Kapitola 19. Dveře
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
V prostorné místnosti stálo vysoké lůžko a vedle něj stolek s různými nástroji. Jejich účel si Gariadon nechtěl ani představovat. Na lůžku ležela spoutaná Dattepi, její krátké rezavé vlasy byly slepené zaschlou krví. Dívka se nehýbala. Její velké akvamarínové oči hleděly prázdně do stropu. Gariadon se k ní okamžitě vrhl. Nedbal na to, co je nebo není za ním. Vzal ze stolku malý nožík a začal jí odřezávat pouta. Vrhl rychlý pohled ke dveřím. Elf ani Angelika v nich ještě nestáli. Přešel k nohám a dál přeřezával kožená pouta.
„Pojď, musíme pryč.“ Okno v místnosti bylo malé a špinavé. Bez pantů. Vsazené do zdi.
„Musíme nahoru,“ zhodnotil situaci. Udělal krok směrem ke dveřím a zarazil se. Něco bylo špatně. Podíval se na dívku. Stále nepřítomně hleděla do stropu. Nehnula se ani o píď.
„Dattepi!“ vrátil se k ní a začal s ní cloumat, jakoby ji chtěl probudit. Dveře ven byly stále volné.
„Dattepi, slyšíš mě? To jsem já, Gariadon! Dattepi!“ Gariadon si rychle prohlédl předměty na stole. Ležely tam různé pilky, nožíky, jehly, napichováky, větvička a olejový hořák z lampy. Nic z toho se Gariadonovi nezdálo užitečné. Podíval se směrem k lomenému oblouku dveří. Stále byly volné.
„Kdo jsi?“ ozvala se dívka vedle něj. Mluvila slabě, jakoby ze sna.
„Dattepi,“ objal ji, „Gariadon. Pamatuješ? Zachránil jsem tě od řádu. Já a Luvain.“
„Kdo je Luvain? Kdo je Garidion?“ Dívka hleděla do stropu prázdnýma očima a mluvila skoro šeptem.
„Luvain je přece můj přítel… Dattepi, jsi v pořádku? Co se děje?“
„Kdo je tvůj otec?“
„Dattepi?“
„Řekni mi to, kluku, kdo je tvůj otec?“ Dattepiin výraz se náhle změnil. Byl tvrdý a zamračený. Stále ještě se dívala do stropu, ale její oči změnily barvu na šedou.
„Řekni mi to!“ zakřičela změněným hlasem.
Gariadonovi to začalo docházet. Dubová ratolest, dubová ratolest, zlaté oči, dubová ratolest. Příliš pozdě si uvědomil tlak na svém zátylku. Chtěl se podívat na dveře, ale nemohl. Chtěl se podívat na Dattepi, ale nemohl. Zavřel oči a snažil se myslet na dubovou větvičku.
Stanul v dlouhé kamenné chodbě s klenbou. Na opačném konci vedly nahoru schody, po levé i pravé ruce měl několikery dveře. Většina dveří disponovala klikou a malým okénkem s mříží. Sloužily nejspíš jako sklady nebo spižírny. V místnostech byly regály, police či sudy. Zvenku do nich proudily malými okénky proužky denního světla. Dívka vedle něj vzala z držáku na zdi jednu louči a vykročila kupředu. Šel hned za ní. Došli až ke schodišti, když uslyšeli kroky. Nové nebo nově podražené boty klapaly výrazně a ostře. Krok byl pravidelný a jistý. Stoupli si z každé strany vedle oblouku, který schody ukončoval. Napodobili držáky na louče a nechali černě oděného elfa se staženými vlasy projít. Všiml si jeho omotané pravice a neudržel se. Při představě, že tou rukou tloukl jeho kamarádku, v něm převládl vztek. Skočil na něj, ale upadl na zem. Elf byl jen iluze. Za jeho zády se ozval elfův hlas.
„Máš mě asi za amatéra, mladíku?“
Elf mezitím vzal jeho společnici z ruky louči a druhou rukou jí zajel do vlasů. Gariadon chtěl rychle zvednout svoji louči, kterou při pádu upustil.
„Tu pochodeň nech ležet, a pojď. Klidně, nebo tady tvé kamarádce popálím obličej.“
Plavovláska mu jasně naznačila nesouhlas s elfovými slovy. Elf trhl její hlavou a usmál se na něj. Nad jeho levým obočím zaplála purpurová jizva. Gariadonův pohled se setkal s hlubokýma šedýma očima elfa. Nechal pochodeň ležet. Vyšel k elfovi a přiblížil svůj rozčilený obličej k jeho. Jedinou elfovou reakcí bylo: „Nahoru. První dveře vlevo.“
Gariadon se zarazil. Tohle už se stalo. Přesto se rozhodl, že se Dattepi musí pokusit zachránit. Obešel elfa a vydal se vzhůru po schodech. Šedooký s jeho společnicí vyšli za ním. Stoupal po levotočivém schodišti a rukama klouzal po zdech. Po každých dvanácti schodech musel rukou uhnout, aby nevrazil do držáku s pochodní. Po jeho levici se konečně objevily dveře. Zastavil se a uvažoval. Za sebou neslyšel žádné kroky. Pomyslel na své přátele. Jak rád by teď byl za jejich pomoc. Ale musel osvobodit Dattepi. Věděl, že ji najde za dveřmi. Bez váhání je otevřel.
V malé místnosti s malým okénkem ležela na stole pihovatá dívka s modrozelenýma očima. Na vedlejším stolku byly rozložené nástroje, mezi nimi nožík, větvička, kahan, pilka a háček.
„Dattepi! Probuď se! Rychle! Musíme pryč,“ zatleskal jí před očima. Dívka na zvuk nereagovala. Jen se prudce nadechla, zatřásla se a promluvila.
„Kdo je tvůj otec?“ řekla pevným hlasem, který zněl jako její hlas a elfův hlas zároveň.
Gariadon nevěděl proč, ale rozhodně nechtěl jméno svého otce vyslovit.
„Kdo je to? Řekni!“ naléhala omámená dívka.
Gariadon se rychle rozhlédl po nástrojích na stolku a popadl nožík. Nechal Dattepi na stole a vydal se zpátky dolů po schodech. Ucítil tlak v hlavě.
Chodba byla dlouhá. Na stropě se kamenné kvádry sbíhaly v klenbě a ve stěnách viselo několikero zavřených dveří. Zamřížovanými okénky bylo možné nahlédnout do jednotlivých místností. Malé sklady s malými okénky, kterými do nich proudilo světlo zvenčí. Na stěnách chodby byly v držácích zasunuty pochodně. Vydali se ke schodům, Gariadon si rovnou stoupl vedle nich a čekal na kroky. Angelika nechápala, ale okopírovala jeho postoj. Z oblouku vyšel elf v černých přilehlých šatech a s řemínkem ve vlasech. Gariadon si ho nevšímal, vzal Angeliku za ruku a vyšel s ní po schodech nahoru. Za prvním zákrutem schodiště potkali téhož elfa, který právě prošel do chodby. Angelika se tvářila zmateně. Gariadon si chvilku připadal úplně zoufalý, protože se jí očividně nedělo totéž, co jemu. Elf využil jeho zaváhání, skočil k dívce a chytil ji za vlasy.
„Nahoru. První dveře vlevo,“ pronesl s úšklebkem.
Gariadon rovnou vykročil a otevřel první dveře vlevo. Na stole ležel mimo jiné nožík, pilka, nádobka s olejem a knotem, větvička, háček a jehla. Sebral nožík a přeřezal Dattepi pouta, která ji držela u stolu. Dívka dál ležela a civěla do stropu. Gariadon popadl olejový hořák a hodil ho proti oknu. Okno se rozbilo, ale venku neviděl město, jak očekával. Neviděl tam nic. Jen bílo. Ani vítr odtud nefoukal.
„Co to sakra je?!“ zakřičel.
„Kdo je tvůj otec?“ zeptala se Dattepi.
Gariadon se chytil za hlavu. Měl pocit, že se mu rozskočí. Vzal dívku do náručí, naložil si ji na rameno a vyběhl s místnosti ven. Vydal se nahoru po točitém schodišti. Tlak v hlavě zesílil.
Dlouhou chodbou prošel spěšně. Na Angeliku nehleděl, jen počkal, až ho doběhne a stoupne si z druhé strany vedle oblouku, kterým končily schody. Tvářila se silně znepokojeně. Počkal, až projde elf-iluze a pak vyběhl po levotočivých schodech nahoru. Do elfa jen strčil se slovy „Já vim, dveře, vlevo.“
Vrazil do místnosti s dívkou a zarazil se. Bylo mu naprosto jasné, že je něco hodně špatně, a byl si jistý, že klíčem k překonání této lapálie je právě tato místnost. Podíval se pod stůl i pod lůžko, ohmatal holé zdi, nahlédl za okované dveře. Dattepi si nevšímal a hledal odpověď mezi nástroji. Horečnatě přemýšlel a prohlížel si pilku, nůž, jehlu, větvičku, háček, kahan, provázek. Pak ho to najednou napadlo. Dubová větvička! Vzal do ruky větvičku a usmál se. Podíval se na Dattepi. Ta se podívala na něj a usmála se. Gariadonovi se silně ulevilo.
„Půjdeme?“ zeptal se.
„Ano, ale musíš mi něco říct…“
Gariadona zaplavila vlna zoufalství. Věděl, co zazní. A zaznělo to.
„Kdo je tvůj otec?“
Gariadon zahodil větvičku na zem a vyběhl ze dveří. V uších mu zazvonilo.
Dlouhá kamenná chodba vedla k točitému schodišti. Gariadon se bezmocně rozhlížel kolem sebe. Angelika sundávala ze zdi pochodeň. Gariadon si rezignovaně sedl a chytil se za kolena. Angelika se otočila a ustaraně se na něj zadívala.
„Co se děje? Musíme jít…“
„Nemá to cenu,“ zachroptěl Gariadon zastřeným hlasem. „Odtud není cesty ven…“ Svěsil hlavu do klína a začal si rukama hladit ramena ve snaze uklidnit se.
„Gariadone, co se děje? Pozor, někdo sem jde!“
V oblouku vedoucím na schodiště se objevil černě oděný elf s bledou tváří a dlouhými černými vlasy staženými dozadu. Obličej měl pevný a nepřítomný. Kráčel stále kupředu a zdálo se, že je nevidí. Gariadon ho naprosto ignoroval. Angelika ho chytila kolem ramen.
„Co se to tady děje?“
„Já nevím. Tohle už se stalo. Nic se s tím nedá dělat,“ mumlal si Gariadon do klína.
„Jak to myslíš? Je to sen?“
„Ne, nejde se probudit.“
Tlak.
Gariadon stál vedle Angeliky v kamenné chodbě, která se táhla kolem několika dveří až k točitému schodišti. Schodiště se stáčelo nalevo a vzhůru.
„Áááááá!“ zakřičel Gariadon a chytil se za hlavu.
„Co blázníš?“ lekla se Angelika. „Měli bychom se plížit. Potichu…“
„To nemá cenu,“ řekl Gariadon. Svěsil ramena a vydal se proti schodům. Prvního elfa nechal projít skrz sebe a počkal si na druhého.
„Máš mě asi za amatéra, mladíku.“ Elf se vyloženě vysmíval. Gariadon z jeho pohledu pochopil, že on moc dobře ví, co se děje. Pořád dokola. Gariadon se už neudržel. Došel k šedookému arogantnímu ciferníku a plnou vahou svého hrudníku se zhoupl. Čelem narazil elfovi do nosu, až se ozvalo křupnutí. Elf se svezl k zemi, očividně vylekaný. „Tak takhle ne, chlapče.“ Gariadonovi zalehlo v uších.
Kamenná chodba byla dlouhá a klenutá. Po obou stranách se nacházely dveře s malými zamřížovanými okénky… Gariadon počkal na „Nahoru. První dveře vlevo.“ Vykročil po schodišti a nechal elfa s Angelikou za zády. Už ho ani netrápilo, že ji nejspíš elfovo sevření musí bolet. Rezignovaně stoupal po levotočivém schodišti NAHORU. Rovnou k PRVNÍM DVEŘÍM VLEVO. Došel ke kovaným dveřím a vzal za kliku. Vtom mu to docvaklo. Vždyť to je přece nesmysl. Jak můžou na levotočivém schodišti být dveře vedoucí doleva? To by musely vést do středového sloupu. A to by za nimi pak nebyla celá rozlehlá místnost. Gariadon pustil kliku. Přemýšlel. Když šel odtud nahoru, vrátil se zpátky do chodby. Když šel dolů, vrátil se do chodby. Ať udělal cokoliv, vždycky se vrátil do chodby. Dokonce i když se rozhodl neudělat nic, tak se znovu objevil ve stejné chodbě. Ale tentokrát Gariadon cítil, že se dostal k průlomu. Tentokrát se rozhodl udělat nic. Stál na schodech a zcela záměrně sáhl na kliku, ale neotevřel dveře. Stoupl na schod, ale neudělal krok. Prostě tam stál a naschvál čekal. Dělal nic. Podíval se směrem dolů a opět uslyšel klapání podrážek. Po chvilce se v zákrutu schodů objevil elf a vedl Angeliku za ruku.
„To jsme si ale hezky pohráli, co?“ usmál se.
Gariadon byl naštvaný a chtěl se nadechnout, aby něco řekl. Vtom se mu ale zamotala hlava a všechno kolem něj zčernalo.
„Gariadone, jsi v pořádku?“ uslyšel hlas Angeliky. „Zvedej se, musíme odsud pryč.“
Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).
Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.
Naprosto úžasný… 🩷🩷🩷