Kapitola 9. Zajatci
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Gariadon s Luvainem se krčili ve stínu na okraji lesa. Nejméně hodinu nehybně sledovali dění na travnaté pláni, která se na vzdáleném východním konci zvedala do mírného svahu. Lidé v černých hávech pobíhali z místa na místo, někdo v dálce křičel pokyny. Stavěli něco, co nejvíc ze všeho připomínalo sváteční hranici. Na té sváteční ale nebývají kůly k uvázání obětí. Tři spoutané lidské postavy ležely v horkém letním slunci na jižním okraji volného prostranství jen několik kroků od místa, kde se chlapci schovávali. Žádný ze zajatců se už delší chvíli nepohnul. Gariadon nervózně přešlápl a znovu si sáhl na záda. Šípy s červenou letkou byly na svém místě. Byl si jistý, že nevydal žádný zvuk, přesto se na něj Luvain podíval, jakoby pod ním rupla obrovská suchá větev. Seděl v podřepu nehybně jako socha už celou věčnost. Sotva patrný náklon hlavy a zvednutí obočí byly doposud nejvýraznějším elfovým pohybem.
„PAH?!“ sykl bezhlasně Gariadon. Ačkoli byli přáteli, elfovo příležitostně povýšené chování ho trošku mrzelo. Od Beltainu se navíc elf stal podivně odtažitým, což si Gariadon neuměl vysvětlit. Pamatoval si na některé věci, ale možná si je pamatoval jinak, než jeho světlovlasý přítel. Možná udělal nebo řekl něco, co nebylo v elfském společenství přípustné. Netroufal si o tom s ním navázat rozhovor. Přátelství trvalo, ale Gariadona trápila skutečnost, že neví, co si o té noci před více než pěti deseny myslet… Luvain konečně změnil pozici.
Nemuseli mluvit, plán byl jasný. Zneškodnit co nejvíc fanatiků, kteří by se pokusili prchnout do zeleného přístřeší Eliadoru. Plán ovšem nepočítal se zajatci… Nejtěžší na celé operaci bylo zůstat neviděn. V elfském šedivém plášti se Gariadon potil jak vrata od maštale. Ale nehýbal se. Z dálky od východu se konečně ozval dusot kopyt. Morgana. Gariadon si vzpomněl, jak mu po Beltainu řekla o uctívačích a jak chtěl okamžitě vyjet za nimi. Tehdy neuměl ještě ani střílet z luku, ani být pořádně potichu v lese. Díky Luvainovi se tehdy nenechal unést hněvem a po řádném absolvování Stezky s povděkem přistoupil na Morganin plán. Čarodějka v přestrojení se blížila k pracujícím černooděncům. Pohlédl na Luvaina, elf kývl a založil na tětivu šíp s bílou letkou. Všichni uctívači se podívali za zdrojem hluku. Pozornost plně věnovali jezdci, tedy jezdkyni, která, dle zmíněného plánu, tropila pořádný nepořádek. „Kdo tady tomu velí? Co děláte na mojí louce?!“ burácel vysoký ženský hlas cizím přízvukem přes celé prostranství. V červených brokátových šatech připadala Gariadonovi jako královna, i když nikdy žádnou neviděl.
Oba chlapci se neslyšně připlížili k zajatcům. Dva starší černovlasí muži a pihovatá dívka přibližně Gariadonova věku leželi v bezvědomí. Dýchali slabě. Cáry smrdutých šatů na nich visely jako pavučiny z trámů ve stodole a na hlavách měli potem a krví slepené chuchvalce zbývajících vlasů. Původní kštice byla krácena ledabyle, zřejmě nožem nebo dýkou. Dírami v oblečení vykukovaly jizvy způsobené mučením.
Morganina lest fungovala dokonale. Lidé v černých pláštích tasili dýky a nože a běželi pomoci svým druhům na východním konci údolí. Za čarodějkou se na obzoru jako přívalová vlna vynořila kavalkáda obrněných jezdců. Proti disciplinovaným Světlonošům, samotným Solionem požehnaných rytířů v blyštivých zbrojích, neměli vyzáblí členové Černého řádu nejmenší šanci. Čarodějka si dala pečlivě záležet, aby se fanatikům nedařilo utíkat. Kouzly jim motala mysli a podrážela nohy.
Nic z toho Gariadon nesledoval. S Luvainem spěšně přenášeli bezvládnou dívku do stínů lesa. Hned se vrátili pro jednoho z mužů. Ve chvíli, kdy ho položili na mech vedle dívky, uslyšeli z louky za sebou hysterický křik: „PRO PEKELNÉHO PÁNA!“ Jeden z fanatiků se zřejmě vrátil uklidit vězně. Jeho druhové byli za jeho zády popravováni či zajímáni, zatímco tenhle uctívač démonů se skláněl nad třetím nešťastníkem a chlemtal mu krev z proříznutého hrdla. Gariadonovi se zvednul žaludek, sáhl pro šíp a vystřelil. Trefil muže do boku. Ten se jen zasmál, roztáhl ruce a zvrátil hlavu dozadu. Vypustil z hrdla nelidský sípot a podíval se přímo na Gariadona. Normální člověk by ho díky plášti nemohl ve stínu lesa nikdy spatřit. Něco bylo špatně. Fanatikovy oči byly se zalily krví a z jeho okolí jakoby se ztrácelo sluneční světlo. Z rukou mu klesala k zemi černá pára. Gariadon se nedokázal pohnout. Nedařilo se mu popadnout dech. Krvavé oči pronikaly hluboko do jeho mysli a jemu se nedařilo bránit. Uctívač se šíleně usmál: „Nectere Necronum Nebulus-“ nedořekl. Poťouchlý škleb vystřídal náhlý údiv. Z hrudi černooděnce trčel Luvainův šíp s bílou letkou. Fanatik poklekl vedle zabitého zajatce. Dusil se vlastní krví, ale démonická magie ho držela při vědomí. Jako by ho jeho vlastní kouzlo nutilo prožívat mučivou smrt co nejdéle. Uctívač démonů skrze krev zoufale zachroptěl: „Iggggnisss!“ Jeho tělo rázem zachvátily plameny. Padl na svou oběť a oheň se vznítil ještě prudčeji. Až sem, nějakých patnáct kroků od ohniska, pocítili žár ohnivého sloupce. Teprve v tu chvíli se Gariadon znovu nadechl. Klekl na zem a rozkašlal se. Luvain k němu přiklekl a podepřel jej. S obavou sledoval, jak kamarád lapá po dechu. Teprve když bylo jasné, že Gariadon bude v pořádku, Luvainův výraz opět zvážněl. Gariadon pohlédl směrem k louce. Na pláni za čmoudícím oharkem shromažďovali rytíři ve zlatobílých zbrojích fanatiky k nedostavěné hranici. Zjevně si ničeho nevšimli. Gariadon pokynul na elfa a zakryl levé oko v děkovném gestu. Přiklekl k oběma přeživším zajatcům. Sáhl k pasu pro čutoru a jemně jim pokropil obličeje vodou. Muž se probudil, dívka nikoli. Luvain svým tesákem mezitím přeřízl provazy, které muži působily ošklivé odřeniny na rukou a Gariadon mu podal napít. Černovlasý zajatec se na ně vděčně podíval, položil si ruku na srdce, kývl hlavou a řekl něco neznámým jazykem. Chlapci se na sebe nejistě podívali. Luvain pokrčil rameny, přikývl a zastrčil tesák zpátky do pouzdra na opasku.
„Můžete chodit?“ zeptal se mladý elf pomalu staršího muže. Na jeho ostré opálené tváři vystoupilo množství vrásek.
„Možná neumí elfsky,“ napadlo Gariadona.
Nejspíš ale pochopil, protože se pokusil vstát. Gariadon mu chtěl pomoci, muž jeho ruku hrubě odstrčil. Postavil se, zavrávoral a na poslední chvíli se zachytil za větev mladého buku. Stál a oddychoval, pak zkusil dva nejisté kroky. Další dva. Usmál se, nebo alespoň tak si Gariadon jeho výraz vyložil, a kývl hlavou směrem k dívce. „Poneseme ji,“ rozhodl Gariadon.
„Ale kam? Dál do lesa je vzít nesmíme.“
„Ale umřít je tady přece taky nenecháme. Tenhle sám daleko nedojde. V táboře se sejdeme s Morganou, ona už bude vědět, co s nimi.“
„Mně se to nelíbí,“ kroutil hlavou elf. „Vůbec se mi to nelíbí.“
V táboře panoval klid. Všichni hraničáři buď spali ve svých hamakách v korunách stromů nebo drželi hlídku na okraji lesa. Čarodějka zastavila svého hnědáka a seskočila. Ve svých oblíbených kalhotách a kabátku se cítila sebejistě i spokojeně. Brokátové šaty měla bez ladu nacpané v sedlové brašně a doufala, že je zase delší dobu nebude muset obléknout. Světlonoši se ujali očistných rituálů a u těch ona být nemusela. Navíc do Eliadoru nesměli, koneckonců to byli lidé a ti, kromě čestných výjimek, do elfských lesů vkročit nemohli. Nadskočila, když jí jedna čestná výjimka bez varování promluvila za zády.
„Morgano, pomoz nám, prosím.“ Čarodějka ustoupila a rozložila na zem vlněnou deku. Gariadon s Luvainem na ni opatrně položili bezvládnou pihovatou dívku. „Dýchá, ale nepodařilo se nám ji probudit. Tady ten cizinec byl zajatec, jako ona. Ještě s nimi byl jeden, ale řád se k němu dostal dřív. Nevím, jestli nám ten muž rozumí, neodpovídá ani na elfštinu, ani na obecnou. Ale aspoň chodí,“ kývl na chlapíka a ten se na něj zazubil. Gariadon doufal, že to je přátelské gesto. „Jeden z fanatiků, ten co zabil třetího zajatce, ovládal nějakou démonickou magii. Šel z něj jakoby kouř a nemohl jsem dýchat…“
„Nejspíš jen iluze,“ odfrkla opovržlivě čarodějka, „žádnou skutečnou moc tihle fanatici nemají. To vyžaduje léta studií a intelekt. A nikdo s intelektem větším, než má prošoupaná bota, by se k nim nepřidal. To myslím jako vtip, ne jako narážku na tvého otce…“ Morgana si stáhla vlasy dozadu, zamotala je do uzlíku a propíchla je jehlicí, kterou vzala kdovíkde.
„Ale pak vyčaroval oheň a upálil se…“
„Hm,“ mávla rukou, „oheň umí vyčarovat kdejaké děcko,“ sklonila se nad špinavou dívkou a přiložila jí ruce na spánky. „Bude v pořádku, ale musíme ji dostat někam do civilizace. Potřebuji nějaké věci, které s sebou nevozím. Možná by je mohla mít Nírsis. Ale kouká z toho velká nepříjemnost. Hodně velká. Když tehdy Gavain s Ceirwanem přinesli tebe, málem je vyloučili ze společnosti. Člověk v Eliadoru… Víš, jak to je.“
„Nírsis hostí Akrona, stejně tam musíme“ nevšímal si Gariadon jejích varování. „Ale jak ji tam dostaneme? Na jelena ji neposadíme a z koně ti nejspíš spadne. Ne, že bych si stěžoval, ale docela se pronese…“
„S tím si nelam hlavu, jsem přece čarodějka,“ zamrkala Morgana a provedla rukama magické gesto. Dívka se i s přikrývkou vznesla nad zem. Zdálo se, že leží na nějakém neviditelném lůžku nebo stole. Morgana chytila deku, vytrhla ji zpod dívky, smotala ji a vrátila do sedlové brašny. „Sejdeme se v Celanoru,“ vyhoupla se do sedla a mlaskla na koně. Vjela mezi stromy a špinavá, leč půvabná dívka letěla těsně za ní, jako by byla přivázaná na provázku. Gariadon sledoval její malou hlavu s chuchvalci opižlaných ryšavých vlasů. Představoval si, jak asi musela být krásná, když vlasy ještě měla… „Jak se asi jmenuje…“
Luvain se jen hořce pousmál a začal zpívat prastarou elfskou píseň:
„Cernnun a Naturnno, otcové jsou vaši,
zachráněni dávno, lidmi, co jsou naši.
Vlk není přítelem, jenž jim matku honí,
děti jsme schránili, ale bylo po ní.
Na počest minulých časů volám vás,
abyste tentokrát, přišli pro nás zas…“
„Stejně mi ta písnička přijde trošku sprostá, obyčejná. Nějak mi k vám nesedí.“
„Protože je stará, Gariadone. Složili ji úplně jiní elfové, než jaké znáš. Vznikla v dobách prvního osídlení, kdy opravdu žili první jeleni Cernnun a Naturnno. Je to…“
„TRADICE,“ řekli společně. Luvain se usmál a pokrčil rameny. Gariadon si pročísl vlasy a mrkl na přítele. Byl to jeden z těch čím dál vzácnějších momentů, kdy se cítil být Luvainovi blíž. V další chvíli se ze stínů lesa neslyšně vynořili dva majestátní jeleni. Jejich bělostná srst odrážela sluneční paprsky, které sem pronikaly hustými korunami letitých stromů. Gariadon si vzpomněl, jak jeleny uviděl poprvé a domníval se, že musejí být požehnaní Solionem. Luvain mu tehdy řekl, že pokud jsou požehnaní, tak jedině Naturionem. Vedli o tom toho večera dlouhou disputaci, která sice nikam nevedla, ale Gariadon si na ní výborně procvičil elfštinu…
Luvain natáhl levou ruku a nastavil ji otevřenou dlaní dopředu. Jelen přišel k němu a opřel mu čelo o dlaň. Gariadon provedl stejný rituál s druhým jelenem. Pak se jim obřadně uklonili a jeleni přiklekli na předních nohou. Hoši nasedli na holé hřbety vznešených zvířat. Cizinec při prvním pohledu na posvátné jeleny padl k zemi a stále ještě na ně s úctou, údivem a jehličím na popraskaných rtech zíral.
„Jedeš s námi?“ zeptal se Gariadon a ukázal na jelenova záda za sebou.
Otrhaný cizinec se asi chystal protestovat, ale při vstávání opět zavrávoral. Váhavě došel k jelenovi a přijal nabízenou paži. Luvain tiše hvízdl, jeleni se postavili a klidným krokem vyrazili mezi houstnoucí stíny stromů.
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.