Kapitola 20. Tarish

Kapitola 20. Tarish

Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).

Uprostřed říčního proudu se zničehonic objevila malá černá loďka bez plachty a bez vesel. V ní seděl podivně pobledlý muž. Měl na sobě čisté černé oblečení šité na míru, z delikátní látky s jemným chlupem, která se prakticky neleskla a vypadala, že pohlcuje okolní světlo. Na nohou měl nové naleštěné boty a pečlivě upravené vlasy měl stažené do černého koňského ohonu převázaného černou saténovou stužkou. Jeho obličej byl elfsky půvabný, ale neobvykle bledý, až šedorůžový. Jakoby jeho pleť nikdy nepoznala sluneční svit. Úzké nafialovělé rty se křivě pousmívaly pod hlubokýma šedýma očima. Nad levým obočím zářila rudou krví čerstvá jizva.
Akron se hrozivě rozštěkal. Naklonil se dopředu k řece a jeho ocas začal nervózně pocukávat. Luvain se chvíli díval na cizincův nepříjemný úsměv. A ty oči. Hluboké šedé oči. Chytré, smutné, vypočítavé. Něco na něm bylo ohromné a zároveň podivné. Seděl v loďce, která bez kotvy, plachty a pádel odolávala proudu a pomalu odměřeně tleskal.
„Klobúk dole, ogare,“ promluvil elfsky s velmi podivným přízvukem. „Není časté, že mňa kdosi odrazi. Ešče sa uhlidame!“ S těmi slovy se dala loďka rychle do pohybu a černovlasý elf se vzdálil po proudu a zmizel v loděnici na opačném břehu.

Luvain vyrazil směrem k nejbližšímu mostu. Musel se prosmýknout kolem skupinky Korinových kněží z řádu Poutních dnů, kteří považovali za hřích se chvilku nepohybovat, v důsledku čehož kroužili celý den kolem náměstí a v přilehlých uličkách. Akron se držel těsně v elfových patách a tak tak se zvládal vyhýbat všem nohám. Doběhli na široký kamenný most vedoucí k dokům. Mladý elf pokračoval podél kamenného zábradlí do chudší a zároveň větší části města. Vrazil do mladého vysokého chlapce tmavé pleti, o němž by přísahal, že ho do té chvíle neviděl. Neměl čas se zastavovat nad tím, že a proč má ten chlapec tmavou pleť, ani proč a zda ho opravdu neviděl. S pardonem se otočil a pokračoval do doků. Navzdory objemu zboží, které jimi denně prošlo, stály doky z větší části na mokřadu. Domky a chodníčky visely na vysokých kládách a trámech. Všudypřítomné dřevo, na mnoha místech silně promáčené a hnijící, praskalo a zapáchalo. Jen několik skladů bylo vystavěno z kamene nebo cihel. Luvain z Mirdinových nástěnných map věděl, že jsou propojeny spletitými podzemními chodbami pod celou rybářskou čtvrtí. V téhle břečce ovšem žádné rozumné ryby žít nemohly… Pach rybiny ho přesto provázel na každém kroku, stejně jako hladové, pelichající a chrchlající kočky. Akron byl z koček poměrně nesvůj a neustále se oháněl a vrčel, kdykoli si některá dovolila se přiblížit. Luvain procházel tak blízko břehu, jak mu hnijící visuté chodníky dovolovaly. Směrem na západ, tedy napravo od mostu, stály u břehu jen tři větší kamenné sklady. Nalevo od mostu přímo naproti tržišti jich bylo přibližně osm. Rozhodl se nejprve prozkoumat západní část, proti proudu řeky. Když míjeli druhý obloukovitý sklad, připojil se za kočky ještě jeden nezvaný průvodce. Luvaina zamrzelo, že nemá po ruce svůj maskovací plášť. Sice by ve městě nebyl tak užitečný jako v lese, ale přesto by snadněji zakryl jeho novou sytě zelenou košili. Pokusil se setřást pronásledovatele na malém rybím trhu, kde to páchlo snad ještě hůř, než by kdo čekal. Tlačenice znemožňovala rychlý pohyb a kvůli Akronovi se musel prodírat řidšími zástupy. Letmo si všiml, že všechny ryby na pultech jsou poseté mouchami, shnilé a nejméně několik dní staré. Obchodovaly se tu různé obálky, svitky a balíčky neznámého obsahu, za objemné měšce či drahé šperky. Z cedule na vstupu bylo patrné, že královská garda ani domobrana tu nejsou vítány. Jako sjednavači pořádku tu postávali obrovští ramenatí krollové, divocí hrubiáni ze severních plání. Luvain o nich mnoho nevěděl, ale stačil mu jeden pohled na postavu o čtyři hlavy vyšší, a rychle by si rozmyslel, zda má dělat potíže.

V postranní uličce, kterou právě míjel, rostl navátý plevel a přebujelé kopřivy, kterým se vyloženě dařilo v podmáčeném dřevěném chodníku. Pokusil se v uličce skrýt pronásledovateli. Zkušeným pohybem zaplul do porostu, aniž by ho poničil nebo pošlapal. Akron ho tiše následoval. Luvain se otočil, aby mezi listím a stonky zkusil zahlédnout pronásledovatele. Vtom se mu pod nohama ozvalo tiché syčivé KRRRACH. Než stačil uskočit, propadl se shnilým dřevem do malého sklípku. Shnilým stropem z rákosu sem teď proudilo světlo a všude okolo něj se válely trosky dřeva, některé porostlé divokým rostlinstvem. Podle prázdných regálů Luvain usoudil, že sklípek není používaný. Akron na něj koukal z výšky mezi kopřivami s vyplazeným jazykem. Zkusil se zvednout, narazil si jen pravé rameno a kyčel. Chtěl vyskočit zpátky za Akronem, ale nedosáhl. V místnosti nebylo nic, od čeho by se mohl odrazit. Uslyšel slabý sladký tón rákosové píšťalky. Akron se okamžitě otočil a odběhl.
„Akrone! Zpátky! Kde jsi?!“ zasyčel obecnou řečí. Pes se nevracel. Jen polámané kopřivy se skláněly dolů do sklepení a lhostejně ho pozorovaly stovkami nehybných žahavých chloupků. „Akrone…“

Luvain se rozhlédl. Kromě prázdných regálů, Gariadonovy hole a balíku s novým oblečením viděl jen trosky shnilého stropu a dveře. Strčil do nich a překvapivě snadno je otevřel. Prosmýkl se kolem spadlého regálu do chodby. Byla vlhká a zatuchlá, dlážděná kamením, stěny cihlové. V nose ho šimral pach tlejícího dřeva a plísně. Na prvních pár kroků viděl díky světlu ze sklepa. Dál šel naslepo. Pasteveckou holí prozkoumával temný prostor před sebou. Balíkem v pravé ruce se mírně dotýkal pravé stěny, aby měl přehled o prostoru. Průchod se stáčel mírně doprava a náhle skončil tupým klepnutím hole o dřevo. Pravděpodobně dveře. Luvain se opatrně přiblížil a pokusil se nahmatat kliku. Marně.

Dveře se rozlétly. Luvain nestihl uskočit, a dostal do čela. Zmateně zavrávoral a dosedl na svůj balík oblečení. Nepochybně si při tom domačkal ten nový smaragdově zelený kabátek.
„Cach! Co to?“
Vzhlédl k tvoru, který před okamžikem tak necitlivě rozrazil dveře. K jeho nemalému překvapení to nebyl nikdo jiný než zrzavý půlčík, který si nechal říkat Derrek. V ruce držel zapálenou novou svíčku a zvědavě si Luvaina prohlížel.
„Cach!“ zakřenil se půlčík. „Nazdar! Co děláš taj v tej chodbě? Co já vim, je tajná…“
„Jsem tu zrovna na procházce,“ odsekl Luvain způsobem, který odkoukal od Gariadona. Když se místo smíchu půlčík jen přestal křenit, pokračoval. „Hledám přítele, a ztratil jsem psa.“
„To jako dva v jednom? Nebo hledáš přítele a eště psa?“
„Přítele a psa. Propadl jsem shnilým chodníkem.“
„Víš, neměl bysem se s tebou vůbec bavit, ale což, já se k nim taky dostal náhodou. Takže mi můžeš pomoct, a já ti za vodměnu řeknu kudy ven.“ Groteskní úsměv na zrzkově tváři Luvaina neuklidnil, ale usoudil, že jinou možnost nemá. Přikývl.
„Cajk. Takže mám úkol. Mám tu předat zprávu jistýmu Tárišovi, ale páč nemám čas, tak mu to řekneš ty. Domluvený je to zrovna v tejdle chodbě, takže stačí, dyž tu na chvíli sedneš a počkáš. Zpráva zní: Slunce je prastaré. Kapiš? Pamatuješ si to? Slunce je prastaré. Budu spolíhat na tvojí elfskou čest, že nebudeš kurva a nezdrhneš dřív než mu to řekneš. Jasan?“
„Ale co Akron? To je ten pes. Někde běhá venku sám…“
„Je takovej velkej flekatej? Černo-hnědo-bílej? Toho máme my, je v cajku. Kámoš na něj dohlídne. Neboj se, von to se zvířatama umí. A dyž sme u toho… Nejni von ten tvůj přítel takovej ramenatej blonďák? Seveřan?“
„To je! Kde je? Co se mu stalo? A Dattepi?“
„Tvůj kámoš je v cajku a pro tu holku právě pospíchám. Předáš teda tu zprávu? Prosim. Něco se žene a bude to bordel, tak bysem nerád, aby se něco posralo, víš jak… Hej! Slunce je prastaré! Cajk?“
„Cajk…“ přitakal zaraženě Luvain.
„Pak těmadle dveřma, první doprava a doběhneš ke schodům, co vedou do přístavu na západnim konci doků. A seš venku.“ Půlčík mu podal ruku, potřásl s ní a odběhl. Dveře nechal otevřené a jeho pleskavé kroky se ztratily v hloubi jiné chodby.
Luvain nevěděl, zda udělal dobře, ale Derrek mu prakticky nedal na vybranou. Doufal, že mu může věřit. Šel zachránit Dattepi… Rád by šel s ním. Kdo je ten jeho kámoš? Bude Akron v pořádku? Má čekat na nějakého Táriše… Co to znamená? Je to jméno? Nebo titul? Nebo to celé byla jen dobře promyšlená lest, aby se ho zbavili? Slunce je prastaré… Muchlal uzlík na balíku oblečení. Kousal si ret. A pak se rozhodl. Sebral se, vzal oblečky i hůl a vyrazil. Dveře vedly do prostornější místnosti, odkud vedlo pět dalších chodeb. Byla klenutá a zjevně postavená z kamene. Z tunelu po pravé ruce sem líně vtékalo vzdálené denní světlo. Luvain se otočil tím směrem. Nadechl se a vykročil. Vtom ucítil povědomý tlak na zátylku. A chlad oceli na svém krku.
„Na pavučiny se chytá prach,“ zašeptal mu do ucha hlas bez přízvuku.
„Žádné pavučiny nevidím, je tu moc velká tma,“ utrousil strnule Luvain. Strach mu zpevnil všechny svaly a rozpumpoval srdce. Jeho smysly se zostřily a cítil vůni nové čisté látky a koření, anýzu a bergamotu. Pokusil se pohnout, ale v té chvíli ho pevně stiskla ruka na levém rameni a z pravé strany na krku zastudila čepel.
„Utíkat nezkoušej. Řekni mi, co tady děláš a já tě nechám žít.“
„Mám předat vzkaz pro Táriše,“ pronesl se staženým hrdlem.
„Jak zní ten vzkaz?“
„Kdo se ptá?
„Jak zní ten vzkaz?!“ zastudila ocel.
„Slunce je prastaré.“
Luvain cítil teplý závan dechu na své šíji. Sevření lehce povolilo.
„Víš to jistě?“
„Určitě to bylo Slunce je prastaré. Týká se to Úsvitu, viďte?“
„Co víš o Úsvitu?“ Cizinec mluvil šeptem, ale bylo jasné, že je to muž. Luvain mu rozuměl hlavně díky Překladači.
„Moc toho nevím. Jen, že má sídlo na západním okraji města, je to velký dům se sluncem ve znaku a vede ho nějaký Merdi. Jasně! Merdi je slunce! Slunce je prastaré – Merdi je antik! Teď to dává smysl. Cach… Kdo vůbec jsi?“
Sevření na krku a na rameni povolilo. Luvain uslyšel tiché syknutí čepele o kožené pouzdro. Pak ho cizincovy ruce jemně otočily. Nebýt okolností, nebylo by mu to nijak zvlášť nepříjemné. Luvain se podíval neznámému do očí. Nemohl se podívat nikam jinam. Jakési kouzlo znemožňovalo vidět v šeru cokoli jiného. Jen hluboké šedé oči. Chytré, smutné, vypočítavé.
„Ty jsi ten muž z řeky! Tak jsem tě našel!“
„Tož si mňa našel,“ promluvil elfsky s divným přízvukem, „menuju sa Tarish.“
A pak uviděl Luvain něco, co většina obyvatel Království nejspíš nikdy nespatří. Šedooký elf ustoupil o krok dozadu. Luvain ucítil mírné šimrání na zátylku a pak… Jakoby se rozplynula mlha. Z temnoty vystoupil nejdřív obrys a pak celý obličej. Na slunci vypadal nezdravě bledý, tady ve tmě obličej jemně světélkoval. Každičkou žilkou v obličeji probíhaly slabé purpurové záblesky, jako odlesky slunce na klidném jezeře. Světélka se v Luvainových očích po chvilce slila a utvořila fialkový, zářící obraz elfské tváře. Jen nad levým obočím se ztrácela nevýrazná temná čárka. Tma prozrazovala, kde měl šedooký oblečení. Ruce, krk a hlava byly však nádherné zářivé obrazy jedné úžasné živé bytosti. Luvain pocítil úlevu a vtíravé šimrání v podbřišku. Nebylo to kouzlo. Určitě ne takové, kterým by ho chtěl cizinec jménem Tarish vědomě ovládnout. Vzpomněl si v tu chvíli, kdy to cítil naposledy. Ten večer o Beltainu. A pak vlastně ještě mnohokrát. Ale v tuhle chvíli jeho mysl od podivně hořkých myšlenek na světlovlasého seveřana utekla a byla jen tady a teď. Luvain najednou cítil, že se cizince nebojí. Byl totiž překrásný.

Chcete číst od začátku nebo jinou kapitolu? Mrkněte se na OBSAH (zde).

Chcete podpořit moji tvorbu? Mrkněte na stránku Support me a dozvíte se víc.