Kapitola 1. Pastviny

Gariadon seděl na vyvýšeném místě nad údolím, kde se pásly ovce. Byl únor. Sníh pomalu odtával a ovce si v údolí pochutnávaly na trávě, která se po zimě znovu začala zelenat. Z holého buku odkapávala voda, která ještě v noci byla sněhem. Gariadon sebou cukl, jak mu studená kapka sklouzla po krku na záda. Postavil se, pročísl husté světlé vlasy a podrbal se na temeni. Nadechl se svěžího vzduchu a na chvilku zůstal koukat do slunce, které už pár měsíců neviděl. Promnul si bradu, kde mu už podruhé tento týden rašily vousy. Něco na tom dospívání opravdu nebude zábava…

Akron zaštěkal. Ovce začaly nervózně pobekávat. Pasáček hvízdl, sebral ze země osahanou hůl se třemi suky a vydal se dolů. Pes znovu zaštěkal. Gariadon znovu hvízdl. Pětiletý pastevecký pes se k němu rozběhl, až mu od nohou létalo bahno.

„Co se děje?“ zeptal se Gariadon. Akron jen štěkl a začal pobíhat sem a tam a otáčet se, aby ho jeho pán následoval. Rozeběhli se údolím. Flekatý pes ho dovedl k bystřině, kam ovce chodily pít horskou vodu. Zapřel se nohama a zaštěkal směrem k druhému břehu. „Co blázníš? Vždyť tam nic není…“ Sledoval zlatavě zelenou hradbu stromů ozářenou ranním sluncem. Najednou měl pocit, že se před lesem mihla nějaká postava. Pohybovala se tak pomalu, že na první pohled vůbec nebyla vidět. „Hlídej!“ přikázal pasáček a zkušeným krokem přeskákal po kamenech na druhý břeh. Pomalu se vydal směrem k malé, temné, zahalené postavě. V ruce svíral svou hůl a snažil se nedělat velký hluk. Kapky tajícího sněhu mu práci mírně ulehčovaly. Na hranici lesa se tajemná postava zastavila a sehnula se, aby něco sebrala. A znovu. A zas. Gariadon si nadešel obloukem, aby viděl, co postava dělá. Sbírala větve. Zřejmě na otop. Ale něco na ní nebylo v pořádku.

„Požehnání Dvanáctky přeju,“ zkusil pozdravit. Ticho. „Dobré ráno, paní,“ zopakoval.

Stařenka se ani nepohnula, jen sebrala další klacek a popošla o kus dál.

„Nepotřebujete pomoc? Nikdy jsem vás tu neviděl. Jste z města? Ztratila jste se?“

Stařena neodpovídala a dál se věnovala sběru.

Gariadon došel vedle ní a dotkl se jemně jejího ramene. „Paní, ztratila jste se?“ zeptal se.

Babuška jako by zamrzla v pozici, v níž byla. Pak se její hlava, jen hlava, pomalu pohnula. Gariadon si nevšiml, jak, ale stařena teď stála přímo naproti němu a hleděla mu do očí. Volnou rukou ho chytila za bradu. Byla velmi stará. Starší než ženy z vesnice. V jasně modrých očích se skvěla moudrost věků a zvláštní smutek. Její vrásčitý obličej jevil jistou poťouchlost.

Chceš přivést jaro dřív, chlapče? Mně nikdo nesmí pomáhat, to je zákon! zaskřípěla stará paní.

Gariadon vylekaně ucukl a zakoktal: „Ne-nezlobte se, paní, promiňte. My-my-myslel jsem, že jste se ztratila. Nebudu dál rušit.“ S posledními slovy už se otáčel a běžel zpátky k Akronovi, který štěkal už od chvíle, kdy se ho stařena dotkla. Několika rychlými skoky byl na druhém břehu. Štěkot neustával ani teď. Gariadon se ohlédl zpátky, ale stařenu už neviděl. Před lesem ležely jen jeho stopy, v nichž spatřoval podrost pod tajícím sněhem.

Vykročil zpátky k buku. Jeho černobílý chlupatý společník mu běžel po pravici a koukal, jestli náhodou nedostane pochvalu. „Ale to víš, že jsi šikulka,“ poplácal ho po hlavě. Nahoře na kopci foukalo. Byl to nepříjemný vítr. Mnohem teplejší, než bývá v tuhle dobu zvykem. A taky silnější.

„Bude chcát… Akrone, sehnat!“

Pes okamžitě poslechl a vydal se oběhnout stádo ze vzdálenější strany pastviny. Gariadon k nim sestoupil od bukua mával svou pasteveckou holí. Ovce začaly bečet na celé kolo a hnaly se naučenou cestou zpátky k vesnici. Akron běhal kolem nich a štěkal, aby je nahnal správným směrem. Z dalšístrany mu k tomu dopomáhal potok. Ovce, z nichž spousta byla v tuhle dobu březí, se pomalu valily východním směrem zpátky ke statku. Nespokojeně při tom pobekávaly.

„Ale dej pokoj, kdo vás pak bude sušit? Dochází nám sláma…“ zabručel si pro sebe chlapec.

Ve chvíli, kdy dorazili ke statku, začalo pokapávat. Než všechny ovce nahnali do stodoly, lilo jak z konve. Gariadon ještě zkontroloval ovcím žlaby a šel se převléknout. Kabát z ovčí vlny rozložil přes dvě židle před ohniště a došel si k truhle pro suchou košili a kalhoty. Sotva je navlékl, Akron se vedle něj velmi důkladně oklepal. „Dík, no,“ zabručel Gariadon a došel pro kovovou konvici. Nalil do ní vodu z vědra, z něhož před chvílí pil Akron, a postavil ji na rošt do krbu. Rozvalil se vedle mokrého chlupáče na rohoži před ohněm a po chvilce usnul.

Vagar se vrátil z trhu o něco dřív. Kvůli silnému dešti to dnes stánkaři zabalili už v poledne. Gariadona vzbudilo Akronovo radostné štěknutí. Sám velkou radost neměl, protože se radostně ozvalo přímo do jeho ucha. Podrbal se na zátylku, zívl a šel utrhnout pár lístků byliny visící na trámu. Její jméno mu vždycky dělalo problém vyslovit, ale jejich rodinný přítel Gavain tvrdil, že je dobrá na nachlazení. Obvykle jim při své návštěvě přivezl pár smotků. Flekatý hlídačuž nadšeně tancoval za dveřmi. Gariadon hodil suché lístky do konvice a s pomocí hadru ji odnesl na stůl. Položil ji na černé kolečko, které tam za léta používání zanechala. Vagar otevřel dveře a Akron na něj okamžitě vesele skočil.

„Ale no jo, to víš, že jo. Kde máš místo?“ houkl hrubým hlasem vousatý pastevec. Pes se rozeběhl ze dveří a hbitě vklouzl dvířky do stodoly. Gariadon ho sledoval oknem a smál se, jak se jeho čtyřnohý přítel snažil uniknout studené sprše.

„Dvanáctka s tebou, tati. Co tak brzo? Chcanec?“

Vagar shodil promočený kabátec i vestičku a přidal je na další židli před krb. „Né, přiletěl divokej hon,“ zavtipkoval. Gariadona tohle rozčilovalo, protože z jeho tónu nikdy nepoznal, jak to otec myslí. „Jasně, že jó. Lidi v tomhle nechtěj chodit po trzích. Zůstal tam jen Rajek, co prodává grog,“ zasmál se, podrbal se v plnovousu a vyhlédl oknem ze světnice. Oči mu sklouzly ke konvici na stole. „Děláš garlarth?“

„Jo…“

„Tak mi taky nalej, promok‘ sem až na kost.“

Gariadon nalil dva hrnky a došel k otci. „Jak to šlo jinak?“ podal mu hrnek.

„No, jako obvykle, padesát čumilů, dvacet jájenkoukačů a prodal jsem dvě. Pak začlo to čóro a bylo po prdeli. Sotva jsem dojel zpátky sem do Ragny, tak přestalo. Eště že to je tak daleko, jinak bych se snad eště vrátil… No, ale koukám, že chčije zas. Sakra, horký. Dík. Co ovce? Už se bahní?“

„Ne, ale Morgana už je taková pomalá, už to bude každou chvíli.“

„Řikal jsem ti, ať jí tak neřikáš. Tý dvounohý se to nelíbí…“

„No a co, už tu dva roky nebyla. Ti řikám, že se na nás vyprdla. Jako máma…“

„NEMLUV TAK VO MÁMĚ!“ vyjel Vagar a praštil plechovým hrnkem o parapet. „Promiň, nechtěl jsem řvát, ale je to zrovna šesnáct let, co vodešla.“ Zadíval se z okna směrem k temným mrakům.

„Ty promiň. Já jsem dneska nějak nesvůj. Něco se děje. Venku u potoka nějaká babka sbírala dřevo. Nechtěla pomoct, ani nebyla zdejší. A pak najednou zmizela. Asi v lese. A tam přece nesmí. A jestli zmokla, chudák…“

Vagar se na něj ustaraně podíval a podrbal se ve vousech. „U lesa? To mohla bejt ta stařena z elfskejch příběhů. Řiká se, že sbírá listí na votop, aby prodloužila zimu. Když je hezky, tak ho nasbírá dost a zatopí si. Když to nestihne, tak už pustí jaro. Je to taková legenda. Tu stařenu ale nikdy nikdo neviděl.“

„Já jsem ji viděl! Možná ne tuhle, ale nějakou jsem viděl, mluvil jsem s ní…“

„Možný to je. Gavain řiká, že toho vo světě spoustu nevíme. I ty tuláci, co sem jezděj každý léto, toho prej znaj víc. Mně je to teda dost jedno. Vim vo vovcích, co potřebuju, vim, co mám a nemám dělat, a to mi stačí. Já sem takle spokojenej.“

„Jdeme na mši, táto? Má začínat za soumraku, a to už je za chvíli…“ „Jó, pudem. Prej přijel nějakej řádovej kněz až někde vod Mrazivejch štítů. Je to prej bráchanec vod tlustý Berty, co dělá dole ve mlejně. A sundej tu fešáckou košili, ta je moje,“ zasmál se.