Kapitola 7. Vzpomínka

„Myslím, že by měl začít Gavain, byl tak nějak u všeho,“ řekla Morgana. Elf zatím zamyšleně sledoval chlapce, který se poprvé setkal se svou maminkou a v myšlenkách se přitom vrátil o mnoho roků nazpátek.

*

Je předjaří lidského roku osm set osm. Lidé mají příliš dlouhé roky. Nikdy jsem nepochopil, jak můžou chtít prožít najednou světlo i tmu a počítat to jen za jeden rok. Vždyť ty cykly jsou tak odlišné… Ale jedna věc zůstává. Stárnou rychle, a přesto se pořád bojí žít. Vrátil jsem se před třemi deseny z Alqualonde s novou láskou a nadějí. Můj otec se rozhodl cestovat na západ, možná až k močálům, a já mám převzít rodinný obchod. Nemůžu se dočkat. Dnes jdu konečně za pastevci. Starý Gerond je dobrý člověk, ale jeho syn Vagar, můj nejlepší kamarád z dětství, na toho se těším ze všech nejvíc. Zajímalo by mě, kam mu od posledně ustoupily vlasy. Posledně jsme si dělali legraci, že bude mít na hlavě koleno…

*

Vracím se s balíkem vlny a se zlomeným srdcem. Gerond za těch deset roků strašně sešel. Vagar se po mém odchodu dal dohromady s nějakým potulným kejklířem a jezdí s ním na dlouhé neohlášené výpravy někam na jih. Gerond ho už měsíc neviděl. A dnes, když jsem staříka objevil na jeho lůžku a on viděl mě místo očekávaného syna, puklo mu srdce. Žádné z mých umění ho nedokázalo zachránit. Nahlásil jsem to Hentovi a odešel. Budu teď bedlivě strážit okraj lesa. Jednou se Vagar musí vrátit domů a dluží mi vysvětlení, proč nechal svého otce odejít samotného.

*

S Fámou je ohromná legrace. Je veselá a laskavá. Spřátelili jsme se hned třetí den mého dobrovolného hlídkování na kraji lesa. Nevydržela se jen dívat, jak tu nervózně přešlapuji a vylezla ze svého dubu. Všechno hned pochopila. Ceirwan zahájil výcvik, takže na mě stejně nemá čas, a já mám díky strážkyni stromů alespoň společnost při čekání. Už je to devět dní, co Gerond odešel ke Sponsovu soudu… A! támhle někdo jde. Ale to není Vagar. Ten by se k lesu takhle nepřiblížil. Navíc nenosí tak pěkné oblečky. To je ale moc pěkný cizinec, s tím bych si dal říct. Musí být odněkud z východu, jeho kůže je snědá a vlasy se mu kroutí jako divoký svlačec. Ale ten obličej, tomu bych neodolal. Kdyby tu nebyla Fáma… Jako by mi četla myšlenky, zmizí ve svém stromě.

„Přicházím v míru!“ houkne cizinec z kraje lesa a vstoupí mezi nízký porost. Nemůže tušit, že na tomhle místě není hlídka. Postavím se, aby mě dobře viděl. Uhladím si tuniku a srovnám vlasy.

Jeho černý kabátek podle nejnovějších střihů z Nového Ainoru je krásné dílo. Ovšem, ty kožené kalhoty jsou až příliš upnuté. A je vidět, kolem čeho… Dělá se mi horko.

Ze země na kraji lesa najednou vystřelí nespočet drobných šlahounů a omotá cizinci kotníky. Fáma něco vycítila. Opatrně sáhnu k tesáku na svém opasku.

„Dobře, už ani krok, chápu. Přicházím žádat o pomoc!“ Mluví obecnou řečí s velmi neutrálním přízvukem, jako by to nebyla jeho mateřština. Větve Fámina dubu zlověstně zaskřípou. Chápu.

„Co chceš, cizinče? Les je posvátný a zapovězený. Nemáš sem přístup,“ pronesu pevně a v dlani sevřu vyřezávanou rukojeť.

„Znáš Geronda nebo Gavaina, elfe?“ mrkne na mě těma krásnýma očima. Není rozčilený ani rozrušený. Zřejmě má pocit, že se mu nemůže nic stát.

„Já jsem Gavain,“ vyhrknu. Příliš pozdě slyším varovné šumění listů.

„Vagar umírá. Dnes k tobě přijde. Musíš mu pomoct. Pomohl jsem mu uniknout, ale půjdou po něm. Včera v noci mumlal ta dvě jména. Věřím, že jsem udělal víc, než jsem musel. Pusťte mě, musím jít.“

Nezmůžu se na slovo. Chci se ptát a vyzvídat, ale nejde to. Rostliny, které poutaly jeho nohy, pomalu povolují. Cizinec se tajemně usměje a zmizí. Jen tak, jako by tam ani nikdy nestál. Takže to byl antik. Musel být. Těm se obecně nedá věřit, ale moje rasa pro ně vždycky měla slabost. A chápu proč.

*

Gavain se vrátil zpět do současnosti, když ho ze vzpomínek vytrhla Morgana. Seděl opět u stolu v kapitánském stromě s elfem, jenž mu byl druhem, a hleděl do očí synovi pastevce, jenž mu byl kdysi nejbližším přítelem.