Moje profilová fotka se po roce znovu změnila. Ta předchozí vznikla z AI – byl to experiment, hra s identitou, symbol určité fáze. Bavilo mě to. Jenže rok je dlouhá doba a člověk se promění, i když si to třeba hned nepřizná. A spolu s tím se proměňuje i způsob, jakým se chce ukazovat světu.
Reakce na AI podobu byly různé – a dost lidí mi upřímně psalo, že jim to nesedí. Že to není osobní a skutečné. Nevnímal jsem to jako útok, spíš jako důkaz, že vám záleží na opravdovosti. A to je pro autora vlastně velký dar.
Po mém odhalení pak přišlo něco, co mě potěšilo víc než jakýkoli generovaný obraz. Jeden z vás vzal tužku a nakreslil mě. Rychle. Jednoduše. V masce. Na obyčejném linkovaném papíře.
A právě to mě zasáhlo.
Žádný filtr. Žádný prompt. Jen ruka, papír a pohled druhého člověka. To, že je kresba na linkovaném papíře, mi přijde až symbolické – jako by vznikla přímo mezi řádky. A já mezi řádky žiju. Píšu do nich, schovávám se v nich, odhaluji se v nich.
Ta změna profilovky tedy není jen estetická. Je to malé gesto směrem k vám. Protože ať už experimentuji s identitou jakkoli, vždycky to bylo hlavně o čtenářích. O lidech, kteří reagují, přemýšlejí, píšou mi, nesouhlasí, souhlasí, ale zůstávají. Možná je kresba od fanouška autentičtější než jakýkoli digitální obraz – právě proto, že vznikla ze vztahu.
Ta změna tedy není odmítnutím AI. Je to posun. A zároveň malé veřejné poděkování vám všem. Protože pokud mě někdo kreslí, čte, reaguje a přemýšlí o tom, jak vypadám mezi řádky, znamená to, že ten vztah funguje. A to je pro mě víc než jakákoli profilovka.
