Kapitola 10. Dívka
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Stěnami i stropem rozvrzané chajdy dopadaly na podlahu z udusané hlíny roztodivné stíny. Gariadon upřímně nechápal, jak může držet pohromadě. Chaloupku netvořilo prakticky nic jiného, než popadané větve a kůra pospojované divokou pnoucí aquealií, jež se plazila od břehu Lahiry. Studená říčka zurčila hned za západní… stěnou. U živého stolečku seděla Morgana a upíjela zlatavou tekutinu ze skleněného pohárku. Na koruně stolu stály další čtyři prázdné nádoby a v průzračné konvici vířily lístečky garlarthu.
„Jsi nemocná?“ zeptal se s obavou Gariadon.
„Neblázni,“ mávla rukou čarodějka, „Nírsis vařila odvar pro tu zachráněnou dívku. A znáte ji, ona neplýtvá,“ ušklíbla se.
„Kde vlastně je?“ rozhlédl se Luvain po podivné místnosti. Zjevně mu zdaleka nepřipadala tak zvláštní a fascinující jako Gariadonovi.
„Á, chlapci se nám vrátili,“ zapěl modrý závěs vedoucí do druhé místnosti.
Zpod barvené látky vyběhl flekatý pastevecký pes a jal se poctivě oblízat oba nově příchozí. Před cizincem poněkud znejistěl. Udělal dva kroky dozadu a nastražil uši. Cizinec ale nedbal zvířecího varování a ke psu poklekl. Popolezl po všech čtyřech a natočil se k Akronovi bokem. Hlavou kýval ze strany na stranu a střídavě se ohýbal a narovnával. Čtyřnohý přítel k němu vykročil dvěma opatrnými krůčky. Oba přízemní tvorové si očichali zadky, načež cizinec zvedl zadek vzhůru, roztáhl ruce a snížil hlavu k zemi. Akron jej napodobil. Cizinec poskočil. Pes také. A o pár rozpačitých chvilek později si hráli, skákali a dováděli jako dva psi. Gariadon i Luvain sledovali chování černovlasého cizince se zvednutými obočími. Morgana lhostejně upíjela bylinný odvar a v modrém závěsu se zavlnila modrá róba. Elfka s šedivým vrabčím hnízdem na hlavě veplula do místnosti ve své obvyklé póze s rozpřaženýma rukama. Její jemná tvář nejevila známky stáří a stříbrné vlasy v modrozeleném světle připomínaly vodní řasy. Gariadon se snažil odtrhnout pohled od odhalené bradavky. Kněžky vodní bohyně totiž nosily jen lehkou volnou tógu přes jedno rameno. Druhé bylo záměrně odhalené, i se vším, co s tím souviselo. Cudnější kněžky bohyně Aquaril, jako právě Nírsis, si bradavku zakrývaly lístečkem živoucí aquealie. Nutno podotknout, že lístečky této rostliny jsou sice modrozelené, leč stále průhledné… Elfka jeho rozpačitému pohledu nevěnovala pozornost. Ani když se setkali poprvé, ani dnes. Pohlédla mu do očí a odhalila své dokonale běloskvoucí zuby v širokém úsměvu.
„Tak co?“ zeptal se netrpělivě světlovlasý elf. Nírsis protančila mezi hrajícími si psy a objala ho.
„Chlapci nešťastní,“ zapěla, když se Luvain jemně vymanil z jejího přehnaného sevření, jen aby do něj polapila Gariadona. „To jsme si zahráli na hrdiny, že? Jen jestli vám to stálo za to,“ odtančila ukončit psí veselí, které se dělo velmi blízko jejímu druhému stolu, na němž stály skleněné lahvičky plné různobarevných tekutin.
„Jak, stálo za to?“ vzpamatoval se Gariadon. „Bude v pořádku nebo ne?“
„Ale samozřejmě, že bude,“ rozpřáhla elfka své rozvlněné paže, „ani jizvu jsem jí nenechala. Ale vás čeká nepříjemné bububu… Dejte si garlarth, hned jsem zpátky,“ zapěla melodickým hlasem. Bez dalších okolků chytila černovlasého cizince pod paží, zvedla ho, jakoby nic nevážil a táhla ho ven z chajdy. „Pojď se umýt, drahoušku, smrdíš…“
„Bude vážně v pořádku?“ zeptal se Gariadon Morgany a nalil dva pohárky zlatého odvaru. Akron si lehl vedle kmínku malého stolu u jejich nohou a s vyplazeným jazykem oddychoval.
„Nejspíš bude, alespoň Nírsis je optimistická…“
„Kdy není?“ zasmál se Luvain.
„Jak vlastně vy dva znáte Nírsis? Pokud vím, společenského života elfů se neúčastní.“
„Asi desen zpátky se nám Akron nevrátil z lovu, tak jsme šli po jeho stopě…“
„… kterou jsem našel já,“ přihlásil se o své zásluhy elf.
„Kterou našel Luvain,“ zakoulel očima Gariadon a než stačil elf pokračovat, hlasitě pronesl: „A ano, vzal s sebou krystaly, naštěstí, jinak bychom zabloudili ve tmě, protože bylo po tréninku už dost pozdě. ALE našli jsme tuhle podivnou barabiznu a Akrona jsem slyšel kňučet uvnitř, tak jsem se naštval…“
„A dostal studenou sprchu,“ rozesmál se Luvain. Morgana se pobaveně podívala na rudnoucího Gariadona. „Začal vykřikovat, že to tu zbourá, ale netušil, že Nírsis stojí za námi. A z Lahiry vyletěla vlna a mladíka schladila.“ Vzpomínal pobaveně elf.
„No, hlavně že tady dědeček se jí stihnul vyhnout,“ zašklebil se.
„Náhodou, skoro stihnul! A stejně to bylo kvůli tobě!“
„Když měla psa a já jsem nevěděl, jestli není v nebezpečí…“
„Tak stačí, představu jsem si udělala,“ zastavila švitoření čarodějka a stroze usrkla horkou tekutinu. Chlapci se utišili a přiblížili pohárky s pářící tekutinou k nosům. Příjemně voněla a Gariadonovi připomínala domov. Pívali garlarth s otcem při dlouhých večerech, kdy se nad pastvinami sama Aquaril dohadovala s větrným bohem Korinem o to, který z nich je studenější…
„Problém máte spíš vy dva,“ vytrhla ho teta z přemítání o domově. „A potažmo já, ale mně nic neudělají, to by si nedovolili… Kromě toho jsem vám nenařídila zachraňovat zajatce, i když naprosto chápu a schvaluji, že jste to udělali.“ Morgana si promnula čelo, druhou rukou vytáhla jehlici a rozpustila si vlasy. Divoké lokny zatančily kolem jejího obličeje. Do dveří vstoupila Nírsis a čistý, mokrý a v režném plátně zabalený cizinec. Vypadal teď, i navzdory modrozelenému světlu v chatrči, o poznání lépe.
„Tady Tetlatzin vám chtěl poděkovat za záchranu,“ usmála se Nírsis a rozvlnila se. „Zároveň se musí rozloučit, necítí se mezi stromy dobře a stejně by tu nemohl zůstat. Věří nám, že se o jeho neteř postaráme a pak se najdou. Pošlu ho na jelenovi na kraj lesa. Znám místo, kde není hlídka. Jenom mu tady dám na cestu něco k jídlu a… tenhle vak s vodou, tady košili, nůž? Ale jen si to vezmi,“ pěla Nírsis, pobíhala po chatrči z rozevlátýma rukama a přendávala náhodně věci z místa na místo, až nakonec cizinec svíral celou náruč proviantu a různých zbytečností, které mu nacpala. „Tumáš tlumok, dej si to do toho. Ták… Vidíš to.“
Tetlatzin se zazubil, sklonil hlavu a řekl: „Tlazocamati.“ Ostatní mu pokynuli na rozloučenou. Slyšeli, jak Nírsis venku zpívá píseň přivolání a pak téměř neslyšné rytmické dusání vznešeného zvířete vzdalující se severním směrem.
„Takže si myslím, že optimální by bylo, kdybyste zvolili cestu bohů, jako já, a nebo cestu nezávislosti, jako tady moje drahá nadaná přítelkyně,“ uzavřela s nadšeným úsměvem Nírsis. Debata se protáhla dlouho do noci. V porostlé chatrči zářilo jen několik málo z mnoha krystalů, kterými byly ozdobené stěny. Gariadonovi se vůbec nelíbilo, co se dnešního odpoledne doslechl. Sice ještě nemluvili s nikým z města, ale už teď to vypadalo, že si vysloužili přinejmenším doživotní vyhnanství.
„Ale co náš výcvik?“ ptal se Luvain. „Otci to zlomí srdce, pokud se dozví, že jsem byl vyloučený ze společnosti…“
„Co to je za nařízení, že se nesmí pomáhat?!“ Gariadon bouchl rukou do stolu až z něj opadalo pár menších lístečků a Akron zase vyběhl ven, ačkoli se sotva vrátil z lovu. „Tohle přece není fér. Nikomu jsem nic neudělal, dokonce jsem se snažil tady pomáhat… A pokaždé mám za odměnu jen to, že přijdu o domov. A teď i Luvain? Proč? To není přece správné. Ani jsem nedokončil výcvik. Ceirwan říkal, že bych letos mohl dostat dlouhý luk, do dvou let jsem mohl hlídat na stromech. A kvůli tomuhle…“ odmlčel se. Vztek mu vehnal do tváří modravý purpur. Přerývaně oddychoval.
Nírsis se zvedla od stolu a s rukama vlajícíma do všech stran odtančila pro buclatý plátěný pytlíček. „Čichej. To pomáhá,“ podala ho Gariadonovi a posadila se zpátky vedle Morgany.
Čarodějka už drahnou chvíli nic neřekla, jen si hrála s tmavou loknou před okem a temně na ni zírala. „Dalo se to čekat,“ pronesla nepřítomně. Všichni se na ní nechápavě podívali, a to včetně Nírsis, která se většinu času jen usmívala.
„Dalo se to čekat,“ zopakovala čarodějka a dopila svůj pohárek. „Gari, je tu ještě něco, co jsem ti nikdy neřekla. Nemrač se, nepovažovala jsem to za nijak důležité. Obvykle takovéhle detaily nic neznamenají.“
„Tak už to řekni,“ vyrazil ze sebe netrpělivý Gariadon a prásknul o stolek pytlíkem s levandulí, který dvakrát nepomáhal.
„Gari, ve tvých žílách proudí krev antiků.“ Gariadon otevřel doširoka oči a ještě šíř pusu a přestal dýchat. „Je zředěná, někdo z Vagarových předků musel být skrytý Ardeňan. Přišla jsem na to, když jsem pracovala na tvém vývoji. Nikdy jsem o tom neřekla ani jemu. Nerad se bavil o svých pravých rodičích. Ale proč ti to říkám: většina Ardeňanů byla velkým přínosem pro zdejší společnost, jejich život však nebyl nijak obyčejný ani klidný. Současný kalendář například je také prací antiků. Většina bohů dvanáctky, hrdinů z písní, ale i významných vědců a filosofů, o kterých jsem ti v dětství vyprávěla, je příslušníky téhle prastaré rasy nebo jejími potomky. Samozřejmě ne úplně všichni… Hrdinové jsou i mezi lidmi, elfy, trpaslíky… Nikdo z nich ale své velikosti nedosáhl tím, že seděl doma na zadku.“
Luvain se díval na svého přítele velikýma očima. Byl to podobný výraz, jako té noci, kdy se dozvěděl, že jeho matka je dryáda. Byl to čirý obdiv s úžasem, smíchaný s jistou hrdostí a okořeněný špetkou závisti.
„Jenže… Já nemůžu,“ začal pomalu Gariadon, „já… nechci být velký člověk. Nechci nic dokazovat. Chtěl jsem si jen žít svůj život. V klidu. Pást ovce, nebo pomáhat tady. To už bylo víc, než jsem kdy snil. Místo, kde budu žít. Třeba časem i rodinu nebo…“ Gariadon uhnul Luvainovu pohledu, sevřel hlavu v dlaních a opřel se lokty o stolek. S pohledem na bosé nohy pokračoval: „Co budu dělat sám někde na cestách? Nic neumím. Námezdného pasáčka ovcí asi těžko někdo bude chtít, hraničáře mimo lesy taky nikdo nenajme, bez luku už vůbec ne. Hraním na rákosovou píšťalku se uživit nedá…“ Prsty si mnul vlasy a do očí se mu draly slzy zoufalství.
„Dá…“ utrousila tiše Nírsis.
Luvain mu jemně položil ruku na rameno. „Nebudeš sám. Já jsem přece lidi přivedl s tebou, čeká mě stejný osud. Jsem hrdý na to, že jsme to udělali. A že budu sdílet vyhnanství zrovna s tebou.“ Elf se marně snažil zachytit chlapcův pohled. Gariadon ale zarytě hleděl do stolu, aby skryl slzy. „A mimochodem si myslím, že ty luky, co jsme dneska měli vypůjčené na úkol, bychom si mohli i ponechat,“ pokrčil rameny. Snažil se působit uvolněně, ale koutky úsměvu mu cukala nervozita.
„Chlapci,“ rozzářila se pohnutá Nírsis a rozhodila rukama, až přerazila Morganě nos. „Je, promiň, drahá. Já ti to spravím…“ Čarodějka rozhodným gestem odmítla a s jemným křupnutím si vrátila drobný nosík do původní polohy. Měřila si léčitelku přes divoké kadeře. Gariadon vyprskl slanou nudli a měl co dělat, aby se nesmál nahlas. Nírsis jen pokrčila rameny, hodila po něm čistý kapesník a znovu, tentokrát opatrněji, rozepjala ruce. „Chlapci, mám z vás radost. Tohle je ta skutečná síla přátelství!“ Elfka se natřásala nadšením, až jí to zvedlo ze židle. „Jako Darion a Viran, jako Azdragor a Etherus, no to tak docela ne, ale zkrátka dva dobří přátelé, kteří společně bojují s osudem!“ plula po místnosti a točila se jako voda na jezu. „Napíšu o tom epos…“ rozvlnila se pro papír.
Přerušilo ji zasténání ze zadní části chatrče. Nírsis odhrnula závěs a odkryla skromné lůžko, na němž ležela pihovatá dívka s nakrátko a slušivě ostříhanými vlasy. Byla čistá, oblečená v jemné, světle modré košili, která jí sahala až po kotníky. Akron zaštěkal. Zachráněná dívka se probudila a zprudka se nadechla. „Nechte mě, pusťte mě!“ vykřikla čistou lidskou řečí. Nírsis se okamžitě rozevlála pro pytlíček a vrátila se s ním zpět k lůžku. Morgana a chlapci ji tentokrát následovali.
„Klid, drahá, neboj se. Jsi v bezpečí,“ promluvila čistou lidskou řečí Nírsis a podala dívce levanduli. „Čichej, to pomáhá… Tihle dva hoši tě zachránili, a sami si tím poněkud, trošku… Tak nějak úplně… zničili život,“ usmála se srdečně šedovlasá elfka. „Tady, napij se, pomůže to. Jak se jmenuješ, drahoušku?“
„Jsem Dattepi, dcera skirla Hoga z Jotunu a Amalin z Lidu plání. Kde to jsem?“
„V Eliado…“ nedořekla Nírsis.
„Dattepi,“ zíral na dívku nevěřícně Gariadon a poprvé po velmi dlouhé době promluvil obecnou řečí: „jak ses dostala do zajetí těch fanatiků? A vůbec, proč nejsi doma?!“
„Gariadone?“ dívka přimhouřila oči a pozorně si ho prohlížela. „Ty žiješ?“
Akron olízl ruku Luvainovi, jenž zvolna couval zpět k proutěné sesličce. Nikdo další si nevšiml, jak jeho hluboké zelenkavé oči zaplavily hořké slzy.
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.