Kapitola 4. Celanor

Ráno bylo chladné. Ne chladnější, než touhle dobou bývá, ale chladné. Ceirwan si přitáhl plášť ke krku. Ač z kvalitní vlny, nedokázal udržet uvnitř všechno teplo. Ráno bylo šedé. Ne šedší, než v tuhle hodinu bývá, ale šedé. Jako jeho plášť. Jako všechny jejich pláště. Barvené vylisovanou šťávou z aquealie, rostliny, která byla zasvěcená Aquaril, jediné elfské bohyni Dvanáctky. Během přemítání upravil svou pozici na větvi, aby ho nebolely svaly. Zajímavé, pomyslel si, ve vodě je aquealie průzračně modrozelená, ale vylisovaná šťáva z ní teče mléčně šedá. Ve spojení s vlnou získává skvělé maskovací vlastnosti. Všechno tohle věděl od své sestry. Poposedl. Jak ta se asi má? Žije daleko na jihu, v Alqualonde. Zvláštní, pomyslel si Ceiwan, proč tolik názvů a jmen začíná na A… Aquaril, Alqualonde, aquealie… Kdo ta jména vymýšlí? Pro někoho cizího to musí být slušný zmatek. Ale moc cizích se sem do Eliadoru stejně nepodívá. Všechna ta zatuchlá pravidla, tři sta let stará, nebo kolik. Je to holý nesmysl, přidržel se větve a přešlápl. Jako celá tahle hlídka. Lidé už si dávno zvykli, že les je posvátný. Celých stojedenasedmdesát roků jeho mladého života se nikdo z lidí neodvážil do lesa vstoupit. Dřevo si vozí z východu… Prostě už si zvykli. Je to práce na nic, odlehčil levé noze. A otec si myslí, kdovíjak není úctyhodná. Jenže otec nemusí celou noc sedět ve větvoví a sledovat, jestli se náhodou něco nepohne mezi mlázím…

Na východě začalo ospale svítat. No konečně, pomyslel si Ceirwan a bezděky se protáhl. Noha mu podklouzla na namrzlé větvi. Veverka na vedlejším stromě se zarazila a zavětřila. Málem by spadl, kdyby se na poslední chvíli nezachytil za větev, kterou ještě před dvěma hodinami proklínal, jak mu překáží ve výhledu. Pochopitelně nevydal jediný zvuk. Východ slunce se zdál nekonečný. Bylo chladné ráno. Ne chladnější, než bývá v tomhle ročním období, ale chladné. Potřeboval spát…

Z rozmrzelého přemítání ho probudil pohyb. Nebyl to ten pohyb, na který snad celou noc čekal. Něco se skutečně pohnulo, ale ne tady na kraji lesa. Kousek dál za potokem, na lidských pastvinách, viděl proti slunci siluetu běžícího psa. Hned za ním vyběhlo stádo ovcí. Byla to sice rutina, ale Ceirwan se na to rád dívával. Bylo to vždycky milé zpestření jeho hlídky. Po chvilce vyšel za ovcemi ten pohledný chlapec z vesnice, Gariadon. Zajímavý mladík sice pocházel z barbarské vesnice, ale v něčem mu připomínal spíš jižana, nebo možná i půlelfa. Byl sice beznadějně blond, jako všichni tady, ale tohle byla trochu jiná blond. Ceirwan ho sledoval, jak vystupuje na kopeček nad pastvinu a sedá si pod statný buk. Ten strom musel mít nejméně sto zim. Stál tam už v době, kdy Ceirwan nastoupil do služby v Celanoru, a už tehdy to byl statný strom. A to mohlo být už klidně třicet roků… Tehdy tam ovce pásal jiný mladík. Vagar, otec tohohle Gariadona. A před tím ovce jistě pásli jiní, které Ceirwan nezažil. Ti všichni jim dodávali vlnu na jejich pláště. Lidé ale stárnou rychleji… Z Vagara se stával stařec, zatímco jeho syn překypoval mládím i krásou…

Z úvah o chlapcích, stromech, vlně a dětství vytrhlo Ceirwana tiché zaklepání na kmen pod jeho nohama. Darion ho přišel vystřídat. Konečně. Starší elf si napínal tětivu, zatímco Ceirwan neslyšně slézal na zem. „Ve jménu matky a lesa,“ zašeptal elfsky.

„Yn enw y fam a’r goedwig, penadur,“ zopakoval v odpověď starší Darion a třemi rychlými skoky se vyhoupl na místo, kde doteď seděl Ceirwan. Samozřejmě, zcela neslyšně. Bylo by krajně neprofesionální, byť jen křupnout větvičkou. Sám trénoval dvacet zim, než byl vyslán na okraj lesa, z toho prvních pět roků se učil neslyšenému pohybu. Dalších deset zim mu trvalo, než se stal kapitánem. Což byl podle starších hraničářů nejrychlejší postup, jaký kdy viděli. No jo, třeba sem nakonec přece přineseme trošku pokrokovosti z jihu, pomyslel si, když se blížil k táboru. Těšil se, až si odpočine a pak půjde domů za Gavainem a Tošmou.

Domů do Celanoru dorazil Ceirwan krátce po poledni. Prošel okolo trénujících mladíků, kteří ho zdravili zakrytím levého oka, jak velela tradice. Tady v Celanoru všemu velela tradice. Konečně došel ke svému dubu a vyšplhal nahoru. Gavain zrovna nebyl doma. Tošma ho přivítala tichým zamručením a mocným otíráním hlavy a svého boku o jeho nohu. Pohladil ji za ušima, opláchl si obličej dešťovou vodou a svalil se na postel. Tošma se mu vedle boku spokojeně schoulila do klubíčka a položila si na něj tlapičku. Korunou do bytu proudilo šedozelené světlo ze zatažené oblohy. Po chvilce začalo pršet. Kapky rytmicky bubnovaly na listí nad jeho hlavou a stékaly po něm do okolní půdy. Zaposlouchal se, a po několika dalších kapkách tvrdě usnul.

Musel spát několik hodin, protože bylo zase slunečno a světlo už svítilo ze západu. Na stolku vedle postele ležel závitek. Oříšky a sušené ovoce s medem v ovesné placce. Tošma v místnosti nebyla. U východu se objevila chlupatá čapka s mývalím ocasem. Gavain. Ceirwan se usmál a zamával na něj.

„Dobré ráno, Blodeuwedd“ ušklíbl se Gavain a mrknul na něj levým okem.

„Já ti dám květinku, ty… jezevče!“ zasmál se Ceirwan, když rozhýbával ztuhlé svaly.

„Mýval. A náhodou pěkně hřeje. Babička říká, že nic nezahřeje, jako mýval z dovozu…“

„Mně se to moc nelíbí, víš, co si o tom myslím. Ale sluší ti. To zase jo.“

„Teď nevím, jestli mluvíš vážně nebo ne. Podívej, babička už má za sebou šestistou první zimu, nebudu jí vzdorovat. A ačkoli s tebou souhlasím, ten mýval už stejně odešel. A podle babičky je od dobrého kožešníka, měl pocty a všechno, a nebyl už žádný mladík… Ten mýval…“

„Hm, hm, hm,“ protáhl se, „když to říkáš… Sama vinula?“ ukázal na placku. „Děkuju.“

Gavain si sedl vedle Ceirwana a letmo ho políbil na tvář. Ceirwan ho chytil kolem pasu. „Odcházíš?“

„Slíbil jsem Vagarovi, že mu pomůžu s jehňátky. Je Imbolk a ovce už by měly přivádět mladé. Máš v noci zase hlídku?“

„Mám, až do konce desenu. Víš, kde mě najdeš…“

„Vím. Tak matka s tebou.“

„I s tebou,“ usmál se Ceirwan a zakousl se do závitku s ovocem. Gavain zmizel u východu. Za zády se ozvalo mručivé žďuchnutí. Tošma se vrátila domů a nesla si svačinku. „Netahej mi ty mrtvolky na můj strom, ty potvoro chlupatá! Běž vedle, tam nikdo nebydlí. Až to sníš, tak se vrať,“ zasmál se.

Ceirwan dojedl, protáhl se a došel ke skleněné míse, aby si znovu opláchl obličej. Sebral luk, který ráno nechal u vchodu, navlékl suchý plášť a vyrazil k řece, aby se umyl pořádně. Ve městě byl klid. Ostatně jako téměř vždycky tady v Celanou… Nejneklidnější činností ve městě byl trénink mladých hraničářů v severní části města. Jinak bylo nudně klidné. Všichni tu chodili pomalu a rozvážně. Cerwain minul mladé hudebníky a básníky, kteří ve středu města předváděli své umění. Prošel okolo kašny poněkud lhostejně, ačkoli jindy je rád poslouchal a pozoroval. Dnes si ale přispal a potřeboval se před hlídkou umýt.

Na vlnách se blýskalo hnědé listí stromů. Všechny stromy v elfských městech byly kouzly udržovány vzhůru. Tady za městem ale panoval vegetační klid. Vítr uprostřed hustého lesa skoro nefoukal, takže listy na statných dubech se tvrdošíjně držely větví celou zimu. Rychlá a široká říčka byla dnes neklidná. Tající sněhy z hor z ní udělaly nebezpečné místo na koupání. Ceirwan se ale nebál a skočil rovnou do proudu. Jeho hraničářský výcvik ho připravil na horší věci…

Nějakou chvíli seděl na břehu zabalený jen do vlněného pláště. Přemítal. Půda byla mokrá a studená, listí pod ním slizké a hnědé. Přesto se vždycky rád koupal. Bavilo ho plout proti proudu a nechat se unášet zpět. Už byl skoro suchý, když ho ze zamyšlení vyrušil nečekaný zvuk. Kousek za sebou uslyšel pomalé kroky. Křup. Šust. Podíval se tím směrem. Zarazil se. Lesem kráčela stařena. Nebyla to elfka, ale byl si naprosto jistý, že to není ani člověk. Cítil to. Zvláštní sílu, která ze stařeny vycházela. Seděl jako přimrzlý. Stařena se šinula směrem k meandru říčky tvořenému skalnatým výčnělkem a pranic na něj nedbala.

„Matka s Vámi!“ pozdravil konečně. Nevšímala si ho. „Požehnání Dvanáctky,“ zkusil. „Hej!“

Křup, šust.

Pak ho to napadlo. „Chmurná stařeno!“ vykřikl a vyskočil na nohy. V tom z něj sklouzl plášť a on si uvědomil, že je nahý.

Stařena se rychle otočila. Zůstal stát, neschopen pohybu. Stařena si ho přeměřila jasně modrýma vrásčitýma očima. Shora dolů, zdola nahoru, a zase dolů… Pak mu pohlédla do tváře. Na čele se jí zavlnilo moře vrásek, šibalsky se usmála a mrkla na něj. Otýpku větví chytila jednou rukou a druhou mu jemně zamávala. Vzápětí se rozešla oproti skále a prošla kamennou stěnou, jako by to byla mlha.

Ceirwan se ještě několik zrychlených úderů srdce nemohl pohnout. Do tváří mu vběhla barva podzimního javorového listí. Kdyby do něj někdo řízl, krve by se nedořezal.

Vzpamatoval se, rychle se oblékl, mokrý plášť vzal do ruky a rozeběhl se ke skále. Byla pevná jako vždy, tvrdý kámen. Studený, vlhký, nehybný.

Uvědomil si, že ztratil už hodně času a blíží se čas střídání hlídky. Neměl čas a běžet ke stanovišti se mu nechtělo. No, snad se tolik nestane, pomyslel si, když si pro jednou zavolám odvoz. Zatímco na sebe pomalu navlékal suché šatstvo, zpíval tradiční píseň Přivolání:

„Cernnun a Naturnno, otcové jsou vaši,
zachráněni dávno, lidmi, co jsou naši.
Vlk není přítelem, jenž jim matku honí,
děti jsme schránili, ale bylo po ní.
Na počest minulých časů volám vás,
abyste tentokrát, přišli pro nás zas…“

Z hlubin mohutných stromů se po chvilce vynořil majestátný jelen s rozložitým parožím a bělostnou srstí. Ceirwan se mu obřadně uklonil a čekal. Vznešené stvoření poklonu oplatilo a pokleklo na přední nohy. Hraničář přistoupil k jelenu a jemně se vyhoupl na jeho holá záda. „Na hlídku, příteli,“ zašeptal a zvíře se dalo do pomalého pohybu. Asi to nebylo nejrychlejší, ale rozhodně rychlejší než chůze, a odmítal se vyčerpat ještě před začátkem mrazivé noční hlídky.

Cestou na stanoviště přemýšlel o tom, co viděl. Nikdy nevěřil na věci z příběhů, na které se nedalo sáhnout, jako na bělostnou srst Cernunnových potomků. Ale Chmurná stařena… A navíc na Imbolk. Viděl ji, takže rozhodně není vymyšlená. Něco to muselo znamenat. Kdyby jen věděl co… Nikdy se o legendy nezajímal. Vždycky raději běhal, střílel a plaval. Nebyl ten zasněný typ. Možná zamyšlený. Ale zasněný nikdy.

Klepl lukem na starý dub a natáhl tětivu.

„Yn enw y fam a’r goedwig,“ ozvalo se z koruny.

„Ve jménu matky a lesa, Darione,“ odpověděl na pozdrav, „všechno v pořádku?“

Starší elf přikývl, zakryl levé oko a vydal se beze zvuku do hlubin lesa. Ceirwan se protáhl. Tak jdeme na to, pomyslel si a vyhoupl se do větvoví. Další noc, kdy se nic neděje, nikdo nepřijde a nebude to ani zkoušet, protože je Imbolk a všichni budou slavit. I ve vsi, i v táboře, a jistě i doma v Celanoru. Protáhl se, předřepl si na pravou nohu a ponořil se do úvah o legendách.