Kapitola 5. Hranice

Ceirwan přenesl váhu na levou nohu a protáhl ztuhlé tělo. Ve vesnici za kopcem se oslava protáhla do rána. Gavain se ještě nevrátil od ovcí a kopec se tyčil na temném pozadí noční klenby ozářený oranžovým světlem slavnostních ohňů. Hořely dnes nezvykle dlouho do noci, lidé musí slavit příchod jara po tvrdé zimě, napadlo ho.

Konečně… Na kopci se proti hřejivé záři objevila silueta mladého muže. Kráčel pomalu, unaveně. To asi rodily všechny najednou, usmál se Ceirwan a naklonil se kupředu. Postava se šinula z kopce, skoro ji neviděl. Že je něco špatně pochopil, až když se postava brodila potokem. Jeho Gavain by přeskákal po kamenech.

Člověk! A něco nese… Zbraň? Ceirwan naučeným pohybem nasadil na tětivu šíp s bílou letkou. Postavil se na větvi na obě nohy a přitiskl letku k ústům. Člověk šel dál stejným tempem. Musel být opilý, nebo omámený. Nikdo při smyslech by se neodvážil přiblížit k lesu. Za potokem se cizák zarazil a ohlédl se. Na východě začalo svítat. Na zářícím obzoru se objevila další silueta. Co to má být, divil se v duchu Ceirwan, to snad barbaři vytáhli proti lesu? Zbláznili se? Co tu dělá ten člověk s tou holí? A co to nese ten další? Kámen? První člověk uklouzl a klopýtavě se rozeběhl proti lesu se sukovicí v ruce. Dral se haluzemi křoví a nezpomalil, ani když ho větve šlehaly do obličeje.

Elf vystřelil. Varovný šíp se zarazil do stromu vedle vetřelcovy hlavy. Maličko zpomalil. Ceirwan si všiml na jeho hlavě Gavainovy mývalí čepice. Ale jeho milý by pronesl pozdrav. Nebyl to Gavain!  Něco mu udělal! Nečekal na nic. Hbitě sáhl po šípu s červenou letkou. Založil, natáhl, a vystřelil. Mířil bezchybně. Přímo na srdce.

Šíp letěl svou obvyklou rychlostí po přímé dráze. Mířil vetřelci přímo na srdce. Než se však zabořil do lidského masa, ozvala se ohromná rána. Šíp se rozletěl snad na tisíc kousků a tlaková vlna srazila příchozího k zemi. Překvapený Ceirwan se tak tak udržel na větvi. Výbuch ho přirazil ke kmeni stromu.

Vetřelec ležel nehybně. Elf se rychle podíval směrem k dalšímu příchozímu. Něco nesl na ramenou. I s nákladem obratně přeskákal přes kameny v potoce. Neběžel, ale pohyboval se rychle. Ceirwan přelétl pohledem obzor. Nikdo další se neobjevil. Nově příchozí se v šeru úsvitu blížil k lesu. Na chvilku si Ceirwan pomyslel, že je to vlkodlak, ale záhy už rozpoznal, že nese na ramenou mrtvého psa. Založil bílý šíp. Tětivu nenapnul. Příchozí promluvil elfsky.

„To jsem já, Ceirwane, ve jménu matky a lesa. Zavolej dryády, pískej poplach. Honem!“

Ceirwan okamžitě zareagoval. Přehodil luk do levé ruky a pravou nahmátl píšťalku za opaskem. Hvízdl na dřevo a lesem se roznesl sladký, téměř neslyšný tón. Kůra dubu na kmeni pod ním začala najednou růst a bobtnat, jako by vevnitř něco vřelo. S jemným dřevitým praskáním náhle vystoupila z kmene žena. Nebyla to tak úplně žena. Možná to byla rostlina, jež vypadala jako nahá žena. Její tělo bylo tvořeno čerstvým dřevem, kolem prsou a beder jí rostl pás kůry a místo vlasů mladé větvičky se svěže zeleným dubovým listím. Její oči zlatě zářily proti světlajícímu obzoru. Z okolních starých stromů začaly vylézat další. Krásné, tiché ženy porostlé kůrou a listím.

Všechny obrátily své zářivé pohledy k elfovi na stromě.

„Ehm…“ začal nervózně Ceirwan. Byl vzrušený, rozrušený, nadšený a rozčilený zároveň. Dryády mlčky vyčkávaly. „Dryády, dcery lesa, ochraňte nás před… Cože tam je? Démon?! Dryády, skryjte nás z očí démona, naplňte svou část dohody a chraňte naše stezky. Ve jménu matky a lesa!“

Dryády otočily své němé tváře a ruce směrem k okraji lesa a pozvedly paže. Ze země začala vyrůstat nová zeleň. Šlahouny, kořínky, břečťany, trávy, všechno najednou rostlo ohromnou rychlostí. Rostliny se splétaly v neprostupnou zeď. Čerstvá zeleň svěže pableskovala proti světlu vycházejícího únorového slunce. Zeď se větvila a plazila, až byla vyšší než Vagarova stodola. Zapletená do korun stromů bránila postupu jakéhokoli nepřítele zvenčí. Gavain sledoval svého druha stoje na stromě, pozoruje výjev se stejným úžasem.

„Ceirwane, pomoz mi. Chlapec je v bezvědomí.“

„Jistě,“ seskočil ze stromu na větvičku a s křupnutím ji zlomil. „Cach!“ zaklel. „Co je mu? Střelil jsem ho a ten šíp vybouchnul. Vůbec nechápu…“

„Nevím. Vezmi ho, musíme ho dostat do města.“

„Proč neseš mrtvého psa?“

„Není mrtvý, jen zraněný. Uspal jsem ho. Možná ho zachráníme. Dýchá?“ zeptal se, „Ne pes, kluk!“

„Ano… To je Gariadon! Co se stalo? Mám zavolat jeleny?“

„Raději ne, nechci vzbuzovat pozornost, už teď jsme porušili několik pravidel. Teď pojďme co nejdál do lesa, co to půjde. Fámo,“ obrátil se Gavain k nejbližší dubové víle, „pojď s námi, prosím, budeme tě nejspíš potřebovat.“ Víla přikývla a pomalu následovala dva elfy, nesoucí chlapce a psa, do hloubi lesa. Její sestry se za ní ohlédly a přikývly. Následně se mlčky vrátily do kmenů svých stromů. Věděly, že jejich živoucí zeď do lesa nepustí vůbec nikoho.