Kapitola 13. Dálava
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Měkký mech chladil plosky jeho bosých nohou. Mezi prsty se sákla vlhkost a příjemně lechtala. Každý krok působil jako pohlazení té nejmilejší bytosti. Jako domov, jako dětství. Hustý a nepoznaný les ho pozoroval. Cítil to na zátylku, cítil to v mysli, cítil to v kostech. V žilách mu tepala krev jako míza ve stromech. Byl jen pohyblivým stromem? Nebo byly stromy něčím jako nehybným jím? Myšlenky rozehnala sladká hudba. Tajemná píšťalka rozechvívala vzduch a samotné částečky jeho bytí. Cítil teplo i mrazení. Lásku i bázeň. Zvuk ho vábil, lákal. Neovládal ho, nenutil. Přesto se bezmyšlenkovitě vydal k jeho zdroji. Jak se blížil, uvědomoval si, že to není jen zvuk. Je to i pocit. Síla. V srdci lesa. Důvěrně známá a přesto zcela cizí. Cítil to na zátylku, cítil to v mysli, cítil to v kostech. Přiblížil se k palouku obrostlému hustými křovisky. Sám by ho v lese nikdy nenašel. Zvuk vycházel zpoza houštin. Věděl, že dál nemůže. Nechápal proč. Přistoupil k neprostupné hradbě větvoví a vztáhl k ní ruku. Hloží se zachvělo. Snad větrem. Měl pocit, že i keř se k němu vztahuje. Někde hluboko. Cítil to na zátylku, cítil to v mysli, cítil to v kostech. Pak jeho myslí probleskly zlaté oči. Keř se pohnul. Jeho ruku uchopil hbitý šlahoun porostlý trním. Zlaté oči se usmály. On ucukl. Keř povolil. On procitl.
Gariadon se protáhl, až mu křuplo v zádech, promnul si obličej, prodrbal vlasy a oklepal se jako pes. Ráno bylo chladnější než večer, a rozhodně mu nepřipadalo moudřejší než rána předchozí. Vlněný plášť možná dokonale kryl ve stínu lesa, ale o tepelném pohodlí se mluvit nedalo. Ve dne horko, v noci zima. nehřál úplně dokonale. Z večerního ohně zbyla jen další hromádka šedavého popela. Solionův vůz se už vyhoupl nad východní pláně a řezal svými paprsky do očí. Opřel se o ruku a bezděky sykl. Na dlani a hřbetu se červenalo několik vpichů a škrábanců, jakoby ruku protáhl trním…
„Kde je Luvain, zase na hlídce?“ Jak promluvil, flekatý chlupáč opustil Dattepiinu náruč a vrhl se mu omýt obličej po způsobu psím. „Dobře, dobře, volno, utíkej na lov! No tak, dej pokoj. Akrone, lov!“ Pes poskočil, radostně se obtočil kolem své osy a vystřelil jak šíp do nedalekého stromoví.
„Luvain,“ pronesla Dattepi podivně dlouze a pomalu, „tu není. Tipovala bych, že ho najdeš za támhletím křovím, ale nechodila bych tam. Znělo to ošklivě…“
„Stalo se něco?“ vyskočil seveřan na nohy.
„Nic vážného. Ale ten králík, co jsme měli včera k večeři, jak bych to tak řekla, běhá ještě teď.“
„Cože? Jo tak… Ty jsi hrozná,“ zasmál se Gariadon.
„Ale no tak, nedělej se, pasáčku, slyšela jsem tě používat mnohem méně vybranou mluvu,“ zamrkala na něj svými rezavými řasami.
„Bude v pořádku?“ vyklonil se, jakoby chtěl nahlédnout za dvanáct kroků vzdálené křoví.
„Je to průjem, co myslíš?“
„Myslím, že nikdy nejedl maso. Elfové jsou převážně kytkožrouti.“
„Aha, a pak kdo má nevybranou mluvu, že?“
„Jak bys tomu řekla jinak? Nejedí nic ze zvířat.“
„Dobrá otázka…“
„Bore da!“ přerušil je Luvain. Vracel se k táboráku podivně rozložitou chůzí a jeho obličej barevně ladil s listovím na keři.
„Co to říkal?“ zeptala se dívka.
„Dobré ráno. Už jsme na cestě tři dny, tohle jsi pochytit mohla…“ Vstal, podal Luvainovi pravici a zakryl levé oko v hraničářském pozdravu. „Bore da,“ usmál se. „Rydych chi’n edrych yn eithaf sâl…“
„Byddaf yn iawn,“ usmál se Luvain a posadil se vedle Gariadona. Vzal do ruky vak s proviantem a začal v něm přehrabovat. Po chvilce vytáhl poslední tři oschlé obilné placky a podal je přátelům. „Dyma’r rhai olaf sydd gennym ni…“
„Tohle mě štve. Nemůže mluvit obecnou?“ zakřenila se na placku Dattepi.
„Nemůže, protože to neumí. Ten tvůj strejda taky přece mluvil jen tím vaším nahupatla jazykem…“
„Nahuatl. A je to jazyk mojí matky, tak trochu úcty, prosím. Taky ti neurážím jazyk tvojí matky.“
„Tak to ani nemůžeš, moje matka jazyk nemá! Mluví myšlenkou. A buď na Luvaina trochu trpělivá, přišel o domov a o všechno, co znal, má to teď těžké…“
„Aha. Má to těžké,“ mávla dívka plackou. „Mně málem umučili uctívači démonů, strávila jsem pět desenů v kobce, kde jsem olizovala stěny, abych nechcípla žízní. Uřezali mi vlasy! Víš, co to je za potupu v naší kultuře?!“
„Jaká tvoje kultura?“ podivil se Gariadon a podrbal se na zátylku. „Vždyť jsi vyrostla v Jotunu…“
Dívka se zarazila, zprudka se nadechla a do tváře jí vběhly všechny červánky, které před chvílí zmizely z oblohy. „Tak teď jsi mě nasral,“ zvedla se, hodila placku do popela a odešla.
„Nechoď za ní, to nepomůže,“ chytil ho za rukáv Luvain. „Jsi hodný, že jsi mě hájil. Ale trochu jsi to přehnal.“
„Cože? Vždyť jsem se jen na něco zeptal…“ zůstal stát jako opařený sleduje odcházející zrzečku v lehce průhledné modré košili. „Co jsem řekl? Počkej! Ty jsi rozuměl?
„Sem tam něco,“ pokrčil rameny elf. Vytáhl s popela placku, očistil ji a sám se do ní zakousl. Nepopelavou zabalil a schoval do vaku. „Je to celkem jednoduchý jazyk. Za desen, dva se s vámi budu normálně bavit. Ještě se učím základy. Ale pochopil jsem dost na to, abych věděl, že chtěla jen projevit soucit.“
„Co? Ale…“
„Neblekotej, já vím, že na to nejsi. Ale ona asi ne. A mezi námi, měla to o dost těžší. Jestli jsem to správně pochopil, ten chlap, co ho před námi obětoval, byl její bratr nebo tak něco.“
„Vážně? To jsem netušil… Jak to víš?“
Luvain jen pokrčil rameny, ale neodpověděl. Dívka se vrátila se zarudlýma očima a oba hochy si měřila pohledem. Zhluboka vzdechla a pískla, až Gariadona zabrnělo v uších. Z lesa během tří mrknutí očí přiletěl Akron se zakrvácenou mordou a sednul před ní. Poslušněji, než kdy před Gariadona. Elfova ruka a jemné zavrtění hlavou mu zabránily se vyptávat.
„Pojď, aspoň ty mi rozumíš,“ vytrhla Luvainovi z ruky zbytek popelavé placky aniž by se na něj podívala. Pak se do ní ostentativně zakousla a vykročila proti slunci. Akron poslušně vedle ní.
Slunce viselo přímo nad nimi, když v dálce mezi kopci konečně vykoukla Dálava. Všem třem přátelům už ukrutně kručelo v břichách, ale nikdo z nich o tom ani nepípl. Vlastně opět nepromluvili od chvíle, kdy se Dattepi vrátila k tábořišti.
Dálava, navzdory svému postavení nejzápadnější državy Království, neměla žádné opevnění, zkrátka mezi kopečky najednou stály domy obehnané sady a políčky. Byla to větší vesnice, ale měla svou radnici a léčitelku, a tak ji obyvatelé rádi říkali městečko. Z blízkého lesa přitékala řeka jménem Vodná. Morgana v jedné ze svých rozprav o Království pronesla tradičně pohrdlivý komentář o nedostatku fantasie při vymýšlení názvů. Jako se každé druhé pole jmenovalo Rolné, Polné, Ornice a podobně… Většinu obyvatelstva pochopitelně tvořili rolníci a malí hospodáři, jak by řekla Morgana, nižší plebs. Vyšší plebs byl termín vymezený pro šlechtu. Uprchlíci z Eliadoru minuli už několik statků, kovárnu, truhlárnu, kapli zasvěcenou bohyni Neolii, dům léčitelky s hokynářstvím a rychtu – jediný patrový domek bez hospodářského dvora, zato s pěkným jablečným sadem. Dál za vsí po proudu řeky ležel mlýn a na půl cesty mezi mlýnem a vsí se mezi vzrostlými lípami krčil Hostinec Na Hranici, jejich cíl. Gariadon považoval Morganin přezíravý názor ohledně královských za přehnaný. Do chvíle, než do vesnice vešli. Cestou k hostinci obdrželi obrovské množství podezřívavých či kyselých výrazů. Většina patřila tupým, téměř stejně vypadajícím obličejům vesměs hnědovlasých osadníků s prázdnýma očima a jasným názorem na celý svět mimo ves. Rozhodně nepomohlo, že přišli zrovna po poledni. Většina rolníků byla doma na oběd. Celá vesnice se na ně dmula prázdným mlčením. Dávali tím jasně, ale tedy jasně najevo, že tady byl do dneška pořádek, ale tedy pořádek. Přehlídka lidské malosti vyvrcholila na dvorku před hostincem. Z hospody se vypotáceli dva alkoholem posílení obránci správného místnictví. Nebylo jim moc přes dvacet, ale v jejich tupých obličejích zel jasný nevýraz toho, že moc dobře, ale tedy moc dobře vědí, jak se věci mají a jak by se mít měly. Stáli pod rozložitou lípou na udusaném prostranství, zřejmě určeném pro koně a vozy cestujících.
„Se podivej, Vincku, co to sem chodí za maškary,“ prohlásil všímavě umouněný hnědovlasý muž.
„CO TU DĚÁTE?!“ zařval zbytečně nahlas ovíněný brunet. „STE SE PŘIŠLI NAPÍT DO NAŠÍ NAHOTINKY, CO?!“
„Nahotinky?“ podivil se Gariadon.
„Tyvole, Vincku“ pronesl duchaplně první místní, „voni asi neuměj ani psát ne?“
„Tyvole i já přečtu tři písmenka ne?“ dosadil si druhý, jmenovaný Vincek. Když tři příchozí a na provazu uvázaný naježený pes jen mlčeli, dodal: „Tyvole přece há, nahá, ne? Co čumíte, vy volové? Hostinec Na Hranici? Há na Há… Nahotinka!“
„Ser na to Vincku, sou blbý!“ rozesmál oba vesničany hnědovlasý poté, co tři pocestní zůstali nehnutě stát a zírat.
„Jdeme za paní Karolínou Me…“ nedořekl Gariadon.
„Ale, ale, ale…“ nadechl se brunet jménem Vincek, „sem to povidal, že ta buržovázní čubka z města přinese akorát problémy.“
„Přesně. Dneska votrhaný barbaři a špinavej ušák a zejtra sem přitáhne vlkodlaky nebo… Něco.“
„Máš ret, Franto, máš ret,“ prozradil brunet svému kamarádovi. „Tady ste v Království, jasný?! Tady nemáte co dělat. Tady žádný barbarský přistěhovalce nechceme! Je tu pořádek a klid, kterej dodržuje náš dobrej pan král a všech dvanáct poctivejch vohů!“
„Bohů, vole.“
„Sem řek, ne?!“
Gariadon se snažil zachovat chladnou hlavu a rozhodně nezmínit, že bohů je vlastně třináct. Akron se hrozivě nahrbil a vycenil zuby. Gariadon zhodnotil situaci: Luky měli zabalené v plášti, který nesl v podpaží. Nestihli by je ani rozbalit. Hostinec byl znepřístupněn místňáky, po levé ruce řeka, po pravé dvorek s lípou. Dattepi strnule nakročená ve střehu, Luvain držel za lano kolem krku vrčícího psa. „Přátelé,“ začal pomalu seveřan, odložil hůl a ukázal pohůnkům dlaně, „nepřišli jsme sem dělat problémy. Jsme na útěku, chápejte, a jen hledáme střechu nad hlavou na jednu dvě noci, než-“
„Jó tak vono se nám to tu chce eště pelešit! Vincku, myslíš že tu holku przněj voba nebo že prcaj mezi sebou?“ Luvainovi se zavlnily čelisti. Do tváří se mu vehnal ruměnec.
„Tyvole Franto, koukni na ušatýho. Má červenější tvářičku než moje mladá, dyž jí šáhnu na kozy, ten to chce třikrát za den!“
Vincek s Frantou se hrdelně rozchechtali, pobaveni vtipem století.
Dattepi se neudržela a zakřičela: „Tak dost! Když se vy hovada neumíte chovat, tak aspoň nedělejte ostudu svojí vesnici. Přišli jsme za paní Karolínou, takže teď uhněte a nechte nás projít.“
„Ale ale ale,“ zamlaskal zase Vincek, „tak von ten kluk má přecejen prcinu. Kam si dala vlasy, čubičko? Chtěla bys to, viď? Tady Franta ho má jako kládu. Můžeš s nim zajít do stáje, von ti to vysvětlí, jak se maj holky chovat k chlapům… Ušatej může jít taky. Hehe.“
Hovada se rozestoupila a blížila se k trojici ze dvou stran. Pomalým houpavým krokem opilých. Mlaskali a olizovali si rty. Akron začal štěkat a spustil tím řetězovou reakci štěkotu po celé vesnici. Gariadon se neudržel a udělal dva kroky dopředu. Pustil smotaný plášť na zem a rozkročil se do bojového postoje.
„Vono se to chce nechat zmlátit, Vincku. Podivej se na to.“
„Tak ho zmalujem, ne?“ mrknul na parťáka Franta.
„Tak jo,“ uchechtl se Vincek a skočil kolem Akrona rovnou k němu.
Vesničtí balíci se vrhli na Gariadona. Jeden šel po rukách, druhý po nohách. Gariadon si vybavil výcvik a jedním skokem se oběma vyhnul. Tím je evidentně naštval, což se projevilo zahučením a zafuněním. Vrhli se na něj znovu, tentokrát pěstmi. Frantu odrazil a chytil mu ruku do páky. Vincek mu ale uštědřil ránu pěstí do břicha. Gariadon pustil Frantu a snažil se Vincka dostat na zem. To už ho ale Franta zezadu popadl za krk. Gariadon ho přes rameno hodil na zem, až vesničan zasténal. Vincek celý brunátný udělal půlkrok dozadu a vší silou kopl Gariadona do rozkroku. Gariadon se schoulil bolestí.
Dattepi sledovala scénu jako přimražená, zatímco Luvain se snažil udržet rozzuřeného Akrona, aby netekla zbytečná krev. Znal přítele dobře a věděl, že ještě má sílu bojovat, ač nebyl cvičený na nerovný a nečestný boj. Ve výcvikovém táboře se bojovníci respektovali, na udusané hlíně hostinského dvorku ale vznešená lesní pravidla neplatila…
Vincek obešel klečícího Gariadona a sevřel mu ruce za zády. Franta popadl dech, zvednul se a napřáhl se k ráně pěstí. „Nechte ho!“ zakřičela hrdelně Dattepi, až to znělo jako nějaké zvíře, ale obhájci správnosti se na sebe jen podívali, uchechtli se a Franta vrazil Gariadonovi pěstí do břicha. Kdyby byl Gariadon něco jedl, teď by to byl zvrátil. Bolest mu zatemnila smysly.
Dattepi začala rozbalovat plášť s luky.
„Tak co, kavaníre? Kdo ti tu tvou čubičku vochrání teď? He?“
Další rána. Vincek mu kroutil ruce v nepříjemné pozici. Gariadon snesl ještě jeden úder Frantovou pěstí a zatmělo se mu před očima. Kdesi v dáli se na pozadí zvířecího vrčení a štěkotu ozvalo zpomalené napínání tětivy. Najednou si vzpomněl na noc, kdy zemřel jeho otec. Na tu bezmoc, když Vagarovo bezvládné tělo proletělo stěnou stodoly. Na zoufalství, když hleděl prázdnýma očima na kadávery oveček. Pak si vzpomněl na matku, na její úsměv. Dubovou ratolest. Nikdy nezapomeň, kdo jsi a odkud jsi. Matčina slova se mu rozezněla v hlavě jako božský zvon. Kdo jsi a odkud jsi… Ucítil zemi pod koleny. Kořínky hluboko v zemi. Listy ve větvích stromů. Cítil je v sobě, sebe v nich. Byl malý a přitom součástí něčeho velikého. Velký celek a přitom jeho maličká část.
„Jsem syn Vagara,“ zasípal a kolem jeho hlavy prosvištěl šíp s bílou letkou a cvakl o zeď za ním,
„Vagara ab Silden,“ popadl dech. Buch!
„… a Fámy,“ bác, „ochránkyně…“ Buch!
„Víš ty co?!“ syknul Frantovi otráveně do obličeje.
„Co, ty cucáku, chceš hubana?“
Duk!
Franta obrátil oči k obloze a složil se k zemi. Gariadon cítil, jak povoluje stisk, kterým mu Vincek drží ruce. Pak se skrčil.
Duk! A větev rozložité lípy s mohutným zapraštěním bacila po hlavě i Vincka. Vzápětí se lípa narovnala do své původní pozice a tvářila se, že se ani nehnula. Gariadon se otupěle usmál. A padnul obličejem do hlíny. Probral ho Akronův vlhký jazyk na tváři. Gariadon se posadil a zajel prsty do známé srsti. Viděl, jak se Vincek s Frantou pokoušejí přeskočit jeden druhého, aby utekli co nejdřív zpátky do vsi. Usmál se. Pak se zarazil. Jeho souputníci se nad ním skláněli s překvapeným výrazem. Luvain pomalu uvolňoval tětivu se založeným šípem, Dattepi stále v pokleku držela ruku na Akronově hřbetě.
Pak oba, plynule a čistou lidskou řečí najednou řekli: „Co… to… bylo?!“
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.