Udělat si ze zimní zahrady aťas byl asi jeden z mých nejlepších nápadů. Je tu hromada světla, hezký vzduch, a pro mě, amatérského malíře kytek, naprosto ideální zázemí. Uprostřed je hlína, kde se pěstovala sezónní zelenina. Tam jsem si dal stojan, takže barvy kapou rovnou do hlíny. Navíc mi to umožňuje malovat bosky a být v dokonalém spojení se zemí. Maloval jsem zatím většinou přes den, a ne po obědě, abych nerušil květinové víly. Tedy já na ně moc nevěřím, ale moje babička mi o nich vyprávěla. A moje babička uměla vypěstovat ty nejkrásnější orchideje v obýváku jen za pomoci vody a lásky. Tak možná na tom něco je. Moje mamka mi zase vyprávěla o domácích skřítcích – hospodáříčcích a rarášcích. Ti první v domácnosti pomáhají a ti druzí dělají různé lumpárny, třeba schovávají klíče nebo kradou ponožky. Za svých šestadvacet dlouhých let jsem se naučil si z těchhle věcí rozhodně nedělat legraci, co kdyby něco z toho byla pravda… Pro jistotu občas v nějakém koutě nechávám kousky sušeného ovoce nebo mističku ovesné kaše. Pak na to zapomenu a po dvou týdnech najdu prázdnou misku. Takže něco to evidentně baští. Ale protože žiju na kraji města, tipuju to spíš na myšky. Do obrazů mi ale nelezou, a to je to hlavní.
Zatímco venku kvete sotva dřín, tady už mi vesele odkvétá čemeřice. Snažím se namalovat jich co nejvíc, než ta krása zmizí. Zkoušel jsem si to dřív fotit, ale malovat z fotky je, jak honit si u porna. Dá se to, ale není to ono. Ty přechody mezi růžovou a bílou, zelenou a žlutou, to je něco, co prostě z fotky nevytáhnu. Často musím chodit až k nim, zblízka je zkoumat, hladit je. Někdy mám pocit, že mě vnímají. Že vědí, že si je prohlížím…
Zvonek. To bude asi kurýr s tím světlem. Jé, ten je krásnej. Usměju se, abych ukázal svoje čerstvě a draze vybělené zuby. Úsměv mi vrátí, ale chce jen podpis. Sleduju ho, jak odchází po schodech k autu. Objímám balíček a čekám, jestli se ohlídne. To jeho strniště by mě sice odrhlo jak šmirglpapír, ale některé zážitky za malou oběť stojí. Otočil se! Usmál se!! Zamával!!! Tak to si jdu okamžitě najít jeho číslo a napíšu mu zprávu. Je mi jedno, že to je služební. Snad se ozve… Zamával! Až se mi podlomila kolena. Jsem nějaká celá rozvrkočená z toho. No tak, Maxi, okamžitě se přestaň rozplývat. Jsi chlap a musíš si namontovat nový světlo.
*
Jsem šikovná, to se musím pochválit. Reflektory jsem namontoval místo původního hnusu, co svítil na zimní zahradu a dělal tu spíš tmu, snad i ve dne. Ale ta nová fungují na původní vypínač. Jedno zapnutí je obyčejné hřejivé denní světlo, dvě cvaknutí jsou UV lampa. Většina květů má UV barvy, které vidí hmyz, ale my ne. Ale s UV světlem bych měl některé ty barvy vidět i já. Chci s nimi malovat na svoje obrazy, aby byly o to realističtější. Už mám koupené UV pigmenty. A navíc je to taková přidaná hodnota pro fajnšmekry.
*
Usnul jsem. Nejsem zvyklý pracovat takhle pozdě do noci. Ale ty barvy! Ono to světlo není úplně UV, je to nějaká směska, nějaký speciální filtr, nebo co. Je to spíš růžové, ale dělá to podobný efekt jako klubová světla. Jen je právě vidět víc různých odstínů. Kromě toho je taky vidět bordel. Světla jsou celkem čtyři, jsou dost výkonná, a osvětlují drobné částečky prachu a pylu na zemi. No, měl bych tu vytřít. Otřepu si rameno od hlíny, zvednu se zpod stojanu a jdu pokračovat do postele. Cestou světla zhasnu. Jsou to údajně úsporné výbojky, ale známe to. Navíc světelného smogu je ve světě víc než dost.
*
Vstal jsem brzy, protože jsem se opravdu rozhodl vytřít. Mám v domě dvě kočky, takže je celkem přirozené, že tu je sem tam binec. Ale na zimní zahradu kočky nesmí, aby nepoužívaly záhony jako záchod. Já ovšem chodím všude v ponožkách, kromě malovacího záhonu, tak dá rozum, že ten bordel roznáším všude. Vytírání tohohle baráku trvá přes hodinu, takže dneska vynechám ranní běhání a po sprše do sebe rovnou nasypu svůj domácí müsli mix. A jde se malovat…
Co to je? To jsem si včera něco šlehnul a nevím o tom? Fantasy není můj styl. Nad rozpracovaným květem čemeřice se na plátně vznáší víla. Myslel jsem si z dálky, že je to vážka, ale ne. Je to maličká postavička s průhlednými křidélky, bílými vlásky, špičatýma ušima a zelenou sukýnkou. Tak ale teď už koukám po skrytých kamerách. Protože ta postavička je kluk! Má v ruce zelený sáček a v druhé něco, co vypadá jako klíčící poupě. Ale je to kluk! To nás Disney neučí. Disney nás učí, že víly jsou tmavé pleti, ale že by víla byla někdy kluk?! Tedy, mně se ten obrázek líbí, je to takový nedospělý roztomilouš. Ale kdo mi ho tam domaloval? Je na první pohled vidět, že to není moje ruka. Jinak tahy, odfláknuté detaily a takováhle křídla určitě víly nemají. Je to narážka na mou sexualitu?
Jak tak prsty u nohou mnu prsť pod stojanem, něco nahmatám. Skloním se, přidřepnu a rukou vyhrábnu něco maličkého a zeleného. Tak ale to snad… Teď už zcela vážně projdu celou zahradu a hledám v květináčích a nářadí skrytou kameru. Ale buď je skrytá moc dobře nebo ji prostě nevidím. Ta malá zelená věc je ten sáček, který na obrázku drží ten vílanec. Pytlíček je na dotek jako zelené listí. Je velký jako špička mého prostředníčku. Vezmu ho na stůl, kde maluju figurky, rozsvítím si lampičku a přitáhnu si lupu. Opatrně gumovými pinzetami rozvážu provázek. Byla na něm klička. Rozkošné. Jemně roztáhnu ústí váčku a nakloním si ho proti lupě. Uvnitř je blyštivý prášek, něco jako glitr, ale jemnější. Je ho tam jen maličko. Vypadá stříbrný, ale barevně se blyští pod světlem lampičky. Vnitřek pytlíčku ozařuje duhovými odrazy jako prizmatická disko koule. Zírám na tu nádheru jako u vytržení. Kdo si dal tolik práce, aby tohle vyrobil? Protože jsem umělec a mám nějaké cítění a respekt k takovým věcem, rozhodnu se pytlíček zase zavázat. Přijde mi vzácný, ale zároveň jaksi… čerstvý. Schovám ho tedy do ledničky do poklopu na citrón. Stejně ten poklop věčně leží prázdný v ledničce a citrony mi schnou ve spíži…
Obraz odložím, je prakticky hotový a je mi líto víláka zamalovat. Nechám to tak. Dnes je pátek, je ho tam třeba, ač není středa. Takže dnes malovat nebudu. Protože jsem sám, tak ale nebudu dělat ani nic jiného. Nejsem z těch, co honí Grindr nebo chodí po klubech. Udělám si tedy očistný den. Zacvičím si na hodinku jógu, půjdu si zaběhat a pak si napustím vanu s duhovou bombou a budu relaxovat a představovat si, že mám přítele a je mi hezky.
*
Voda už pomalu chladne a moje prsty už mají vlnky na špičkách. To znamená osprchovat a spinkat. Zahalím se do svého chundelatého župánku, nazuju bačkůrky a jdu pozhasínat do přízemí. V ateliéru/zahradě se dnes nesvítí, ale nepochybně jsem nechal svítit pásky nad linkou v kuchyni. Samozřejmě. Měl bych si pořídit Wi-Fi ovládání, abych sem nemusel chodit. Ale zase, chůze je zdravá a aspoň zchladnu do postýlky. Přicházím právě ke schodům, když slyším zaklepání na dveře. Co to je? Kočky jsou na věži nebo venku, ale rozhodně neklepou. Sáhnu po mobilu a mrknu se na kameru u vchodu. Nějaký člověk v kšiltovce s kyticí. Ale ne, snad mi zase ex neposílá omluvný puget se vzkazem „chybíš mi“ – a jo, ono je čtrnáctého, tak to bude určitě on. Celý otrávený se otáčím a jdu otevřít, ať tam chudák noční kurýr nečeká moc dlouho.
„Привіт, добрий вечір!“ usměje se nesměle příchozí. Proč na mě mluví ukrajinsky? To je nějaký výsměch?
Úsměv neoplatím, místo toho se zeptám: „Що це має означати?“
„Pardon, já se omlouvám, že jsem tak vlezlej. Jsi Maksim?“ přeskočí do češtiny poslíček.
„Ano, ale nevím o tom, že bysme si potykali,“ zatvářím se vyčítavě a zvednu pravé obočí.
„Ale podle jména jsi Ukrajinec,“ namítne.
„Možná, ale od malička žiju tady. Naši se odstěhovali, když mi byly dva měsíce. Jsem víc Čech než cokoli.“ Pořád nechápu, o co mu jde, ale tohle si musíme vysvětlit.
Zarazí se, přehodí si kytku do druhé ruky a vyštrachá v kapse u bundy telefon. „Це ти написав?“ ukazuje mi povědomou textovku.
„Jo, to jsem psal já. Hele, můžeme mluvit česky? Jsme v Česku a moji sousedi volí SPD,“ vykloním se ze dveří a podívám se směrem k jejich rozpadlé barabizně. „Nerad bych je dráždil.“
„Jasně, вибач, teda… Promiň. Já… jsem začal úplně špatně. Já jsem si přečetl včera v práci tvoji zprávu a strašně mě potěšila a… No, víš… Protože je dneska Valentýn. A já to teda neslavim nebo tak, ale napadlo mě… Že když jsi mi napsal, tak jsi asi sám a já jsem taky… Sám. Tak jsem ti koupil kytku a myslel jsem, jestli třeba že by ti udělala možná radost, víš?“ Blekotá, ohlíží se, mne si šíji a kouká do podlahy. Je roztomilej. Ale nechám ho domluvit. „No, jestli bys třeba se mnou nešel na rande, protože se mi líbíš, ale klidně jindy, vidím, že jdeš spát, tak nebudu rušit. No…“ Podává mi kytku a kouká mi někam do ramene.
„To by ode mě nebylo hezký, kdybych tě teď poslal pryč. Venku je zima…“ začnu, než převezmu buket.
„Já jsem tu autem…“ vyhrkne.
„Pst, nekaz to,“ zarazím ho. „Pojď dál a zuj se. Díky za kytku, je krásná. Chryzantémy miluju.“ Políbím ho na tvář jako poděkování. To strniště mi úplně drhne moji hladkou tvář, až mi z toho trošku povstaly chloupky na zádech. Rychle se odtáhnu, aby to nebylo úchylný, a ukážu mu věšák. Pod bundou má jenom bílé tílko a je vidět, že hodně a často posiluje. Uuu. Tohle dlouho nevydržím. „Pojď, dáme je do vody.“ Vedu ho do kuchyně. Má bílé ponožky a světle modré džíny.
Rozsvítím v kuchyni světlo nad ostrůvkem a zase ty pásky, co jsem před chvilkou zhasínal. Sáhnu nad kredenc pro vázu a napustím ji do půlky vodou. Chuděry před smrtí zbavím papíru a nakroucené stuhy a vložím je s veškerou péčí do vody. Já vím, že je to hezké gesto a udělalo mi velkou radost. Ale v podstatě si dáváme hezky zabalené mrtvoly. Postavím kytici chryzantém na ostrůvek.
„Co budeš pít?“ zeptám se ho.
„Čaj?“ usměje se nervózně. Já si ho snad vezmu hned. Vůbec mi nevadí, že má kouty. Pije čaj a nepřinesl prosecco. Miluju!
„Dobře,“ usměju se, když stavím konvici na čaj.
„Hezký obrazy, to jsi maloval ty?“ ukazuje na růži nad stolem.
„Jo, to je už stará věc. Uhel už nedělám.“
„Počkej, vážně? Já si dělal legraci!“ kouká překvapeně a se zvláštním obdivem.
„No,“ pokrčím rameny, „já ne…“
„Živíš se tím?“ prohlíží si zblízka neumělé črty na školním výkrese.
„Snažím se, ale upřímně, kdybych neměl po tátovi akcie, nedalo by se to.“ Zaleju Malého Buddhu, vyndám na tác dva hrnky a postavím k nim konvici. Nesu je ke stolu a pokládám na kraj. Podívám se svému nečekanému hostu do očí s tázavým výrazem.
„Вибач, jmenuju se Vasilij, Vasja,“ podává mi ruku.
„Čau Vášo, já jsem Max,“ ušklíbnu se a potřesu mu pravicí. Je vidět, že je trošku v rozpacích. „Posaď se. Máma byla Češka a dala mi víc než táta, takže se cítím být víc Čech. Potřebuju to říct hned teď, protože hodně kámošů má tendenci na mě mluvit ukrajinsky, ale já se tak necítím. Tak jestli můžeme česky, byl bych radši. A neboj, Váša byl vtípek.“
„Dobře, jasně. Jsem tu od pěti let, nemám problém. Naši jsou teda oba… Ale to nevadí. Můj ex byl Čech a hodně jsme se hádali, takže to asi umim. Teda… Ne, že bych se chtěl hádat nebo tak.“
„V pohodě,“ zasměju se, „tak už si sedni, ať mi nevyneseš spaní.“
„Omlouvám se,“ kouká do stolu.
„To nemusíš, ale sedni si,“ zasměju se. Sedá si. Zdá se mi, že si dává veliký pozor, aby mi nepoškrábal podlahu, je až moc opatrný.
Když se posadí, nervózně po mně pokukuje. Jakmile začnu nalévat čaj z konvice, trošku se uvolní a začne si nad stolem procvičovat prsty. Po očku ho sleduju, ale dělám, že se soustředím na čaj. Akorát, že vůbec! Já idiot přelil. Naštěstí na tác.
„Omlouvám se,“ blekotám pro změnu já. „Asi jsem víc nervózní, než jsem čekal.“
„Mám odejít?“ ptá se a chce se zvednout.
„NE!“ vyhrknu, víc nahlas, než by se slušelo. „Вибач, dáme si ten čaj, aspoň.“
*
Ležím v posteli a nemůžu spát. Tak dlouho jsme si povídali… Jsou tři ráno. A to jsem chtěl jít spát brzo. Docela lituju toho, že jsem ho hned nepozval, aby strávil noc. Ale neznáme se a já se chci držet nějakých svých zásad. Mám strach, že kdybych se jich vzdal, přišel bych o nějakou část sám sebe. Nevím, jestli tuhle část sebe vlastně chci… Když vidím ostatní, jak si užívají a baví. Jenže… Pro mě tohle není. Nikdy jsem nezapadal. Tak proč teď? Že jsem měl zatím jen tři kluky a vždycky ve vztahu? No a co… Na internetu jsem našel, že se tomu říká Demisexualita. Veliké jméno pro obyčejnou věc. Nene, Maksimek si prostě musí mít něco extra. Nestačí, že je gay, ještě je demisexuál. Kdyby radši demigod… Ach, to jsou zase úvahy. Podívám se, jestli mám ještě v lednici ty CBD kapky.
Scházím dolů po schodech, když slyším rachot. Zarazím se. Snad ne zloděj! Spím zásadně nahý, takže teď mě trošku zamrazilo. Nejen, že mě okrade, ale ještě uvidí nahého. Nemám žádnou zbraň. Nejblíž mám kuchyňské nože, takže zamířím k ostrůvku. Našlapuji opatrně, což se naštěstí bosky dobře dělá. Šramot pokračuje. Jde to ze zimní zahrady. Opatrně vytahuji zásuvku, zatímco nahlížím do zahrady. Nic tam není vidět. Je tma. Nechci upoutat pozornost na sebe, tak samozřejmě zůstávám také po tmě. Mám takhle alespoň výhodu, že o mně se neví.
Moment. Co by dělal lupič v zahradě. Nejdražší, co tam mám, jsou barvy a štětce, ale na těch se moc vydělat nedá… Beru filetovací nůž a opatrně obcházím ostrůvek směrem ke zdroji hluku. Jak se blížím, zdá se mi, že zvuk rozeznávám. Zní to jako špatně naladěné rádio. Šum, sem tam cvaknutí a nějaké tlumené brebentění. Projdu otevřenými dveřmi do zahrady. Je tu chladněji, ale nic nevidím. Ne proto, že by nebylo vidět, jde sem světlo z ulice. Ale prostě proto, že tu nikdo není. Zvuky se nesou zprostřed místnosti, kde je nejlíp vidět, ale vidím jen stojan. Zamrkám, jestli se mi to nezdá. Nezdá. Zvuky slyším, nic nevidím. Sáhnu po vypínači. Světla, která jsem včera nainstaloval, jsou silná a chvilku mi trvá, než moje oči přestanou bolet a získají obraz. Pořád nic, i když… Moment! Na stojanu je plátno, je otočené bokem ke mně, ale já tam žádné nedával. Kromě toho jsem tam rozhodně nenechal ve vzduchu viset štětec s barvou!
„Pššt!“ ozve se odtamtud.
Co to… Napadne mě dvakrát cvaknout vypínačem a přepnout světla do UV módu. Udělám to. Co to? Kolem plátna se vznáší několik panáčků s křidélky. Vypadají přesně jako ten, kterého jsem našel namalovaného u čemeřice! Mají různé barvy vlasů i sukýnek, někteří mají váčky. Jeden z nich stojí u palety pohozené v hlíně. Na té je vymačkáno až zbytečně veliké množství čerstvých barev. Jeden vílák se vznáší s tím štětcem u plátna, dva další mu sekundují, dva stojí na stojanu a pózují v objetí. Šest vílích kluků se mi prohání po zimní zahradě a hraje si s mým vybavením. Nejsem ani tak v šoku, jako pobavený. Chviličku pozoruju, jak se snaží co nejtišeji mávat křidélky a zůstat zcela nehnutě. Nakloním hlavu a pozvednu obočí. Koukám přímo na kluka, co drží štětec. Je to ten, co se nechal zvěčnit včera. Bílé vlásky a zelená sukýnka. Řeknu mu, že mám jeho pytlíček.
„Hele,“ začnu, když mi před očima vybuchne ohňostroj světel a svět se kolem mě roztočí. Jeden další vílák byl přímo nade mnou a něco mi hodil do obličeje ve chvíli, kdy jsem začal mluvit. Usínám. Je mi… Tak hezky! Je to jako… Jako bych byl ve spojení se všemi kytičkami a všemi bytostmi. Je to jako doma v postýlce, příjemně teplíčko… A bezpečí… A krásně se spinká…
*
Vyskočím leknutím, probuzený ze sna. Je ráno. Co se mi to zdálo? Nemohl jsem včera usnout. No jasně! Malý Buddha je zelený čaj. Proto jsem nemohl spát. To dává smysl. Nikdy čaj na noc nepiju, a když, tak bylinkový. Jsem nahý a v posteli, jak to má být. Tak se mi asi podařilo usnout. To byl ale zvláštní sen… Na dnešek jsem domluvený s Vasjou, že přijde na oběd. Kolik je hodin? Jé! SAKRA! Já zaspal! Chtěl jsem udělat pečeni, ale je jedenáct. Na telefonu čtyři zprávy a zmeškané volání, kdo to… Що?! Proč mám v ruce filetovací nůž?! To se divím, že jsem se nepořezal ve spánku. Ale… No, samozřejmě. Prořízl jsem prostěradlo! To snad není… Počkat! Vyskočím z postele a běžím okamžitě dolů. Nůž nechám na ostrůvku v kuchyni a pokračuju do zahrady. Paleta je uklizená, očištěná, štětce v kelímku a… suché! Takže se mi to všechno jenom – ne! To plátno je tam. Obejdu stojan. A na něm vidím ne úplně zdařilou podobiznu dvou kluků, jak se objímají. Ten jeden je hladce oholený a drží štětec a ten druhý… Má hluboké kouty.
Telefon! Zmeškaný hovor je nějaký telemarketing, ale ty čtyři zprávy jsou:
- Привіт 😛 Díky za dnešek, bylo to fajn.
- Jsi hrozně milej kluk. Moc se těším na zítra.
- Je to blbý, ale mám pocit, že si tě chci vzít! 😛
- Kluci psali, že to přepískli, ale já ta to nemůžu! 😀 Každopádně s obědem si nedělej starosti. Objednal jsem bunbíčko a jedu za Tebou!
Takže včera… To on si neprocvičoval prsty, teď to vidím ve vzpomínkách. Jasné jako den. On si třásl prsty s víláky! Ale proč je on vidí a já ne? A kde jsou teď? A proč nás namalovali v objetí… U svatebního oltáře?! Rád bych byl pohoršený, ale něco ve mně má velikou radost. Takovou, že se začnu nahlas smát!
Z několika květináčů vyletí vílí kluci. Už je vidím. Jak jsem je mohl nevidět? Jsou tak roztomilí. Jejich průhledná křídla se blyští v poledním slunci a jejich očka rošťácky mrkají.
„Líbí se ti to?“ ptá se stydlivě světlovlasý.
„Ale docela jo. Chce to trošku trénovat, ale máš talent,“ uznám. Z toho, jak se zrychlil třepot jeho křídel, usuzuji, že je polichocen. „Kluci, proč jsem vás dřív neviděl? Mně přece nevadí víly. Bábuška mi o vás říkala a nikdy nic špatného.“
„To je omylem,“ ozve se chlapec s fialovou sukýnkou. „Omlouvám se. Neměl bys nás vidět. Je to proti pravidlům. Je to kvůli tomu, že jsem ti do očí chrstnul prášek. Takhle čistý dělá nepředvídatelné věci. Kromě toho, my ho používat moc neumíme, to dělají skřítci. Takže… Promiň. Neřekneš o nás, že ne?“
„Proč bych to dělal?“ usměju se. „Počkejte! Já mám ten váš zelený pytlíček! Dal jsem ho do ledničky…“
„Vidíš to, Pampeliško, jsem ti říkal, že ho našel!“ Vílanec s modrou sukýnkou dává pohlavek světlovlasému.
„Nechte se, kluci, já jsem nic nevysypal, nebojte. Pojďte, vyndám vám ho,“ vyrazím do kuchyně. Víláci se rozletí, aby mi udělali průchod a vydávají se za mnou.
„Heleď, Maxíku,“ pronese růžová sukýnka skoro holčičím hláskem, „neříkej nám kluci. Není to správně. My jsme nymfy, ještě se vyvineme. My si pak teprve vybereme, jestli budeme kluci nebo holky, nebo zůstaneme uprostřed. Nejsme jako vy…“
„Růžo, nech ho. Vždyť sotva zjistil, že existujeme,“ pronese pobaveně Pampeliška. Vyndávám z ledničky jeho pytlíček. Vrhne se po něm skoro hystericky a jen špitne: „Dík!“
Zvoní zvonek. Kluci, tedy nymfy, letí ke dveřím a nadšením třepotají křidélky a poletují sem tam. Tleskají ručkama a výskají radostí. Za dveřmi stojí kurýr s úsměvem od ucha k uchu a igelitovou taškou s nápisem Děkujeme! Otevřu dveře, načež víly začnou okamžitě skandovat: „Pusu, pusu, pusu!“ Vasja zrudne a snaží se na ně nekoukat. Chápu, že to je pekelně těžké, protože lítají kolem nás a do uší nám výskají „Pusu!“ Dělám, že je nevidím.
„Pojď dál, díky za ten… Oběd,“ usměju se a pokynu k igelitce.
„Jo, Bunbo nebylo, tak jsem vzal Pad Thai,“ snaží se ze všech sil ignorovat výskající víláky, zatímco si skopává z nohou bílé tenisky.
„Nevadí,“ zavírám dveře, ale jeden rozjařený vílák letí přímo mezi futro a desku. Vasil se hlasitě nadechne, ale já zarazím ještě předtím, než tvorečka stihnu skřípnout do dveří. Počkám, až vletí zpátky dovnitř a teprve pak zavřu. Tak jsem se prozradil.
Vasja se na mě zaujatě podívá, pak po očku koukne na víláky, kteří teď mlčí a pucují Růžu, který je v šoku. Pořád nás ale sledují. Vasja vidí, že na ně taky koukám. Přiblíží se ke mně, usměje se a jemně se rukou dotkne mojí tváře. Po zádech mi přejede elektrické chvění.
„Uděláme jim radost?“ usměje se. Voní mu dech. Tedy nevoní, ale nesmrdí…
„Dobře, usměju se.“
Jemně si mou hlavu přitáhne k té svojí a naše rty se potkají. Netlačí na mě, nechává naše rty v jemném dotyku. Není mi to nepříjemné. V bříšku mi poletují motýlci a v hlavě zní svatební zvony. Po krátké chvilce s jemným mlasknutím rty odtáhne. Znovu se usměje. Já mu chci úsměv vrátit, ale v tu chvíli nám nad hlavami propukne bujaré veselí, takže můj úsměv se okamžitě mění v srdečný smích. Smějeme se spolu, objímáme se a koukáme nahou na víly, jako by to byly naše děti.
„Nymfové,“ začne Vasja po chvilce. „Vážně se mnou bude šťastný?“
Víláci přeruší veselí, sletí se na jedno místo a něco si šepotají. Po chvilce Pampeliška přiletí blíž k nám a zcela vážně a slavnostně pronese: „Ano. Ptali jsme se na to Fošničky. Je to psáno ve hvězdách.“ Pak se otočí a letí zpátky k ostatním.
Víláci se teď drží za ručičky a s očekáváním na nás koukají. Teď trošku s obavou a očekáváním koukám i já. Co má tohle zase znamenat? Vasil šmátrá v kapse a vytahuje podezřele povědomou krabičku. Kleká si přede mnou na koleno a otevírá krabičku s prstýnkem. Vždyť se známe sotva dva dny! Je mi s ním dobře, to jo, ale… Tohle je moc rychle. Nebo není? Panika se ve mně pere s radostí. Obava s nadšením. Není to moc brzo? Taky už mi dvacet podruhé nebude…
„Maksi,“ začne Vasja obřadně. „Prokázal bys mi tu čest a vzal si mě za manžela, dokud tě budu dělat šťastným? Víly nám vyvěštily krásnou budoucnost a já už nechci čekat na nějakou nejistou budoucnost. Chci ji budovat s tebou. Tady a teď. Приймаєш?“
„Так!“ souhlasím po chvilce s očima plnýma slz. Klepu se nervozitou, štěstím, dojetím. Nevím. Když mi prsten nasazuje na prostředníček, vyhrknu: „Ale já nemám prsten.“ To už ale Fialka letí ke mně s obrovským kruhem v ručce. Pro mě je to samozřejmě prstýnek příhodně přesně padnoucí Vasilovi. „A kdo nás oddá? Vždyť tady svatby pořád nejsou povolené,“ zarazím se.
„Já!“ ozve se mi od kotníků hluboký hlásek. Na podlaze stojí maličký skřítek se špičatou čepičkou a dlouhým zrzavým plnovousem. „Jsem Tkaloun, hospodáříček ve tvém domě. Tohle je moje žena Fošnička. Naši dva kluci někde lítají. Ale já, jakožto správce tvého domu, mám posvátné právo oddávat. A na naše zákony se ty vaše nevztahují. Ty naše jsou… Ehm. Spravedlivé.“ Mám pocit, že se hrdě dme. Ovšem ve výšce necelých dvaceti centimetrů i s čepičkou to vypadá nanejvýš komicky. Už nejsem ani překvapený.
„Vy jste tak hodní,“ usměju se. V tom se ovšem vrátí domů můj černý kocour. Když vidí skřítčí pár u mých nohou, nahrbí se a vyrazí po nich. „Čorte, ne!“ zakřičím. Ale skřítek se ani nehne, sáhne do pytlíčku u pasu a hodí na kocoura hrstičku blyštivého prášku. Čort okamžitě zjihne, lehne si na záda a začne spokojeně vrnět. Packu natahuje směrem ke skřítkům a skřítčí paní Fošnička mu začne masírovat tlapky. To jsou mi věci…
*
Svatba se konala v zimní zahradě, u toho našeho obrazu. Oddával nás pan skřítek Tkaloun se svou ženou Fošničkou. Kolem hlavy nám lítalo sedm vílích kluků, tedy, nymfů, a vzduch se třpytil vílími a skřítčími kouzly. Naše rodiny se svatby neúčastnily. Vasilova je na Ukrajině a moje rodina už není mezi živými. Ale měl jsem pocit, že o nás vědí a že jsou šťastní. S Vasilem žijeme v mém domě šťastně a spokojeně už čtyři roky a plánujeme děti. Tohle ale magicky nejde. A upřímně bych to ani nechtěl. Naštěstí nejsme sezdaní podle lidských zákonů, takže můžeme adoptovat nějaké opuštěné miminko a dát mu všechnu lásku, která v našem domě je. A není jí zrovna málo. A třeba jednou naše děti taky uvidí víly a skřítky a budou díky nim šťastné. My rozhodně jsme. Vždycky jsem věřil na víly. A pořád na ně věřím. A jo. A jo!
Pokud vás povídka bavila a chcete mě podpořit, můžete se podívat na Patreon, kde najdete také alternativní AI arty k této povídce. https://www.patreon.com/MattKeanan
Další povídky najdete na stránce Povídky.
Pokud byste chtěli moji tvorbu podpořit, mrkněte na stránku Support me pro víc informací. Díky!