Bojí se. Visí nad akváriem plnym mořskejch životvorů a má strach. Poznám to podle barvy i podle pohybu chapadel. Vyplašila ho taková divná věc, co vypadá jako ploutev s očičkama. A to je jeho nejmenší problém. Musim ho dostat pryč. Knihovna neni místo pro takovýho tvora. Ani tisíc litrů osolený vody nemůže nahradit oceán. Jemu ne… A komu taky jo?
Je středa. Dneska jsem mu řek, jak ho chci dostat pryč. Vim, že mi rozuměl, i když nic neřek. Koukal na mě tim velikym okem plnym porozumění. Sakra. Chudák. Sedim u jednoho z plastovejch stolků uprostřed auly. Snažim se tvářit, jako že si čtu, abych nevzbudil pozornost. Myslim, že mi to moc nejde. Stropem ze skla sem proudí jasný denní světlo. Další diskomfort. Když jsem ho potkal poprvý, byl večer. A i tak byl dost hluboko.
Potápěli jsme se, už ani nevim kde, je to jedno. A on byl tak zvědavej. Kontaktní. Inteligentní. Člověk to od mořskýho slimáka nečeká. Byl jsem z něj úplně vedle. Třetí den jsem plaval bez instruktora a on se mnou začal „mluvit“. Měl jsem takovou radost, že jsem to večer při saké vykecal Sasakimu. Ten hned někam volal a pak, že musíme vzít kluka na břeh, že mu pomůžou zachovat habitat. Jasně. Já debil tomu věřil. Až cestou na břeh mi to došlo. Sasaki furt někam dokola volal, něco řešil. Tehdy jsem to poprvý od příjezdu do Japanu zkusil. Vylezl jsem v noci na palubu a mimo úhly kamer jsem se zneviditelnil. Rozrušenej Sasaki chudák najednou slítnul přes palubu. Nikdo si nevšim, jaká smůla. Já ani tamtudy nešel. Kamery mě viděly jít na záď a zase zpátky po levoboku. Podplatil jsem kapitána, aby nás vzal sem. Ale kapitán nebyl blbej a ozval se knihovníkům. Evidentně horší mafie než vědci. Hlavně ta v tomhle betonovym kolosu. Nejkrásnější akvárka nesou víc než evropskej turista…
*
Pátek.
„Here again, Mr. Herayneke?“ usmívá se na mě okatá recepční, který sám pro sebe přezdívám lascivní píča. Jak jinak taky řikat někomu, kdo se oblíká do průhlednýho světlemodrýho overalu, pod kterym nosí černé pradélko a podivně tvarované cosi, co působí, jako by ji nabral na rohy hořící kamzík. K tomu má na hlavě vyžehlenej peroxidovej přehoz, kterej dost nesedí ke špatně depilovanýmu kníru. Ano, drahoušku, jasně, že jsem si všim. Neochotně se umívám a podepisuju svoje zkomolený jméno. Ovšem vysvětlujte Japoncům v Angličtině, jak správně vyslovit Matouš Herynek…
*
Sobota. Zavírací den. Depka jak sviň.
*
Neděle. V knihovně je nějaká traktace pro děti, kde dospělý lidi hopkaj navlečený v plyšovejch zvířátkách nadživotní velikosti na technodiskosračky. Asi místní kultura. Děcka nadšený. On ne. Chudák malej. Já taky ne. Chudák velkej.
*
V Evropě máme začátek tejdne a taky Apríla. Co se slaví tady nevim, ale do čítárny montujou další tři akvária. Na co? Jsou menší než to jeho. Dneska dělá, že je kámen. Asi má taky depku. A je to moje vina. Achjo.
*
Úterý. Lascivní píča na mě mává obrovskejma nalepovacíma řasama. Dělám, jak mě hrozně zajímá a jak mi nejde napsat jméno do návštěvní knihy. Samozřejmě je mi úplně ukradená a radši bych skočil po tom uklízečovi z druhýho patra. Ale mám POSLÁNÍ. Takže jsem hodně zaujatej a heterosexuálně nablblej. Celej den dělám, jak si hrozně čtu tu vědeckou knížku v japonštině. Že je vědecká jsem si našel na googlu. A taky mám anglicko japonskej slovník, aby to vypadalo, že to v původní angličtině rozhodně nestojí za to. Na servírku z kantýny to funguje.
Jeho nádrž je opřená o severní zeď, nejdál od schodů, a částečně krytá stěnou ze sádroše. Dřív se za ní schovávaly bannery, ale teď je tam několikastupňová filtrace zajišťující správnou mořskost vody. Jasně.
Dneska komunikuje. Dělám, jak mě hrozně zajímají klauni v sasankách (co taky jinýho může člověka na mořskym akvárku zajímat, žejo), ale přitom se rukou přidržuju za horní okraj tanku. Můj malíček se dotýká jeho chapadla. Je chytrej. Zabarvil chapadlo do zelena, aby vypadalo jako kytka. Když se ‚držíme za ruce‘, přijde mi klidnější. Věří mi. Nechápu proč. Po tom, co jsem mu udělal. Třeba si to neuvědomuje. Ale já to napravim. Vycítil moje rozrušení a chapadlo stáhnul. Aha. To nebylo pro to. O tři hlavy menší zřízenec na mě něco drmolí, ale já umim japonsky akorát Ič, Ni, San, Či, Sakura, Arigato, Tatami a Gomenasai. A pár slov z Death Notu, kterejma se kupodivu nedá domluvit.
„English, please?“ usměju se nevinně.
„Sori ser ju kenot bi tačin d glas,“ láme ze sebe trpaslík.
„Oh, okay, terribly sorry.“
*
Čítárna je v patře. Takže únos je nemožná věc. Někdo by si všimnul. Zkoušel jsem dneska zkusmo přijít s obří taškou na kolečkách, ale prohledali ji při vstupu i při odchodu. Jakože do ní hmatali. Kundy. Takže plán B. Ale jestli mě uvidí na kamerách, tak je všechno v hajzlu. Dneska nasypali do třech menších nádrží písek a nějakej ambiciózní študák se tam sere s aquascapingem. „Víš, že stavíš vězení, Františku?“ zeptám se. Čumí na mě jak bulva, beztak mi nerozumí. A jestli jo, tim líp. Je středa, je ho tam třeba. Ale ne tohodle. „Přijdu zejtra,“ usměju se na něj uznale. Usmívá se zpátky. Asi si myslí, že ho chválim. Sám seš aligátor, naivko.
*
Desátej den, kdy je synek v zajetí. Řikám mu synek, ale samozřejmě nejsem jeho táta. Už proto, že jsem člověk a on nějaká divná oliheň či co. Ano, správně se říká kalamár, ale mám pocit, že to je taky blbost. Podle mě je to chobotnice a je úplně jedno, že není popsaná a na wiki jsem ji nenašel. Jak si toho všimne nějakej další vědec, odvezou ho někam do ústavu a budou do něj pižlat a už se do moře nevrátí. Debilní kurzy potápění. To mi Sandra udělala naschvál.
Čet jsem si na netu o tom, co s nima v zajetí dělaj. A taky, že málokterej přežije. To dá rozum. Musej bejt ve spojení s Hlubinou, jinak umřou. Nějakej rybář na to kdysi vyzrál. Nechal ho na břehu, ale vrazil do něj kotvu, aby mu neuplaval. A krmil s nim čokly. Čurák. Je mi z lidí blbě.
*
Zase pátek. Synek vypadá fakt blbě. Je takovej vybledlej a zdá se mi, že se loupe. V dalších třech akvárkách už si vesele plavou ryby. Chemický zavedení v zemi vycházejícího slunce zkracuje nepříjemné čekání na přirozené zaběhnutí akvárka. Inu, budoucnost na pochodu, příroda ať se jde vysrat. Řekl mi, že v noci zkoušel vodu v nich. Proto se nejspíš loupe. Má na kahánku. Je mi to dost jasný. Zkusíme zdrhnout dneska. Nemá cenu čekat. Plán B. Mám na sobě baloňák a tři tašky „nákresů“ v rolích. Na hajzlíku jsem role zmuchlal a vyhodil. Sterilizoval jsem si u toho mobil v komůrce na mycáku, protože proč ne. Za chvíli projde sekuritka a pak ho vezmu pod baloňák a zkusíme to.
*
Kundy zasraný! Debilové precizní vyprcaný. A dneska tam nemůžu, je zavřeno. Lascivní píča někde prcá a chudák kluk se nejspíš klepe pod sklem. Jasně, že nás chytli. Eště na schodech. Dělal jsem blbýho, jakože jsem si nevšiml. Sekuritka to sežrala, ale příště budou vědět. Budou možná vědět, že jsem to byl já, kdo ho nahlásil Sasakimu a že je vzácnej. Kurva, možná už tam ani nebude. Sasaki sice už nic nevykecá, ale někomu to nejspíš dojde. Japonci nejsou blbý. Takže plán C a hned zejtra.
*
Jseš Herynek, vole. Jako ryba ve vodě. Kurva. Nervózní jak prase. I pani Lascivíča si nejspíš všimla, tvářila se divně. Mám na sobě béžovo-šedej tweed a hnědý polobotky. Jsou nepříjemně úzký a škrtí mi prsty, ale potřeboval jsem působit seriózně a důvěryhodně. Takže modrá kravata. Bleju ze sebe, ale vzhled je fuk. Mám schválně tohle, dobře se to imituje. Teda doufám. Japonci maj dost přísný regulace, co se tejče čarování, takže dneska to buď vyjde nebo mi to už bude jedno navěky. Ale kvůli klukovi bych si přál, aby to vyšlo. Můžu za to já. Debil.
V aule je přednáška. Hodně zajímavá. Asi. Všichni maj obleky. Podél prosklený stěny jsou prostřený stolky s jednohubkama a šáněm. Jsou na nich ubrusy a vůbec nevypadaj, jak ty hnusný plasťáky, co většinou vyplňujou celej prostor. Bleju při pohledu na mňamky, ale snažim se zapadnout, takže dvě polknu. Teda skleničky. Jednohubku jsem se odvážil jednu. Blbec. Chlastám před čarovánim. Seru na to. Jdu za nim. Úplně okázale a nenápadně se proplejtám rozpauzovanejma diskutujícíma japoncema.
„Ah, fellow stranger!“ volá na mě někdo anglicky. Dělám, že neslyšim. Ale blonďatej klučina mě dohání a klepe mi na rameno. Nuceně se usmívám a otáčím se na něj. „Hi, you study here?“ září na mě běloskvoucím úsměvem z reklamy na Colgate. Kurva, eště je hezkej, něco po dvacítce.
„Oh. Hi there. Haven’t seen you, bro. What’s up?“ jsem klidnej. Sám tomu věřim.
„Toilets? Quick head?“ jde na to zpříma. Doprdele. Teď mám eště stojáka. Nemůžu, vole.
„Can’t. I’m meetin someone.“
„Him or Her? Or… Them?“
„My son. I’m sorry, man. See you later?“
Kluk kejvne, ale je mi jasný, že je po hehe. Kdo by chtěl kouřit taťkovi (jo, je mi třicet, ale takhle už mi řikaj), kterej se starostlivě shání po skutečnym synkovi… Já teda ne. Vyrazim k nádrži.
Něco je blbě. Tři nový nádrže jsou vypuštěný a v jeho tanku je sotva půlka vody. Rybky se mrmlaj na hladině. Až když jsem tři kroky od ní, všimnu si pásky, která zamezuje přístup k severní sekci auly. Je tam nějaká cedule s klikyhákama, který mi Google Translator přeloží jako maintenance. Jasně. Takže ho eště tyranizujou. Nevidim ho. Doprdele, snad není na těch jednohubkách on… Udělá se mi blbě. Já jednu sněd. S chapadlem. Běžim na hajzlík. Bleju. Brečim. Někdo mi sahne na rameno. Utrhnu si hajzlák a otřu si pusu. Je to mladej kluk. Japončík. Ne, neni. Je divnej. Vypadá jako by byl z plastelíny. Do prdele! Zatáhnu ho do kabiny, zavřu a zamknu.
„Co tu blbneš? Najdou tě!“ mluvim s nim zásadně česky. Chci bilingvní dítě. Zavrtí imitací hlavy. Je dobrej. Nadechnu se do plnejch plic a vydechnu. Na okamžik zezelená a pak se vrátí do původní kamufláže. Cejtí se mě šáňo. Sorry, kámo. „Plán C. Udělej mě, vidíš to sako?“
V aule si můžou všimnout, že vycházim z hajzlíku. Vypadám blbě, ale to snad neni divný, šel jsem tam blejt. Problém je, že to nejsem já, ale můj synek. Dělá mě dobře, i když takhle divně se nekejvám. Teda snad… Jdu hned za nim, ale mě vidět nemůžou. Synek se celkem obstojně proplejtá lhostejnym davem. Ozve se znělka, takže bude pokračovat další přednáška. To je blbý.
„Přidej, musíme máknout!“ špitnu vlastně úplně nahlas. Japonka vedle mě se otočí, ale její kámoška ji naštěstí táhne ještě rychle k občerstvení.
Kurva. Před náma jsou britský studenti a blonďatej Ken, co kouří cizince na záchodkách. „Těm se vyhni,“ řeknu moc pozdě. Synek netuší, že jsme se už bavili. Má sluneční brejle, ale každej, kdo se koukne pořádně, si všimne, že za nima nemá opravdový oči.
„Hey, daddy, you OK?“ houkne na něj laškovně Ken. Synek samozřejmě nereaguje. Anglicky jsem ho neučil, žejo… Neohrabaně zrychlí, ale Ken mu zastoupí cestu. Tohodle si musí všimnout. A taky všimne. Znejistí a začne se ohlížet. Jeho spolužáci už si šli sednout. V aule nás teď stojí sotva deset. Jsme teprve v půlce a snadno přitáhneme pozornost. Musim jednat. Obejdu opatrně kluka a přiblížím se ke Kenovi zezadu. Kurva, eště hezky voní. Na poslední chvíli si všimnu, že v ruce skládá Znamení. Aspoň je to čaroděj. Bleskově mu chytnu ruku a druhou mu zacpu pusu. Ken se nevzpírá. Nejspíš pochopil, co se děje. Ale já jsem to posral. Když uslyšim udivené OOO z blízkýho okolí, je mi jasný, že jsem na chvíli byl vidět. Ken je pohotovej.
„This is my friend, he’s feeling sick. I’m escorting him out. Sorry for the inconvenience.“
Lidskej mozek je výjimečnej tim, že nevidí to, co vidět nechce. Rychle si většina sálu domyslí, že se jim to asi zdálo a problém je v tom, že je mně, teda synkovi, špatně. Jedinej, kdo by se moh‘ domáknout, by byli čarodějové, ale vzhledem k místní perzekuci budou stopro mlčet. Jsme už u hlavního vchodu. Ken je frajer. Vede fejkovýho mě za chapadlo, který dost dobře vypadá jako ruka. Je mi jasný, jak je slizký a jak mu to asi musí bejt divný, ale chápe. Lidi z menšin vždycky chápou. Žene mi to slzy do očí, ale nemám čas se dojímat. Last checkpoint a jsme volný.
Sejdeme poslední tři schody a východ zastoupí dva maníci se samopalem. Do prdele. A je po všem. Ken pustí „ruku“ a jde k nim. Říká něco japonsky, nebo aspoň myslim, že to je japonsky. Ruce má zvednutý v úrovni hlavy. Maníci se na sebe podívají, kývnou a rozestoupí se. Procházejí se synkem detekčním rámem, když uslyším známej zvuk elektromotorku. Někdo hejbe kamerou. Je to ta lepší, má tři snímače. A jeden je termovize. Kurva.
„RUN!“ zařvu a je mi u prdele, komu to bude divný. Ken má ruku na dveřích a na nic nečeká. Rozrazí je a vystrčí synka ven. Ten se rozpadne na chapadla a najednou je taky rychlej. Maníci se samopalama odjišťujou zbraně a Ken mi drží dveře. Nejsem vidět, ale kouká přímo na mě. Prsty pravačky má složený ve Štítu a míří s ním nad hlavu. Tam skřípou železný rolety. Někdo spustil zabezpečovací systém. Seru na neviditelnost a hodim si levitačku. Vylítnu ze dveří po hlavě na poslední chvíli. Ohlídnu se na Kena a blbec zapomenu na kouzlo, takže si vyrazim dech. Ken je dva kroky za mnou. Železný mříže jsou zmuchlaný, ale spuštěný a Ken Štítem odráží střelbu. Na nohy mi pomáhají dvě chapadla. Synek je červenej, ale je to jeho pigment, ne krev.
„The blue Landrover!“ křičí na mě Ken. „Omega shield, go!“
Rychle se zvedám, beru kluka do náručí a běžím po place z betonovejch kostek směrem k parkovišti. Omega štít je jednoduchá ochrana proti nemagičům, takže si brumlám Óm a auto nás neodkopne. Kluka hodim dozadu a já sedám na místo šoféra. Kurva. Je to anglický auto. Než stihnu přelézt, sedá Ken z druhý strany. „Hold fast!“ houkne, zatímco natočí motor a odpíchne se z parkoviště přes chodník.
Na Japonsku je krásný sledovat, jak jim všechno funguje. Bohužel i bezpečnostní složky jsou téměř bezchybný a efektivní jak mravenci. Takže máme cajty v patách ani ne za minutu.
„Shit!“ šilhá Ken do zrcátka. „You do Minds?“
„I’m shit at them. I could blast them instead?“
„NO! They have mages! Take the wheel.“
Chytnu volant. Mám bobky, ale docela se držíme. Troubim a snažim se nás držet na silnici. Ken kouká přes rameno zadním okýnkem ven a něco mrmlá. Mně psychosračky nikdy nešly. Asi to zabralo, protože siréna ztichla. Ken bere volant a najíždí na dálnici.
„We must get to Hiroshima. My coven has a safehouse there. Is he really your son?“ ohlíží se na kluka.
„As much as can be but he needs water. Now!“
„Do it. It’s just a car, I’ll get another.“
Zavřu oči. Soustředím se na místo, kde jsem se s klukem poprvý potkal. Ken sjíždí na krajnici a zpomaluje. Cejtim to, ale nekoukám se. Představuju si moře, vodu, útesy. PORTA, zarezonuje mi hlavou. Dálnice je pryč. Všude kolem nás je modrá hlubina. Klesáme do moře a auto se plní vodou. Ken se na nic neptá a Štítem vyráží přední okno. Studená voda se nahrne dovnitř a sůl mě štípe do očí. Kolem mojí hlavy se mihne rychlej stín. Synek. Je volnej. Plave do moře. Pryč ode mě, pryč od auta. Zastaví se ve světle předních lamp, jakoby se rozmýšlel. Kejvnu hlavou a brečim, ale je to pod vodou a neni to vidět. Ken mě chytne za ruku a pokyne nahoru. Naposledy se podívám na chapadla mizící v temnotě a zavřu oči. Ken mě drží pevně a já jeho. Voda mizí.
Jsme na asfaltovym plácku u zrekonstruovanýho sídliště. Je tu klid, kvetou sakury. Jsme mokrý, mně je smutno, ale jsme na živu a kluk je volnej. Snažim se nemyslet na ekologickej dopad auta v moři. Mám dobrý rozptýlení. Kenovy oči. Taky na mě kouká. Nechápu, co na mě vidí. Ale nevadí mi to. Přisunu se, obejmu ho a políbim ho. Líbá dobře. Evidentně mu nic není divný. Což je divný.
„Thank you. Really,“ usměju se.
„Glad to help. Still owe you the head,“ ušklíbne se.
„Did I just ruin your life?“
„Yeah, kinda,“ zasměje se.
„What’s your name?“ zajímá mě.
„Kendrick. Call me Ken,“ podává mi ruku. A já se musim smát.
Další povídky najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!