Kapitola 2. Ragna

Před kaplí se sešla celá vesnice. Byla to malá kaple a malá vesnice. Padesát stavení, většinou zemědělských nebo chovatelských. Ležela mezi kopečky na dně údolí, kam ze západu přitékala horská bystřina Ragna a tekla dál jihovýchodním směrem k Velkým pláním. V místním hornatém kraji se zemědělství dařilo jen velmi málo. Mnohem častěji proto místní chovali zvěř a produkty prodávali v městečku Jotun, které leželo dvě hodiny východním směrem. Z místního šenku sem dnes přivalili dva sudy medoviny a hostinský Borek točil všem příchozím po pohárku zdarma. Medovina byla sladká, a příjemně hřála, třebaže byla studená. Vagar s Borkem prohodili pár slov, zatímco Gariadon si šel zvědavě prohlédnout cizího kněze. Byl to spíš rytíř než kněz. Měl na sobě leštěnou kovovou zbroj se zlatými okraji a dlouhý žlutý plášť, který sahal skoro na zem. V pochvě u pasu se mu houpal dlouhý meč se zlatě zdobeným jílcem. Na hlavici se leskl reliéf slunečního kotouče – atribut nejvyššího boha Soliona. Gariadon si vzpomněl na příběh o Solionovi a jeho sestře Lunaris, který mu kdysi vyprávěla teta Morgana. Jak bojovali proti moru a pomáhali lidem a za odměnu se po smrti stali bohy. Když byl Gariadon malý, všechny ty příběhy mu připadaly jako krásné pohádky. Jak ale rostl, teta vyprávěla čím dál temnější variace, až si nakonec začal myslet, že si ty příběhy jen vymýšlí pro jeho pobavení. Když před dvěma lety začal chodit s otcem na mše a oslavy, pochopil, že mu Morgana jen přeříkávala kázání kněžích, i když často tak trochu po svém… Přesto si ale nemohl pomoct, něco ho k těm mystériím stále táhlo. Jako by se v nich skrývala odpověď na nějakou nedostižnou otázku v jeho mysli.

„Jak ti chutná medovina?“ zeptal se ho Bjork, Borkův syn. Byli skoro stejně staří a jako děti si často hrávali. Bjork se pak dal na učení ke kováři a Gariadon začal pást ovce místo otce. Zničehonic se potkávali už jen na slavnostech.

„Je dobrá. Sladká, trošku moc kořeněná, ale nevadí,“ ohodnotil Gariadon znalecky nápoj a sledoval v pohárku zlatavé odlesky ohně, který hořel před kaplí.

„Co ovce a pes? Jakže se to jmenuje… Argon?“

„Akron. Jsou v pohodě. Budou se bahnit. Ty mladý. Možná ještě dneska. Táta u nich bude přes noc.“ řekl a podrbal se nad krkem. Dělalo se chladno. „Co v kovárně? Výheň, dobrý?“

„No jo… Už jsme začali dělat nový motyky. Hent říkal, že jaro přijde letos dřív. Za chvilku to sleze úplně a bude po nich sháňka.“

Na návsi mezitím přibývalo obyvatel. Všichni byli teple oblečeni, spousta z nich ve vlně od ovcí z Vagarova stáda. Měli hrubé a silné obličeje, muži silné ruce, ženy silné boky. V okolních kopcovitých oblastech to nebylo nic zvláštního. Vypadali tak všichni. Kromě Morgany, a té stařenky dnes dopoledne…

„Bjorku, chtěl bych ti něco říct. Dneska jsem viděl…“

„Sousedé,“ přidal se stařičký kněz Hent svým skřípavým hlasem, „jménem našich patronů Korina, Neolie, Govina a Aquaril je mi ctí zde přivítat Světlonoše, rytíře posvátného řádu nejvyššího boha Soliona. Zahájí teď svým proslovem Imbolk. Bohové nám posílají jaro, abychom mohli pěstovat své plodiny, chovat ovce, kovat nástroje, řezat nádobí a plodit děti. A za to jim patří náš dík!“ Při vyslovení každého řemesla kněz pokynul směrem, kde viděl příslušné vesničany. Všichni při každém jeho přerušeném zaskřípění zvolali JÓ a pozdvihli poháry. Po posledních slovech všichni zvolali CHVÁLA a vypili do dna.

„Dobří lidé, obyvatelé Ragny! Zdravím vás všechny jménem nejvyššího boha Soliona,“ zazvonil mocný hlas rytíře po celé návsi. Mluvil pomalu. Při vyslovení jména svého boha vytáhl meč. Jako většina kněží uměl předvádět boží sílu. Meč mu nad hlavou zazářil jako by odrážel sluneční svit.

„AŤ JEHO SVĚTLO SVÍTÍ!“ pronesla svorně celá náves a pozvedla pohárky.

Borek už točil další rundu, raději stále zadarmo, neboť Světlonoš pronášel téměř nekonečnou veršovanou modlitbu ke slávě světla a Soliona. Pak začal mluvit o tom, jaké zlaté časy prožívá celé Království i okolní svět, jak se máme všichni dobře a že to je z milosti Soliona. Samozřejmě také zmínil, že Solion sám by nic nezmohl a pochválil tedy všechny za jejich víru a obětavost při každodenní práci. Pak konečně požehnal polím i dobytku a znovu předvedl trik se svítícím mečem. Tentokrát za něj sklidil potlesk, protože kromě světla vyvolal nad vesnicí i malé sluníčko, které chvilku doopravdy hřálo. A taky už měli všichni čtvrtý pohárek medoviny. Gariadon si všiml, že na kraji návsi se v polostínu krčí pohledný mladý muž. Podle jemné tváře a dlouhých rovných vlasů okamžitě poznal elfa Gavaina, jejich tajemného rodinného přítele. Už před lety se naučil na něj neupozorňovat, a tak si dál povídal s Bjorkem, zatímco vesničané se dali do tance kolem velkého ohně.

„Viděl jsem jí, fakt. A chytla mě za bradu, takhle. Koukala mi do očí. Nebyla místní, to bylo poznat hned. A pak zmizela.“

„Jen tak?“ vyzvídal Bjork.

„No, něco říkala o zákonu, že jí nemůžu pomáhat. Trošku mě vyděsila, tak jsem šel zpátky k ovcím. A pak už tam nebyla.“

„Tak asi zašla do lesa, ne? Prostě zalezla do stínu a už jsi ji neviděl. To je normální.“

„Jenže já mám pocit, že zmizela úplně. Neviděl jsem ani její stopy. Nechtěl jsem se tam už vracet. Bylo to divný. Táta říkal, že to je nějaká elfská legenda…“ zarazil se a koutkem oka mrknul po elfovi. Rychle dopil pohárek. „No, to je jedno. Třeba se mi to zdálo. Bjorku, měj se. Já už musím jít. Musím zkontrolovat ovce,“ rozloučil se Gariadon a vydal se směrem domů.

Na západním okraji návsi na něj pod borovicí čekal Gavain. Ve svém šedém plášti skoro splýval s kůrou stromu. Mrkl na něj levým okem zpod huňaté čapky s mývalím ocasem. Začalo sněžit.

 *

„Je to možné,“ prohlásil Gavain po chvilce, během níž zamyšleně hleděl do plechového pohárku. Celou dobu mlčel a poslouchal chlapcův příběh o setkání se stařenkou. Nepřerušil ho a ani nedal znát jakoukoli emoci. Což elfové nedělali snad nikdy. Gavain byl ovšem jediným elfem, kterého kdy Gariadon viděl. Po další odmlce si dolil z konvice garlarth a zeptal se: „A mluvila s přízvukem? Nějakým takovýmhle? TO JE ZÁKON. Nebo normálně jako člověk?“

„Normálně… Vlastně… Nejsem si jistý, že mluvila. Nepamatuju si, že by hýbala pusou. Jen se na mě koukala a já to slyšel. Měl jsem za to, že to řekla… Gavaine, co se to děje? Je se mnou něco špatně? Nic nechápu.“

Elf zase nepříjemně dlouho mlčel. Gariadon moc dobře věděl, že vyrušovat elfa nemá smysl. Byl hodně mlčenlivý a často mu trvalo drahnou chvíli, než odpověděl. Pokud odpověděl…

„Má to co do činění s mámou?“ nevydržel chlapec. „Ve vsi se říká, že to byla divoženka. Vidím kvůli tomu tyhle věci?“

„Tyhle věci? A kolik takových věcí jsi už viděl?“ Gavain mrkl levým okem a ušklíbl se.

„No… Jenom tohle. Ale mám přece elfské jméno, to by taky mohlo…“ zarazil ho elfův pohled.

„Kdo ti řekl, že máš elfské jméno?“

„Teta… Víš, Morgana. Když jsem byl mladší, tak jsem se jí ptal. Poznal jsem, že jména ostatních jsou jiná. Jinak znějí, když se vysloví. A teta říkala, že je elfské. Nevíš… proč?“ odvážil se Gariadon, ale okamžitě sklopil oči do hrnku. Věděl, že to elf nejspíš ví. Věděl skoro všechno. Byl mnohem starší než otec, i když vypadal mladší. Ale také věděl, že je nezdvořilé se ho vyptávat.

„Mluvil jsi o tom někdy s Vagarem? Hm, to je dobře. Vzpomínka na tvou matku ho pořád moc bolí. To jméno ti dala tvoje matka. Znamená to miláček, milenec nebo… Doslova by se tvoje jméno dalo přeložit třeba jako Milovník, syn Vagarův.“

„To je hrozný,“ zamračil se Gariadon. Jednak proto, že se mu to nelíbilo, a jednak v něm nepříjemně hrklo, když zaslechl zmínku o matce. Otec ani nikdy nevyslovil nahlas její jméno.

Elf nic neřekl, jen na něj upřel jeden ze svých káravých pohledů. Jeho tvář se skoro nezměnila, ale ten pocit… Podobně, jako když se na něj podívala…

„Ta babka! To byla elfka! Taky dělala tenhle… pohled! Nebo aspoň podobný… Asi. Možná. Promiň.“

„To nevadí. Ta stařenka mohla být jedině Cailleach. Je zvláštní, že jsi ji viděl. Nikdo ji nespatřil už celá staletí. Rozhodně ne za mého života. Říká se, že kdo ji spatří, toho čeká v životě veliká změna, nebo je předurčen k velikým věcem. Ale je to povídačka. Jenom historka, stará elfská legenda. Jako příběhy o bozích Dvanáctky…“ Gavain se zamyslel a dlouho hleděl do ohně v krbu.

Voda v konvici už začala bublat. Po nekonečné chvíli ticha se elf pomalu otočil na Gariadona. Chlapec stál jako socha a koukal na něj s nechápavým výrazem.

„Voda…“ pronesl pobaveně Gavain. „Vaří…“ mrknul na něj levým okem.