UPOZORNĚNÍ: Tato povídka obsahuje explicitní sexuální scény a dotýká se problematiky sexuálního zdraví.
Na počátku bylo slovo.
To slovo bylo Chtíč.
V mládí jsem nikdy nečekal, že budu umělec. Ani jednou. Moje rodina byla praktická, máma byla obchodní zástupkyně a táta autobusák. Mluvili jsme o penězích jen z hlediska využitelnosti, takže jsem musel studovat průmyslovku. Teda jako, nikdo mě fakticky nenutil, ale jiná možnost pochopitelně neexistovala. Jsou tam dobrý prachy, skvělá uplatnitelnost, lepší, když něco umíš, bla, bla, bla… Nikdy jsem vlastně nechtěl dobrý prachy. Chtěl jsem bejt buďto bohatej jako prase nebo (což přišlo s věkem a zkušenostma) bejt šťastnej.
Štěstí je něco, co člověk cejtí, když dělá věci, který má rád. Když si z toho udělá živobytí, tím líp. A já se rozhodl dělat modeling. Byl jsem mladej a krásnej a věděl jsem, že když sem tam zajdu do posilky, mohlo by to fungovat. A taky že jo. S pár lidma jsem se vyspal, pár dalších zradil… No, co? Tak to prostě chodí. Buď dělá člověk tohle nebo s tím může seknout. Samozřejmě jsem při tom chytil to svinstvo, ale to už je prostě holt daň za to, že je jeden top-model, asi. Trošku to to moje štěstí zastínilo. Ale když jsem to dostal pod kontrolu, mohl jsem svůj životu obecně považovat za šťastnej.
Po sedmadvacátejch narozeninách jsem se přestěhoval do Švajsu. Pohled na hory jsem vždycky žral a taky, kdybych náhodou někdy zbohatnul jako prase, v jaký jiný zemi bych měl žít? Protože se pro práci musim udržovat ve formě, rozhodl jsem se využít četných kopců a vyšlápnout je. Každej tejden jeden. K tomuhle úmyslu jsem si určil nedělky. Vybíral jsem si teda jen ty trasy, co nebyly vyloženě nebezpečný, třebaže jsem velice dobře pojištěnej. Nicméně s rozsekanym a sešitym ksichtem tý práce fakt tolik nenajdu. A já svou práci miluju. Vždycky jsem proto nosil ochranný hadry a s sebou batůžek s kápézetkou na rychloléčbu většiny toho, co by se mi mohlo stát. Žel, díky mojí opatrnosti, se nikdy ani nic nestalo.
Tentokrát jsem se rozhodl vyšlápnout něco trošku náročnějšího. Nejsem magor, takže jsem nevlítnul hned na Matterhorn nebo Hardergrat. Vybral jsem si středně náročnej výšlap na Grindelwald v Bernu. Vygooglete si to, je tam fakt pěkně, a k tomu to nemá vůbec nic do činění s Johnym Deppem nebo Madsem Mikkelsenem. Zabukoval jsem si ubytko přes Airbnb a udělal jsem si takovou sólo dovču. Měl jsem s sebou výbavu, ale nejdřív jsem chtěl omrknout nižší kopečky v okolí. Nasát výhledy a atmošku místních výběžků. První den jsem přijel až někdy kolem sedmý, takže sluníčko už pomalu zapadalo. Vyběhnul jsem na jeden kopeček akorát, že jsem slunko zahlíd, jak sklouzlo po skalnatý hoře a ustlalo si kdesi pod ní.
Další den jsem se rozhodl porozhlídnout důkladněji a projít si trasy, který nejsou na mapách. Z toho, co jsem zatím zjistil, je takovejch spousta a většinou jsou jen pro místňáky, který vědí kudy kam. Považoval jsem se za milýho chlapíka, kterej nevyrušuje ostatní mluvenim a otravnejma dotazama na cestu, naopak zvládá tolik zbožňovanej small talk. Takže jsem neměl problém, kdybych někoho náhodou potkal. Vyrazil jsem do kopce pěšinkou mezi zahrádkama s nadějí na nalezení tajnejch stezek. A měl jsem kliku. Jednu takovou nezmapovanou stezečku jsem vyčmuchal. Byla zdobená věžičkama z kamení se zapíchanejma větvičkama. Připomínaly sněhuláky, teda spíš kameňáky… Jak jsem šlapal vejš a vejš, objevil jsem i větší šutráky, rozmístěný jako milníky. Na nich, shora dolů, byly vytesaný nějaký runy. Poslední byla většinou Yr, uzemňovací runa. Naposledy jsem studoval runy, když jsme hrávali Dračák, takže si pamatuju prd. Yr ale vypadá jako symbol míru, takže se snadno pamatuje. Ve skutečnosti peace je Yr, akorát zakroužkovanej.
Došel jsem na menší plošinku a rozhodl se, že si oddechnu. Sluníčko se pomaličku přehupovalo přes vrchol svojí dnešní cesty po nebi a já jsem se natáhnul, abych chytil dech a nasál něco čerstvýho horskýho vzduchu. Tehdy jsem to zaslechnul poprvý. Flétna. Sladkej zvuk panovy flétny. Nepochybně tu nějakej místní ezo spolek provádí meditační rituál v domnění, že žádnej turista neni tak pitomej, aby lez po nezmapovanejch stezkách. Neodvážil jsem se jít blíž, abych je nerozhodil. Místo toho jsem se schoval za skalnatej výrostek a naslouchal. Byla to, inu, hudba pro moje uši. Takhle krásnou melodii jsem už pěkně dlouho neslyšel. Možná nikdy. Zněla jako ptačí zpěv, jako vánek v listoví, jako láska, jako… Život!
Zničehonic jsem dostal potřebu si vyhonit. Rozhlíd jsem se, a protože jsem v dohledu nikoho neviděl, začal jsem. Nevim proč, ale občas mě to takhle přepadá. Dokončil jsem rychlý dostaveníčko se svou pravačkou a vyrazil zpátky do údolí. Večer jsem otevřel Grindr – což jsem původně neplánoval, protože to tu měl bejt odpočinek, ale nedokázal jsem odolat potřebě si zaprcat – a tak jsem si zaprcal. Místní klučina. Na profilu měl napsáno 21, ale mám svý pochybnosti. Nicméně, když bylo hotovo a naplněnou gumu jsem vyhodil do koše, zeptal jsem se ho na místní pověry a zvyklosti. Nevypadlo z něj nic novýho, ani nevěděl, kdo je Perchta, což já vim, takže jsem usoudil, že jsem se asi nezeptal úplně toho pravýho. Propustil jsem ho a upadl do sna o zvuku flétny.
*
Další ten to bylo nemlich totéž. Na třetí den už jsem měl v plánu výšlap, ale něco ve mně mě od něj zradilo. Došel jsem zpátky na svoje honící místečko a zaposlouchal se. Uslyšel jsem to, vzrušil jsem se, vyhonil. Vyrazil zpátky. Když jsem se ohlídnul za sebe, uviděl jsem nahoře na kopcích stádo muflonů na pastvě. Jinak ale nic. V noci mi nešlo usnout. Naštěstí byl pátek a jeden místní hoch pořádal rave, takže jsem zašel. Vožralej a najetej jsem usnul kolem pátý ráno, což jasně předznamenalo sobotu bez výletu.
Většinu soboty jsem prochrápal a stával jen na pití a čůrání. Večer jsem zkouknul na Netflixu Srdcerváče a sežral u toho celý balení mraženejch křidýlek z horkovzdušný fritézy.
Vyhonil jsem a šel spát.
Je neděle. Je skutečně až neskutečně slunečně. Zaslechl jsem něco o lavině na jedný ze stezek, kterou jsem chtěl vyšlápnout. Nikdo neumřel, což je nejspíš právě proto, že jsem nešel já. Jsem dost rád, že jsem zaslechl tu flétnu a rozhodl se jít za ní. Ta flétna, vzpomenu si. Rychle a lehce se obleču a vyrazim zase na svoje Honící Místečko. Změna názvu vyloučena. Cestou si všimnu, že na některejch kamennejch věžičkách jsou dneska navázaný barevný stuhy a kolem poházený kytky. Ezo lidi asi slaví nějakej svátek. Já jsem dokonce vzal obětinu – nožík. Dostal jsem ho před rokem od kamaráda kováře. Za tu dobu jsem nevymyslel, co bych asi tak měl s ručně kovanym nožem dělat… Hodlám ho dát těm lidem tady jako poděkování za tu krásnou hudbu a na znamení přátelství. Jenom doufám, že to nebudou fanatici a nepoužijou ho na moje podříznutí nebo tak.
Na svoje H.M. se dostanu těsně před polednem. Neslyšim nic, ale protože je to přece jenom honící plácek, rozhodnu se opět požehnat zemi. Položim nůž na skalní výběžek, schovám se za něj a vykonám svou vášnivou potřebu.
Se slastnym zasténáním vypustim semeno a pokropim skálu pod sebou.
Prohnu se a zaklonim hlavu vzhůru k nebi.
„Díky!“
***
Pokračování povídky najdete na mém Patreonu: SAT-YR CZ
Pokud máte jakékoli podezření ohledně sexuálního zdraví, nechte se co nejdřív otestovat. Jednou za rok se vyplatí chodit preventivně (i ve stálém monogamním vztahu). Nic to nestojí a hodně to pomůže (nejen vám).
HIV pozitivita znamená doživotní medikaci. Léčit se to sice celkem pohodlně dá, žít s tím kvalitní život taky a dokonce se stát znovu neinfekčním… Ale to neznamená, že to chceme, žejo… Ne všichni se totiž můžeme vyspat se Satyrem.
Choďte na testy, buďte šťastní a nezapomeňte uctívat toho správného boha! 🙂
Přehled všech povídek najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!