Kapitola 18. Angelika
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Kráčel lesem. Nikdy předtím ho neviděl ani v něm nebyl. Nebo byl? Jednou? Snad. Necítil obuv, ba ani ošacení. Zato les vnímal velmi silně, cítil ho. Byl jeho nedílnou součástí, rozšířením jeho vlastního těla. Zažíval příjemný pocit ne nepodobný pocitu, kdy se v sychravém počasí zachumlával do ovčích houní a četl knížky, které mu vozila teta. Pocit klidu a odpočinku. Pocit bezpečí a domova. V zelenavé záři listí ho někdo sledoval. Neviděl nikoho, ale nějakým způsobem naprosto jistě věděl, že je někdo ukrytý v houští a že ho sleduje. Někdo milý a mocný, koho měl les rád. Ohlédl se tím směrem. Mezi rostlinstvem zahlédl dvě nádherné zlatavé oči. Byly smutné a moudré, staré a nesmrtelné. Vyzařovaly teplo. Byly to oči lesa a přesto patřily… člověku? Nebo to snad nebyl člověk? V hlavě se mu rozezněl melodický mužský hlas: Byl jsi znovu spojen se silami přírody. Musíš je využít. Potlač jed. Použij svou sílu… Stále z lesního muže viděl jen jeho oči. Hlas mu však dál rezonoval myslí. Tvoje matka má o tebe velký strach, Gariadone. Musíš se probudit! Zlaté oči lesního muže mrkly a les zmizel.
Vše kolem něj náhle zhaslo.
Probudil se na chladné kamenné podlaze v temné vlhké místnosti. Poblíž kapala voda a podle zvonivého dozvuku musela být místnost rozlehlá. Neviděl si na špičku nosu. Vzduchem se linul zápach ryb a plísně. V ústech ucítil hořkost a něco chlupatého. Chtěl to vyplivnout, ale uslyšel kroky. Zavřel rychle oči a předstíral, že spí. Tu chlupatou věc, kterou měl v puse, ucítil i na zemi pod sebou. Vyrůstala v malých chundelatých chomáčcích ze spár mezi tvrdými kvádry. Snažil se uvolnit jazyk a klidně dýchat, aby potlačil nutkání zvracet. Kroky se přiblížily až k němu. Zavřenýma očima neviděl, co se děje, ale poznal, že příchozí nesli slabé světlo. Podle nepravidelných kroků byli dva nebo tři.
„Tu holku,“ zachraptěl jeden s nich.
„Kterou?“ zakvílel druhý.
„Zrzku. Bloncka škrábala, dostala věčí dávku…“
„Pomož mi s ní.“
„Hovno vydržíš. Takle tě mistr nikdy nenechá nosit kalnou vodu.“
„Dyť je to strašně schodů. Vem jí za nohy.“
„Přestaňte se handrkovat a pojďte,“ ozval se syčivý hlas odněkud zdáli, „mistr je netrpělivý.“
Po pár heknutích a šustěních se začaly kroky pomalejším tempem vzdalovat. Gariadon se neodvážil otevřít oči, dokud se místností nerozlehlo dunivé klapnutí vzdálených dveří a nenastalo úplné ticho. Opatrně se posadil a nadechl se. Pach hub a rybiny mu naplnil nos. Motala se mu hlava. Znechuceně si odplivl a konečně se zbavil hořkého mechu. Na patře cítil jeho hořkou trpkost. Na jazyku necítil nic. Zaujalo ho, že vyplivnutý mech slabě svítil. Chomáč pod jeho rukou byl ale stále temný. Zkusil na něj plivnout. I tenhle chomáček se slabě rozsvítil. Chvilku fascinovaně rozpatlával slinu po mechu a sledoval, jak se postupně rozsvěcí. Bylo to fascinující. Vtom se za jeho zády ozvalo zakuckání. Otočil se, ale nic neviděl. „Je tam někdo?“ zašeptal. Odpovědí mu bylo zakašlání a odplivnutí. A zvuk, který znal ze chvil, kdy hodně pil a potřeboval se přebytečného alkoholu zbavit. „Co se děje? Jste v pořádku?“
Dveře v dálce klaply a Gariadon spěšně shrábl svítící mech a lehl si na něj. Snažil se napodobit pozici, ve které ležel předtím a pevně zavřel oči. Tyhle kroky byly jiné. Nebyly šouravé a nejisté. Byly pomalé, odměřené, cílevědomé. Klapaly. Boty musely být nové nebo nově podražené. Příchozí nenesl žádné světlo. Gariadon instinktivně pomyslel na dubovou ratolest a na to, že rozhodně spí. Ve stejnou chvíli ucítil povědomé zašimrání na zátylku a tlak mezi ušima. Soustředil se na větvičku z dubu. Tlak zesílil. Gariadon se za každou cenu snažil neomdlít. Připadal si omámený, jakoby opilý.
Myslel na větvičku.
Závrať.
Každý lístek, každý souček.
Měl dojem, že se mu rozskočí hlava.
Laločnaté lístečky, hnědá kůra.
Jen jeden úder srdce a vzdá se.
Světlý souček, zelený pupen, zlaté oči!
Tlak ustal. Ozvalo se naštvané odfrknutí a kroky se nasupeně vzdálily.
Pachuť podivného mechu mu stále lpěla na patře a způsobovala, že mu jazyk drhnul o zuby. Na mechu bylo něco zvláštního. Chvilku přemítal, co ho na chlupatém chuchvalci tak zaujalo. Kromě té chuti a toho, že při styku s jeho slinami jemně fosforeskoval. Odpověď se vynořila sama od sebe. Je to rostlina! Od chvíle, kdy vstoupili do Hostince Na Hranici, nebyl pořádně ve styku s žádnou rostlinou. Nikdy v životě si tohle pouto neuvědomoval. Nikdy v životě nebyl takhle dlouho odříznutý od přírody. V Mirdinově mramorovém paláci nebyly rostliny žádné a mezi kamennou dlažbou na hlavní ulici se udržely jen ty nejhouževnatější trsíky trávy pýřavky. Ve vedlejších ulicích se na udusané hlíně vegetaci rovněž nedařilo a těch pár stromů, které v městě zahlédl, bylo v dost zuboženém stavu. V mysli mu vyvstala slova, která mu ve snu řekl lesní muž: Byl jsi znovu spojen se silami přírody… Co tím mohl myslet? Jak znovu spojen? Kdy byl spojen předtím? Nebo spíš, kdy byl odpojen? Otázky mu létaly hlavou jedna přes druhou.
Ze zamyšlení ho vytrhl šok. Jeho paži chytilo něco mokrého a studeného. Gariadon sebou cukl a vytrhl se ze sevření. Uslyšel tupé žuchnutí a slabé zasténání. Zmocňovala se ho úzkost. Ve tmě neviděl, co se děje ani kde je a kam případně může utéct. Za zády cítil tvrdou zeď. Kdyby tu tak bylo světlo, pomyslel si. Načež se stalo něco nádherného a děsivého zároveň. Mech, jehož se dotýkal, začal jemně zářit. Jako vlny na vodě se záření začalo šířit od jeho ruky dál. V pomalých, pravidelných impulsech se rozsvěcel a zhasínal celý výklenek, ve kterém se nacházel. Mohl teď i vidět, že tu není sám. Vedle Gariadona ležela na zemi ještě světlovlasá dívka přibližně jeho věku. V nazelenalém světle vypadala nezdravě. Možná že by nevypadala o nic lépe ve světle normálním. Na hlavě měla něco, co jistě kdysi bylo účesem. Podle oblečení to byla nějaká významná měšťanka, možná šlechtična. Pomuchlané vyšívané šaty světlé barvy s nabíranými rukávy by Luvain i Morgana zasvěceně označili za výstřelek poslední módy. Ráno ho disputace o módě nesmírně obtěžovaly, teď by si je ještě i rád poslechl. Rozhodně raději než být tady…
„Po-moc,“ zasténala dívka s tváří v mechu.
Gariadon se vzpamatoval a pomohl jí se posadit. Nadechl se a pak se šeptem zeptal: „Kde to jsme? Jsi v pořádku? Kdo jsi? Jak jsme se sem… Promiň. Já… jsem Gariadon.“
„Hmm, miláček…“ snažila se zavtipkovat dívka a svezla se zpátky k zemi. Byla zjevně velice oslabená, ale bojovala s mrákotami statečně a usilovně. „Na většinu tvých otázek… neznám odpověď. Jsem… Angelika Ardonicus… mimo tuhle místnost celkem důležitá… ale tady je to tak nějak k neužitku,“ pokrčila rozechvělým ramenem. „Jak to děláš? To s tím mechem. Jsi druid?“
„Ne, to nejsem. Vlastně nevím,“ podrbal se Gariadon ve slepených vlasech, „prostě jsem tu chtěl světlo…“
„Úžasné,“ neskrývala bledá Angelika svůj obdiv. „Co ještě umíš? Můžeš nás dostat ven?“
„To nevím,“ přiznal Gariadon. „Dodnes jsem jen jednou rozhýbal strom a teď rozsvítil ten mech. Nemám tušení, co můžu a nemůžu… Kdyby tu tak byla Morgana, nebo aspoň Luvain. Oni tomu rozumějí určitě víc než já…“
„Morgana? Morgana le Fey?“ rozzářila se světlovlasá dívka, jíž se rychle dělalo lépe. „Máš na mysli tuhle Morganu? Tu čarodějku?“
„Ano, znáš ji?“
„Každý vzdělaný člověk ji zná. Je slavná. Taky je velmi vzácné ji potkat. Pořád cestuje. Vynalezla účinnou mast na hemoroidy a taky se říká, že zná tajemství věčného mládí. Prý vůbec nestárne!“
„No, to je možná tím, že je…“ Gariadon se zarazil včas. Nevěděl, nakolik může dívce věřit a vzpomněl si, že mezi lidmi a Předky panovalo nějaké dávné napětí. „Inu… čarodějka. Ony jsou takové, ne?“
„Kolik jsi jich potkal?“ usmála se dívka. „To jsou pověry…“
Gariadon se cítil zahanbeně, ale byl rád, že nevyzradil možná důležité tajemství.
„Odkud jsi? Máš divný přízvuk.“
„Jsem z Ragny. Je to malá vesnička na hranici Eliadoru. Myslím, že vy našemu kraji říkáte Divočina.“
„Nekecej! Barbar!“ vypískla radostí Angelika, jíž briskně vrátil do tváře teplejší tón. Popadla ho za ucho a důkladně si ho prohlížela. Znalecky u toho pokyvovala hlavou a v očích se jí zeleně lesklo čiré nadšení. Gariadon i v tomhle světle musel uznat, že je velice krásná. Rozjařené výsknutí se vrátilo ozvěnou od vzdálených stěn. „Pardon,“ špitla a rozhlédla se.
Gariadon se též ohlédl k temnému zbytku místnosti. Mech zřejmě rostl jen ve výklenku. Několik úderů srdce oba ani nedýchali. Zdálo se ale, že dívčina pronikavého hlasu si nikdo nevšiml. „Kde… Kde si myslíš, že jsme?“ zeptal se tiše.
„Musíme být pořád v Enudre. Podle toho zápachu někde v přístavní čtvrti. Jenže ta je větší než celý zbytek města. Tady nás můžou hledat klidně měsíc a ani na nás nenarazit. Obzvlášť staré přístavní sklady mají velice rozlehlé podzemní komplexy. V nějakém takovém musíme být… Tyhle budovy vystavěli první osadníci, když kolonizovali Ne’Tru. Byli to poddaní krále Rorana V. Budovatele,“ dívce plály oči akademickým zaujetím. Zjevně byla ve svém živlu. Gariadon nechtěl být nezdvořilý, a tak naslouchal všem těm informacím z novodobé historie, které ho nikdy v životě nezajímaly, ale kterými ho ráda zahlcovala Morgana. „To on nařídil kácet postupně proti proudu a stavět strategické obchodní tvrze podél celého toku řeky Eryr. Nařídil expanzi na západ a má na svědomí odlesňování i obsazení dnešního Království. Omlouvám se. Když jsem nervózní, tak mluvím. Nevíš, jak se dostat ven? Kudy tě přivlekli?“
„To nevím. Ale mají moji kamarádku Dattepi. Myslím, že ji před chvilkou někam odnesli,“ uvědomil si. „Musíme ji osvobodit!“ vyhoukl hlasitěji, než plánoval.
„Pokud není tady, bude na výslechu,“ ohlédla se dívka. „Šedooký se nám vrtá v hlavách a získává tak informace o tom, kdo jsme. Naštěstí jsem se učila obranu proti psychickým útokům. Je ale silný, povedlo se mi ho poškrábat, abych ho rozrušila. A pak mi nacpali do pusy mech a hodili mě sem. Ten mech je silné sedativum, to znamená, že tě uspí. A mám pocit, že je trochu jedovatý, je mi z něj zle. Naštěstí mám základní fortifikační intoxikaci, jako všichni v naší rodině, ale stejně… Nemám tušení, jak dlouho jsem mohla spát. Určitě si nepamatuju tebe. Jak to, že jsi vzhůru? Na tebe mech nepůsobí?“
„Mech je rostlina,“ zamumlal Gariadon.
„Prosím?“ zamrkala Angelika.
„Vydrž. Mám nápad. Chvilku počkej.“ Gariadon se prsty dotknul mechu a snažil se soustředit. Tak, jako při tréninku na hraničáře, když se učili udržet rovnováhu. Uklidnil dech a otočil pozornost do svého nitra. Snažil se nevnímat nic než svůj tep. Myslel na to, co mu řekla nedávno Dattepi o komunikaci se zvířaty, musíš se stát psem a můžeš mluvit se psem. Snažil se stát mechem. Před očima mu v rychlém sledu proletělo několik obrazů: svítící mech, matčiny zlaté oči, dubová ratolest, zlaté oči lesního muže. Pak Gariadon otevřel oči. Angelika se jeho pohledu očividně lekla, ale snažila se ovládnout. Gariadon netušil, jak vypadá, ale cítil mech. Cítil mech, jakoby to bylo jeho vlastní tělo. Cítil se být mechem. Pohodlné spáry, ve kterých se srážela vlhkost a kam se krásně vtěsnaly kořínky, otesaný kámen, po jehož pórech se dalo lézt a spojovat se s ostatními, dvě těla, která ho mačkala a umožňovala jeho výtrusům rozšířit se na jejich tkaninách dál… Cítil svou schopnost zaútočit na mysl živých tvorů a donutit je spát anebo křepčit. A cítil sliny, které měly moc ho přimět zářit. Zaměřil se na zbytek místnosti a chtěl ho prozkoumat. Ucítil houby, vrtkavé a tvárné plísně, které pokrývaly většinu místnosti. Byl schopen ji skoro vidět. Oči mu v tomto případě nebyly k ničemu, ale cítil rostliny a vnímal jejich vzájemné spojení. Místnost se mu prostřednictvím rostlin rýsovala jasně uvnitř mysli. Byla to dlouhá klenutá hala se spoustou podobných malých výklenků, jako byl ten jeho. A ve většině výklenků rostl mech. Gariadon se zaměřil na mech a rozsvítil myšlenkou všechny výklenky. Teď i Angelika mohla ve slabém zeleném světle tušit tvar místnosti. Na vzdáleném konci sklepení spatřila i ona nad třemi schůdky zavřené dveře. Co bylo za nimi, nebyl Gariadon schopen zjistit. Nemohl. Vydechl a povolil soustředění. Rostliny přestaly být jeho součástí. Zase byl jen mladíkem ve svém těle. Motala se mu hlava a ztěžka oddychoval. Lehl si na zem a se zamyšleným úsměvem vychutnával pocit nově objevené schopnosti a nezvyklé zkušenosti.
„To bylo… Impozantní. Jak si to udělal?“
„Musíš se stát rostlinou…“ usmál se unaveně Gariadon. „Ale nemyslím si, že nám to pomůže,“ vydechl. Mech v ostatních výklencích pohasl a slabě světélkoval už zase jen v jejich malém výklenku. „Možná bychom se měli obrátit na bohy a dát se na modlení. V koho věříš?“
Dívka uhnula pohledem a levou rukou nahmatala přívěsek na krku. Byl to nenápadný stříbrný půlměsíček zavěšený na jemném řetízku. „Mě chrání paní Lunaris, v mnoha ohledech. Ale nemyslím si, že by plýtvala svou božskou silou na tuhle situaci. Spíš očekávám pomoc civilní.“
„To by nás ale museli najít. Sama jsi říkala, že nás můžou hledat třeba měsíc.“
„Musíš věřit,“ mrkla na něj světlovláska.
„Co si vlastně myslíš o bozích?“ posadil se Gariadon a zahleděl se do jejích očí. Dívka jeho pohled opětovala a půvabně se pousmála. Dvěma mrknutími ho přinutila pohledem uhnout. „Promiň,“ zašeptal a cítil se trapně.
„V pořádku, jen jsem si na tobě zkoušela svůj pohled. Jsem ráda, že funguje i v téměř naprosté tmě. Z mého pohledu už se lámala kolena jinačím chvástalům, i urozeným, a nikdo z nich neuměl rozsvítit mech,“ mrkla na něj. „Promiň. Co si myslím o bozích… To je zajímavé, nikdo se mě na to už dlouho nezeptal. Naposledy moje chůva, když jsem byla hodně maličká. Tehdy jsem odpověděla, že bohové jsou sluníčko. Dneska… Nevím, možná bych ráda odpověděla stejně. Vzdálení, ale hřejiví, často je nelze vidět, ale jejich působení je patrné všude… Moje vzdělanější část mi nicméně napovídá, že bohové jsou jen takové myšlenky, příběhy. Jsou způsob, jak si lidé ospravedlňují svoje činy, a také způsob, jak uniknout určité odpovědnosti za svůj život. Když svěříš moc nad sebou do cizích rukou, můžeš pak vinit jeho, když se ti něco nepodaří. Řekla bych, že do jisté míry jsou bohové určitou překážkou v rozvoji…“
„Ale vždyť bohové jsou přece Předci – antikové. Oni přece nejsou proti rozvoji, oni přinesli lidem spoustu věcí, díky kterým se mohli rozvinout. Tedy než se stali bohy. Alespoň to mi říkala… teta.“
„O tom, že nám antikové zanechali spoustu pokrokových věcí, jsem četla ve staré kronice. Trojpolní systém, kalendář, počítání času, léčitelství… Ale že by byli bohy… Tuhle teorii prosazují hlavně staromilci a lidé z vesnic. Podle novějších teorií bohové ve skutečnosti neexistují. Jsou jen zástupným symbolem, jakousi ikonizací lidských vlastností a schopností, mají nám sloužit jako vzory, inspirace.“
„A co zázraky, které konají kněží? Náš kněz Hunt doma v Ragně vždycky nechával na jaře obrazit suchou větev na počest Neolie. Jak bys vysvětlila jeho moc, pokud nepramení od bohů?“
„Jakého boha vzýváš ty, Gariadone?“
„Nevím, asi celou Dvanáctku, víceméně. Po vesnici Neolii, po řemesle Korina nebo Darugrina, po matce asi Naturiona… Ale u elfů jsem se odnaučil veškerým praktikám, oni slaví jen velké svátky…“
„U elfů? Ty jsi vážně zajímavý člověk, Gariadone. Jsem ráda, že s tebou sdílím vězení,“ usmála se dívka. „Ale myslela jsem to jinak. Odkud pochází tvoje síla, Gariadone? Jak to, že můžeš rozsvítit mech nebo rozhýbat strom? Může za to některý z bohů?“
„Chápu, kam tím míříš, a asi chápu i tvůj pohled na víru,“ podrbal se Gariadon na hlavě, „ale nemyslím, že by to fungovalo úplně takhle. Já tuhle moc neovládám. Tedy ne tak docela. Přišla ke mně, když jsem ji hodně potřeboval. Nebo teď, když jsem se soustředil. Ale starý Hent u nás doma to dělal i pro pobavení malých dětí. Ku slávě bohyně samozřejmě. Myslím, že mu dodávala sílu. Nebo alespoň on to tak říkával…“
„Já se domnívám, že moc i schopnosti každého jedince vycházejí z jeho nitra. A pokud na sobě budeš usilovně pracovat, dosáhneš čehokoliv. S bohy nebo bez nich. Je to hlavně o tobě.“
Debatu přerušilo klapnutí dveří. Zvuk se rozvalil širokým sklepením. Gariadon si rychle lehl do přibližně stejné pozice, v jaké se probudil, Angelika nejspíše také. „Zhasni to!“ sykla.
Gariadon se vyděsil: „Já nevím jak!“
Kroky se začaly šourat dolů po schůdkách a místnost brzy zalilo světlo z lucerničky. Gariadon zavřel oči a snažil se soustředit. Byl rozčilený a zlobil se na sebe. Nemohl dýchat zhluboka, aby se neprozradil. Pokusil se obrátit do svého nitra, myslet na dubovou ratolest. Nic.
„Hele,“ zakvílel šouravý příchozí, „ten mech zase svítí!“
„A safra,“ zachraptěl jeho kulhavý kolega, „to se musí hlásit. Mistr to chtěl hnedka vědět, dyby se to stalo.“
„Já mu to řeknu.“ Místností se rozlehlo plácání zřejmě bosých nohou.
„Počkej, ty skrčku! Já mu to řeknu!“ plácal za ním kolega.
Když bouchly dveře, Gariadon potichu promluvil: „Promiň, já… Nechtěl jsem nás dostat do maléru. Já jen opravdu nevím, jak to mám zrušit…“
„To nic,“ otočila se na něj Angelika, „dělej, že spíš. Zdá se, že jim nedochází, že to děláš ty. Jejich mistrovi možná… Nicméně podle hovoru bych řekla, že těmhle nedochází nic. Nejspíš jsou to mladíci z loděnice, kteří si chtěli přivydělat špinavé, ale snadné peníze…“
„Zdá se, že toho nějak hodně víš,“ zamračil se v leže Gariadon.
„Patří to k mojí výchově, a koneckonců i práci,“ odfrkla.
Další klapnutí dveří přimělo Gariadona spolknout další větu. Místností začaly škrundat ošoupané podrážky třetího pohunka. Přikvačil s pochodní až k ležícím zajatcům. Sklonil se do výklenku a zkoumal zdi. Gariadon ho sledoval přimhouřenýma očima. Byl to ošklivý hrbatý chlapík s dlouhými mastnými vlasy, kterých mu na hlavě moc nezbývalo, ač nebyl starý. Ve chvíli, kdy položil pochodeň na zem a začal zkoumat utržený chomáček svítícího mechu, se Gariadon vypružil a uštědřil mu zespoda do čelisti solidní ránu pěstí. Druhou chytl mastný vlas o vršek výklenku. Gariadon zvedl pochodeň a vyplazil se do dlouhé haly. Vtom se na něj sesypala salva kopanců a ran od dvou plácalů, kteří museli stát za hrbatým. Gariadon si vybavil výcvik. Byl ve znevýhodněné pozici, takže první, co musel udělat bylo…
Odkutálel se stranou, aby se dostal z jejich dosahu. Vyskočil na nohy a zaujal bojový postoj. Zavrávoral. Pochodeň na zemi osvětlovala protivníky mihotavým světlem a dělala jejich obličeje ještě zrůdnějšími, než musely být normálně. Byli to oba znetvoření chudáci, které nejspíš ani vlastní matky nechtěly. Gariadonovi jich bylo skoro líto. První se proti němu rozeběhl skrček s vypoulenýma očima. Nohy se mu motaly, ale zjevně se na nich uměl udržet v jakési vztyčené pozici. Gariadon uhnul před jeho ranou do břicha a plochou ruky ho poslal k zemi s pronikavým mlasknutím o tvář. Mohutný kulhavý plešoun byl mezitím u něj a jeho rozmáchnutou pravici už Gariadon nezastavil. Na chvilku uviděl v očích červeno a v další chvíli se blízce setkal s kamennou podlahou. Hned byl zase na nohou, ale žabooký skrček využil situace a objal mu rukama nohy. Gariadon dopadl břichem na dolní hák plešatého hromotluka. Na kolenou se zvedl, na zádech mu přistála další rána od skrčka. Zepředu na něj svrchu letěla další pěst od lysého kulhavce. Gariadon tušil, že bitva je u konce, tak jen instinktivně kryl obličej, aby snížil poškození na něm napáchané. Těsně než zavřel oči v očekávání rány, zahlédl na rameni hromotluka drobnou ručku. Pak uslyšel žuchnutí. Dva nádechy byl naprostý klid a pak se ozvalo tupé těžké žuchnutí. Otevřel oči a na místě hromotluka stála Angelika a masírovala si ruku. Než se stačil vzpamatovat, Angelika se rozeběhla proti němu. V poslední chvíli vyskočila a odrazila se nohama od zdi, jen kousek nad jeho hlavou. Za sebou uslyšel ránu. Otočil se a hbitě se postavil do bojového postoje. Plavovláska se skláněla nad nehybným skrčkem a rovnala si šaty. Gariadon si dal ruce v bok a naklonil hlavu na stranu.
„Jak-“ chtěl se zeptat.
„Teď ne,“ zastavila ho dívka, „jdeme.“ Chodba byla dlouhá, klenutá a stavěná z kamenných kvádrů. Na druhém konci za klenutým průchodem vedly schody nahoru a po stranách chodby se nacházelo několikero zavřených dveří. Většina z nich měla zamřížované malé okénko a dovnitř místností za nimi proudilo odněkud dalším malým okénkem slabé světlo. Ve všech, do kterých nahlédli, stály regály s různými krabicemi a sklenicemi. Angelika popadla ze zdi další pochodeň a rozhodně kráčela směrem k točitým schodům. Gariadon ji mlčky následoval. Trojici pohunků zabouchli ve sklepení. Ve chvíli, kdy dorazili ke schodišti, uslyšeli shora klapání nových bot. Oba se okamžitě vrhli z obou stran oblouku. Gariadon vystrčil pochodeň, jakoby byl držák a dívka ho napodobila. Do chodby sestoupil bledý elf s černými vlasy staženými do koňského ohonu. Měl na sobě černé přiléhavé oblečení a klouby pravé ruky měl omotané onucí. Gariadon pomyslel na to, že tou rukou určitě bil Dattepi a vrhl se na něj. Ve chvíli, kdy by ho byl chytil zezadu za krk, ho zastihlo překvapení. Elf byl jen nehmotným obrazem a Gariadon propadl skrz něj na zem. Za zády uslyšel klapání podrážek po schodech.
„Máš mě asi za amatéra, mladíku,“ ozval se mu za zády posměšný povýšený tón bez přízvuku. Otočil se a uviděl elfa, stejně jako předtím, jen tentokrát byl o dost hmotnější. V ovázané ruce držel pochodeň a levačkou držel Angeliku za vlasy.
„Tu pochodeň nech ležet, a pojď. Klidně. Nebo tady tvé kamarádce popálím obličej.“
Angelika se na Gariadona podívala a tvrdým pohledem naznačila NE. Odměnou jí bylo trhnutí za vlasy. Elf se pousmál a pozvedl levé obočí. Jeho purpurová jizva zatančila. Gariadon se zpříma podíval do jeho lhostejných šedých očí. S největším sebezapřením nechal pochodeň na zemi a vydal se k němu. Došel k němu tak blízko, že se jejich obličeje skoro dotýkaly. Elf ani nemrkl a prohlásil: „Nahoru. První dveře vlevo.“
Gariadon chvíli zvažoval své možnosti, ale myšlenka na možnou záchranu Dattepi mu zabránila naplnit svoji niterní touhu rozbít elfovi obličej. Otočil se a vyšlápl do schodů. Elf s Angelikou vykročili za ním. Schodiště se stáčelo vzhůru doleva. Bylo široké sotva na dva lidi a v každém záhledu visela na zdi louč. Po dvou otočeních se opravdu po levé straně nacházely dveře. Schodiště pokračovalo ještě dál nahoru. Gariadon se zastavil. Horečně přemýšlel. Elf s dívkou ho ještě nedošli a on si byl jistý, že směrem nahoru vede cesta za svobodou. Mohl by se spojit s Morganou a Luvainem, možná i Mirdinem, a mohli společně Dattepi najít. Snad zachránit i Angeliku. Možná má Angelika nějakou vlivnou rodinu, která ji hledá a bude ráda za informaci o jejím vězení. Ale taky by se elf mohl po jeho útěku i s dívkami zdekovat a už by je nikdy nemusel vidět… Klapání za jeho zády se pomalu blížilo. Gariadon měl pocit, že se rozmýšlí celou věčnost.
Klap.
Elf už musel být skoro za ním.
Klap.
Gariadon se nadechl.
Klap.
Udělal dva rychlé kroky směrem vzhůru.
Třetí.
Zarazil se.
A pak se rychle otočil a otevřel dveře.
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.