Johnathan
To jméno. Ten obličej. Ten pohled. Jantarový oči. Zlatá hříva.
Johnathan.
Moje nejnovější obsese. Chodí do fitka na třiapadesátý. Equinox. Rovnodennost. Symbolika. Všude symbolika. Potkal jsem ho minulej měsíc na chodbě. Našel jsem si ho podle fotek na instáči: @johnysfitnessnyc. Sdílí každej den, takže vím, že sem chodí třikrát týdně, v pondělí, ve středu a v sobotu. Ale občas jezdí za rodinou do Marylandu. Já chodim jen ve středu na jógu. Takže se snažim potloukat po chodbách, až půjde náhodou kolem, abychom na sebe jako nečekaně narazili.
Zatim se to povedlo jen jednou. Ale mně to stálo za to. Odpověděl na moje „Hi“ svým „Hey“. Svým namakaným svalnatým Hey! Každou, teda upřímně jen skoro každou noc, si nechám zdát o jeho „Hey“. A o všem, co by se mohlo stát, kdyby rozpačitě nevyrazil ze schodů, ale došel až ke mně.
Třeba nejsem jeho typ. Jsem hubenej, on namakanej. Já jsem tuctovej kluk z (pro něj) východní Evropy. Ne, že by o tom věděl. Neví o mně nic. Ale je nádhernej! Čistokrevnej americkej hřebec. Fuuu. Klid. Se mi udělalo nějak horko. Snad si nikdo nevšiml. Paní ve sluchátkách už se vykřičela, takže záměrně silným evropským přízvukem pokračuju: „Tenk jů for jour kól. Wot ken áj dů jů fór?“
To je fór, vážně. Přijel jsem dělat kariéru a dělám ji v call centru spolu s Bulharama, Ukrajincema, Maďarama a deseti Slovákama. Dělám, že nerozumim ani jedněm. Zmačknu pětku a paní začíná řvát na Světlanu. Jsem tu jedinej Čech. Jedinej Marek s E. To vůbec není hezký jméno. Ne jako Johnathan.
Je středa. Měl bych jít na jógu. Ale mám horečku, takže dneska vynechám. Navíc nechci, aby mě Johnathan viděl s nudlí. Není to sexy. Já nejsem sexy. Ale to nevadí. Tohle je New York. Tady je možný všechno!
„Hi, some paracetamol, please… Yes, here. Thank you. Bye!“ vyřídím naprosto bravurní anglinou.
A jde se ležet. Spolknu dvě tablety, zapiju 7UPem a hop do pelechu a pod deku. Chvilku čumim na Grindr, ale je to furt to samý a tomu chlupatýmu špekovi z 15C už odepisovat odmítám. Blok. Nazdar. Napsali mi tři anonymní ‚Taking-loads‘, čtyři ‚Hey-whats-up‘, sedm ‚Heyyy‘ bez fotky a jeden ‚Will-you-be-my-dog-for-$$‘. Zavírám. Usínám.
Jsem v Central parku. Musím být. Mezi stromy vidím vršky věžáků a všude kolem se hemží lidi na bruslích, kolech a podivně bez techniky hupkající naivky ve spandexu. Hmmm. Tamhleta žlutá je nějaká lákavá… Musím blíž. Whoa! Ten člověk je zblízka nějakej velikej. Začínám bejt unavenej. Potřebuju cukr. Na zemi je vykydnutá zmrzka a rozpouští se. Mňam! A je jí tolik! Mám žízeň. Musím k pítku. Je hned kousek od silnice, takže letím za hlukem. Je to obrovský! Všechno je obrovský! Ne! To já jsem maličkej! Pítko je z leštěnýho kovu. Uvidim se tam. Wow! Já jsem kolibřík! S červenym krkem. Křidýlka máchají tak rychle, že je skoro nestíhám vidět. Kapka vody. Skvělá! Počkat… Já jsem… KOLIBŘÍK?! Já nechci bejt kolibřík!
Budim se zpocenej. Ještě je světlo. Kouknu na mobil. Spal jsem sotva půl hodiny. Spal jsem? Vůbec nevim. Jdu do koupelny. Prkýnko je sklopený a já jsem línej a hlavně nemocnej. Pustim vodu z kohoutku do umyvadla, plesknu s nim o okraj a ulevim si. Hodně žlutý, musim pít. Vezmu z lednice novej 7UP a jdu do postele. Je mokrá od potu. Fuj. Jdu na gauč a pustim si Netflix. Co tak asi zprznili tentokrát?
Zase jsem usnul. Kolibřík se mi nezdál. Naštěstí. Vypínám pátej díl druhý série Stranger Things a jdu do postele.
Hummingbird
Dneska jsem se hodil marod. Takže nemusim poslouchat řvaní naštvanejch Američanů. Ale rozležel se mi ten včerejší sen. Musím se podívat do Central Parku, jestli tam fakt lítají kolibříci. Jdu pěšky, mám to 4 bloky od bytu. Přeběhnu silnici, uprostřed počkám, aby mě nepřejel světle modrej kaďák a běžim dál. Jsem na kraji CP. Ovčí louka je kousek přede mnou. Otočim se a vidim stejný vršky baráků jako v tom snu. Určitě je to ono. Jeden věžák se špičkou, jeden jako divná pyramida a další jsou hranatý. Tady je ta fontánka. Kovový pítko je maličký. Chvilku se pozorně rozhlížím, ale nic malýho tady nelítá. Jenom mouchy a vosy. Nebo včely, co já vim. Zákaz vstupu psů. Otevřu branku a nechám ji otevřenou. Ať se hysterický amíci třeba potento…
Jdu po prošoupaný hlíně, až dojdu na travnatou plochu. Je to milá zelená placka, trošku jako Stromovka. V tuhle hodinu tady není moc lidí. Probíhají tu dva kurzy jógy, nějaká mamina si tu hraje s dětma s frisbeečkem a v protějším koutě tančí podivná hipísačka navlečená v kdovíčem. Sednu si na louku, chytám jarní sluníčko a vyndám si papírovej kapesník, abych se vynudlil. Zatímco jsem smrkal, musela se ke mně přišvitořit, protože teď mě vyděsila k smrti.
„Hello visitor. Why have you come today?“ zpívá hipísačka. Má na sobě něco jako osmivrstvý pončo a v dlouhejch prošedivělejch dredech má napíchaný plastový kytičky. Červený se žlutou. Voní jak květinářství.
„I’m sorry, I have no cash on me,“ zvedám se.
„No, no, don’t go. Pleeeeease,“ usmívá se na mě zkaženýma zubama. Asi houmlesačka.
„I’m sorry. I feel sick. I should be at home.“
„No. You came here for a reason. As have I. Capeesh?“
„Nó, to víš, že kapíš,“ zvrátim oči.
„No, to veru neviem, panáčik. Veru neviem,“ zahutorí rozverně hipísačka. Výborný. Ke všemu je to Slovena. Já vůl. Jdu směrem k brance. Slyším, že hupká za mnou. „Nechoď, kolibrík!“
Zastavim se. Jak to může vědět?
„Chcel bys vedieť, ako to viem? Hej? Ráda poviem, keď ma pozveš na raňajky.“ Mluví československy! Buď je z hranic nebo žila dlouho u nás. Anebo si ze mě dělá prdel.
„Proč mluvíš tak podivně?“
„Ako podivno?“
„To máš fuk. Co víš o kolibříkovi?“
„A ktorom? Vás tu lieta,“ rozhodí rukama a roztančí se. „Ftáčiky! Vy moji ftáčiky!“ vykřepčí freneticky směrem k větvím. Teď už si ze mě opravdu dělá prdel!
„Hele, přestaň. Kdo jsi a co o mně víš?“
Nemůže vědět, že moje příjmení je Ftáčik! Nemůže! Používám tu jméno Lark. Což je samozřejmě taky pták, ale líp se jim to vyslovuje a diktuje… Nevinně na mě mrká a kolem hlavy jí krouží dva malí kolibříci. Stejní jako já ve snu. Jsou krásní. Jako poletující smaragdy s červenými krčky. Lítají tak, aby se nepotkali. Střídavě sosají z plastových kytiček v dredech, v nichž je určitě nektar. Jakože cukrová voda. Musim si je večer vygooglit…
„Víš, kolik lidí by chtělo umět být ptákem?“ ptá se mě úplně česky hipísačka. Jasně, že si dělala prdel. Neodpovídám. Hodně, asi… „A víš, kolik lidí to doopravdy dovede?“ Netušim. Málo, asi. „Tady v NYC jste čtyři. Chápeš? Čtyři!“ Má perfektní Ř, je to Češka jak Brno!
„Já měl jen divnej sen, hele… Brzdi.“ Neni mi to příjemný.
„Já tě tu viděla. Mluvili jsme spolu. Několikrát. Posledně jsi najednou odletěl za běžcem a pak jsi vylizoval zmrzku a paks’ u pítka zmizel. Nebo to byl jiný Marek Ftáčik?“
***
celá povídka je k přečtení zdarma na webu https://www.odnaproti.cz/matt-keanan/
nebo pro platící členy na mém Patreonu: (CO) LIBRI
Přehled všech povídek najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!
Nezapomeňte sledovat moje sociální sítě: Instagram, Facebook a Patreon, kde také najdete další původní ilustrace v plné kvalitě.
