Kapitola 12. Stín
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
„Tak já to rozseknu,“ začala dívka, „co je?“
První noc nadešla rychleji, než očekávali. Navzdory tomu, že celý den kráčeli v tichosti. Prohodili jen pár strohých poznámek stran směru cesty. Akron naproti tomu prožíval celý den jako ohromný zážitek. Běhal, hupkal, lovil myši v trávě a všelijak se zasazoval o vzácné úsměvy na zachmuřených tvářích. Uprchlíci promluvili až večer, když u malého lesnatého remízku rozdělali oheň.
„Pardon?“ nechápal Gariadon.
„Tak hlasité ticho jsem už dlouho nezažila. Co se děje? Řekla jsem něco?“
„Ne,“ odtušil Gariadon a podíval se na elfa. Věděl, že jim nerozumí, ale zdálo se, že jim ani rozumět nechce. Hleděl si malého táboráčku, zahloubán do svých myšlenek.
„Tak co se děje? Byli jste spolu a já vám do toho vlezla?“ ušklíbla se.
„To ne!“ vykřikl Gariadon trochu hlasitěji, než zamýšlel. Dokonce i Luvain se tázavě podíval, co se děje. „Maddau,“ omluvil se seveřan.
„Hm,“ mrkla Dattepi, „tak mi tedy pověz, proč se spolu nebavíte? A potažmo ani se mnou? Jako děti jsme si měli vždycky co říct…“
„Jenže už nejsme děti. Kvůli mně přišel Luvain o domov, no vlastně i kvůli tobě… Ale nech to být, to bys nepochopila,“ zakousl se do placky. Byla zvláštně uspokojující, třebaže chutnala jako suché listí.
„Zkus mě, pasáčku,“ nasadila dívka povýšenecký tón. „Nezapomeň, že já vyrostla v pevnosti. Možná to nevypadá, ale víš, že mám vzdělání i vychování. Ty jsi naproti tomu vyrůstal s ovcemi na pastvách zelených. Tak zkus, co chápu a co ne.“
„Já se o tom nechci bavit, Dattepi. Taky jsem přišel o domov. Všechno kvůli tomu, že jsme tě vzali do lesa. Lidi do lesa nesmí…“
„To je mi záhada. A ty jsi přece taky člověk. A Morgana taky.“
„Morgana má nějaké výsady mezi elfy, asi že je čarodějka… A já… Moje matka s elfy pracuje.“
„Cože? Ty jsi našel svoji matku?“ zapomněla na vážný výraz Dattepi. „ To je skvělá zpráva! Počkej, a ona to není Morgana? Není to Morgana! Jasně, že ne, je to někdo jiný! Kdo?“
„Fáma. Je to… Lesní víla.“
„Počkej! Cože? Tvoje matka je dryáda?!“ výskla dívka. Elf se velmi důrazně zajímal o praskající klestí.
„Mhm,“ podrbal se Gariadon rozpačitě ve vlasech.
„Jak to, že nejsi ze dřeva? Nebo jsi? A jen to nevypadá?“ šťouchla mu zkusmo do ramene.
„Nejsem,“ ošil se chlapec, „Morgana mě nějak začarovala, abych byl víc po otci.“
Luvain neslyšně vyskočil do střehu. Naznačil jim, aby mlčeli.
„Pah?“ zašeptal Gariadon. I on neslyšně přešel do střehu.
„Hymwthiwr,“ sykl elf a vytasil tesák.
Dattepi se jemně dotkla Gariadonova ramene s otázkou v očích. Vůbec si nevšiml, kdy se zvedla ona. „Nejsme sami,“ vysvětlil téměř bezhlasně seveřan. Rozhlédl se po Akronovi. Nejspíš byl ještě na svém večerním lovu v lesíku. Trojice se pomalými kroky neslyšně rozmístila kolem ohně zády k sobě. Všichni zírali do tmavomodrého světa kolem sebe a snažili se zachytit jakýkoli vjem. Nic neviděli. Slyšeli jen praskání ohně. Cítili pouze vlahý vánek letního večera.
„Ale vážně,“ posadil se po chvíli zoufalý Luvain. „Jsem si jistý, že jsem něco zaslechl. A přísahal bych na samotnou Matku, že jsem i něco zahlédl. Ale možná jsem jen unavený.“
„Co říkal?“
„Falešný poplach,“ pokrčil rameny Gariadon. Sám se ale nedokázal zbavit nepříjemného pocitu, že je něco opravdu poblíž. Něco cizího. Tichá, klidná síla s neznámým úmyslem. A to, jak si právě uvědomil, necítil poprvé. Byl by přísahal, že směrem k nedalekému křovisku krátce zahlédl mohutnou zahalenou postavu. Znovu vyskočil. Krev v žilách mu zamrzla hned vzápětí. Napjaté ticho noci prořízl ostrý soví vřískot. Přikrčil se v očekávání zběsilého útoku… Nic. Vřesk jakoby způsobil větší ticho než předtím. Po výkřiku splašeného ptáka se ale vytratil pocit cizí přítomnosti. Cokoli je sledovalo, bylo pryč.
„Kde je Dattepi?“ zeptal se Gariadon, když ho Luvain opatrně probudil z neklidného spánku.
„Šla lovit s Akronem.“
„Cože? A proč tu nechala oblečení?“
„Já nevím, moc jsem jí nerozuměl. Chtěla, abych se nedíval, a pak jsem slyšel, jak s Akronem běží do lesa… Když jsem se otočil, oblečky tu už ležely. Takže asi ráda loví nahá. Netvař se tak.“
„Jak?“ ohradil se seveřan.
„Takhle,“ pitvořil elf přihlouplý úsměv, který si Gariadon velmi neochotně musel připustit.
„Nech toho. Nepůjdeme za nimi?“
„Pochopil jsem, že to přesně nechtěla. A jsem rád. Musím si s tebou promluvit.“
„To jsem rád, Luvaine. To mlčení mě zabíjí…“
„Kdybys jen věděl, příteli. Kdybys jen věděl,“ pohlédl proti vycházejícímu slunci elf.
Gariadon pozoroval přítele a nabyl dojmu, že zahlédl neobvyklý lesk v Luvainových očích. Jeho domněnka se potvrdila, když si je elf bezděčně promnul rukou. „Co se děje?“
„Vážně se na to musíš ptát?“ pousmál se hořce elf.
„Asi ne… Chápu to. Přišel jsi o domov, postavení, asi i rodinu. Ale tak to ber z té lepší stránky – teď jsme na tom oba stejně…“
„To nejsme Gariadone. To nejsme. Omlouvám se, že teď budu hrubý… Ale já v tom lese strávil víc času, než tvůj otec na tomhle světě. Možná ti přijdu mladý, a v našich měřítkách jsem skutečně sotva dospělý, ale ten les je mojí součástí. Chtěl jsem stát při tobě a pomoct té dívce. Kéž by mi byla sama Matka nafackovala…“
„Proč říkáš takové věci? Ty nejsi rád, že jsme Dattepi pomohli?“
„Nebyl to náš rozkaz. Měli jsme zabránit vstupu fanatiků do lesa. Nic víc! Mohla jí pomoct Morgana, nebo rytíři, nebo co já vím, třeba tvoje matka. Neporušili bychom tím pravidla. Pro mě to byla finální zkouška. Pak už bych byl plnohodnotný hraničář a mohl bych si dělat, co chci. Třeba se jet zpátky domů na jih a vrátit se… Ale to je jedno. Všechno jsem to nechal být, všechno. Bez váhání. Kvůli tobě.“
„Cože? Jak to myslíš?“
„A ani to by mi nevadilo. Všechno bych hodil za hlavu, jen…“ zlomil se mu hlas.
„Jen co? Co jsem udělal?! Luvaine, jestli jsem porušil nějaké pravidlo, jestli jsem něco pokazil, prosím, řekni mi to. Mě to trápí. Už od Beltainu. Jsi zamlklý, odtažitý… Já…“
Elf objal svoje kolena a schoulil do nich hlavu. Gariadon přihlížel. Netušil, co by měl dělat. Zvedl se, došel k příteli a sedl si vedle něj, hledě do ostrých paprsků Solionovy slávy. Měl dojem, že slova nejsou to, co Luvain potřebuje. Jemně ho chytil kolem ramen. Světlovlasý elf se k němu přitiskl. Plakal. Gariadon ho opatrně pohladil po vlasech, načež se elf odtáhl. Zvedl se, nadechl, vydechl. Upřel na zmateného seveřana své zelenkavé oči, teď poněkud zarudlé, a napřáhl ruku. „Přátelé?“ To slovo ho zvláštním způsobem zasáhlo víc, než kdyby dostal ránu pěstí. Teprve teď pochopil, co se děje a snad by mu bylo pomohlo, kdyby to slyšel nahlas. Možná, pomyslel si, je to takhle lepší… Vstal, zakryl levé oko a pak Luvaina beze slova objal. Elf si roztřeseně povzdechl a objetí opětoval.
Vykročili hned po návratu psa a dívky. Oba vrátivší se měli dolní půlky svých hlav lesklé od krve. Chlapcům se zase leskly oči. Nikdo se nevyptával. Před nimi ležela neznámá cesta, ale vykročili na ni s odhodláním v očích, úsměvem na tvářích a vrtěním oháňky…
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.