Kapitola 22. Rodrigo
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Pod bosýma nohama cítil lesní podrost. Tlející listí a jehličí, mechoví a podhoubí. Nepoznával místní stromy, celé okolí mu bylo cizí. Přesto byl s celkem spjat neviditelným poutem, jako by byl jedním ze stromů, jen měl možnost se pohybovat. Cítil se doma a v bezpečí, v klidu. Od zátylku ke kotníkům mu přebíhal jemně lechtavý pocit dobrodružství jako neposedný mravenec. Mezi hustým porostem zaznamenal něčí pohled. Ten pohled už znal. Byl to hřejivý pohled. Zlatý pohled. Snad vtělení samotného Života. Díky svému okolí věděl, že není třeba se bát. Tenhle pohled chránil všechno živé nezměrnou mocí, která se ukrývala za ním. „Vedl sis dobře,“ zazněl mu v hlavě melodický mužský hlas. „Jsi připraven být součástí celku, můžeš se stát jedním ze stovek a stovkami najednou.“ Oči se usmály. Pocit, který znal z deštivých dnů, kdy promočený seděl u krbu a pil horké ovčí mléko s medem. Chtěl se na něco zeptat, ale zjistil, že nemůže mluvit. Muž v porostu ale jeho dotaz vycítil, protože mu odpověděl. „Naturā sumus, jsme přírodou. Buď přírodou, buď sám sebou, buď…“ přítel se odmlčel. „Je čas jít. Zdraví tě tvá máma Fáma. Nashledanou, Gariadone.“ Zlatavé oči se pomalu mhouřily, jakoby velice zvolna a dlouho usínaly. Měl spoustu otázek, ale pochopil, že na ně ještě nenadešel čas. Když se řasy z horních víček setkaly se svými spodními sestrami, nastala tma.
„Gariadone, díky bohům!“ zajíkla se Dattepi, za níž se právě zabouchly dveře. V místnosti, kde spal, nebylo žádné okno, zato na dveřích zevnitř chyběla klika. Před, nebo vlastně už za dveřmi stála pihovatá zrzečka, která se nadšeně vrhla na lůžko, kde Gariadon ještě před okamžikem spal a začala ho objímat a pusinkovat. Chlapec byl poněkud v rozpacích a začal se červenat. V slabém světle jediné svíčky to naštěstí nebylo moc patrné.
„Dattepi! Co blázníš?“ smál se a snažil se zakrýt rozpaky tím, že se nonšalantně překulil na bok, čímž dívku málem shodil z postele. Dívka se na okraji postele zarazila, strnula, a svezla se na zem. „Promiň, Dattepi, to jsem nechtěl. Jsi celá?“
Dívka chvilku strnule ležela a pak se rozesmála. Gariadon na ni hleděl s otázkou v očích, její nakažlivý smích mu nicméně roztřásl bránici podobně, jako když před lety spadl do zmrzlého potoka. Nejdříve cítil šok, a pak se mu celým tělem rozlila úleva, která tavila rozpaky jako oheň ledy. Smích obou znovushledavších se přátel zvonil celým pokojem.
Když smích utichl, dívka se postavila a rozhlédla se po místnosti. Byla čistá, umytá a na hlavě neměla zaschlou krev ani žádný šrám. Gariadon se posadil a natáhl čistou košili, kterou mu nechala nachystat Angelika předešlého večera. Tedy alespoň si myslel, že to bylo večer. Stále neviděl denní světlo jinak než přes sklo a zdálky. Když se dostal do podzemní stavby, které její obyvatelé přezdívali pavučina, byl uveden do místnosti s přichystanou kádí plnou teplé voňavé vody. V té se mohl umýt a posléze oholit své rašící strniště, které ho beztak dost svědilo. Převlékl se do zapůjčených čistých šatů. Angelika trvala na tom, že mu nechá vyčistit jeho kožené výcvikové boty. Sundal je po nepřiměřeně dlouhé době a jejich zápach nebyl, jak podotkla modrooká blondýnka, vpravdě nijak vábný. Od té chvíle plavovlásku neviděl. Jiná dívka ho bez hlesu dovedla sem, kde na něj čekala mísa s pohankovou kaší a džbán vody. Jakou mělo jídlo chuť, si nepamatoval. Jen ho snědl a okamžitě usnul. Během doby, kdy spal, se jednou vzbudil. S dotazem na jistou potřebu, byl cizím chlapcem přede dveřmi odkázán za závěs, kde stál kyblík s vodou a vedle něj byl v zemi byl malý poklop, pod nímž zela hluboká díra, z jejíchž hlubin vycházelo temné šplíchání vody. Dattepi právě za týž závěs nahlížela, a její výraz zračil něco mezi znechucením a úžasem, nebo alespoň tak ho Gariadon ve slabém světle svíčky vnímal. Přes to všechno byla čím dál krásnější, a hlavně byl rád, že není zraněná.
„Dattepi, co se stalo? Viděl jsem tě s dírou v hlavě – asi to byl jen klam, ale vyděsilo mě to…“
„To je od tebe milé. Ne, díru v hlavě jsem neměla, aspoň ne žádnou novou,“ ušklíbla se a nepatrně se dotkla levého ušního lalůčku. Gariadon si teprve teď uvědomil, že v něm má tři dírky. Musela mezi Svobodným lidem nosit náušnice.
„Bylo to celé dost rychlé… Nejdřív mi ucpali pusu, pak přese mě někdo hodil pytel, někam mě nesli, pak vezli po vodě a pak hodili do sklepa. Chtěla jsem křičet, ale strčili mi do pusy něco chlupatého a hořkého, pak si pamatuju jen šedé oči a jakoby tlak vzadu v hlavě. Někdo se mi snažil vrtat v mysli… Zavedla jsem ho do říše snů. Jenže jsem byla slabá a sama jsem usnula. Vzbudil mě až takový ohněm políbený půlčík, který mě provedl chodbou do skladiště. Tam čekal jeho přítel, tmavý ostrovan a ten mě zavedl do místnosti vedle téhle. Nechali mě se umýt a dali mi čisté oblečení, pak mi řekli, že musím někoho vidět. A pak mě vzali sem… Můžeme odtud odejít?“ zeptala se s pohledem na dveře bez kliky.
„Nevím jistě. V noci jsem nemohl. Je vlastně ráno? Kolik dní jsme byli mimo? Mám hlad, jako bych nejedl týden. A kde jsou Luvain a Morgana?“
„Já nic nevím, Gari, byla jsem mimo, jako ty… Doufala jsem, že se na tyhle věci zeptám tebe…“
„Já jsem byl taky ve vězení. Myslím, že jsem ležel vedle tebe, ale pak pro tebe přišli, a pak jsem se pral s pohunky a pak jsem utekl, a viděl jsem tě zraněnou, ale vlastně jsem neutekl, protože jsem byl pořád na stejném místě… Ale ten mech na mě pak nefungoval. Jo a ty jsi byla za dveřmi vlevo, ale žádné dveře nebyly… Jenom v mysli jsem to viděl, a pak jsem byl zase s Angelikou, a pak nás odvedl ten půlčík Derrek a ten černý, Alfred. Přichystali mi koupel a vzali mě sem. Tady jsem dostal najíst a usnul jsem… Dává to smysl, co jsem teď řekl?“
„Mám dojem, že by mi s tímhle nepomohl ani Mirdinův Překladač, a to jsme krajané,“ zakřenila se pihovatá dívka a pohlédla na něj zpod řas. „Kdo je Angelika?“
Otázka bodla jako šíp. Gariadon ucítil mrazení v břiše, a i když Dattepi nejevila známky naštvanosti, cítil se, jakoby jí něco ošklivého provedl.
„Nikdo! Jen holka, co ležela taky ve sklepě. Myslím, že díky ní jsme odtamtud utekli, to jí přišli zachránit Derrek s Alfredem – to jsou ti, jak tě dovedli sem. Víš, co jsem zjistil? Umím rozsvítit mech!“
„Viděla jsem tě hýbat staletou lípou, co je proti tomu mech?“ pokrčila dívka rameny a usmála se. „Kdybys tak uměl nechat nějaké kořínky prorůst tadyhle ty spáry, to by bylo užitečné…“
„Možná, že bych to uměl,“ podrbal se Gariadon na zátylku. „Vydrž, zkusím to.“
Chlapec došel ke stěně a přiložil na ni ruku, jako prve ve sklepení. Snažil se vzpomenout na pocit, kdy se vcítil do mechu a plísní, které porůstaly tamní zdivo. Místnost byla ale nejspíš moc suchá nebo často čištěná, protože na zdech žádné rostlinky nenašel. Otočil se na dívku. Ta si ho prohlížela vsedě na posteli s hlavou nakloněnou na jednu stranu, jako to dělával Akron, když nechápal povel.
„Zajímavé, co jsi nám přivolal?“
„Nic. Nemůžu se napojit. Nefunguje to,“ svěsil ramena a vracel se k lůžku.
„To nevadí, aspoň jsi to zkusil. Zkus se ještě prospat, mám nápad, ale bude to nejspíš trvat a potřebuju na to klid. A pokud mám pravdu, tak pak budeš sílu potřebovat. Taky si možná zdřímnu, a třeba nám pak někdo přijde vysvětlit, co to má všechno znamenat…“
Gariadon se probudil po krátkém a neklidném spánku. Dattepi stála u zdi, na které se prve snažil najít rostlinky, a lžící od kaše se snažila vyškrabat pojivo mezi kamennými kvádry.
„Co to děláš?“
„Musíme se dostat za tuhle zeď. Je tam tajná chodba.“
„Jak to víš?“
„Zeptala jsem se předků. Naštěstí tady věznili mého praděda, takže mi pomohl.“
„Ty umíš mluvit s mrtvými?“
„Jenom s některými. A obvykle si nemůžu vybrat, s kým se spojím. Někdy mi neodpoví nikdo, jindy zas nemusejí chtít nebo umět pomoci. Měli jsme štěstí.“
„To jsem nevěděl.“
„Spoustu toho ještě nevíš,“ ušklíbla se přes rameno a pokračovala ve škrabkání.
„Dattepi?“
„Mhm?“
„Přestaň na chvíli…“
„Proč?“
„Prosím. Něco jsem zaslechl.“
„Co jsi zasl… A jo, už to taky slyším.“
Odněkud byl slyšet tlumený hluboký hlas. Oba přátelé se nehýbali a poslouchali, s očima stočenýma někam k okraji lebky, jakoby jim pohled stranou měl pomoci něco zaslechnout. Bylo to hodně tlumené. Jakoby někdo mluvil z vedlejší místnosti. Zvuk se pořád opakoval, jakoby se jim hlas snažil něco sdělit. Zvuky začínaly Gariadonovi připomínat slova…
„To je za tou zdí!“ vykřikla náhle a hlasitě Dattepi.
Gariadon nadskočil a vzdal veškeré pokusy porozumět slovům. V jednom uchu mu pískalo. Došel ke zdi a začal ji ohmatávat. Zjistil, že pojivo mezi kamennými cihlami je na některých místech odrolené. V jednom místě ucítil i slabý průvan. Dattepi ho zaujatě pozorovala. Gariadon přiložil ucho ke škvírce, odkud proudil vzduch. Uslyšel jen tlumené: „A-O-E, AO A-O-E.“
„A-o-e… Co to… Nahoře? Něco nahoře! Ten hlas za tou zdí… Snaží se nám něco říct! AO nahoře,“ začal se rozhlížet po místnosti. Kromě držáků na pochodně nebylo nic výš než na úrovni pasu. Dvě jednoduché postele, malý stolek, kyblík a poklop. Všechno nízko. Držáky na pochodně byly jediné, co bylo výš, ale všechny tři byly prázdné. Z toho dva z nich na téhle zdi… Napadlo je to ve stejnou chvíli a oba najednou vykřikli: „Vpravo nahoře!“
Dattepi se pověsila na držák napravo od místa, kde doufali, že bude průchod. Nic se nestalo. Držák se nepohnul, neozvalo se cvaknutí. Dobrodružství z pohádek se nekonalo. Gariadon zkusil držák taky. Nic. Jejich oči se setkaly a oba najednou vyskočili na druhou stranu domnělého průchodu. Chytli každý jednou rukou za levý držák na pochodeň a ten se se skřípěním začal zasouvat do železné podpěry, která byla přibitá do zdiva. Ozvalo se kýžené cvaknutí a ze stěny se odloupl sloupec cihel. Gariadon za něj zabral konečky prstů a stěna se pomalu začala otevírat. Když byla škvíra dostatečně velká, Dattepi do ní strčila ruku a zatlačila. Stěna se s tichým sunutím pootevřela. Gariadon si stoupl do škvíry a vzepřel se proti rámu, aby ji podržel otevřenou. Dattepi už už chtěla proklouznout dovnitř, ale zarazila se a vrátila se pro svícen na stolečku.
„Tak pojďte, kde vězíte?“ ozval se podmanivý mužský hlas ze tmy za stěnou.
„Dattepi šla pro svíčku,“ odtušil bez přemýšlení Gariadon.
„Tak ať sebou Dattepi hodí. Někdo pro vás každou chvíli přijde a neměl by vás tu najít.“ Dívka rychlým pohybem přeskočila postel a se svíčkou se vtiskla do škvíry, kterou Gariadon stále držel otevřenou. Chlapec ji následoval a stěna za nimi se s tichým sykotem zavřela. Stáli v kamenné chodbě, o poznání méně uklizené než místnost, z níž právě přišli. Cítili odér myšiny a ještě nějaké jiné zvíře, ze stropu visely pavučiny. Zaprášené a vlhké tvořily odpudivé závěsy, někdy až do půl výšky chodby. Oproti předchozím Gariadonovým zkušenostem byla chodba nezvykle prostorná a krčit se musel jen mírně, aby rozcuchanými vlasy neotíral klenutý strop. Chodba končila po několika krocích, nikoho v ní ale neviděli.
„Je tu někdo?“ zeptala se dívka.
„Jsem tady za rohem, pojďte už,“ promluvil hlas uštěpačným tónem.
Gariadon si vzal od Dattepi svíčku a vyrazil jako první. Po několika krocích skutečně chodba ostře zatáčela vpravo. Nikdo v ní ale pořád nestál. Pak si Gariadon všiml pohybu. Něco se mu prosmýklo okolo levého kotníku. Oběhlo ho to zezadu a vyběhlo to z druhé strany. Gariadon sebou bezděky cukl, Dattepi leknutím vyjekla. Přímo před nimi na zemi stála malá zrzavá liška s bílou špičkou na huňatém ocase. Kamarádi se lekli ještě víc, když liška promluvila podmanivým mužským hlasem.
„Co tak civíte? Musíme jít…“
„Ty… jsi… liška…“ vykoktal Gariadon.
„Koho jste čekali, strýčka Fida?“ Gariadon by přísahal, že se lišák ušklíbl.
„Čekali jsme třeba Luvaina,“ vložila se do toho Dattepi. „Nechtěli jsme vás urazit.“
„Neurazili,“ pohodil ocasem lišák. „Pojďte…“
„Pane lišák, promiňte-“ Gariadon se zarazil, když se šelma otočila, nahrbila a vycenila na něj zuby.
„Jmenuju se Llwynog Vulpus Shuel Räv Fuchs,“ zavrčel lišák, „pro přátele Rodrigo. Pro nepřátele noční můra. Pokud chcete patřit mezi přátele, už mi neříkejte lišák!“ S těmi slovy se otočil, mrsknul ocasem a rozeběhl se chodbou do neznáma.
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.