna reakce vlastně nepřekvapuje. Dost k nim sedí.
Nosálův brácha se vrací zrovna, když se Robin vymaní z mýho sevření. Nese otýpku klacků.
„Nejni vidět na hory. Asi bude chcát,“ pokládá klacky vedle budoucího ohniště.
„Tak začneme, ne?“ cinká Vočko flaškama, který přinesl z potoka. Zkušeně dlaní otevírá jednu za druhou a podává nám je. I Nosálovýmu bráchovi, i když je mu teprve patnáct. No a co? Někdy začít musí, a lepší s náma než někde sám. Ťukneme si a zkušeně se napijeme. Nosálův brácha dostane plzeňskou pěnovou sprchu. Smějeme se, ale dobře si pamatujeme, když se to prvně stalo každýmu z nás. Kdo neumí pít z flašky, jako by nebyl. Je to takovej iniciační rituál. Zatimco Robin se zkušeně zhostí výuky mladších a neznalých, Vočko si bere baterky od Nosála a šteluje magič. Nosál si mě vezme kousek stranou. Jsem zvědavej, co plánuje.
„Hele,“ začne polohlasně, „víš, že má Robí holku, viď?“ Ta zpráva mě zasáhne víc, než bych čekal. Musí to na mně bejt vidět, protože Nosál pokračuje: „Menuje se Blanka a potkal jí na zemědělce. Chodí s ní už vod ledna. Teď se neviděj, protože je na léto s rodinou ve Francii, ale natuty se k ní vrátí.“
„Jo, tak mně to nevadí,“ snažim se potlačit nečekanej knedlík v krku. Pokrčim rameny a jdu se věnovat Vočkovu magneťáku. Musím se zaměřit na něco jinýho.
„Tyvole, nevíš, kde se chytá ten BigBít?“ ptá se mě Vočko a kření typicky svoje levý oko.
„Myslíš rádio Beat?“ poučuji světaznale.
„No. Devadesát štyry?“
„Myslim, že devadeát štyry štyry, ukaž,“ beru si magič na klín. Je těžší, než vypadá. Pootočim kolečkem, až zachytíme jakýsi rytmičtější šumění. „Tyvole, to taky musíš vytáhnout anténu, ne?“ Vezmu za teleskopickou tyčku, vyklopim a naučenym pohybem škubnu vzhůru.
„Počkej!“ nestihne mě zastavit Vočko. Než mi to dojde, anténu rozložim úplně, a protože je trochu dotlučená, vytáhnu víc, než by se mělo a urvu ji. „Ty vole, musíš taky pořád bejt chytrej, viď?!“ Nedivim se, že je Vočko nasranej, ale pěstí do ramene mi dávat nemusel. Sice to nějak moc nebolí a za chvilku to bude pryč, ale tyhle věci mě prostě vždycky zamrzí…
„Sorry, já nechtěl.“
Vočko jen zabručí a snaží se anténu nasadit zpátky.
„Klucí, cájk, já vzal kazety,“ prohlásí smířlivě a zároveň vítězoslavně Robin, kterej mezitim naučil Nosálova bráchu pít.
„Hej, já mám přezdívku pro Nosálovýho bráchu!“ vyskočim nadšeně. Ostatní koukají se zaujetím. Miluju tyhle okamžiky. Tohle je moje chvíle. „Pívo. Jako malý pívo, chápete?“ Kluci se moc netváří, ale Nosálův brácha si to chvilku převaluje v puse a pak pokýve.
„Jo, Pívo, to je dobrý, to se mi líbí. Furt lepší než Špek,“ zakření se na mě. „Dík, Špeku.“
„Máš za co,“ ukážu mu fakáče.
Pak zapálíme oheň. PePem samozřejmě, nejsme žádný zálesáci. Vytáhneme v papíru zabalený zpocený buřty a Nosál je začne krájet, jak jen on to dovede, na ježečky. Vočko přinese od potoka něco vrby a seřízne nožíkem pruty do špičky. Pak sedíme, pijeme, opékáme, sdílíme přátelství a máme se skvěle.
Nejdřív to začíná pěkně. Pomalu se stmívá, slunce už jen žďáří na západě a barví nebe do oranžova. Je zataženo, takže oranžová záře se rozlejvá po šedejch mracích a je to fakt pecka. Magneťák chcípnul už před hodinou, ale jsem docela rád. Nemám sice nic proti Black Milk, ale poslouchat celej večer lehce modrej dým taky nemusim. Spíš bych si dal ten Beat. Vysílají sice teprve rok, ale rock!
Stmívá se a zdálky brumlá hrom. Dělá se chladno a všichni kromě Robina už máme mikiny. Robin sedí v tílku a zjevně si užívá, že s každym dalšim pivem mám větší a větší problém z něj odtrhnout oči. Komáry plácá vesele, a často jim nějak přihlouple zanadává, z čehož „zmrdeček“ utkví v mojí paměti navěky.
„Myslíte si, že za deset let se taky takle sejdeme v lese u ohýnku?“ zeptám se zasněně.
„Kdo ví, co bude za deset let. Dnešek je fajn, tak si ho užívej.“ Robin nikdy nebyl básnivej typ, ale tohle je fakt pěkný. Vidí, jak se na něj usmívám a pokyvuju a dodá. „To řiká Blanka, prej to někde četla.“ A mám po náladě.
„Tyjo, čumte se!“ houkne Vočko a ukazuje na nebe.
„Co?“ zeptají se Nosál i jeho brácha Pívo zároveň.
„Drž hubu a čum,“ pronese tiše Vočko. Takhle on mluví. Zní to možná obhrouble, ale je to hodnej kluk. Jen se tady zkrátka spolu lidi takhle baví.
Já čumim. Ale na Robina. Vlasy už má zase víc žlutý a oheň se mu na nich krásně leskne. I na těch svalech, co má na rukou a na ramenou. Plácne komára, tentokrát tiše a zachytí můj pohled. Koukne po ostatních. Všichni koukají nahoru. Já uhnu pohledem k ohni, ale hned se kouknu zpátky. Neodvrátil se. Pořád na mě kouká. Když si je jistej, že si toho všimnu, mrkne na mě jedním okem a naznačí vzdušnou pusu. Pak laškovně nazvedne pravej koutek v tom nejkouzelnějším frajerskym úsměvu a ukazováčkem stočí mou pozornost k obloze.
Právě včas. Nebe pročesává dlouhej rudej blesk. Než zazní hrom, trvá to jedenáct, takže je to dost vysoko, ale přímo nad náma. Neprší. Ale ten blesk byl krásnej. A hned druhej! A další dva. Křižujou rudou září temnou oblohu, lemovanou tmavnoucíma korunama stromů, a vykreslujou nádherný větvící se obrazce.
„Týbrďo,“ vydechnu. „To jsem eště neviděl.“
„Já taky ne,“ řeknou přes sebe Vočko s Robinem. Nosálové jen mlčí a čučí.
Trošku mě zebe od nohou a natahuju nohu pro tenisky, abych si je přistrčil blíž a nemusel se zvedat. Robin sedí blíž u nich a všimne si, co dělám. Myslim si, že by mi mohl pomoct a usměju se na něj. Ale on místo toho svou bosou nohou přišlápne tu mou. Ne bolestivě, jen tak lehce. Ale nechce mě pustit pro boty. Cejtim na hřbetě nohy jeho zhrublou kůži na chodidle a jeho teplo. Ještě přitlačí, abych věděl, že to není náhodou. V mym břiše lítají motýli, na nebi tančí rudý blesky a moje noha prožívá něco, po čem jsem toužil tak dlouho. Trvá to jen chvilku, ale ve mně vybouchne snad celej vesmír. Pak dá Robin nohu pryč a hodí po mně moje kecky. Roztřeseně kývnu, na víc se nezmůžu. A začíná pršet.
*
Plzničky už jsme dopili a dlouho si všichni u Robina ve stanu vyprávíme, co chceme dělat, až budeme dospělý, a kde chceme bydlet a co chceme mít. Nic z toho si zejtra nebudu pamatovat. Jediný, na co teď dokážu myslet, je Robinovo koleno dotýkající se toho mýho. Bude už půlnoc a kluci využijou toho, že přestalo chvilku pršet a jdou k sobě do stanů.
Zableskne se a ozve se hrom. Silnej jako kráva a sotva dvě vteřiny, takže někde blízko.
„Kucí?“ ozve se ze stanu zleva. Vočko.
„Nó?“ ozve se zprava. Nosál.
„Já na to asi seru. Já mám docela bobky z bouřky.“
„Noták, Vočko,“ houkne vedle mě Robin, „netrhej partu. Navíc do vsi je to daleko a stejně musíš bouřkou. Takle seš aspoň v suchu.“
„Ale ty vole, já mám vocelovou konstrukci,“ huláká zleva Vočko. „Mě to usmaží zaživa.“
Další blesk. A hrom hned vzápětí.
„NE! SERU NA TO!“ volá trošku srandovně a trošku vystrašeně Vočko.
„Tak počkej, my deme s tebou! By mě naši zabili, kdyby se bráchovi něco stalo.“
„Tyvole, klucí, fakt?!“ houknu rozhořčeně, ale slyším je šustit věcma a urychleně balit. Je po všem. Otočim se na Robina. Nemůže mě ve tmě vidět, ale nejspíš můj pohled tuší. Nechce se mi domů, ale je to jeho stan.
„Neboj,“ zašeptá a rukou nahmatá moje rameno. Jemně mě hladí palcem. „Já nikam nejdu. Nejsem takovej sralbotka, a navíc nechci zmoknout. A s tebou bude aspoň teplo,“ uchechtne se jemně. Nevim, jak to myslí, ale vim, jak chci, aby to myslel.
„Vy nejdete, hrdličky?“ zapleská na stan Vočko.
„Já ti na to seru,“ houkne na něj Robin. „Nechci bejt mokrej.“
„Oki, tak se uvidíme ráno, přídeme vás zkontrolovat.“
Blesk. Hrom.
„Dělej, Vočko, jdeme!“ slyším zdálky Nosála.
„A musíme?“ zaslechnu ještě malý Pívo, ale pak už déšť přehluší všechny zvuky zvenčí.
Je chladno a nevlídno, venku mokro a my jsme sami.
Sami uprostřed mýtiny uprostřed lesa. Ne, vlastně vůbec nejsme sami. Jsme spolu. Cejtim Robinovu hřejivou ruku na svym rameni, i když přes spacák, a je mi to příjemný. Hrozně bych se chtěl k němu přitulit a schoulit s ním v objetí, ale nechci to zrušit.
Ležíme takhle strašně dlouho.
Občas se zableskne, takže vidim, že má zavřený oči.
„Spíš?“ zašeptám. „Robí, spíš?“ Ticho.
Nechrápe, ale nic neříká.
Ještě celou věčnost tak ležím a přemítám a sbírám odvahu.
Možná už nikdy tuhle šanci mít nebudu. Ale zase nechci, aby mě vyhodil ze stanu nebo aby tohle někdy skončilo.
„Robí?“ pomalu rozepínám svůj spacák, abych osvobodil ruce. Snažim se u toho moc nevrtět, abych ho nevzbudil. Když se mi podaří rozepnout natolik, že zpod sebe vysoukám pravačku, opatrně ji vytáhnu a jemně položim na Robinovu ruku. Je velká a teplá, na zápěstí porostlá jemnejma chloupkama. Palec vsunu pod ní, abych ji mohl chytit. V tu chvíli mi Robin nejdřív palec instinktivně sevře, pak něco zamumlá a otočí se na druhej bok, ruku samozřejmě táhne s sebou. A mám po srandě.
Zase strašně dlouho ležím a sbírám odvahu.
Ale ne. Já se tak snadno nevzdám.
Teď ne. Teď už to došlo fakt daleko a já se vždycky můžu vymluvit, že jsem byl opilej. Opatrně se přisoukám k Robinovi. Mezi karimatkama máme mezeru, a přesně tam mi to vychází. Ale nevadí, taková drobnost mě nezastaví. Zarotuju ve spacáku tak, abych mohl vyndat levou ruku. Lehnu si, abych se stehnama dotýkal Robího zadku a levou rukou ho obejmu. Jemně se zavrtí, ale spí dál. Položim si hlavu za tu jeho na jeho polštář. Vzal si z domova svůj, prej bez něj neusne. Cejtim jeho vůni z polštáře a z jeho vlasů. Přisunu se blíž, takže se v podstatě tulíme. Nos zabořim do jeho temene, abych mohl celou noc čichat jeho vůni. Konečně je mi příjemně a po chvilce usnu.
Zdá se mi o tom, že spolu s Robinem ležíme na louce a on mě líbá a říká mi ‚lásko‘. Je to tak nereálně sladký, až se z toho nechci nikdy probudit. Jeho dech je cejtit pivem a buřtem, ale jeho rty jsou jemný a sladký. Co se mi to zdá za pitomost?! Proč je jeho dech cejtit pivem a buřtem? Ledaže… Přitisknu svoje rty k jeho a pomalu se probouzim.
Nezdá! Fakt mi dává pusu. Právě teď. Ve stanu, v lese, na mýtině, v dešti.
Je krátce po půlnoci dvacátýho srpna dva tisíce tři a já dostávám svou první pusu od někoho, kdo se mi fakt líbí. Jako, samozřejmě nejsem panic. Máme internet a xChat a sex už jsem taky měl. Ale tohle je mnohem víc osobní, milý a příjemný než cokoliv, co jsem do dneška zažil. Cejtim jeho ruku na svym temeni. Svou ruku mám přitisklou k hrudníku. Pomalu ji vyprostím a taky ho chytnu za temeno. Byl před pár dnima u kadeřníka a má vlasy vzadu krásně ježatý a nahoře delší. Všimne si, že jsem vzhůru a ucukne. Sakra! Tak jsem to přece pohnojil.
Otevřu oči. Pořád je noc, pořád prší a nic nevidim.
„Robí, promiň, já…“ zarazí mě jeho prst na mojí puse. Neovládnu se a dám mu na něj pusu. Neucukne. Dám mu druhou pusu na prst a cejtim, jak mu ruka sjíždí na můj krk a hrudník a zase zpátky. Pak mě chytne za temeno a jemně si mě přitáhne k sobě.
Cejtim teplo jeho obličeje a naše nosy se dotknou. Chvěju se, ale snažim se to ovládat. Nemám pocit, že by se mi to dařilo. Když se naše rty znovu potkají, roztaju. Svezu se na jeho polštář a nechám se líbat. Nezmůžu se na žádnej další pohyb než hladit ho po krku, po rameni, po tváři a u toho ho líbat. A myslim jako dovopravdy líbat. Doteď to byly pusinky, ale teď mi Robin jemně chytne bradu, pootevře a dejchne mi do pusy. Vzápětí cejtim na patře jeho jazyk a můj jazyk mu vyjde vstříc. Přivalí se ke mně a svou nohu natáhne přes moje nohy. Jsem pořád od pasu dolů uvězněnej ve spacáku, ale jsem pod nim hodně rád.
Robin na chviličku odtáhne svou hlavu od mojí.
„Robí…“
„Ššš…“
Jemně oddechuju a pusu mám pootevřenou, kdyby přišel znovu na návštěvu jeho jazyk. Cejtim jeho dlaň, jak mi z hrudníku přejíždí zpátky k puse. Jeho palec mi hladí rty a pak jemně sevře moji bradu. Přidrží mi pusu otevřenou a cejtim, že se přibližuje. Potom na rtech ucejtim něco studenýho a mokrýho, co rychle stejká do mojí pusy. Slina! On mi pustil do pusy slinu. Nemůžu si pomoct a musim ji spolknout. S chutí.

Cejtim se bejt úplně jeho. Otevřu pusu víc…

***

Celá povídka je zdarma k přečtení pro všechny (i free) členy na mém Patreonu: Rob-in

Přehled všech povídek najdete na stránce Povídky.

Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!

Nezapomeňte sledovat moje sociální sítě: Instagram, Facebook, Patreon.