Johnathan
To jméno. Ten obličej. Ten pohled. Jantarový oči. Zlatá hříva.
Johnathan.
Moje nejnovější obsese. Chodí do fitka na třiapadesátý. Equinox. Rovnodennost. Symbolika. Všude symbolika. Potkal jsem ho minulej měsíc na chodbě. Našel jsem si ho podle fotek na instáči: @johnysfitnessnyc. Sdílí každej den, takže vím, že sem chodí třikrát týdně, v pondělí, ve středu a v sobotu. Ale občas jezdí za rodinou do Marylandu. Já chodim jen ve středu na jógu. Takže se snažim potloukat po chodbách, až půjde náhodou kolem, abychom na sebe jako nečekaně narazili.
Zatim se to povedlo jen jednou. Ale mně to stálo za to. Odpověděl na moje „Hi“ svým „Hey“. Svým namakaným svalnatým Hey! Každou, teda upřímně jen skoro každou noc si nechám zdát o jeho „Hey“. A o všem, co by se mohlo stát, kdyby rozpačitě nevyrazil ze schodů, ale došel až ke mně.
Třeba nejsem jeho typ. Jsem hubenej, on namakanej. Já jsem tuctovej kluk z (pro něj) východní Evropy. Ne že by o tom věděl. Neví o mně nic. Ale je nádhernej! Čistokrevnej americkej hřebec. Fuuu. Klid. Se mi udělalo nějak horko. Snad si nikdo nevšiml. Paní ve sluchátkách už se vykřičela, takže záměrně silným evropským přízvukem pokračuju: „Tenk jů for jour kól. Wot ken áj dů jů fór?“
To je fór, vážně. Přijel jsem dělat kariéru a dělám ji v call centru spolu s bulharama, ukrajincema, maďarama a deseti slovákama. Dělám, že nerozumim ani jedněm. Zmačknu pětku a paní začíná řvát na Světlanu. Jsem tu jedinej Čech. Jedinej Marek s E. To vůbec není hezký jméno. Ne jako Johnathan.
Je středa. Měl bych jít na jógu. Ale mám horečku, takže dneska vynechám. Navíc nechci, aby mě Johnathan viděl s nudlí. Není to sexy. Já nejsem sexy. Ale to nevadí. Tohle je New York. Tady je možný všechno!
„Hi, some paracetamol, please… Yes, here. Thank you. Bye!“ vyřídím naprosto bravurní anglinou.
A jde se ležet. Spolknu dvě tablety, zapiju 7UPem a hop do pelechu a pod deku. Chvilku čumim na Grindr, ale je to furt to samý a tomu chlupatýmu špekovi z 15C už odepisovat odmítám. Blok. Nazdar. Napsali mi tři anonymní ‚Taking-loads‘, čtyři ‚Hey-whats-up‘, sedm ‚Heyyy‘ bez fotky a jeden ‚Will-you-be-my-dog-for-$$‘. Zavírám. Usínám.
Jsem v Central parku. Musím být. Mezi stromy vidím vršky věžáků a všude kolem se hemží lidi na bruslích, kolech a podivně bez techniky hupkající naivky ve spandexu. Hmmm. Tamhleta žlutá je nějaká lákavá… Musím blíž. Whoa! Ten člověk je zblízka nějakej velikej. Začínám bejt unavenej. Potřebuju cukr. Na zemi je vykydnutá zmrzka a rozpouští se. Mňam! A je jí tolik! Mám žízeň. Musím k pítku. Je hned kousek od silnice, takže letím za hlukem. Je to obrovský! Všechno je obrovský! Ne! To já jsem maličkej! Pítko je z leštěnýho kovu. Uvidim se tam. Wow! Já jsem kolibřík! S červenym krkem. Křidýlka máchají tak rychle, že je skoro nestíhám vidět. Kapka vody. Skvělá! Počkat… Já jsem… KOLIBŘÍK?! Já nechci bejt kolibřík!
Budim se zpocenej. Ještě je světlo. Kouknu na mobil. Spal jsem sotva půl hodiny. Spal jsem? Vůbec nevim. Jdu do koupelny. Prkýnko je sklopený a já jsem línej a hlavně nemocnej. Pustim vodu z kohoutku do umyvadla, plesknu s nim o okraj a ulevim si. Hodně žlutý, musim pít. Vezmu z lednice novej 7UP a jdu do postele. Je mokrá od potu. Fuj. Jdu na gauč a pustim si Netflix. Co tak asi zprznili tentokrát?
Zase jsem usnul. Kolibřík se mi nezdál. Naštěstí. Vypínám pátej díl druhý série Stranger Things a jdu do postele.
Hummingbird
Dneska jsem se hodil marod. Takže nemusim poslouchat řvaní naštvanejch Američanů. Ale rozležel se mi ten včerejší sen. Musím se podívat do Central Parku, jestli tam fakt lítají kolibříci. Jdu pěšky, mám to 4 bloky od bytu. Přeběhnu silnici, uprostřed počkám, aby mě nepřejel světlemodrej kaďák a běžim dál. Jsem na kraji CP. Ovčí louka je kousek přede mnou. Otočim se a vidim stejný vršky baráků jako v tom snu. Určitě je to ono. Jeden věžák se špičkou, jeden jako divná pyramida a další jsou hranatý. Tady je ta fontánka. Kovový pítko je maličký. Chvilku se pozorně rozhlížím, ale nic malýho tady nelítá. Jenom mouchy a vosy. Nebo včely, co já vim. Zákaz vstupu psů. Otevřu branku a nechám ji otevřenou. Ať se hysterický amíci třeba potento…
Jdu po prošoupaný hlíně až dojdu na travnatou plochu. Je to milá zelená placka, trošku jako Stromovka. V tuhle hodinu tady není moc lidí. Probíhají tu dva kurzy jógy, nějaká mamina si tu hraje s dětma s frisbeečkem a v protějším koutě tančí podivná hipísačka navlečená v kdovíčem. Sednu si na louku, chytám jarní sluníčko a vyndám si papírovej kapesník, abych se vynudlil. Zatímco jsem smrkal, musela se ke mně přišvitořit, protože teď mě vyděsila k smrti.
„Hello visitor. Why have you come today?“ zpívá hipísačka. Má na sobě něco jako osmivrstvý pončo a v dlouhejch prošedivělých dredech má napíchaný plastový kytičky. Červený se žlutou. Voní jak květinářství.
„I’m sorry, I have no cash on me,“ zvedám se.
„No, no, don’t go. Pleeeeease,“ usmívá se na mě zkaženýma zubama. Asi houmlesačka.
„I’m sorry. I feel sick. I should be at home.“
„No. You came here for a reason. As have I. Capeesh?“
„Nó, to víš, že kapíš,“ zvrátim oči.
„No, to veru neviem, panáčik. Veru neviem,“ zahutorí rozverně hipísačka. Výborný. Ke všemu je to Slovena. Já vůl. Jdu směrem k brance. Slyším, že hupká za mnou. „Nechoď, kolibrík!“
Zastavim se. Jak to může vědět?
„Chcel bys vedieť, ako to viem? Hej? Ráda poviem, keď ma pozveš na raňajky.“ Mluví československy! Buď je z hranic nebo žila dlouho u nás. A nebo si ze mě dělá prdel.
„Proč mluvíš tak podivně?“
„Ako podivno?“
„To máš fuk. Co víš o kolibříkovi?“
„A ktorom? Vás tu lieta,“ rozhodí rukama a roztančí se. „Ftáčiky! Vy moji ftáčiky!“ vykřepčí freneticky směrem k větvím. Teď už si ze mě opravdu dělá prdel!
„Hele, přestaň. Kdo jsi a co o mně víš?“
Nemůže vědět, že moje příjmení je Ftáčik! Nemůže! Používám tu jméno Lark. Což je samozřejmě taky pták, ale líp se jim to vyslovuje a diktuje… Nevinně na mě mrká a kolem hlavy jí krouží dva malí kolibříci. Stejní jako já ve snu. Jsou krásní. Jako poletující smaragdy s červenými krčky. Lítají tak, aby se nepotkali. Střídavě sosají z plastových kytiček v dredech, v nichž je určitě nektar. Jakože cukrová voda. Musim si je večer vygooglit…
„Víš, kolik lidí by chtělo umět být ptákem?“ ptá se mě úplně česky hipísačka. Jasně, že si dělala prdel. Neodpovídám. Hodně, asi… „A víš, kolik lidí to doopravdy dovede?“ Netušim. Málo, asi. „Tady v NYC jste čtyři. Chápeš? Čtyři!“ Má perfektní Ř, je to Češka jak Brno!
„Já měl jen divnej sen, hele… Brzdi.“ Neni mi to příjemný.
„Já tě tu viděla. Mluvili jsme spolu. Několikrát. Posledně jsi najednou odletěl za běžcem a pak jsi vylizoval zmrzku a paks’ u pítka zmizel. Nebo to byl jiný Marek Ftáčik?“
Run
Jak byla Ester tajemná, tak z ní nevypadlo už kloudnýho nic. Dal jsem dvacet doláčů za raňajky a dozvěděl jsem se akorát, že jsem v parku už tři měsíce pravidelným hostem. Ano, tři měsíce. Přesně od chvíle, kdy jsem potkal Johnathana na chodbě v Equinoxu. Neuměla to vysvětlit, což jsem od ní jediný chtěl. Takže jsem si dopil zázvorovej instantní čaj a šel se vyležet domů.
Od tý doby už o kolibříkovi vždycky vim. Vždycky se mi chvíli zdá, když spim přes den. Občas i v práci, když usnu za stolem. Ester je v parku jen někdy, zatím jsem nevychytal žádnej vzorec.
Je léto. Všude vedro, ale amíci na rozdíl od Čechů obecně tolik nesmrdí. Sprchujou se i čtyřikrát denně. I v práci máme sprchu.
Johnathan začal běhat. Běhá už skoro každej den, mezi šestou a sedmou večer. A jeho trasa vede přes CP. A jako bych si to vymodlil, přímo kolem Ovčí louky. Ovce tam, mimochodem, chodí jen dvounohý. Ale Johnathan! Namakanej a eště běhá… Jako kolibřík mám tu výhodu, že se na něj můžu koukat a on o mně nemá ani páru.
Ester souhlasila, že mi Johnyho ozkouší, ale nejsem si jistej, jestli zrovna Ester je tak dobrej tester… Dneska se oblíkla do batikovaných šatů, který jsou v určitym světle trošku průhledný. Navzdory dredům a hnědejm zubům je i v pětačtyřiceti docela kočena. Nebejt teplej kolibříkodlak, klidně bych do ní šel. Tancuje na louce, já jí lítám kolem hlavy, abych neodpadnul. Lítání mě stojí spoustu energie a potřebuju skoro pořád cukr. Vtipný je, že jako pták neovládám svěrače, takže Ester má dredy prošedivělý hlavně proto, že je má na spoustě míst popálený. Nejen ode mě, nutno podotknout… Támhle běží. Johnathan. Na hlavě má čelenku, aby mu netekl pot do očí, a z ní se mu vlní zlatá hříva. Teď mokrá a při běhu poskakuje. Pod propocenym nátělníkem vidim ty jeho nádherný svaly a jeho široký ramena a namakaný ruce se lesknou v podvečerním slunci. Ester lascivně přitančí až k plůtku tak, aby ji nemohl přehlídnout. Tančí a vlní se, aby prodala svou ženskost. Což podle opodál sedících slintajících mlaďochů funguje. Johnathan si jí všiml, ale moc jí pozornost nevěnuje. Urovná si sluchátka a běží dál.
„Hey, sexy,“ houkne na něj tou nejotřepanější hláškou Ester.
Divili byste se, kolik chlapů se otočilo, jestli to náhodou není na ně… Johnathan kouká před sebe a už je skoro u nás. Instinktivně se trošku schovám za její dredy. Johny ji samozřejmě neslyší, takže na něj mává, aby přišel blíž.
„Sorry, lady,“ vyklusává na místě a na hodinkách něco přepíná, asi sluchátka. „Do you need help?“
Awwww. Ještě je starostlivej. Nebo aspoň zdvořilej.
„Well,“ zavlní se Ester, „depends. Can you help a lady in a more… Physical… way?“ Usmívá se. Na tohle musí skočit. Dokonce dneska nemá hnědý zuby. Musím pak zjistit, jak to udělala.
„OH!“ zatváří se pohoršeně Johnathan. „Sorry, lady, you’ve got the wrong guy. I wasn’t… born that way.“ Ukazuje na ni prstíkem. Z toho postoje je to skoro jasný, ale ne jistý.
Doletim Ester k uchu. „VÍC! TOHLE NENÍ JASNÝ!“
Ester jen máchne rukou ve vzduchu a mě odfoukne vítr dál od ní. Usměje se na Johnathana. „I’m not a hooker if that’s what you mean…“
„Lady, let me be perfectly queer… I’m not into women.“ Mrkne očkem a běží dál.
Equinox
Je rovnodennost. Začíná se pomalu ochlazovat, ale sem do města to leze pomalu. Noci jsou chladný, ale když svítí sluníčko, je přes den pořád hezky. Je to už půl roku mojí obsese. Jasně, že si nešetřim panictví v koutě, až se potkáme. Jasně, že pořád normálně žiju. Akorát kdykoli jsem s nějakým klukem, představuju si tam Johnathana. Je to už trošku nezdravý a už jsem to chtěl několikrát vzdát. Ale pak ho vždycky znovu uvidim a celej roztaju.
Posledních pár týdnů jsem se naučil lítat kolem něj. Kdykoli běží kolem louky, přiletím k němu a lítám mu nad hlavou. Minulej tejden si mě všiml, a od tý doby vždycky kouká, jestli letim nad nim. A já tam samozřejmě vždycky jsem… Myslim si, že mě má rád. Teda jako kolibříka, ale i to mě hřeje.
Dneska je středa. Musim mu říct, že jsem to já. Ale bude mi věřit? Nechci to pokazit. Nechci, aby si myslel, že jsem blázen. Jsem váhy, pro mě není lehký dělat rozhodnutí! Předtím, než si mě poprvé všimnul v parku, se na mě usmál. Jakože na mě-mě. Na mě opravdovýho. Ve fitku. Potkali jsme se na chodbě Equinoxu, já na něj zamával, on se usmál a zase mě dostal do kolen svým „Hey!“
Tak jo, dneska mu to řeknu. Toulám se po chodbě před fitkem, abych ho neminul. Už jde.
Něco je špatně. Johnathan má v ruce telefon, zarudlý oči. Smrdí potem, ani se nesprchoval. Musel přerušit cvičení, něco se stalo. Sakra! Musí mě vidět, jak tu stojim jak trubka a čumim na něj. Prožene se kolem mě, ani se na mě nepodívá. Na mobilu jsem si všimnul, že vytáčí „Daddy-O“ a jak jde dolů po schodech, slyšim jenom „Hey, dad, I just got your text. What happened to mum?“ A do prdele práce…
Jsem tady už hodinu. Louka se pomalu vyprazdňuje. Esterka sedí v trávě a hraje na panovu flétnu smutnou melodii. Mám depku a strach. Chtěl bych tu pro Johnathana být. Chtěl bych mu říct, že to bude dobrý, obejmout ho a utěšit ho. Chtěl jsem aspoň zabzikat nad jeho hlavou jako kolibřík. Ale on dneska nešel běhat. Po fitku často nechodí, ale trošku jsem doufal… Možná odjel do Marylandu. Jestli se něco stalo jeho mámě, docela bych to chápal. Slunce už je za věžákama a pomalu zapadá. Brzo bude tma. Dochází mi síla a Esterce šťáva v kytkách. Ostatní kolibříci už jsou dávno doma.
„Tak já to vzdávám, Esťo. Dneska mizim. Ten už nepřijde.“
Chci se probudit, ale nejde to. Něco mě drží v ptačím tělíčku. Začnu panikařit a poletovat ze strany na stranu. NESMÍŠ UMŘÍT, říkala mi tehdy u snídaně Ester. Když by kolibřík-člověk umřel jako ptáček, umře mu i jeho člověčí tělo. Já nechci umřít. Chci mluvit s Johnathanem! Jako by někdo vyslyšel moje myšlenky, uvidim ho na kraji cesty. Jen doufám, že to nebylo moje poslední přání…
Má pořád stejný oblečky jako odpoledne. Sportovní cvičební. Oči má zarudlý a obličej opuchlej. Vůbec ho takhle neznám. Neběží. Jen se tak plouží a kouká do země. Občas se podívá nad sebe a vzdychne. To určitě kouká po mně! Letim tam. Jsem nad nim. Teď se zrovna nekouká. Mně dochází síla. Potřebuju cukr. Achjo, nechci ho zklamat. Nemá sluchátka!
Přiletim mu k uchu a zabzikám: „You’re not alone. I love you!“
PLESK!
Johnathan se ohnal. Mělo mě to napadnout, že se ožene, když mu něco zabzučí u ucha. Mělo mě to napadnout. Dostal jsem pecku, že mi vyrazil dech. Ležim na zemi kousek od něj a nehybným tělíčkem ho sleduju. Rozhlíží se. Kouká, co to plácnul. V očích má obavu. Když si mě konečně všimne, jeho obavy se potvrdí.
„Oh no! Oh no no no no no no no no! I’m so sorry, Little guy! I’m sorry, I’m sorry, I’m sorry,“ kleká si ke mně a bere mě do dlaně. Je příjemně teplá. Vidim jeho obrovskej napuchlej obličej. Mělce oddechuju, ale jinak nemůžu nic. Jsem zlámanej.
„Fuuuuuuuck,“ chytne se za hlavu a rve si vlasy druhou rukou. „Now I’m a killer, too. If you knew what happened today…“ Sedá si ke stromu zády a drží si mě v úrovni obličeje. Vidim ho, ale začíná se mi stmívat.
„My brother was drivin’ my mom outta hospital and he killed her. Truck drove into ’em. Wasn’t his fault but he’s completely fucked, and so am I. Dunno whatta do. And now I killed my only friend. Did I kill ya? I didn’t mean to, really. I came here lookin for ya.“ Rty se mu třesou. Pláče.
„You know, stranger,“ slyším hlaholivě promlouvat Ester, „the colibri are sort of spirits travelling through bodies. Maybe you’ll meet him in another life. Just you believe…“
„What,“ zvedá Johnathan hlavu směrem k tajemné cizince. Nevidim na ní, ale Johnathan se tváří ohromeně. Vteřinu jen zírá a pak se ozve něco jako když rychle napnete papír a mně je jasný, že Ester zmizela.
„Did you see that?“ kouká na mě Johnathan.
Jasně, že jsem to neviděl, ty vole. Jsem umírající pták a držíš mě obráceně…
Tma z okrajů mých očí se rozšiřuje přes celý zorný pole.
Z dálky jen slyšim Johnathana: „If you meet me in another life, tell me „Titicaca“ so I know it’s you. I love you, Little guy. And I’m very sorry.“
Taky jsem very sory. Bodejď bych nebyl.
Day after
Překvapivě jsem se probudil. Je ráno. Podle mobilu už je druhej den. Musim rychle!
Sprcha, zuby, hadry. Snídat nestíhám a letim.
Ale ne do práce. Do Central Parku.
Trošku doufám, že ho tam uvidim pořád sedět, opřenýho o strom.
Běžim, jak blázen, nevnímám cestu.
Slyšim troubení klaksonu.
Náklaďák.
Debil. Nekoukal jsem na cestu.
Všechno vidim zpomaleně.
Řidič vyděšeně troubí a brzdí, lidi kolem vyděšeně čumí a já prožívám poslední vteřiny svýho člověčího života. Přesně, jak řekla Ester. Umřel jsem jako kolibřík. Takže teď musim umřít jako člověk. No, co jsem taky čekal. Zavřu oči a čekám na tmu.
–
Slyším zpěv ptáků. Cítím teplo slunce. Připadám si, jako bych ležel v tom nejkrásnějším a nejvoňavějším objetí. Smrt je moc příjemná. Kdyby tohle lidi věděli, určitě by se jí tolik nebáli. Cítím klid a mír a lásku… A pot. Pot? V posmrtnym životě je pot?!
Napadne mě, že bych zkusil otevřít oči. A jde to. Nebe je krásný, sem tam mráček, ale jinak modrý. Je slunečno. Nad sebou vidím zlato… Zlatou hřívu! To je Johnathan! Pomalu mi to začíná docházet. Zamrkám očima. Teď vidim i okolí. Nad hlavou mám stromy, u nohou silnici. Ze stran na mě čumí kolemjdoucí a pomalu se začínají rozcházet do stran. Johnathan se nade mnou sklání a vypadá ustaraně. Pod očima má pytle a zdá se, že celou noc nespal.
„Am I dead?“ zeptám se kontrolně.
„I’d hope not,“ odpoví mi Johnathan. „Who’d be accidentaly meetin’ me after workout if ya died? Couldn’t let that happen.“
„You knew… Ugh, I’m embarrased. I’m so sorry,“ cítím, jak mi rudnou tváře.
„Don’t be, I thought it kinda cute. But you should stop. It’s stalking and it’s illegal.“
A je po všem. Otrávil jsem ho. Já vůl.
„If you wanna hang out,“ pokračuje, „you could just ask me out?“ Usmívá se na mě svým dokonale běloskvoucím úsměvem. Zlatý vlasy má mastný a na nose má maličký pihy, těch jsem si nikdy nevšiml… Topím se v jeho jantarových očích a nemám slov. Vlastně mám.
„I need to tell you something…“
„More stalking?“
„No! Well… Actually yes but not as you think, you know… There’s a word I need to tell you.“
Kouká se trošku zmateně, ale nepřerušuje mě.
„Titicaca,“ usměju se na něj. On malou chviličku zasekle hledí do mých očí. Pak vidím, jak mu uši ustoupily dozadu a on se úplně rozzáří.
„It is you! You’re my Little guy!“
„I’d like to be yours. If you’ll have me,“ zkusim to. Málem jsem umřel, co můžu ztratit?
„Never die to me again!“ cloumá se mnou. Ne silně, spíš tak hravě. Oči se mu lesknou. Mně určitě taky.
„I won’t,“ pohladim ho po vlasech propletu je mezi prsty. Podívám se mu zpříma do očí. „I promise.“
Už nemusím nic. Sám přiblíží svou hlavu ke mně a políbí mě. Celou noc nespal, ale mně je to fuk. Je to Johnathan! A já jsem jeho Little guy! Drží mě v náručí, líbá mě, kolem hučí New York. Jsem naživu. Jsem s ním. Jsem člověk. A mně to stačí.
Pokud vás povídka bavila a chcete mě podpořit, můžete se podívat na Patreon, kde najdete také alternativní AI arty k této povídce. https://www.patreon.com/MattKeanan
Další povídky najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!