Sedim tu na hrobě svýho mrtvýho táty a poslouchám ticho.
Je štědrej den. Sluníčko zapadá za hřbitovní zdí a já sleduju, jak jeho zlatavý paprsky líně lemujou šedivý oblaky do žlutohněda. Je chladno, asi mírně mrzne. Studenej kámen se nestará o vločky, který se usazujou na jeho leštěnym povrchu. Ani o moje půlky, který na něm vytváří ono typický srdíčko tepla. Sněží mírně. Nepláču. Proč taky. Akorát by mi to mrzlo na xichtě. Ale asi bych plakat chtěl. Jen to nejde. Prostě nejde. Mrtvejm je jedno, jestli pláčete nebo ne. Pro ně to neni. Je to pro vás. Pro nás. Protože jsme sobci a myslíme si, že si nějakym zvláštnim způsobem navzájem patříme. A možná i jo, jen teda nechápu, kde jsme vzali výsostnej nárok na ostatní lidi. A proto pak pláčeme, když o ně přijdeme. Jako by nám někdo vzal oblíbenou hračku. Ale společensky je to v pořádku. A proto jsem i já, aspoň ve svojí hlavě, chtěl mít nárok na jednoho člověka. Jenomže nemám. A proto jsem asi zůstal na Vánoce sám. Což je jeden z důvodů, proč sedim na hrobě svýho mrtvýho táty a poslouchám ticho.
Je to zvláštní ticho. Takový neobvyklý. Není to takový to ticho, jak jdete ven a jsou slyšet ptáci a vítr a někde v dálce štěká pes nebo jede auto. Tenhle den je vždycky něčim podivně napjatej, naplněnej tichem a očekávánim. A neni to z přírody, tohle je od nás, od lidí. Je to zakořeněný tisíce let v našem podvědomí. To očekávání, jestli se vrátí světlo. Jestli se znovu ukáže slunce, jestli vlk vydáví kotouč, jestli se Bohyni narodí syn, s nímž by zplodila dalšího syna… A pak, posledních pár let, i jestli se narodí Ježíšek, nebo vás skrzevá komín přijde hračkama zásobit vykrmenej Odin v červenym oblečku. A to očekávání všech lidí najednou jaksi vyvolá i v krajině to zvláštní nevyslovitelný ticho. Ani nemáte chuť mluvit. Proto tu jen tak sedim a poslouchám svůj dech. Ale proto jsem si nepřišel sednout na hrob svýho mrtvýho táty.
Koukám proti obvodový zdi, která se táhne kolem celýho pohřebiště. Máme hrob hned na kraji, už jen dvě řady a pak hřbitov končí. Nezajímaj mě hysterický strojený nářky babiček, který měly celej život naučený, že musej chodit na hroby a před ostatníma příbuznejma předvádět těžkej srdcebol. Ty příbuzný jsou celý nasraný, že doma eště neni salát, obalený řízky – protože co jinýho chcete jíst na štědrej den, žejo – a ještě musej, chudáci, sledovat strojený a špatně odehraný záchvaty svejch matek, babiček, tchýní a tet. Jsem moc rád, že otcova matka už tam leží taky, jinak bych byl svědkem něčeho podobnýho. I když – leží je asi špatný slovo. Její popel je nasypanej v plastovym kyblíku s nálepkou, kterej je vedle toho tátovýho v ještě dalšim plastovym kyblíku, bez nálepky. Někde hloubš pod nima tlejou kosti mýho dědy. Jestli je pod nim ještě jeho matka, to je možný, ale to už já nevim. Hřbitovy musí bejt vlastně docela dobrej zdroj dusíku a fosforu. Člověk se ani nediví, že na nich lidi dělají zahrádky. Jo a pak vlastně eště mikroplastů z polstrování rakví… Ale ani tohle neni důvod, proč jsem si přišel sednout na leštěnej žulovej kámen, kterej stál mnohonásobně víc, než je jeho skutečná hodnota, a pod nimž jsou ostatky mejch mrtvejch předků.
Sluníčko mě už neoslňuje, takže se můžu přestat křenit. Za zády mi mihotá pravidelně nepravidelnej algoritmus ledkovejch svíček, na pár hrobech jsem zahlídl poměrně nevkusně blikající program nějakýho levnýho řetězu z Actionu nebo podobnýho obchodu, co ničí český podnikatele. Když rodina Nevkusných odešla, přepnul jsem jim to jen na svícení, aby z toho mrtví (a já) nedostali psotník. Pohroužen v hlubokých úvahách jsem si ani neuvědomil, že objímám vlastní ramena. Není mi nějak teplo, ale zimou se zatím taky neklepu. V naší lucerničce hoří skutečná svíčka a příjemně nepravidelně houpe svym tetelivym plamínkem. Žádná technologie nikdy nenahradí skutečnej oheň. Nejde to. Skutečnej oheň láká duchy. Ne, že bych někdy nějakýho viděl. Ale řiká se to. Upřímně, já duchy lákat nepotřebuju. Šel jsem sem dneska hlavně na truc. Domníval jsem se, že když se mají dva lidi rádi, je úplně v pohodě a přirozený, aby trávili štědrej den společně. No, to jsem se přepočítal. Já se svou rodinou bejt nechci, uvidim se s nima průběžně skrz celý svátky. Chtěl jsem dneska bejt s tim jednim člověkem, kterej pro mě znamená klid a bezpečí. Jenže pak jsem si uvědomil, že tenhle člověk pro mě neznamená ani jedno. Že se před nim bojim bejt sám sebou, takže rozhodně nejsem v bezpečí, a že když si dovolim bejt sám sebou, je z toho něco, čemu se rozhodně nedá říct klid. Pomyslel jsem na rozchod, a poprvé jsem necítil lítost, ale úlevu. Jako by mi z plic spadnul nějakej strašně těžkej kámen, kterej jsem do tý chvíle nevnímal. Bylo to hned po tom, co odjel domů k mamince. Po celkem ošklivý hádce plný mojí sebelítosti a hodně nespravedlivejch a nepříjemnejch tvrzení na obě strany. Ostatní rodiny se nepochybně hádají třeba právě teď, anebo se pohádaj při večeři, nebo po rozbalování dárků. A nebo, možná, někde existujou i rodiny, který nejsou dysfunkční. Který opravdu mají na štědrej večer klid. Tohle bych si vlastně strašně přál. Mít někdy doma klid, bezpečí, možnost bejt sám sebou, nepřetvařovat se jen proto, abych k někomu zapadnul. Já chci zapadnout právě takovej, jakej jsem. A možná to je jeden z důvodů, proč teď sedim na hrobě svýho mrtvýho táty a poslouchám ticho.
Na kabát se mi snáší vločky a mezi nima – konečně – i slzy. Asi jsem čekal, až se setmí a ze hřbitova zmizí publikum. Asi jsem chtěl, aby moje slzy nikdo další nesdílel. Aby za mnou nikdo nechodil a neptal se mě, jestli jsem v pořádku. Aby mě nikdo z lítosti nezval na Vánoce k sobě domů. Určitě je spousta lidí, co jsou dneska sami. A spousta z nich to tak určitě chce. Byly roky, kdy jsem sám sobě zkoušel namluvit, že to taky tak mám. Že na štědrej den nemusim mít společnost, že si Vánoce můžeme přece udělat kdykoliv. A do jistý míry je to i pravda. Ale na tý dnešní noci jsem si ověřil, že to nemůže bejt úplně kdykoliv. Tohle tajemný ticho je jenom jeden den v roce. A jsou i jiný dny, posvátnější a zajímavější. Avšak, tenhle den mám nějak spojenej s dětstvím. A to kouzlo pořád vnímám. Od léta schraňuju nejkrásnější jablíčko ze svojí zahrádky, abych ho v tenhle den rozkrojil. Nepotrpim si na výzdobu, ani na vraždění mladejch stromků a plnění baráku jehličkama, který se ještě v září vytahujou z koberce. Nemusim mít salát ani kapra, ani se zežrat do němoty. A už vůbec si nepotřebuju kurvit glykémii tunama čajovýho pečiva. Ale jablíčko jo. A ta vzájemnost, ta mi chyběla. A proto jsem přišel sem. K těm nejbližším, který jsem léta neviděl, a který jsem věděl, že by taky dneska byli sami. Proto teď, za soumraku, kdy okolí osvětluje jen jedna vzdálená lampa a myriáda hrobních světýlek, sedim na hrobě svýho mrtvýho táty a poslouchám to krásný ticho.
Místo jablíčka mám s sebou flašku archivního Montepulciana a symbolický čtyři pohárky. Plastový, samozřejmě. Škoda, že na tomhle hřbitově neleží i můj kamarád. Ale s tím jsem si povídal v létě, tak mě určitě na Vánoce oželí. Navíc, mrtvý mají i jiný věci na starosti než se vybavovat s pozůstalejma, nebo aspoň to mi tvrdil. Ne, nejsem blázen. Duchové samozřejmě nejsou. Nikdo je nikdy neviděl, žejo. Rozložim na mírně zasněženou desku ty čtyři pohárky, otevřu voňavý červený víno a naleju. „Co to s náma je,“ povzdechnu si nahlas, „že ty naše vztahy vždycky končí hořkou samotou?“ Pozvednu jeden z pohárků, ostatní nechám ležet a zase se otočim zády k hrobu a posadim se na svoje vysezený srdíčko, který tolik nestudí.
„Mrzí mě to, strašně jsem vám to přál,“ ozve se mi za zády mužskej hlas.
Ale ne. Já zapomněl na hrobníka. Určitě poslouchal někde za thůjí, a teď bude vlezlej a úchylnej a smrdutej, jako vždycky. Ale… Možná je taky jenom sám a neví, jak jinak mluvit s lidma.
„Achjo,“ povzdechnu si, stále s pohledem upřeným na zeď. „Tak sedněte, vemte víno.“
Ticho.
Ohlídnu se.
Nevidim nikoho. Co to je za blbý prenky, tohleto? To neni hezký.
Ne dneska.
Ne v mym stavu.
„Tejď jsi ho vyplašil,“ zasměje se jinej mužskej hlas. Neni to zlomyslný, spíš srdečný.
Ale kdo to kde mluví? Nikoho nevidim. A začíná mě to trošku děsit.
„Nebůj, Matýs,“ ozve se ženskej hlas.
Tak to už si ze mě někdo dělá prdel nebo…
Nebe už má barvu kobaltu, když mihotavej plamínek mojí skutečný svíčky začne prosvětlovat vzduch nad leštěnou žulovou deskou. V tu chvíli si všimnu, že ve třech zbejvajících pohárkách zmizelo víno. Tuhne mi krev v žilách a nemůžu se hejbat, ale neni to zimou. Je to částečně strachem a částečně ohromenim.
Nad hrobem se z teplýho jasnýho světla rýsuje obraz tří osob sedících u malýho čtvercatýho stolu. Každej z nich drží v ruce pohárek s vínem a rozverně se na mě usmívají. Neni to najednou ani trošku strašidelný. Je to tak, jak jsem si představoval, že by vypadali, kdyby ještě žili, byli zdraví, a já k nim přišel třeba na návštěvu. Je to samozřejmě babička, děda a táta. Děda vypadá přesně jako na tý fotce, co spolu máme, těsně, než umřel. Babička vypadá jako tehdy, jak jsme jí s přítelem uvařili fazolačku a seděli s ní celej večer, aby nebyla sama. Šťastná. A táta? Táta se směje svym dobráckym úsměvem jako v těch pár vzácnejch večerech, kdy jsme spolu seděli u lahváče a jen tak si povídali. U stolku je čtvrtá, prázdná židle. A já vim, že dneska si můžu u stolu sednout s nima.
„Strašně jsem vám to přál,“ poplácá mě táta po rameni, když dosednu.
Sleduju dědu s babičkou, jakej budou mít názor na to, že mi táta schvaluje homosexuální vztah. Usmívají se. Kývou. Laskavě, srdečně. Mrtví nemají předsudky. Navíc jedinej děda to nestihnul vědět, takže on je jedinej, kdo se k tomu za živa nevyjádřil. Ale jsem rád, že je s tim taky v pohodě. Je to divný, jak člověk musí ten coming-out dělat pořád dokola. Pokaždý, když je u stolu někdo další, někdo novej – nebo starej, v tomhle případě.
Rozhlídnu se zvědavě kolem. Všude, kde hoří opravdovej plamínek, se pomalu objevujou svítící průzračný lidi. Podávaj si ruce, objímají se a viditelně litujou těch, kterejm na hrobech pravidelně nepravidelně bliká ledková napodobenina ohně. Škoda, že jsem nevzal víc svíček. Mohli jsme uspořádat celohřbitovní párty. Děda s tátou se smějou, babička s úsměvem kroutí hlavou. Asi dokážou slyšet moje myšlenky.
„Toť!“ houkne odnaproti přes stůl děda. V ruce má zvednutej pohárek k přípitku. Dívá se na mě a přesto, že musí vědět, že nejsem šťastnej a veselej, a že se mi v životě nedaří tak, jak jsem si přál, vidim v jeho pohledu hrdost. Babička s tátou taky pozvednou plastový pohárky a s úsměvem se napijou. Dole na desce pod svítícím stolem stojí pořád ty tři prázdný nádobky, který jsem tam prve postavil. A tady, ve světelnym světě přeludů, jsou taky. Nemám už čas přemejšlet, jak to funguje. Všechno potemní a já najednou poprvé za dnešek ucejtim chlad.
Jsem v kobaltovym meziprostoru. Kolem padá sníh a pode mnou svítí myriáda světýlek našeho malýho vesnickýho hřbitova. Pode mnou, na hrobech s opravdovym ohněm, se potkávají mrtví a zdraví se. A mně drží za rameno můj táta a kouká se mi do očí. Neni svítící ani ideální. Je přesně takovej, jakýho si ho pamatuju. Na hlavě pět vlasů sčesanejch přes plešku, v tvářích červený žilky, modrý oči plný smutku.
„Máťo, poslechni,“ pronese vážně. „Je hezký, že jsi zašel, vopravdu nám to udělalo radost, jo. Ale prosintě, vopatrně. V tejdle kose to neni dobrý, sedávat na studenejch šutrech. Musíš do tepla. Víš, kde nás najdeš,“ poklepe mi druhou rukou na hrudník a vážně mi koukne do očí. „Dyž budeš chtít, dycky budeme s tebou. Nemusíš na hřbitov.“
„Když mě bylo smutno, a chtěl jsem trošku udělat truc, a netušil jsem, že vás tu najdu a…“
„Ššš, no ták, dyť já vim,“ usměje se táta. A pak udělá něco, co za můj dospělej život nikdy neudělal a co jsem strašně litoval, že jsme nestihli, než umřel. Obejme mě.
A já brečim. A vznášim se nad hřbitovem. A objímám vlastního tátu. A vůbec nevim, co z toho se děje doopravdy. Ani kolik času vlastně uběhlo.
Okolo svítá ráno pětadvacátýho prosince.
Ke hřbitovu přijíždí jedno auto s cizí pani, která pomalu vystupuje z vozu a jde kolem našeho hrobu. Okamžitě zase běží zpátky do auta v další chvíli bliká před hřbitovní branou záchranka. Z ní vybíhají dva chlapi s nosítkama, nakládají zmrzlýho kluka v kabátě a běží s nim do auta. Okamžitě se odrazí a s houkánim se vzdálí po bílý cestě k městu.
Probouzim se na jipce a v hlavě mi z nějakýho důvodu zní Carol of the Bells a vánoční věštba z úst mýho táty, kterou vůbec nevim, kdy mi řek: „Potkáš ho letos. Jmenuje se jako ty, ale jenom drobet, a vlastně vůbec ne. Ale zatim nebudete spolu. Měj se rád a věř tomu, že nakonec bude všechno dobrý. A jesi to nejni dobrý, tak to eště neni konec. Veselý Vánoce, Maťulo!“
Pokud vás povídka bavila a chcete mě podpořit, můžete se podívat na Patreon, kde najdete také alternativní AI arty k mým povídkám. https://www.patreon.com/MattKeanan
Další povídky najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!